Koka přečtené 1534

Temný odstín modři 2007, Paul Johnston

Nejvíce mne zaujalo to využití dramatické řecké historie (od antiky přes nacistickou okupaci až po fašistický převrat a "vládu plukovníků" v 70. letech) v jinak poněkud nadsazeném příběhu. Zvyky a tradice uzavřeného ostrovního společenství, jižanská nálož vášnivé lásky a ještě vášnivější a vražedné nenávisti, kontrast řeckého tradičního, rurálního života a evropského liberálního postoje - to vše se v jinak zajímavě vystavěném příbehu dalo najít.... celý text

Adresát Milena Jesenská 1991, Jana Černá (p)

Kniha totálně zbourala mé (vysněné) představy o Mileně Jesenské. Nevěděla jsem o ní nic, a tak jsem se (nevím proč) domnívala, že to byla jakási éterická bytost, Kafkova múza, která iniciovala zrod mnoha jeho pozoruhodných děl. Omyl! Franz Kafka byl v jejím hektickém životě jenom malou, krátkou a (pro ni) nevýznamnou epizodou. Za strašný životný osud však nepovažuji jenom ten Milenin, ale zejméma ten, kterým prošla její dcera - pozdější autorka této knihy. Narodit se do tak nefunkční "rodiny", muset ve věku 9 - 10 let po Praze shánět mámě drogy a chodit pro ni půjčovat peníze, nikdy v životě nevidět svoji mámu přišít knoflík nebo uvařit jakékoliv jídlo anebo dělat nějaké domácí práce či starat se o domácí rozpočet, ale přitom absolvovat s maminkou čtyři filmová představení denně, být zapojena do kolportace ilegálních tiskovin, snášet pořád se měnící strýčky v mámině ložnici - to nutně muselo tu Janu poznamenat tak, že jejímu opravdu rozháranému a asociálnímu životu - jak je uvedeno v doslovu - se ani nelze divit. Mimořádně mne zaujaly dvě epizody: šokující zážitky Janina otce - architekta Jaromíra Krejcara z jeho pobytu v SSSR, které jeho i Milenu vyléčily z obdivu ke komunizmu. A pak informace o tom, jaké politické antagonizmy panovaly i mezi vezeňkyněmi v nacistickém koncentráku Rawensbrück - i když všem šlo o život a byly pro nacisty jenom odpad, tak i tam se dokázaly striktně dělit na komunistky a ne-/antikomunistky a "oslazovat" si vzájemně své bídné životy. Při vstřebávání šokujících, nečekaných informací jsem se jednou u knihy i dobře zasmála, když Milenin manžel, Janin táta Jaromír, po návratu ze SSSR vyprávěl své neuvěřitelné zážitky. Cituji alespoň jeden (operní umění je mi blízké :)) " ... vyprávěl o opeře, která byla provozována v Moskvě a ve které vystupoval Stalin a Molotov (oba tenoři) a která se nedohrála, protože po výsměšné reakci obecenstva byli jak její tvůrci tak i hlavní představitelé zatčeni pro znevažování vlády sovětů - jenomže za několik dní měla opera reprízu a nikdo si už nedovolil ani se ušklíbnout, natož nahlas zasmát. A tak na jevišti pěl Stalin s Molotovem a v hledišti seděli užaslí diváci, naplnění strachem, údivem a nejistotou."... celý text

Rabbi 1994, Noah Gordon

Příběhy z prostředí židovské komunity, jejich tradic plných příkazů, zákazů, omezení, zvláštních "provozních" pravidel v oblasti soukromého i veřejného života, jsou pro mne čtenářsky přítažlivé a svou nepochopitelností i zajímavé. Zejména díla Isaaca Singera a Chaima Potoka z prostředí amerických židů mne kdysi pro toto téma navnadily, ale Noah Gordon se jim žel nevyrovná. Každopádně mi však tento příběh potvrdil, že víru, vyznávané náboženství lze měnit podle potřeby, stačí jen chtít, a že židovství - na rozdíl od katolicismu - do svých řad jen tak nikoho nepřijme, naopak - snaží se to případným přeběhlíkům všemožně znesnadnit, a tím i vyzkoušet opravdovost jejich odhodlání. Právě proto mě dějová linka Leslie nejvíce zaujala. Český překlad považuji za nepovedený, neboť si nemyslím, že by židovský rabín nebo příslušníci židovské náboženské obce při každém povzdechu, údivu, lamentování vzývali Ježíše Krista. Netuším sice, jak znějí příslušné pasáže v originální angličtině, ale myslím, že český překladatel měl zvolit jiná slova údivu či pobouření, než zvolání "ježíšukriste", "prokristapána" a podobně.... celý text

Vzpomínky na koně 1977, Jordan Radičkov

Fantazijní prvky, sarkasmus, zvlášní humor, bohatý jazyk, pár soudobých bulharských reálií, ale hlavně originalita, nezaměnitelnost stylu a myšlenek. Jedna z knih, která - ať už se čtenáři zalíbí, nebo ne - rozhodně nesplyne s mnoha dalšími.... celý text

Nonni a Manni, kluci z ohnivého ostrova 1994, Jón Svensson

Autorovi se povedlo do hezkého a zajímavého dobrodružného příběhu dostat snad všechna specifika islandského života - ledové kry a nebezpečné lední medvědy, sněhovou vánici, výbuch sopky, valící se lávu, vodopády a jeskyně, osamělost žen rybářů, touhu odjet a vidět svět, tvrdost tamějšího života. Příbeh byl napsán před cca 100 lety a stojí za pozornost, jakými dovednostmi - díky totální spjatosti s přírodou - tehdejší islandské děti disponovaly, když se potřebovaly svézt na volně se pasoucím koni: " ... jak se na Islandu chytají koně. Pomalu jsem se blížil k vybranému koni tak, že jsem měl Manniho naproti sobě a kůň stál přesně mezi námi. Tu jsme oba rozpřáhli paže a blížili se zvolna k cíli. Současně jsme začali hvízdat, ze začátku potichoučku, potom silněji, pořád stejný tón. Kůň si nás všiml. Přestal se pást, zvedl hlavu a neklidně se díval tu na mne, tu na Manniho. Hned jsme začali pískat ještě silněji. Kůň se zastavil, napřímil uši a tělo jakoby mu ztuhlo. Byl jako očarovaný. Oba jsme se na něj upřeně dívali, pořád jsme pískali a klidně s k němu blížili. Když jsme se ocitli až u něj, položil jsem mu jemně ruku na hřívu. Chytili jsme ho. Rázem zmizelo i kouzlo. Mohli jsme přestat hvízdat. Vytáhl jsem z kapsy provaz, klidně jsem na koně mluvil a přitom jsem z provazu uvázal uzdu a strčil mu ji mezi zuby."... celý text

Knihomol 1957, Stefan Zweig

Jedno z mnoha literárně úžasných (a, žel, zbytečných) vyjádření názoru, že válka je vůl. Prostinký děj podávaný výsostně uměleckými postředky je v doslovu prvního českého vydání z roku 1957 ještě korunován myšlenkově a jazykově pozoruhodným doslovem z pera Pavla Eisnera.... celý text

Katedrála a jiné povídky 1994, Raymond Carver

Uznávam, je to osobité, autor má svůj nezaměnitelný styl, ale mne to "neoslovilo".

Ostrov 2019, Sigríður Hagalín Björnsdóttir

Postapokalyptická vize, která však má všechny znaky reálné pravděpodobnosti, ukazuje pomalý no neodvratný sešup vysoce civilizované společnosti do suterénu lidství, vyvolaný neznámou ovšem totální izolací. Ostrovní společenství se obecně odlišují od národů, které odedávna s někým sousedí a z neustálých styků a konfrontace se sousedy těží, a právě tento prvek - izolacionismus, trvalý boj o nezbytnou soběstačnost, drsnou přírodou vnucený životní styl - autorka vytěžila ve svém dramatickém příběhu. V tomto románu ostrovanka Islanďanka využila jednak všechny přírodní a geografické znaky své země, ale také svoji civilní kvalifikaci televizní reportérky, která dobře zná politickou scénu i její zákulisí. Jen by mne velmi zajímalo, zda ty v knize zmiňované reálie z dávné islandské historie, popisy stylu života a stravování "starých" Islanďanů mají oporu v realitě, nebo jsou také výplodem autorčiny fantazie. Možná je to mým minimálním kontaktem s post-apo žánrem, ale já jsem na rozdíl od mnoha předchozích autorů zdejších komentářů z knihy nadšená.... celý text

Marie de Saint Exupéry - hvězda Malého prince 2004, Michèle Persane-Nastorg

Nekritická adorace a nanebevzetí matky slavného spisovatele, která měla opravdu nesnadný život. Citovaná korespondence s milovaným a milujícím synem Antoinem však v ničem nenasvědčuje, že by tento pozdější velikán světové kultury se snažil své matce alespoň trochu ulehčit její těžký osud. To, co autorka knihy podává jako emoční základ Saint Exupéryho tvorby, já ze situací popsaných v knize vnímám spíše jako citové i materiální vydírání neodpovědného bohéma vůči matce. Zaujaly mne zejména dílčí epizody dokládající život francouzské šlechty v první polovině 20. století: žít "nad poměry", vydržovat si zámky a četné služebnictvo - jim nevadilo, pracovat (i fyzicky!) pro dobročinné účely, pečovat o chudé a nemocné - jim nevadilo, nasekat dluhy - jim nevadilo. Ale jít do práce, zaměstnat se za mzdu - to považovali za natolik ponižující a nepřípustné, že raději žili na dluh a stěhovali se po příbuzných, než by se živili sami. Zvláštní. Obrázek o autorovi slavného Malého prince si lze udělat, když tuto knihu vzpomínek jeho matky čtenář prokládá vzpomínkami jeho ženy nazvanou Paměti růže: https://www.databazeknih.cz/knihy/pameti-ruze-107445 Až po přečtení obou se ukáže, že ten slavný muž měl několik tváří ....... celý text

Láska a tieň 1988, Isabel Allende

Výstižný obraz vyčíňania čílskej vojenskej junty a trochu rozprávkový príbeh lásky dvoch pôvodom, myslením a záujmami odlišných ľudí. Ich kombinácia prináša pútavý príbeh, žiaľ, dosť aktuálny. Uplynulo už 50 rokov od čílskeho prevratu a naďalej mnohí emigranti utekajúci pred ozbrojeným terorom opäť blúdia svetom. I pre nich platí citát z tejto knihy: "Otec ... sa rozhovoril o tom, čo pre nich znamenalo opustiť vlastnú zem a hľadať nové možnosti: potrebovali odvahu čeliť trápeniam, padnúť, pozbierať duševné sily a opäť po tisíci raz vstať, prispôsobiť sa a žiť medzi cudzími ľuďmi. Všade, kam prišli, sa odhodlane usadzovali, akoby to malo byť navždy, hoci to bolo iba na týždeň či mesiac, lebo nič tak nenarúša vnútornú istotu, ako pocit dočasnosti. - Musíte žiť iba pre prítomnosť. Nestrácajte sily oplakávaním včerajška ani snívaním o zajtrajšku. Nostalgia vyčerpáva a ničí, je to choroba emigrantov."... celý text

Pravda a iné klamstvá 2016, Sascha Arango

Nesúhlasím s tunajším žánrovým zaradením "detektivka, krimi"; príbeh vnímam skôr ako psychologický román zobrazujúci anatómiu zločinu a pohľad do mysle zločinca. Rozhodne ide o nevšedný príbeh, ktorý ma naozaj zaujal (čomu zodpovedá dĺžka čítania - jeden a pol dňa :=)... celý text

Dcera štěstěny 2003, Isabel Allende

Zaujalo mne to až ve chvíli, kdy se příběh přesunul do Číny; bez "čínského prvku" by to byla jenom kultivovaná červená knihovna. Autorka šikovně použila reálie z dobové Číny a zejména z Kalifornie těch let, v nichž třpyt zlata nadobro změnil vývoj celého kontinentu. Třeba průmyslové využití pomalu tajícího ledovce - dnes nám už ani nepřijde, jak převratný to byl "vynález".... celý text

Život, spisovatelé a já 1993, Karel Ptáčník

Ptáčník zazářil svým prvním románem - autobiografickou generační výpovědí o mladých mužích narozených v roce 1921, kteří museli do rajchu na nucené práce a tam zažili to, co nikdo před nimi a po nich. Další jeho díla už nebyla tak úspěšná, ale jeho paměti, psané už ve stáří, jsou mimořádně zajímavé - ne sice s ohledem na proces jeho literární tvorby, ale využil zde skutečnost, že byl dlouholetým funkcionářem v komunistické straně i v literárních institucích, a tak byl svědkem (někdy i aktérem) mnoha důležitých událostí, hýbajících českou společností i knižní kulturou. Osobně znal snad všechny české a slovenské spisovatele a v knížce svých pamětí se nevyhýbá ani těm nejintimnějším drbům z jejich života. Tato stránka knihy je bulvárně-zábavná a hodně dokumentuje, jaké bylo po roce 1945 do 1990 postavení spisovatelů ve společnosti: prebendy, ziskuchtivost, kariéry, zahraniční služební cesty a "studijní pobyty", podrazáctví a současně kolektivizmus, vzájemná sociální péče, chlapácká kamarádství. Významnou část pamětí věnuje události opravdu památečné: IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 - události, která daleko překročila rámec tématu literatury a knižní kultury a - v mnoha případech nadosmrti - poznamenala tvorbu a životy stovek literárně činných lidí (a následně i jejich čtenářů). Všem, kteří se zajímají o 60. léta v čs. kultuře důrazně doporučuji pozornou četbu! Mnoho řádků z této knihy by stálo za citaci, ale uvedu pouze citaci citátu, v němž Karel Ptáčník cituje slova Ludvíka Vaculíka, pronesená v roce 1967 a znějící, jakoby popisovala naše dny: " ... je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, od primárních potřeb jako jsou byty, školy, perspektiva prosperity hospodářství až po potřeby zevnější, které nedemokratické systémy ani vyřešit nemohou, jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, ..." Doporučuji!... celý text

Šimonovo mlčení 2013, Vladimir Vertlib

Zlaté hodinky a jiné povídky 2015, John McGahern

Kruté, drsné, docela beznadějné, bez štipky humoru či ironie - jak Irsko a Irové. Místy až doopravdy nechutné. Přečetla jsem to však celé, nevynechala jsem jedinou povídku. Zaskočil mne jenom divný spekulativní doslov editorky a překladatelky - naprosto nic z jejího výkladu jsem já v těch povídkách nenašla.... celý text

Úľ 1979, Camilo José Cela

Akési čudné. Drobné epizódy, miestami iba bezdejové obrazy, desiatky postáv (od začiatku do konca som si dokázala zapamätať iba dve, ostatné mi splynuli). Nálada depresívna, konflikty a faloš, chudoba ducha i peňaženky. V podstate ma to nudilo, ale dočítala som to celé, lebo som stále čakala, že sa to nejako vyvrbí. Kdeže! Koniec to už úplne "zabil": u mnohých osôb vyvolá veľké vzrušenie a pohoršenie akýsi inzerát v novinách, týkajúci sa jednej z postáv, ale čitateľ sa nikdy nedozvie, čo v tom inzeráte bolo. Asi navždy si však zapamätám dve scény: vraždenie nechcených novorodeniat a zdochýňanie zraneného psa - to mi naozaj prechádzal mráz celou chrbticou hore dolu. Odporúčam, ale iba odolným ....... celý text

Vyhoštění 2007, Vladimir Vertlib

Kým chorý spal 1969, Mignon Good Eberhart

Syn služky 1968, August Strindberg

Byla jsem hodně zaskočena - takové výplody choré mysli jsem u tohoto slavného dramatika nečekala. Jeho horečná biografie (ne, zdejší anotace se mýlí - nejde o román!) sahající jenom do roku 1875, tedy zahrnující pouze roky předcházející jeho zásadnímu tvůrčímu období, mi přinesla zajímavé poznatky o tehdejší konzervativní, zaostalé, od progresivních evropských myšlenek a uměleckých směrů izolované švédské společnosti. (Nejvíce jsem se divila popisu forem studia na univerzitách, pobavily mne však i postřehy o úloze prodejné děvky - novinařiny a jejím paktování s politickými stranami.) Strindbergovy pokusy o sociologickou či politologickou analýzu švédské společnosti druhé poloviny 19. století mi vyznívaly jako bláboly šílence, jeho neustálé hledání sebe sama v třídně striktně rozdělené společnosti bylo místy trapné až groteskní, rovněž jako jeho závěrečné chlubení se dosažením "sociální vážnosti" a tomu přiměřených "vyšších styků" . Největší porce "guláše" v jeho hlavě však představovaly úvahy o ženách, manželství, sexu. Na druhou stranu jsem byla uchvácena mírou jeho vědomostí z různých oborů - zaujala mne třeba epizoda o tom, jak kvůli potřebě katalogizovat knihy v čínštině, uložené ve švédské královské knihovně, se za jediný rok naučil čínsky tak, že se stal předním evropským sinologem té doby. Kromě převelice komplikovaných myšlenkových pochodů autora hladké četbě nenahrával ani místy doslova nesrozumitelný český překlad (povolání: mimořádný AMANUENS knihovny - to je co?) a hodně mi v knize chyběl i nějaký rejstřík jmen s biografickým popiskem těch četných zmiňovaných veřejných osob - politiků, filozofů, básníků, šlechticů, ...). Každopádně - všichni dramaturgové a režiséři, kteří se pouští do inscenování Strindbergových her, by knihu měli přečíst povinně a pro diváky jeho inscenací by také mohla být dobrým vodítkem k pochopení jeho mnoha nepochopitelných scénických postav.... celý text

Optimistova dcera 1982, Eudora Welty

Příběh ve svém "základu" působil docela hodnověrně, ovšem postavám jsem vůbec nerozumněla - jejich jednání a vzájemné interakce jsou tak vzdálené našim "kulturním vzorcům", až jsem byla z nich otrávená. Ale to bude asi tím, že americký Jih (s velkým J!) a specifika jižanské povahy jsou opravdu svébytnými fenomény. Ze zápletky bylo možné vytěžit buď velké drama nebo skvělou grotesku, autorce se nepovedlo ani jedno. Jak píše čtenář předemnou: všechno plyne pomalu, poklidně. Tam, kde by člověk čekal veliký a hlasitý konflikt, dojde jen k uhýbání, pokryteckému smíření.... celý text