jozik_v_tumane přečtené 181

Pozitivní výchova sourozenců v rodině 2010, Jan Čapek

Nebylo to zvlášť zajímavé, takový souhrn běžných pouček. Nedočteno.

Čertík Fidibus 1970, Günter Spang

Byl jsem dojatý, když jsem po 25 letech náhodou narazil na tuto knížku. Hned se mi vybavilo, jak jsem se jako malý kluk s Fidibusem ztotožňoval. Je moc roztomilý. Obrázky jsou nádherné. Příběh má silné morální téma – vzepření se zlu. Graficky si vybavuji i vrchního čerta Quaklabraka. Jedna z těch nejlepších knížek mého dětství.... celý text

Rozprava o dobrovolném otroctví 2011, Étienne de La Boétie

Výborný esej, stále aktuální v době masově konzumního kapitalismu (nejsme přímo otroky nějakého tyrana, nýbrž své nutkavé potřeby plytkých požitků – výsledek je v podstatě stejný, jsme vnitřně otroky). Psychoanalytický rozbor pana Baroše jsem chápal jen zčásti, ale také zajímavé. Úvaha Michela de Montaigne o přátelství také bezvadná. Celkově krásná knížka plná vznešených úvah.... celý text

Chazarský slovník 1990, Milorad Pavić

Může se zdát, že tahle kniha je naprostá šílenost, vtip nebo blábol. Ale když k ní přistoupíme s pokorou, vyjeví svou krásu. Kdo chce racionálně a jednoznačně chápat, bude hořce zklamán. Lze se jen nechat unášet křivolakým, mnohovrstevnatým a nelineárním proudem myšlenek, snů, vtipů, absurdit, souvislostí, mystifikací a reálií, popisů a vyprávění, a to v několika paralelních časech, prostorech, světech, peklech a nebích. V průběhu čtení mi došlo, že už jsem knihu před lety četl, ale zapomněl jsem to... Tuto knihu nelze mít v "přečtených" – je tak fantasticky neuchopitelná a vymykající se jakémukoli zařazení, že ji lze číst stále dokola a nikdy ji nelze dočíst. Náročná četba, přečetl jsem souběžně desítky článků na wikipedii, abych se zorientoval ve zmiňovaných reáliích. Nemluvě o všech těch neznámých slovech...... celý text

Zdravá záda bez bolesti 2016, Nikolaj Galicin

Výborné cviky, funguje to.

To, čeho nebylo (Tři bratři) 1914, Boris Viktorovič Savinkov

Těžko hodnotit. Dal bych 3.5/5. Román má některé význačné kvality, ale také zásadní nedostatky. Autor velmi dobře vystihuje tehdejší celkovou politickou situaci, kdy revoluce byla nevyhnutelná, ale ještě pro ni nedozrál čas – vzhledem k tomu, že nemohl vědět, co nastane o 5 let později (1917). Jako dokument o politické a společenské atmosféře bouřlivých let po revoluci z roku 1905 je román skutečně pozoruhodný a lze ho považovat v tomto směru za důvěryhodný vzhledem k tomu, že autor sám byl význačným revolucionářem a teroristou. Další kvalitou románu je, že události nepopisuje černobíle, hlavní postavy mají vždy filozofující tendence a přemýšlí poctivě o smyslu teroru a osudu Ruska, s přesahy až ke smyslu lidského života vůbec (jenž je z velké části spatřován v typicky ruském hrdinném sebeobětování se pro vlast). Zásadními slabinami románu jsou rozvláčnost a nekoncepčnost. V novele Kůň bílý (plavý) řeší autor tatáž dilemata, mnohem úsporněji, osobněji, příměji, a ještě do toho zakomponuje tragickou lásku... Zde se pojednává stále dokola jen o revoluční otázce z pohledu několika hlavních postav – mužů. Ženy jsou v románu jen okrajově, vztahy mezi muži a ženami nejsou téma, všechny postavy jsou psychologicky ploché, neprokreslené – jako by to byly jen variace na jednu a tutéž ústřední postavu Revolucionáře (za nímž se skrývá sám autor). Podtitul Tři bratři je nesmyslný, román je zejména o jednom z nich, kterého po jeho smrti vystřídá druhý v téže roli, jako by to byla tatáž postava. Třetí bratr se románem jen mihne. Ze začátku je zde snaha vytvořit morální dilema mezi Andrjušou – revolucionářem, a Sašou – námořníkem v carských službách. Ten se však po porážce carského loďstva u Cušimy od Japonců najednou, bez jakéhokoliv psychologického vývoje (nejpřekvapivější moment románu), přidává k revolucionářům a tak jen mechanicky nahradí zemřelého Andrjušu. Vývoj dění nemá žádnou vnitřní logiku, kromě té globálně politické; zemřelí teroristé jsou nahrazováni jinými a tak to jde stále dokola, dokud nejsou zabiti, pověšeni a rozprášeni všichni. Občas hezké filozofické pasáže, jinak nekonečné teroristické akce a nekonečné rozpravy na konspiračních schůzkách... Jazykově poučné i náročné: jde o převážně akční román, který utíká, když se člověk začte – to je ale místy problém kvůli nezvyklým obratům více než 100 let staré češtiny. Doporučit k přečtení lze asi jedině lidem se zvláštním zájmem o carské Rusko a ruskou revoluci.... celý text

O sedmi oběšených 1997, Leonid Andrejev

Z tohoto vydání jsem četl jen Jidáše (ostatní dvě novely samostatně). Hodnocení celku 4/5. Jidáš 3/5. Jako morální ponaučení je příběh Jidáše hluboký, až nepochopitelný. Je to filosofický problém povahy (dobra a) zla v lidském konání. Intelektuálně je to tedy velmi podnětné a zajímavé, ale styl vyprávění mi byl nějak protivný. Nebo to byl Jidáš sám?... celý text

Život člověka 1910, Leonid Andrejev

Ponuré. Život je zahalen do všeobklopující tmy. Člověk v životě převážně trpí a vrací se opět do tmy. Přežívají jen krysy a myši, podobné stařenám. Okamžiky štěstí přichází i odchází nečekaně, jsou krátké a pomíjivé. Délka života je odměřena shořením jedné svíce, kterou v ruce drží On – neznámý: Bůh? Satan? Osud? ... Vlastně mě to celkem nudilo.... celý text

Satanův deník 2021, Leonid Andrejev

Místy geniální, odvážné, velmi originální. Začíná to velice velkolepě, od první stránky jsem byl u vytržení. Ale velkolepý koncept se autorovi postupně trochu rozpadá pod rukami. Celkové vyznění, pointa, smysl pokulhávají. Závěr je prostě slabý, bohužel. Není jasné, co chtěl básník říci (kromě té banality, že lidstvo je zkažené). Částečně to lze chápat jako parafrázi nástupu bolševiků k moci, i když to asi nebyl autorův záměr. Odfláknuté vydání, desítky překlepů.... celý text

Virus, ze kterého šílíme 2020, Bernard-Henri Lévy

Ne ve všem s autorem souhlasím, ale v tom podstatném ano. Velmi podnětný text. Na ČRo výtečně namluveno V. Hauserem.

Divoký bůh / Zlaté schodiště 1910, Fedor Sologub (p)

Obě povídky mají fantastickou atmosféru.

Kůň bílý 1910, V. Ropšin (p)

Deník teroristy-revolucionáře. Překrásný překlad a vydání Stanislava Minaříka.

Povídka o sedmi oběšených 1958, Leonid Andrejev

Čiší z toho taková temnota a ponurost, až je to absurdní, a přesto je to o lásce k životu. Neustále balancuje na hraně krutého realismu a naivního idealismu. Psychické stavy jednotlivých postav jsou neuvěřitelně rozmanité, vykreslené s velikou představivostí a přesvědčivostí. Úsporný, přesný jazyk – ani jedno slovo nepřebývá. Přesto mě to vysloveně nenadchlo – duchovně mi to vlastně přijde trochu ploché, vyprázdněné. Matematicky přesný psychologický popis – ale duše se někam vytratila. Postavy působí jako loutky, což autor sám tematizuje. "Ze světa zmizel člověk."... celý text

Rusko 1917. Katastrofa: přednášky o ruské revoluci 2021, Andrej Borisovič Zubov

Knihu jsem vybral jako náhražku za Deset dní, které otřásly světem – to se vůbec nedalo číst. S chutí jsem se začetl – ruská revoluce je fantasticky zajímavá série neuvěřitelných událostí. Nakonec jsem ale relativně zklamán. Je to přepis přednášek, to textu dodává živost a spontaneitu mluveného projevu, a také paralely k přítomnosti jsou fajn. Na druhé straně to ovšem přináší zmatečnost. Jsou kapitoly lepší a horší, ale celkově autor neustále přeskakuje a má problém se držet časové i tematické linie. Ruská revoluce sama o sobě je šíleně (!) složitý proces. O to důležitější je psát koncepčně a držet se jasně stanoveného rámce, aby to poskytovalo smysluplný, ba vůbec pochopitelný obrázek. V některých kapitolách to jakž takž funguje, v jiných (6.) vůbec ne. Četl jsem Dějiny ruské revoluce od R. Pipese (profesionálněji napsaná kniha), tudíž mám o událostech roku 1917 představu. Díky tomu jsem se neztrácel úplně, ale jen napůl. Občas autor vynechá podstatnou dílčí událost, bez níž nelze pochopit logiku toho, co následovalo, jindy naopak 2× opakuje tutéž informaci nebo i tentýž citát. Některé pasáže jsou extrémně zajímavé i dobře napsané. Ale celkově by zpracování mohlo být o hodně lepší. Také je zde nespočet úplných (šokujících) nesmyslů. Např. (str. 54) tvrzení, že Rusové se ze všech národů carské říše dožívali nejnižšího věku (nižšího než neandrtálci!), a z toho vývod, že "Rusové získávali od říše nejméně výhod". Kristova noho! Nebylo to spíš jejich (ne)kulturou a životním stylem?!! Nebo (str. 151) údaj, že Kornilov ušel za 154 dní 5720 verst stepí. To je 40 km denně po dobu 5 měsíců bez přestávky. Ve věku 40 let. Lze tomu věřit? Nebo údaj o 200.000 Čechů žijících v Rusku před revolucí, taky dost pochybné číslo, jak uvádí níže martin8550. Nebo prostě odbyté věty typu: "6. ledna večer byli převezeni do nemocnice (...) několik dní na to, 7. ledna, byli zavražděni." (str. 193) A tak dále. Jak si může historik, vědec, dovolit takové totální lapsy? A celkově je z knihy cítit nabubřelost autora, myslí si asi, že je taková hvězda, že může říkat občas i úplné blbosti. Občas je cítit velkorusky patriotický patos, včetně závěru. Pokud vás eminentně zajímá ruská revoluce, stojí to za přečtení. Autorův náhled na logiku událostí považuji globálně za správný. Zpracování má bohužel velké nedostatky. Knihu bych nedoporučil lidem, kteří se v ruské revoluci neorientují.... celý text

Ariel 1997, Sylvia Plath

Z větší části tomu nerozumím, ale přesto to na mě působí a některé strofy to vystihují zcela přesně...

Zbabělci 1964, Josef Škvorecký

Byl to hezký zážitek, většinou mě kniha bavila, bylo to napínavé, čtivé, dobře napsané. Na věk 24 let je to docela neuvěřitelné. A neuvěřitelný je celý ten příběh, to si my dnes asi vůbec neumíme představit, co to bylo, ta okupace a válka. Byly tam i slabší momenty. Stále dokola omílané snění o Ireně je nepochybně věrným obrazem mladé mužské mentality, ale z literárního hlediska už to nebylo moc přínosné. Intelektuálně to není světová literatura 1. třídy, žádné hlubokomyslné úvahy tam nejsou. Síla knihy je v navození atmosféry, člověk se do Dannyho velmi vžije a hltá události, jako by tam byl. Tohle funguje a čtivost velmi oceňuji. Místy je to taky vtipné. Je to prostě upřímná stylizovaná zpověď mladého muže ve víru historických událostí. Je to takové to trochu nekoncepční psaní ve stylu "zažil jsem něco velkého a teď to prostě převyprávím". (Vzpomínám na Sestru od Topola: to je stejná metoda psaní; a jak pravil pan Činátl, je to v podstatě literatura pro mládež, ne pro dospělé.) Ideální věk pro čtení je stejný jako věk hlavního hrdiny – kolem dvacítky. Jako doklad z historie této země velice poučné. Taky to byl zajímavý exkurz do češtiny 40. let, spoustu germanismů a jiných slov jsem si musel hledat. Jedno slovo mě strašně otravovalo a jsem fakt rád, že se už nepoužívá: "líbnout" (namísto políbit, dát pusu). Přijde mi to vulgární. Taky dost divný výraz je "holkovský" místo holčičí.... celý text

Moskva-hranice 1991, Jiří Weil

Zhruba v polovině jsem se zasekl a nebyl schopný si ujasnit, zda mě kniha vlastně nenudí, přestože námět je zajímavý, nebo zda je jen nepřístupná, protože je tak zvláštní, specifická, neobvyklá. Velmi mě zajímala a přečetl jsem ji, ale občas jsem se musel trochu nutit. Neoznačil bych ji za čtivou, všechny dramatické momenty jsou zvláštním způsobem zploštěny do holého konstatování, dávno jsem např. nečetl tak chladný, necitový záznam milostného poměru dvou lidí. Příběh plyne velmi monotónně až unyle, přestože je to drama a postavy prožívají velké životní proměny, ba přímo osobní přerody (z mešťáka v proletáře). Politické vyznění je nejednoznačné. Říct, že je to "kritika stalinských čistek", je velmi zjednodušující a zavádějící. Spíš mi to přijde rozpolcené. Budování židovských osad v Palestině je podáno jako falešný sen, oproti tomu Sovětský svaz, přes svou nedokonalost nebo i hrůznost, jako něco pravdivého, čemu lze věřit a za co má smysl i položit život. Evropa (Praha, Vídeň) je oblastí idealizovaných vzpomínek, která však pro žádnou z postav nepředstavuje naději ani budoucnost. Ani Ri, ani Jan neuvažují o návratu, přestože jejich život ve Svazu je strašně těžký. Přitom v románu není výslovně řečeno, proč vlastně zůstávají, co je tam tak osudově drží. To se můžeme jen domýšlet. Ri se přerodila z moravské buržoazní slečinky v sovětskou údernici a vedoucí oddělení v továrně vlastně jen na základě své obrovské přizpůsobivosti a ochoty změnit svůj život. Proč ale zrovna tímto způsobem? Do jaké míry byla věřící komunistkou? Nevíme. Víme jen to, že do Svazu následovala svého muže (aby ho vzápětí chladnokrevně podvedla) a že chtěla žít plnohodnotně v kontextu, ve kterém se ocitla. Stejně tak nevíme, do jaké míry byl přesvědčeným komunistou Jan, o tom, jak a proč do Svazu odešel, se nedozvíme nic. Oba se chovají jako svědomití budovatelé, ale jejich vnitřní postoj neznáme. Těžiště knihy je v nepřikrášleném popisu atmosféry Moskvy 30. let a života v nekonečném koloběhu těžké práce, politické výchovy a propagandy. Je to tíživé a tragické, budovatelsky "radostné" na pozadí existenciálního zoufalství. Sovětský režim jim ničil životy a oni ho přesto milovali nade vše. Z mého pohledu je to především román o odevzdání se osudu. Autor nevyslovuje jakýkoli jednoznačný politický soud, jen konstatuje tragičnost lidského údělu. Velmi tíživý, smutný příběh. Žádný nadhled a vtip. Čiší z toho chlad. Děsivější než 1984, Proces i My.... celý text

Příhoda v ulici Psa 1978, Alexandr Grin (p)

Mám pro Grina slabost, i když ne všechno vždy úplně chápu, nějak magicky to na mě působí. Jsou to nádherné romantické povídky o lásce a smrti.

Lolita 1991, Vladimir Nabokov

Chvílemi děj krásně plynul, chvílemi jsem se výborně bavil, chvílemi mě intelektuální sofistikovanost trochu zmáhala. Nebylo to snadné čtení, zápasil jsem s knihou přes dva týdny. Obrovské množství odkazů a narážek na všechno možné. Místy měla tato velká hra se slovy a literárními odkazy navrch nad příběhem. Občas nepříjemný pocit, že ne všechno jsem pochopil. Občas příliš barvité, rozvláčné popisy. Některé scény / situace / obrazy byly ovšem geniální. Příběh je hluboce lidský, ambivalentní. Jazykově vybroušené. Skvělý překlad! "Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, laskavost, extáze) normou. Takových knih není mnoho." Nabokov... celý text

Posedlý 1970, Fedor Sologub (p)

Zajímavý symbolistní román. Velice oceňuji, že děj krásně plyne, čte se to velmi dobře. Zajímavá je vzdálená podobnost s Kafkovým Zámkem: zde figuruje tajemná postava kněžny Volčanské, kterou nikdo nikdy neviděl, ale hlavní hrdina je přesvědčen, že má zásadní vliv na jeho osud. Román je podivně rozpolcený, kromě hlavního příběhu gymnazijního učitele Peredonova, který si vytvoří představu, že všichni v jeho okolí se mu snaží zabránit v získání inspektorského místa, a postupně se propadá do totální paranoie (psychologická tragédie), je zde ještě vedlejší příběh lásky Saši a Ludmily (milostná romance). Není zřejmé, jaký smysl má tento velmi naivní vedlejší příběh, jeho souvislost s hlavním tématem knihy je mizivá. Je zde zřejmě jen pro odlehčení tragického osudu Peredonova, ale jinak nemá žádný přínos. Příběh Peredonova mě místy velmi bavil: absurdita jeho psychózy, kdy se například obává úkladů karetních figur, svého kocoura a neviditelných špehů skrytých za tapetami pokoje, nemluvě o záhadné Nedotykavce (něco jako Kafkův Odradek). Na druhé straně naivní romance byla dost nudná a vysloveně mě deptaly četné scény fyzického trestání žáků ze strany učitelů, rodičů, bytných. Skvělý doslov!... celý text