matej.kulistak přečtené 369

Malá tma 2008, Radek Malý

Všehomír 2015, Radek Malý

Myslím, že Malý věděl, že psát pořád stejně znamená rozmělnit sebe sama. Píše sice mistrně, ale možná až líbivě, což se po pár sbírkách přejí. Zde přibývá lyričnosti, ubývá ironicky vypointovaných obrazů a ubývá i rýmu. Když se pak objeví báseň, na jakou jsme od Malého zvyklí, má větší příležitost vyznít. Nevím, jak by na mě sbírka působila vytrženě, ale v kontextu autorovy tvorby je to podle mne krok správným směrem.... celý text

Větrní 2005, Radek Malý

Třetí Malého sbírka je podobná těm předchozím, a zároveň je jiná. Je jakoby pestřejší. První sbírka tématizovala Měsíc, druhá byla zpovědí z deprese, ale tuto sbírku bych těžko definoval dvěma slovy. Jasně se ukazují autorovy konstanty: kascinace motivem luny, výrazná inspirace osobním prožitkem - až výpravnost, reflexivita, suchý humor, jazyková hra Zvláště ta jakoby se stávala ještě dominantnější - ironické obrazy, aluze (např. na Halase), němčina, drobné narážky na sebe sama ("moře je Velké / a já jsem tak malý") a jiné pošťucování čtenáře, překvapivé až ironické antigramatické rýmy apod. Zároveň to ale nepůsobí samoúčelně, ale jako hledání hlubšího významu (srv. míra náboženských motivů), někdy se sarkasmem a sebeironií, ale o to neodbytněji.... celý text

Totalita a nekonečno 1997, Emmanuel Levinas

Čteno podruhé s odstupem několika let a opět strhující. Lévinasovo myšlení je hodně synkretické, chaotické, organické. Bylo by proti duchu knihy pokoušet se o nějakou syntézu, autorův styl se tomu ostatně vzpírá. Nejen svou víceznačností a repetitivností, ale i mírou obraznosti. Jeho myšlenky jsou tak jemně nuancované, že se výpisky z četby nutně skládají z velké části z přímých citací. Paradoxně, navzdory obtížnosti, to vede k radosti z četby a k autentickému prožití autorových myšlenek o etice, jakožto prvotní filozofii.... celý text

Vraní zpěvy 2002, Radek Malý

Malý si vybral patetické téma i formu (vázaný verš s rýmem, často sonet), ale zvládl obojí podat tak, že to nepůsobí křečovitě, ale přirozeně. Pomáhá si výraznými veršovými přesahy (takže do rýmu často vyjdou slova, jež by běžně byla uprostřed věty), jen málokdy se proto musí uchýlit k příznakovému slovosledu. Pro výslavbu sbírky je ale naprosto zásadní humor, který v kombinaci s tématem a pochmurnými motivy černá a cyničtí. Výsledný dojem je dobrý - básně se čtou velice snadno, zpravidla je hlavní myšlenka hned po ruce, aniž by byla tak otřepaná, že by o ni čtenář nestál. Přitom se v jedné básni stihne vystřídat několik působivých obrazů a čtenář s překvapením zjistí, že ho básník jen tak mimochodem pustil až k sobě do předsíně (např. s básníkem sdílíme dojmy ze státnic nebo cesty po Německu včetně opakované návštěvy toalet v jisté kavárně), aniž by to působilo rušivě.... celý text

S Bohem v Rusku 2014, Walter Ciszek

Jak autor říká v předmluvě, není to žádný spisovatel, jen člověk, co prožil působivý příběh, který stojí za vyprávění. I to je jeden z důvodů, proč mě tato kniha bavila. Vyprávěcí styl je neučesaný, události podány zpravidla velice prostě a stroze, často se zastavujeme u nedůležitých detailů apod. Tak to ale je, když vypráví člověk člověku, co opravdu zažil - narozdíl od toho, když se příběh buduje, vše nepotřebné se vyškrtá a vše působivé připraví, aby to efektně vyniklo. Bál jsem se, aby vyprávění nepůsobilo zmateně, protože člověk pod tlakem silných emocí často vnímá zostřeně detaily, ale těžko nich skládá ucelený obraz. O to víc mě překvapilo, jak přesných faktografických dat je autor schopen. Podrobně popše nejen svůj život na Sibiři, ale dokáže svou zkušenost zobecnit, takže člověk opravdu získá představu o fungování pracovních táborů jako takových.... celý text

Básně 2013, Zbyněk Hejda

Expresivní verše - jak je Seifert fascinován ženami, tak je Hejda fascinován smrtí. To je jeho téma. To, že kolem je zpravidla spousta sexu, vesnická hospoda, nemocnice apod. je tak trochu stylizace vytvářející kontrast, kontext, určující naladění. Ale hlavní téma je smrt. Na Hejdově tvorbě se mi líbí konzistence, že ze sbírky do sbírky lze přecházet téměř plynule. Časoprostor buude působit podobně - vesnická hospoda, vytržená z budovatelkého elánu, svět zastavený před devastací totalitou, která se zde ozývá právě jen hlasem, ohlašujícím smrt. Působí to skoro jako nepodařený útěk před realitou, která byť baudelairovsky estetizovaná, nezakryje svou pravou podstatu. Kvalita jednotlivých básní je ale, řekl bych, kolísavá. Některé jsou skvělé, u jiných nechápu, proč měl autor potřebu se o ně dělit... (Tento dojem je ale silně subjetivní, zvlášť některé postupy při výstavbě textu mi zkrátka nesedly.)... celý text

Štičí kost 2021, Radek Touš

Moc krásná kniha, která by opravdu byla bez ilustrací poloviční. Nejen pro to, že jsou skvělé, ale navíc posilují uměleckou výstavbu textu: vytvořit co nejkomplexnější účinek co nejméně slovy. V každé druhé sbírce najdete báseň, která bude dohromady delší, než zde celá kniha. Ale tím, že si každá báseň vynucuje svůj prostor vlastní stranou, tím, že báseň může doznít na přiložené kresbě, se čtení prodlužuje o jakési echo. Básník vytváří na malém prostoru obraz malé vsi (kostel, hospoda, nádraží, les) a usedlosti (ohrada, kůlna, vztah otec-syn). Jakoby dodržovala tři jednoty dramatu (i tři oddíly sbírky jsou, pokud to dobže chápu, vlastně časové rozdělení na večer, noc a ráno). Celková atmosféra je velice účinná (dourčených míst se sice málo, ale vracejí se, vytvářejí pocit kontinuity, tudíž si čtenář může velice dobře vytvořit představu i o místech nedourčených). Jednotlivé básně připomínají čínsku poezii, spojují různé detaily v celek, působí dumavě. Líbi se mi hra s nadpisy, které vstupují do samého textu. Líbí se mi ta knížka celá. Líbí se mi na ní i to, že se člověku nevnucuje, je možné ji relativně kvalitně přečíst za půl hodiny a poté je možné, ale ne nutné, nad ní setrvat libovolně delší dobu. Myslím, že je jako stvořená pro současného čtenáře poezie.... celý text

Párkař 2008, Josef Hiršal

Na tuhle úžasnou podivnost jsem narazil náhodou v knihovním regále. Velice děkuji autorovi, že se nerozpakoval úvodem vysvětlit smysl toho, všeho. Mohl jsem si díky tomu čtení opravdu užít (bez divného pocitu, proč taková věc existuje).... celý text

Pocit nočního vlaku 2009, Radek Malý

Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie 2013, Robert Darnton

Pro člověka, jehož zajímají dějiny mentalit, je tahle kniha skvělá. Jde o šest případových studií, mapujících konkrétní událost předrevoluční Francie, z níž se poté snaží vyvodit obecnější závěry o myěšlení v dané době. Autor své zdroje a jinou literaturu velice dobře zná a umí je přiblížit i laickému čtenáři. Jeho vývody jsou podložené a poměrně přesvědčivé. Nejvíce mě v tomto směru bavila kapitola první, protože pojednává o francouzské pohádce obecně, v ostatních kapitolách jsem měl občas pocit, že autor mohl více zohlednit individualitu autora (např. v kapitole o policejním úředníkovi), nevyvozovat hned odvážně obecné závěry. V každém případě čtení je to fascinující, zejména proto, jak hluboce dokáže jít autorova interpertace v případě události, jen lakonicky poznamenané v jednom deníčku (případ masakru koček).... celý text

Síta 1943, Josef Palivec

Celá sbírka je psaná alexandrínem, jsou v ní slova, jež použil mimo Palivce poprvé a naposledy Jungmann, forma vůbec odkazuje k parnasismu, je prakticky dokonalá. Nejsilnější aspekt celé sbírky je její hudebnost. Zajímalo by mě, jak by na její přednes reagoval cizinec, protože jde o tak unikátní zážitek, že chápat význam slov skoro ani není potřeba. Souhlasím s předchozím komentářem, že tato sbírka působí téměř zaumně. Jako by forma úplně zastřela význam. Tak to alespoň mělo určitě působit na protektorátního cenzora. Ale tam, kde jsem stíhal sledovat, co báseň říká, teprve vysvítá práva síla Palivcovy poezie. Člověk zaslechne státní hymnu nebo Máj. Máchovská poetika se zde konečně smiřuje se službou národu. Velké téma je čekání ve tmě, do níž se země propadla, a očekávání nového jara. A paradoxně i díky neobvyklému jazyku tak vyznění sbírky nijak nezestárlo. Tma stojí o jantar, tma nor, tma omnivora, mour marna bourá tvar, spí zahloubaná hora.... celý text

Uč jako umělec 2020, Robert Čapek

Studie II 2007, Jan Mukařovský

Teoretické studie poskytují skvělý vhled do toho, jak funguje báseň. Co v ní vyvolává jaký účinek, proč, jak se to má s jazykem, s obrazností, intonací, co je to vůbec lyrika atp. Myslím, že kniha bude srozumitelná i se sš povědomím o teorii literatury a nabídne čtenáři nemálo wow efektů ve chvílích, kdy čtete o tom, co už znáte, a Mukařovský lapidárně vystihne podstatu daného jevu. Z případových studií jsem četl jen Hlaváčka a Máchu, protože na víc jsem neměl čas, ale podle toho, jak to bylo napsáno bude stát zato i zbytek.... celý text

Písmeny proti zdi 2005, Ladislav Soldán

Občas přemýšlím, jak poznat špatnou poezii. A nenacházím odpověď. Existují ale fenomény natolik výrazné, že o nich nelze pochybovat. Takové jistoty jsou vlastně docela úleva. Člověk pak ocení to, co za to opravdu stojí...... celý text

Osvobozené kino Mír 2002, Ladislav Pecháček

Český způsob vyrovnávání se dějinným osudem - absurdní humor. Ale nejen to, v Alosi Očenáškovi se Pecháčkovi podařilo vytvořit zvláštní typ postavy, která bere, co život přináší, ať je to cokoli. Naivita, tradičně spojována s křehkostí, je zde projevena v účinnou zbraň proti nespravedlnosti, tuposti a beznaději. Skoro bych řekl, že je to do jisté míry polemika se Švejkem. Tam kde Švejk odhaluje absurditu systému, války, monarchie apod. tím, jak nezapadá, Očenášek dělá totéž tím, že zapadá, že se poctivě snaží naplnit ideál, jenž se komunistické mašinérii samotné ztrácí. Tam, kde Švejk popisuje češství, představuje Očenášek výzvu pro češství: nefňukat a snažit se. Toto poselství je ale umně mezi řádky, plnými skvělé zábavy.... celý text

Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře 2001, Umberto Eco

Byť má jít o knihu popularizační, autor předpokládá obeznámení s filozofií, jazykovědou, a tam, kde jsem textu nerozuměl, pravděpodobně i sémiologií aj. Otevírá se tady prapodivný neznámý svět, který spoluformoval naši civilizaci, a o němž se nezasvěcenec jen málokdy dozví, svět jazykového ekvivalentu alchymie. Eco má ovšem tu nešťastnou vlastnost mnoha nejlepších odborníků: píše poněkud vágně či nejasně, zkátka jakožto člověk snažící se o výpisky jsem často po přečtení kapitoly bezradně seděl nad prázdným papírem. Kniha taky láká na množství náhodných objevů, které vzešly z pokusů o dokonalý jazyk. A ony tu opravdu jsou, ale o množství asi nemůže být řeč. Kdyby tomuto fenoménu byla věnovaná nějaké shrnující kapitola, určitě bych si ze čtení odnesl víc.... celý text

Krev není voda 1991, Josef Jedlička

Tato kniha je důkaz toho, že čeština je flektivní jazyk. Tolik krásných slovesných vazeb v tolika pádech je osvěžující nevšední zážitek. Osvěžující proto, že Jedličkův jazyk působí naveskrz přirozeně. Nevšední proto, že se s něčím takovým čtenář stěží setká i v hodnotné literatuře naší doby. Vlastní řeč jakoby mi tuhla v ústech, jak náhle působí strnule, samý podmět v prvním pádě - přísudek - předmět ve 4. pádě. Pokud čtenář ví, že bere do ruky "paměti", nebude zklamán. Nadto se mu dostane kriticky přísného vhledu člověka s pronikavým rozumem a schopností přesně odhadovat příčiny dějů a patrně nemálo rozumí i psychologii zúčastněných, jakož i své vlastní. Malé dějiny jak se patří.... celý text

Poslední bourbon 1995, Bohuslav Vaněk-Úvalský

Tahle kniha se tak zoufale snaží být špatná, až se jí to daří. Taky se snaží být postmoderní, a to se jí, řekl bych, daří rovněž. Kdo má chuť dostat pádlem do ksichtu, bude se bavit. Taková knižní alternativa RRRrrr nebo Monty Pythonu. Já se bavil. Asi si to budu muset přečíst znovu...... celý text

Jak se co dělá / O lidech 1960, Karel Čapek

Pan pozorovatel. K Čapkovi si cestu teprve hledám, ale myslím, že něco takového, to je ona. Myslím, že Čapek bývá srovnáván s Chestertonem, po přečtení této knihy s tím souhlasím. Jen Chesterton se snaží ze všeho vykřesat nějakou "pravdu vůbec", zatímco Čapek hledá jen "pravdu o člověku". Ale humor, aforističnost, schopnost vyhmátnout podstatu, postavit do kontrastu, uplácat banální skutečnost do fascinující struktury, to mají společné. "Člověk brodící se mořem bláta činí to zpravidla takto: Nejprve se zastaví na okraji a pátrá, kudy by přešel suchou nohou; pak vykročí delikátně jako kočka, dotýkaje se země jen špičkou nohy; načež kličkuje přeskočí kaluž, mění směr, postupuje s nekonečnou opatrností; a na místě, kde by se toho nejméně nadál, šlápne do bláta, kde je zrovna nejhlubší a nejmazlavější. Tu člověk blátu se vyhýbající nabude výrazu, jako by pravil „Ech“, na okamžik znechuceně postojí a potom se pustí rovnou tím nejhlubším marastem. Při dlouhých cestách, jako je na příklad cesta životem, se tomu říká resignace."... celý text