kapr přečtené 298

Bůh a lokomotiva 1961, Zdeněk Mahler

Knihu jsem kdysi, zřejmě kolem onoho roku 1961 dostal jako dárek od příbuzné. Knihu jsem tehdy přečetl. Nevím už přesně proč, co mi na ní všechno vadilo, ale vůbec mi nesedla, a napříště jsem se pak autorovi důsledně vyhýbal. Vzhledem k tomu dávám knize prozatím 4 x *, protože nechci autora zbytečně neúměrně poškodit, a přesto dát toto své mínění najevo. Jak to bude jen možné, přečtu si ji znovu a hodnocení ještě upravím, pravděpodobně směrem dolů. Možná to bude ale trvat poněkud déle, odhaduji, že bude v mé knihovně k nalezení spíše kdesi ve spodních, jen velmi obtížně přístupných vrstvách atmosféry.... celý text

Spolek pro ochranu zvířat 2009, Jiří Robert Pick

Zajímaví pacienti 1997, Berton Roueché

Tygr pana Boška 1995, Vítězslav Šmejc

Komentář - spíše jde o první verzi postřehů spojených s touto knížkou. Knížku jsem si velice rád znova přečetl. Šlo o oblíbenou knížku mého mládí, kterou jsem měl bohužel půjčenou pouze jednou. Tentokráte jsem ji objevil v pražské městské knihovně, která ji má v jediném exempláři, a ještě jej nepochopitelně má ve skladu tak, aby si ji náhodou nějaké dítě třeba nepůjčilo. Kniha sama není zase takové světlo, jak jsem ji měl uloženu v paměti. Dítě má zřejmě přeci jen bohatší fantazii, a vzpomínky, které si ukládáme, procházejí zřejmě určitou filtrací. Výsledek, který se nám vybavuje pak bývá poněkud zidealizovaný a přibarvený. Přesto je ale podle mého názoru naprosto realistický, jen ty záporné hodnoty, vjemy, bývají do jisté míry eliminovány. Knížka je plná dobrého humoru, ale nevyhýbá se ani smutnějším stránkám života. Je to zároveň ten nejstručnější průvodce Československem v jeho podobě zhruba z roku 1930. Svým způsobem zřejmě poněkud kopíruje průvodce po republice pro automobilisty od téhož autora, který jsem bohužel nikdy nečetl. V první části v úvodu se dozvídáme jak vlastně pan Bošek k Tygrovi přišel, a seznamujeme se i se členy jeho rodiny, a zaměstnanci jeho závodu. Po kratších cestách s Tygrem, se rodina vydává na větší cestu, která se postupně rozvine v anabázi, umožňující autorovi seznámit nás s vybranými místy celé republiky. Po Litomyšli a hradu Bouzov následuje Olomouc, Libhošť, Beskydy a Ondřejník, stejně jako Štramberská Trůba, Frýdlant, Staré Hamry, a konečně přejezd z Moravy na Slovensko. Cesta pokračuje Turzovkou, a hned následuje zpráva o nehodě jiného vozu, který je nakonec Tygrem stíhán, a je autorovi vítanou záminkou jak pro několik výchovných vět k mládeži podaných přístupnou, a pro ně vhodnou pochopitelnou formou. Současně se stává záminkou k tomu, aby nás pan autor provedl nakonec až na samotný východní konec republiky. Následuje Žilina a Ružomberok, ale hlavně Čičmany. Na to navazují Štubňanské Teplice, Tatry, Štrbské pleso, Popradské pleso, nejvýše položená horská bouda v Tatrách ve výši 2300 metrů i s astronomickou cenou piva, páně Boškova to oblíbeného moku. Tůra na Rysy, skok do Košic, pak Herľany, a krátce na Podkarpatskou Rus. Další cesta začíná pohraničním Užhorodem, Svaljava, polonina Boržava, Volovec, Volové, Ťuška, Rachov, Jasiňa, a konečně Jablonický průsmyk kde Tygrova anabáze v podstatě končí. Když jsem tam byl, je to místo společné československo - polské hranice, samozřejmě jsme hledali, a také našli, a vyfotografovali původní hraniční patník označený iniciálami obou států. Jde zřejmě o místo původního hraničního přechodu. Silnice vede z města Rachova, přes asi bychom dnes řekli střediskovou obec Jasiňu, Jablonický průsmyk ve výši kolem 900 m, místo těžkých bojů za 1.světové války, (když se ruská armáda pokusila prorazit do uherské nížiny,) přes lázně Jaremča do Ivano-Frankovska. Druhý den z rána obrátil Tygr své mohutné čelo k západu a vyjel polykat dlouhý růženec zpátečních kilometrů. (cit.) Večer následují Košice, Moldava, Slovenský kras, nádherná hrobka hraběte Andrássyho a jeho ženy, Rožňava, jeskyně Domica, Prievidza, Štefánikova mohyla na Bradle, Myjava, Turá Lúka, Uherský Ostroh, a konečně opět Čáslav. Knížka je milým průvodcem po Československu své doby, podaným zábavnou a výchovnou formou mladé generaci, a významným reprezentantem své doby. Má ještě dvě další pokračování. Rád bych si všechny ty tři knížky pořídil, ne ale za nesmyslné ceny, za které je někteří podnikatelé nabízejí. Knižku doprovází krásné a veselé ilustrace Jiřího Trnky. Ty černobílé, asi bych je nazval pérovkami, ty jsou nádherné. Ty barevné jsem viděl v životě poprvé, mám pocit, že jsou snad k jejich vytvoření současně dvě různé malířské techniky, není to ale můj obor. Uvnitř knihy jsou hezké, zdají se mi bohužel příliš tmavé. Nejhorší je titulní strana obálky, kde je původní kresba příliš tmavá a působí barevně příliš přeplácaně. I když tato technika není můj šálek čaje, věřím, že původní kresba je krásná, a pouze reprodukcí z ní vznikl tak trochu paskvil, který podle mého názoru knihu poškodil. Lepší politikou by byla replika původní vazby, byť třeba v omyvatelné vazbě. Titulní kresbu bych pak umístil dovnitř knihy, kde by pečlivější reprodukční technikou její kvality daleko více vynikly. Myslím si, že by cestou mohlo být vydání celého kompletu všech tří knih, možná i čtyř, pokud by součástí byl i historický průvodce pro automobilisty. Náklad by byl zájmový, každá knihovna v republice by měla možnost objednat si například jeden komplet. Pro volný prodej bych připočítal takových 10 až 25% navíc. Objednávkyby bylo zapotřebí shromažďovat po delší dobu, takových 5 až 10 let. Na druhé straně je důležité využít stávající poptávky vyvolané generací, která v mládí knížku četla v době, kdy v ní uváděné skutečnosti nebyly ještě tolik zaváté časem. Toto je pouhý první nástin komentáře, ke kterému se chci ještě vrátit, a poněkud jej učesat, a doplnit několika citacemi původního textu. Jinak Slovensko je v této knize podáváno sice velmi přátelsky, ale výsledný dojem je do značné míry chudičký a skličující, snad s vyjímkou přírodních krás, milých lidí, ale také nádherných lázní a turistických středisek. Taková, ale tehdy byla do značné míry skutečnost. Vždyť i já si v Praze pamatuji v padesátých letech vysloveně chudé a ubohé čtvrti města. Na druhé straně si pamatuji při návštěvě Bratislavy kolem roku1960, snad 1962, zříceninu Bratislavského hradu jejímž zhlédnutím a celým jejím tehdejším neuvěřitelným stavem jsem tehdy byl přímo otřesen. Pokud se dobře pamatuji vypadal podobně jako zřícenina Devína, který byl tehdy v pásmu a proto nepřístupný. (Na ten jsem se dostal mimořádně až v létě 1968.) Ano, ona socialistická republika, na mnohé důležité věci kašlala, a také se jí to vymstilo. Dnes už onen hrad vídám zatím pouze z dálnice, ale je to radost se podívat. Snad se mi brzy podaří věnovat slovenskému hlavnímu městu a jeho okolí při nejmenším týden pobytu.... celý text

Heleniny dětičky 1918, John Habberton

Bílý kaňon 2000, Miloš Kosina

Velice příjemná knížka, po chvilkách v tramvaji, a večer před usnutím, často jen 2, 3 stránky. Nakonec už v jednom kuse. Krásná knížka pro chlapce a dívky od 7 let. Typicky pojednává o hrdinech mezi 10 - 15 rokem života, o tom jak se z chlapců stávají muži. Čili pro dobrodružné romantiky tak do těch 15 let. A abych nezapomněl, starší pány určitě také potěší. Hezky psáno, přitom bez příkras. Úžasný oddech od těch dnešní sra-ilerů. Ano i tady se umírá, ale bývá to nutnost a cílem vypravěče není to pitvat a glorifikovat. Na stepi, olemované v dálce tmavou čarou lesů a na druhé straně širokou řekou, se objevilo jaro. Hejno divokých hus, skřehotající a pleskající křídly, přelétlo pastvinu a také z březového lesa, který chránil Bílý kaňon, se ozýval křik ptáků. Malý potůček, vinoucí se středem kaňonu, se naplnil ošklivou žlutou vodou. V nedalekých horách ležel ještě sníh, ale i ten ustupoval slunečním paprskům. Po stráních tekly malé praménky vody, rozleptávající žlutou mazlavou hlínu. Potok všechny praménky A tady text na první textové stránce ve vydání, které právě držím v ruce končí, ... nezbývá mi, než otočit na další stránku. A vám si knížku buď půjčit, anebo zakoupit. Dobrodružství Šina, Kropenatého, Očka a Malého, vás určitě zaujme, a na závěr knížky se budete jen neradi loučit se Statečným, Velkým Srdcem, Ostrým Zubem a Tvrdým Bojovníkem. A té starší generaci pomůže zavzpomínat na čtení s baterkou pod peřinou. Určitě doporučuji. Knížku doprovázejí hezké ilustrace Jana Hory, který autorovi, jehož knihy ilustrovával Zdeněk Burian nezůstal nic dlužen. V knize je výslovně uvedeno, že je vydána v edici: Dálky s podtitulem Edice dobrodružné četby. Svazek je uváděn v této edici jako č.3 Jde o 3.vydání knihy uváděné v závorce jako 1.upravené Mám pocit, že jak v edicích nakladatelství, tak v dílech autora bude potřeba odvést ještě něco práce, při procházení údajů jsem měl pocit určitého nesouladu. -- Nakonec dávám 3+, něco z toho za téma, které je mé oblíbené. (V dětství - mládí by to bylo asi jasných ***** !!!!!)... celý text

Agatha Raisinová a zločin na ostrově 2016, M. C. Beaton (p)
odpad!

Strážci času (4 povídky) 1970, Poul Anderson

Milé setkání po letech. Vzhledem k upozornění, že jde o vykuchanou socialistickou třetinovou verzi, kde podstatná část knihy chybí, si počkám s podrobnějším hodnocením na překlad z 90.let.... celý text

Postmortem 1998, Patricia Cornwell

Pět hvězd, dokonalé. Knihu jsem měl na DK ohodnocenu, ale ponechánu bez dalšího komentáře. Omylem jsem si ji vypůjčil opakovaně, což jsem zjistil teprve, když jsem si ji přinesl domů. Začátek je hrůzný, přímo odpuzující. Přestože jsem tentokrát četl zrychleně, často jen po jediné větě z každého odstavce, mnohokrát jsem zvažoval, že knihu raději odložím. Nakonec se mi to podařilo překonat. A nelitoval jsem. Příběh se postupně dostává do obrátek. Nakonec si už téměř nikdo z aktérů není jistý komu může věřit. Já sám mám osobně nejraději klasické detektivky, ve kterých příběh, a tedy i vyšetřování začíná v okamžiku, kdy je čin dokonán. Tentokrát dělám výjimku s ohledem na poslední části knihy, ve kterých příběh i napětí vrcholí. Komentář se vztahuje k vydání v nakladatelství Ikar v roce 1998.... celý text

Hradčany a Malá Strana 2000, Kateřina Bečková

PROHLÍŽECÍ KNIHA Překrásná a velice zajímavá, byť těžká a velkoformátová. Ta krása za to ale stojí. Mnohé mne překvapilo, konkrétně Chotkova. Ke knize se určitě ještě budu opakovaně vracet.... celý text

Korektor 2014, Jana Kilianová

Tak už jsem, tentokráte na druhý pokus, na stránce 53. Jsou to vynikající hlody. Pro mne nezvyklá forma poněkud odrazuje, ale na vině bude určitě i poměrně malý font, který je pro mne mnohdy obtížně čitelný. - (s odstupem:) Zatím jsem to vzdal. Koncem léta (srpen - říjen) se ke knížce chci určitě vrátit. Ten termín má své velmi soukromé důvody. - Prozatím jsem se snažil dát pokud možno neutrální hodnocení 3 ***. Podle s velikými obtížemi přečteného ale soudím spíše na 4 až 5. U stručných textů jsem to ještě rozluštil. U těch třířádkových už ne, prskal jsem nejdřív jak politá plotna, a nakonec jsem to dočasně (Ach jak já to slovo nenávidím !!!) vzdal. Knize by prospěl větší formát, i menší počet jednotlivých obrázků na stránce. V tomto okamžiku ale netuším, zda něco z toho není z nějakého důvodu třeba plánovité, i když o tom pochybuji. Domnívám se, že by některé jednotlivé obrázky, mohly být docela dobře prodejné, a mnozí z nás by si jej rádi pověsili nad svůj pracovní, i jiný stůl. (V některých okamžicích jsem si vzpomněl třeba na Kantorka, což pokládám pro tuto knihu za velkou poklonu.)... celý text

Konec hry 2013, Val McDermid

Závěrečné zhodnocení: Jedná se o mistrovský psychothriller, který se postupně stává nudným, a později se čte jen obtížně. Kniha se v některých prvcích snaží tvářit jako detektivka, ale skutečných zajímavých detektivních prvků jsem v ní našel bohužel jenom pramálo. Tak jsem asi před 14 dny dočetl, a upřímně, žádný komentář k této knize se mi vůbec psát nechtělo. Nikdy jsem žádnou reality-show nesledoval, a to co se mi při přepínání z kanálu na kanál občas na obrazovce objevilo, mělo k tomu kanálu v tom horším významu velice blízko, dokonce bych řekl, že v tomto směru těch pár krátkých vteřin bohužel splňovalo má nejhorší očekávání. Byla a snad dosud i je to moje oblíbená autorka. První polovina knihy se ještě dala jakž takž číst, spíše jen ta první čtvrtina. Kdo všechno je v příběhu hrdinkou je přinejmenším sporné. Ve skutečnosti má příběh hrdinky dvě. Sympatie čtenáře se v průběhu příběhu postupně, a někdy i skokově proměňují. První hrdinka mi byla docela sympatická, byť její povolání mi nijak zvláště neimponovalo. Můj výsledný pocit je, že jde o zajímavý psychothriller s určitými skrovně se vyskytujícími prvky detektivky. Upřímně jsem zhnusen. Opravdu jen těžko bych mezi dospělými postavami vystupujícími v této knize našel jedinou, která by mi po dočtení celé knihy byla trošku sympatická. Některé činy jsem se snažil pochopit, aktéři si je pravděpodobně zdůvodnili, ale to je tak všechno co k tomu můžu napsat. Pro zajímavost sem vkládám moje vlastní pocity z podobné knihy, která navíc nebyla čtivá ani v té první čtvrtině. Proč? Protože dokonale vystihují co jsem i u této knihy prožíval. No a teď ten druhý komentář. V průběhu půl roku to bylo na mne už trochu moc. (16.října 2017: Jsem na stránce 190 a trpím jako zvíře. Doposud jsem měl autorku zařazenu někam na špici, a v případě této knihy lituji zatím každé minuty, kterou jsem jí věnoval. Statečně? bojuji dál, ale jen proto, protože nechci přijít o téměř moji oblíbenou autorku. Co jsem od ní všechno četl si sice už nepamatuji, ale pocit jsem při spatření jejího jména měl doposud dobrý. To co jsem doteď stačil přelouskat je záživné asi jako učebnice marxismu-leninismu !!!, a vcelku velmi depresivní. Na komentář jsem to zatím neviděl, ale spisovatel který nedokáže zaujmout ani na 100 stránce knihy není spisovatel, a opravdu by zasloužil. Jdu pokračovat v boji (do poslední stránky). 23.října 2017: Myslím, že z toho nakonec bude i komentář. Kniha sama je svým způsobem fascinující, ale vyžaduje od čtenáře především nekonečnou trpělivost, která je mimo několika málo vysloveně stručných útržkovitých momentů v průběhu děje, prakticky teprve až v závěru odměněna odpovídajícím způsobem. Od řadového, průměrného čtenáře vyžaduje vynaložení přímo sisyfovského úsilí, a proto ji většina z nich pravděpodobně odloží nedočtenou. Ale konec za to skutečně stojí, a já se musel po dočtení knihy v textu vracet, a hledat souvislosti. Přesto mi ke skutečnému vychutnání knihy ještě hodně chybí. Upřímně, příliš se na to netěším, některé části jsou velice nezáživné, ale kniha za to stojí a snad se překonám. Dosud jsem nikdy netušil, že tak úžasné knihy mohou být dokonce i v případě detektivek tak nečtivé. Kniha by si asi zasloužila 5 x *. Vzhledem k tomu, jaké klade na trpělivost čtenáře nároky, dávám zatím 3 x *, s tím, že doufám, že se mi podaří jak ke komentáři, tak k hodnocení vrátit. Může se stát, že jednu hvězdu přidám, ale i to, že ji naopak uberu. 25.listopadu 2017 - s odstupem Ty 3*** to u mne má za pár posledních stránek, kniha by si zasloužila daleko lepší hodnocení, nápad je výborný, ale to martyrium, které musí každý čtenář protrpět je velké a těžké. Tři hvězdy jsou podle mého názoru až moc. Kniha spíše pro fajnšmekry, kteří snad pointu dokáží vychutnat a ocenit, většinu ostatních spíše otráví. Vzpomínám, a možná snížím hodnoceni na 2** !!!) 14.2.2018 Už se stalo! Po přečtení knihy Konec hry od Val McDermid, která je sice čtivější, ale trpí podobným paradoxem, jsem se rozhodl přiklonit se k hodnocení z hlediska toho co mi přečtení knihy přineslo. A upřímně bylo toho pramálo. Snad by při opakované četbě vyplavaly na světlo z hlediska znalosti finále nově zajímavé pasáže, ale život je krátký, a už vždycky budu váhat zda po knihách této autorky znova sáhnout. Jednou větou: Velká zkouška čtenářské trpělivosti. A myslím si, že i ty dvě hvězdy je .. zatraceně moc !!!!! 2018 04 15 S delším odstupem: Spisovatelka asi zůstane moji oblíbenou, na tom nemůže jedna zkušenost celkem nic moc změnit, ale po této knížce, která mne zavedla do poněkud nižších vrstev lidské společnosti už budu po jejích knihách sahat jen s velkým váháním. I po dvou měsících pociťuji ke knize stále odpor, a lituji času, který jsem nad ní strávil.... celý text

Vidím svět i z druhé strany: Mimořádné schopnosti leváků 2006, Hermann-Josef Zoche

Zatím nejlepší, (byť pouze tenoučká,) knížka na téma leváctví, na kterou jsem doposud narazil. Najdete zde i mnoho informací zajímavých a přínosných pro každého, tedy i pro praváky. Teprve po jejím přečtení jsem si uvědomil o jak široký problém jde, kolika orgánů v těle se týká, a jaké dalekosáhlé důsledky přináší. Nyní po jejím přečtení je mi jasné, že zřejmě stojí za to se celým problémem zabývat hlouběji, a podívat se po dalších, snad poněkud rozsáhlejších publikacích na dané téma. Mimo jiné jsem si v této knize ověřil, že se téma týká daleko větší části celé populace, než se doposud hlásá, přesně tak jak jsem si myslel. V knížce se dozvíte mnoho zajímavého i o sobě samé/m. 26.února 2018 Doplňuji v reakci na následující komentář uživatelky Petass: Ne tato kniha skutečně není pedagogickou příručkou Jak s levákem pracovat z pohledu rodiče. Mimo to přiznávám, že já sám jsem po knížce s podobnou tematikou nepátral. Na druhé straně, kdykoliv jsem na cokoliv souvisejícího s tematikou leváctví narazil, vždy jsem si to půjčil a pečlivě prostudoval. Bylo to jen několik málo dalších publikací, a především ani zdaleka nedosahovaly kvalit a především komplexního pohledu této knihy. Nikdy jsem do té doby nenarazil na informace o tom do čeho všeho se problematika laterality promítá. Tato kniha má jedno další plus, řeší totiž jak otázky leváctví, tak praváctví. Každé má své výhody a nevýhody. Moje matka byla levačka, a nepřeučovaná. Moje manželka je levačka a přeučovaná! A to tchýně měla dostudovanou medicínu. Druhá polovina 20.století. Před měsícem jsem zaslechl v knihovně zajímavý rozhovor o "boji", mezi oběma rodiči malého dítěte, zda přeučovat nebo ne. Žijeme zřejmě stále v době bujejícího tmářství. Ještě k uživatelce Petass. Je možné, (a já doufám,) že skutečně narazíte na příručku přesně pro Vás. Obávám se ale, že na toto téma je publikací poskrovnu. Je to hluboce zanedbané téma, (které se ve skutečnosti dotýká každého z nás.) Na druhé straně bych se možná i oněch odborných publikací trochu bál, rozhodně bych byl v tomto směru spíše opatrnější! Doposud totiž ona odborná veřejnost mnohdy v tomto směru chybovala. Co je podle mne důležité - citlivý přístup a vycházení vstříc potřebám dítěte, snaha dívat se na věc jeho pohledem. Pak zřejmě pořízení, těch několika již v jeho věku užitečných potřeb, které jako levák bude postupně při náročnějších činnostech potřebovat. Samozřejmě je důležité i jeho seznamování s pravorukým světem tak, aby si především v zátěžových situacích byl schopen poradit. A pokud by jeho zaměření směřovalo k čemukoliv manuálnímu, ať už by šlo o truhlařinu, nebo o snahu stát se houslovým virtuosem, možná by vůbec nebylo špatné, kdyby jako učitele i jako určitý vzor mělo třeba právě leváka. A na závěr hlavně hodně štěstí a úspěchů jak uživatelce, tak zvláště jejímu potomkovi.... celý text

Doktor v domě 1969, Richard Gordon (p)

Nedokončený portrét 1995, Ngaio Marsh

Knížku, poměrně tenkou, jsem si vybral speciálně na cesty tramvají především proto, abych s sebou zbytečně netahal žádnou tlustou bichli. A dojmy, ty jsou tentokrát velice rozporuplné. Nad knížkou jsem usínal snad po sedm nebo osm večerů. Oblíbená autorka, velice oblíbený detektiv, ale knížka nezaujala, v podstatě jsem se hluboce zklamal. Příběh o tom jak se stárnoucí, a čerstvě penzionovaný pan Whipplestone s Lucky Lockettovou, černým to kotětem vlastně seznámil. Jak v podání autorky, tak v překladu paní Šťovíčkové, mne velice zaujal a oslovil. Jedná se o vedlejší dějovou linku, přesto mne zaujala právě ta. "Rok rozkvetl v jaro a den ve svěží jitro a bůh patrně bděl na nebesích, ale pro pana Whipplestona bylo to vše zcela zanedbatelné. Cítil se zvláštně zmateně a nešťastně. Zkrátka domníval se, že se do penze těší, a teď poznal, že to není pravda. Nikam ho to netáhlo. Život ztratil smysl. Byl u konce. S úžasem zjistil, že po dvacet let bydlel v zasmušilém a skličujícím, tmavém a nepohodlném bytě. Do hloubi duše otřesen tímto objevem vyrazil do londýnského jara. Desetiminutová procházka parkem mu na náladě nepřidala. Zamířil do Baronsgate. Napadlo ho, že on sám teď musí zařadit jedničku a doploužit se do příšeří na nějaké vrakoviště, kde vyčká až ho odtáhnou. Nikterak jej neutěšilo pomyšlení, že se do této nepříjemné situace jednou dostane každý. Z Baronsgate do Capricorns se bylo možno dostat klenutým průchodem, tak nízkým, že tudy mohl projít jen chodec. Vždycky tuto pasáž míjel a byl by to udělal i tentokrát nebýt malého vychrtlého kotěte. Zvířátko najednou vyrazilo jako šipka, mihlo se kolem něho, a v mžiku mu zmizelo z očí. Vzápětí uslyšel zaskřípění brzd a mňoukavý nářek. Kotě vyskočilo, zavrávoralo a potom vyrazilo k panu Whipplestonovi. V mžiku udělalo obrovský skok, ocitlo se na jeho hrudi, drápky se zachytilo a - jakkoli to bylo neuvěřitelné - začalo příst. Zřejmě se mu moc nestalo. Postavil je na chodník. "Běž domů," řekl. Obrátil se k němu zády a rychle pokračoval v cestě, téměř utíkal, za ním odhodlaně klusalo malé kotě a mňoukalo. V tom se těsně za jeho zády vyřítil z garáže náklaďák. Když přejel, pan Whipplestone zjistil, že je kotě pryč. Proti němu majestátně kráčel obtloustlý, elegantně oblečený gentleman černé pleti. Na šarlatovém vodítku vedl bílého afghánského chrta s červeným obojkem. "Pane velvyslanče!" zvolal pan Whipplestone. "Jaká milá náhoda; vyšel jsem si jenom tak na procházku. Jsem teď volný jako pták, Excelence." "Také si sem velice rád po ránu zajdu na procházku s Ahmanem. Bohužel s povinným doprovodem." Hůlkou se zlatým knoflíkem ukázal na statného chlapíka, který si nezúčastněně prohlížel platan. "Doufám, že mohu Vaší Excelenci blahopřát," řekl a profesionálně ho zahrnul větami zvolacími, které se obejdou bez sloves. "Nová dohoda! Skvělé výsledky!" "O ty se zasloužil výhradně náš velký prezident, pane Whipplestone." "Jak jinak, Vaše Excelence. Všichni máme velkou radost z toho, že nás vbrzku poctí návštěvou, nesmírně významná událost." "Neobejde se však bez úskalí," řekl. "Jak víte, náš velký prezident si nepotrpí na - " a opět máchl rukou tím směrem, kde stál jeho osobní strážce - "na takovou péči." "Přeje si bydlet na vyslanectví," dodal. Rozloučili se. Pan Whipplestone pokračoval v procházce; přímo před sebou uviděl mezi dvěma velkými domy menší stavení. Dva muži v modrácích, stojící na žebříku, právě na dům vyvěšovali jakési oznámení. Všiml si, jaké má číslo: Capricorn Walk 1. Muži v dělnickém mezitím slezli ze žebříku a chystali se také k odchodu. Na domě zůstalo oznámení: NA PRODEJ ... Své sestře, provdané do devonského hrabství, napsal rozmarně: Možná že Tě zpráva o mém přestěhování překvapí. Předvídavost nebyla silnou stránkou pana Whipplestona. ... Od té doby, co se pan Whipplestone nastěhoval do svého domu, uplynul už dobrý měsíc. Do deníku si zapsal, že se tu žije jako na vesnici uprostřed Londýna. Na ulici pod okny mňoukala kočka. Po třech minutách pan Whipplestone přese všechno zaříkání vstal a vyhlédl z okna, a nakonec dříve než se nadál, byl v malé hale a potýkal se s patentním zámkem. Pootevřel. Ta nepatrná štěrbina stačila, aby mu jakýsi vyzáblý kostrounek jako stín skočil přes nárt. Zabouchl dveře, a podíval se na vetřelce. Kotě sedělo před ním a zase otevíralo růžovou tlamičku, ale tentokrát z ní nevycházel hlásek. Pan Whipplestone na kotě zíral v němé hrůze. Náhle se zachvělo v bocích a stejně jako tehdy, když se setkali poprvé, mu skočilo do náručí. Po chvilce zmatených úvah je odnesl do kuchyně. S kotětem v náručí vyndal z ledničky mléko, nalil trochu na mističku, přitočil trochu teplé vody, postavil misku na podlahu a kotě k ní postavil. Misku dolil dvakrát, podruhé něco nechalo. Zvedlo čumáček celý mokrý od mléka, jednou dvakrát se pokusilo jej olíznout a najednou se mu skulilo na nohu a okamžitě usnulo. Vzpomněl si, že nesnědl všechny vařené ústřice, které mu udělali k večeři. Kotě se probudilo a hromádku jich spocívalo. Nakonec oznámil, že si zvířátko vezme na starost. V ordinaci usedl na čalouněnou lavici v malé čekárně. Byl si až bolestně vědom, že je svému okolí k smíchu. Jediným přepravním prostředkem, který doma nalezli byla odložená ptačí klec. Kočka v kleci vypadala zneuctěná, pan Whipplestone s monoklem a klecí na klíně zase jako hlupák. Dámy si mezi sebou vyměnily pobavené pohledy. "Jak se jmenuje ta čičinka?" zeptala se velice elegantní sestra s blokem v ruce. ... (Výrazně kráceno a upraveno.)... celý text

Dobronínské morytáty 2017, Vlastimil Vondruška

Mé (snad trochu rozporuplné) hodnocení, 3,51 - tedy 4 - **** ***** - Autor tentokrát zabrousil do nového prostředí, navíc všechny hlavní postavy jsou daleko akčnější než v dosavadních příbězích. Téma Dobronína je pro mne zcela nové. Rozhodně pro 5 hovoří řada důležitých faktorů. V knize se také, daleko více než dříve, uplatnila ženská ruka. Připisuji to vlivu autorovy manželky. Všechny tyto skutečnosti autorovi i knize jednoznačně prospěly. odpad! - To snad ne. Přesto v některých chvílích knížka nepatrně vybočuje ze standardů knih, které mám opravdu rád. Týká se to jak líčení postupu zločinců, tak především na můj vkus zbytečně podrobnému popisu jimi používaných metod. Z knihy mám podobný pocit, jaký měla na konci příběhu i sama jeho ústřední postava. Trochu smutek a částečně snad i určité zklamání. Pana autora mám moc rád i proto, že ve většině svých knih, a u této řady zvláště, řeší spíše život a vztahy, rušivým detailům se spíše vyhýbá, a konečně i finále bývají pojata šířeji a vyznívají přeci jen poněkud optimističtěji. Před výstavným dvorcem zastavily saně tažené dvěma dobře krmenými koňmi. Bakalář Petr seskočil z kozlíku, zaváhal a vrhl omluvný pohled na svou ženu Rozárku. Vedle ní seděl královský písař Jiří Adam z Dobronína. Petr obešel saně, a pomohl nejprve vystoupit svému pánovi. "Tak tohle je mé panství," řekl Jiří Adam a ukázal širokým obloukem kolem sebe. Sněhu leželo všude tolik, že upravenou cestu k bráně tvrze lemovaly hromady vysoké jako člověk. Brána v kamenné hradbě s dřevěným podsebitím byla před nimi otevřená a skrze ni bylo vidět umetený dvůr. Prošli bránou a vešli do paláce. Jizba po rodičích pána z Dobronína se oběma zalíbila na první pohled. V krbu praskala buková polena a ten zvuk dával pocit klidu a domova. Co oba nadchlo, bylo místo ke spaní. Věci uložili snadno. Měli jen pár kusů oděvu, ty nezakryly ani dno rozměrné police. Vydali se pak po schodech dolů. Sotva se ocitli ve velkém, příjemně vyhřátém sále, překvapeně se zastavili. Jiří Adam seděl u stolu s jakousi stařenou. V očích měla slzy a jejich pán ji právě konejšivě hladil po tváři. Bakalář Petr se naklonil ke své ženě a tiše špitl. "Konec lenošení. I když jsme s ním vlastně ani nezačali. Obávám se, že nás čeká vyšetřování!" "Jen pojďte," kývl Jiří Adam z Dobronína na své pomocníky. "Tohle je Cecilka. Bývala mou kojnou, abyste věděli." [Tento text jsem vybral, výrazně zkrátil a mírně a snad i dostatečně citlivě upravil tak, abych vás uvedl na samotný začátek této knížky.] POZOR MOŽNÝ SPOILER !!! Ruce měl spoutané, tělo na několika místech sežehlé od plamenů a obličej zkrvavený, jak ho vrazi tloukli. Nebyl to hezký pohled. .. "Chudák, neměl lehkou smrt. Musel trpět jako zvíře". [Tento text mi trochu vadil. Myslím si, že určitá stručnost by v tomto případě knize spíše pomohla.] Ani po přečtení komentářů ostatních uživatelů nechci na svém hodnocení nic měnit. Aniž bych si je předem přečetl, tak jsem mnohé z jejich postřehů v podstatě krátce shrnul. Prapůvodně jsem si říkal, že se téma Dobronína, (samozřejmě včetně širokého okolí Českomoravské vysočiny,) stane dalším jevištěm, na kterém půjde vystavět snad celá série dalších nových nádherných příběhů. Trochu se bojím, že pojetím tohoto příběhu, si autor možná trochu přivřel vrátka k bohatým možnostem, které tato šance skýtá. Příběhy Jiřího Adama z Dobronína, jsem měl vždy o něco málo raději než příběhy Oldřicha z Chlumu. Mám rád samozřejmě oba dva, včetně jejich pomocníků. Jiří Adam se ale pohybuje spíše ve vyšší střední vrstvě, a je nám tím bližší, pochopitelnější a sympatičtější. Navíc se v jeho příbězích setkáváme s citlivějším, lidštějším přístupem, líčení zabloudí do drsnějších vod jen ojediněle a opatrně. 16.2.2018 - Tak nakonec jen 3 ***.... celý text

Trpké víno / Klášterní kostnice 2008, Vlastimil Vondruška

LKK3 - předběžný komentář 2018_01_09 TRPKÉ VÍNO Nádherná detektivka, která nás mimochodem upozorňuje na POZOR ! - MOŽNÝ SPOILER !!! !!! !!! výhody některých historických budov. Z kostelních věží ještě ani nedozněl hlas zvonů odbíjejících poledne, když Jiří Adam z Dobronína vstoupil do paláce pánů z Vartemberka na Menším Městě pražském. Starobylá a na pohled úctyhodná budova stála v široké ulici na svahu pod Pražským hradem. Před vraty okolkoval voják v barvách nejvyššího purkrabího s halapartnou v ruce a žertoval se služebnými, pobíhajícími kolem s putnami na vodu. Zdvořile otevřel těžká vrata a požádal královského písaře, aby počkal, že hned přivede paní domu. Jiří Adam z Dobronína se ani nestačil pořádně rozhlédnout honosně zařízeným mázhauzem, když se na schodech objevila manželka purkrabího Kateřina a za ní její nevlastní dcera Lucie. ... Vskutku vynikající. Při dočítání, a po dočtení jsem měl trošku zmatek v tom, zda, kdy a jak příběh vlastně končí. Na konci předposlední kapitoly jsem měl dojmem, že příběh skončil. Otočil jsem stránku, a zajásal jsem. Ejhle ono, pokračování. Další kapitola pak už přinesla skutečný konec. Tehdy jsem ale, začal naopak hledat další pokračování. Podle mého by se týkalo rodiny uhlíře, a ani pár vět o Petrovi a Rozárce by na závěr neškodilo. Dokonce další den jsem zkontroloval čísla stránek, zda náhodou nevypadlo pár listů. Příběhy pana autora mám totiž rád nejen jako detektivky, ale především pro jejich lidský rozměr, pro to, jak citlivě vždy přistupuje k hlavním postavám svých příběhů. V tomto případě mne ale závěr přeci jen trochu zklamal. Detektivce to na kvalitách sice rozhodně neubralo, ale pan autor nám v tom okamžiku nebyl tak sympatický, jako dřív. Přitom by to bylo tak jednoduché. Stačilo přidat pár vět. KLÁŠTERNÍ KOSTNICE Citát na úvod: Jiří Adam z Dobronína nestranil přijímání podle římského způsobu ani podobojí. K Bohu se obracel vždy upřímně a bylo mu jedno, jaký ornát má na sobě kněz. Co však poznal na první pohled, byla skutečnost, že návštěvník je významným prelátem. Na prstu měl nádherný prsten s tmavým berylem a v ruce třímal zlacenou opatskou berlu. Pan autor se docela odvázal. Jsou to totiž tentokrát jatka. A na závěr: "Trestat má pouze Bůh!" "A případně ještě královské soudy," dodal skromně Jiří Adam z Dobronína. "Nejvyšší hofmistr říkává, že vzteklého psa je třeba utratit bez lítosti. Jsem rád, že světské soudy nemusí tenhle smutný příběh rozhodovat. Nechávám na Vás, vznešený opate, abyste rozhodl, zda mají naše bezvýznamné lidské síly pomáhat boží spravedlnosti trestat hříšníky." Opravdu perfektní, jen jsem se na konci trošku ztratil v tom kdo je, (byl,) kdo. Tomu by šlo zabránit hlubším popisem postav, které v příběhu vystupují. Celkový dojem se po celou dobu držel na 5, několikrát přišel pokles na 3. Proto dávám za 4. 2018_09_02 - Nejpíš si to zopakuji. Přečtu to prostě ještě jednou. Žádná oběť to nebude. Autorovy detektivky večer před spaním jsou mé oblíbené.... celý text

Tramvaje a tramvajové tratě, 1. díl - Historické centrum a Holešovice 2010, Pavel Fojtík

Původně jsem měl zapůjčenu jen jednu ze čtyř těchto knih. Velice mne zaujaly, už proto, že vím, že jsem četl o tom, že v dřívějších dobách, ještě před mým narozením, jezdily tramvaje do mnoha míst, kam (nebo kudy) už dneska nejezdí. Hned první večer jsem tou první z nich snad tři hodiny pečlivě listoval. Nacházel jsem zde informace, které ke mně dosud nikdy nedorazily, i fotografie míst o nichž jsem věděl, ale skutečný pohled jak v těch místech situace opravdu vypadala jsem neznal. Krásně jsem si při tom zavzpomínal na vlastní zážitky při cestách tramvají v místech, kde už dnes dávno nejezdí a zmizely i poslední zbytky kolejí. Samozřejmě jsem narazil i na rozdíly mezi informacemi, které jsem získal již dříve z jiných zdrojů, a těmi v knize obsaženými. Například mne zarazila vzpomínka příbuzných na to jak tramvaj končila u Vojenské nemocnice. V knize na toto téma ani slovo, naopak zde byla uvedena konečná zhruba na místě dnešní stanice Ořechovka, případně někde v místech mezi touto stanicí, a stanicí Baterie. V následujích dnech se mi podařilo vypůjčit si i ostatní tři části tohoto díla. Rychle jsem všechny podrobně prolistoval a honem jsem je vrátil tak, abych je ostatním čtenářům neblokoval. Nyní si je budu půjčovat postupně, užívat si po kouskách a zpracovávat si k nim i poznámky. Jsou to opravdu nádherné knihy. Jediné čeho velice lituji je to, že jsou rozčleněny geograficky a nikoliv časově. Pro mne, protože jsem bohužel již pamětníkem celé řady zde dokumentovaných událostí, by bylo asi daleko zajímavější a přínosnější rozčlenění časové, oproti zde použitému členění oblastnímu. Zajímá mne, stejně jako většinu mých vrstevníků, i pamětníků ještě daleko starších, především vývoj do 2.sv. války, a toho je zde na můj vkus bohužel zatím spíše pomálu. Zvláště u těch nejstarších záznamů by stálo za to publikaci – publikace doplnit i o fotografie samotných kolejových vedení, tedy i o ty na nichž se žádná tramvaj nenachází. Mohla by to být hezká sbírka dokumentující vývoj všech těchto tras, ať už jsou využívány dodnes, ale zejména těch, na kterých tramvajový provoz už zcela zaniknul. V každém případě jde o vynikající publikace. Vzhledem k tomu, že předpokládám, že v dalších vydáních tyto knihy budou o mnohé fotografie a informace doplněny, dávám v tomto případě i přes své nadšení prozatím "jen" čtyři hvězdičky. Téma je to bohaté, je určitě možné na něm v následujících letech odvést ještě hodně práce.... celý text

Tramvaje a tramvajové tratě, 4. díl - Historická předměstí a obce na pravém břehu - jih 2012, Pavel Fojtík

Původně jsem měl zapůjčenu jen jednu ze čtyř těchto knih. Velice mne zaujaly, už proto, že vím, že jsem četl o tom, že v dřívějších dobách, ještě před mým narozením, jezdily tramvaje do mnoha míst, kam (nebo kudy) už dneska nejezdí. Hned první večer jsem tou první z nich snad tři hodiny pečlivě listoval. Nacházel jsem zde informace, které ke mně dosud nikdy nedorazily, i fotografie míst o nichž jsem věděl, ale skutečný pohled jak v těch místech situace opravdu vypadala jsem neznal. Krásně jsem si při tom zavzpomínal na vlastní zážitky při cestách tramvají v místech, kde už dnes dávno nejezdí a zmizely i poslední zbytky kolejí. Samozřejmě jsem narazil i na rozdíly mezi informacemi, které jsem získal již dříve z jiných zdrojů, a těmi v knize obsaženými. Například mne zarazila vzpomínka příbuzných na to jak tramvaj končila u Vojenské nemocnice. V knize na toto téma ani slovo, naopak zde byla uvedena konečná zhruba na místě dnešní stanice Ořechovka, případně někde v místech mezi touto stanicí, a stanicí Baterie. V následujích dnech se mi podařilo vypůjčit si i ostatní tři části tohoto díla. Rychle jsem všechny podrobně prolistoval a honem jsem je vrátil tak, abych je ostatním čtenářům neblokoval. Nyní si je budu půjčovat postupně, užívat si po kouskách a zpracovávat si k nim i poznámky. Jsou to opravdu nádherné knihy. Jediné čeho velice lituji je to, že jsou rozčleněny geograficky a nikoliv časově. Pro mne, protože jsem bohužel již pamětníkem celé řady zde dokumentovaných událostí, by bylo asi daleko zajímavější a přínosnější rozčlenění časové, oproti zde použitému členění oblastnímu. Zajímá mne, stejně jako většinu mých vrstevníků, i pamětníků ještě daleko starších, především vývoj do 2.sv. války, a toho je zde na můj vkus bohužel zatím spíše pomálu. Zvláště u těch nejstarších záznamů by stálo za to publikaci – publikace doplnit i o fotografie samotných kolejových vedení, tedy i o ty na nichž se žádná tramvaj nenachází. Mohla by to být hezká sbírka dokumentující vývoj všech těchto tras, ať už jsou využívány dodnes, ale zejména těch, na kterých tramvajový provoz už zcela zaniknul. V každém případě jde o vynikající publikace. Vzhledem k tomu, že předpokládám, že v dalších vydáních tyto knihy budou o mnohé fotografie a informace doplněny, dávám v tomto případě i přes své nadšení prozatím "jen" čtyři hvězdičky. Téma je to bohaté, je určitě možné na něm v následujících letech odvést ještě hodně práce.... celý text

Nitranská brána smrti 2016, Vlastimil Vondruška

Vondruška V. - Nitranská brána smrti Při vojenské výpravě do Horních Uher proti králi Štěpánovi obsadí vojska Přemysla II. Otakara Nitru. (počátek anotace na zadní straně obálky) Opět jedna z rozsáhlejších detektivek pana Vondrušky. Tentokrát nás autor zavádí na Slovensko, do Nitry. Tak jako často v poslední době, trpím při čtení autorových detektivek zpočátku pocitem, že jsem knížku již četl, jak se mi stalo i v tomto případě. Po pár desítkách stránek ale tento dojem pomíjí, a knížka Vás hluboce zaujme. Opět jde o jednu z nejlepších autorových knih na poli historické detektivní literatury. Z úvodu jsem pro vás vybral pár stručných řádek jako uvedení do příběhu: Píše se druhá polovina 13.století. České království patří k nejmocnějším v Evropě. .. Za pozlátkem slávy se však skrývají trhliny. Doma v Českém království, zápasí Přemysl II. Otakar s vlastní odbojnou šlechtou. .. Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská města a také hrady. Vypadalo to, že se jaro toho roku Páně tisícího dvoustého sedmdesátého prvního opozdí. .. Na počátku Pašijového týdne se oteplilo, a řeky nestačily vodu odvádět. Český král sledoval oblohu s uspokojením, povodně přicházely a odcházely, podstatné bylo, že se oteplilo a už brzy vyrazí na válečné tažení. Bylo na čase, aby dal za vyučenou proradnému strýci své manželky Kunhuty, novému uherskému králi Štěpánovi. Za vrchol jeho proradnosti považoval Přemysl nerespektování příměří, které spolu v loňském roce dohodli. V zimě se ho totiž pokusil Štěpán se svými rytíři zajmout v Alpách. Začátkem dubna vojsko překročilo zemskou hranici a obvyklou cestou zamířilo k Prešpurku. Spolu s ozbrojenci táhl nevelký oddíl zkušených tesařů. .. Aby se vojsko nezdržovalo broděním přes rozvodněné řeky, měli postavit dřevěné mosty. .. Stařičký nitranský biskup Vincent byl zpočátku klidný. Neobával se českého vpádu, protože předpokládal, že jeho diecézi ochrání řeka Váh tak, jako vždycky. Jenže pak mu jakýsi jobagín přinesl zvěst, že český král staví přes řeku dřevěný most. Záhy poté dorazilo do Nitry české poselstvo. Vedl ho kanovník olomouckého biskupa Heidenreich. Doprovázel ho početný houfec rytířů v čele s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu. (výrazně kráceno a mírně upraveno) Doufám, že si onen příběh přečtete se stejným potěšením, s jakým jsem jej četl já sám. Moc se mi líbil. Na závěr jsem si ještě pečlivě přečetl všechny dosavadní komentáře, a nejvíce mne z nich zaujala následující slova dcérky: ... ráda bych věděla jak žije a co dělá Ludmila, Divišova žena... a možná i něco málo z dějepisu k připomenutí doby. Prostě doplnění příběhu o něco málo v tomto směru by určitě knihu obohatilo a potěšilo oddané čtenáře, a čtenářky, a nakonec i pan autor by z toho vytěžil pár dalších stránek... celý text