elizabeth_ba přečtené 355

Zvon malomocného 2008, Peter Tremayne (p)

Tenhle díl zaujme už námětem, tam se prostě nemůže stát, že by v konfrontaci s ostatními zapadl, jako se mi to stalo u Zlého úplňku. Fidelma i tady ještě občas zůstává pěkně protivná, ale ono po tom, co se jí přihodilo, není divu. A uvědomí si, jak moc by mohla ztratit. Odnoží církve a herezí a jiných blbostí není nikdy dost, tak tentokrát potkáváme vzdělaného lékaře až z Persie (a omlouvám se, jméno města jsem fakt zapomněla), jménem Basil Nestorios, jenž složil Hippokratovu přísahu, a nám přispěje nejen k vyřešení únosu malého Alchúa ale i celého případu, v němž hrají roli (jak v Mumanu jinak) také nepřátelští Uí Fidgente, byť s docela přátelským válečným pánem Conrím v čele. Uvědomila jsem si, jak moc mám ráda nejen Eadulfa a Fidelmu, ale také často je provázející členy elitní královské stráže Gormána, Endu, Dega a Aidána (poslední tři jmenované ale v tomto díle nepotkáme), vrchního opata a biskupa království Muman, Segdaea (který jako duchovní s dobrým a čestným srdcem působí až skoro nepatřičně) a trochu se děsím dalších dílů, protože to s některými, jak už to u dobrých lidí bývá, právě dobře nedopadne. Jen jedna věc mě při opětovném čtení těchto vynikajících knih o ohnivé irské právničce napadla, totiž, že má král Colgú nějakou záhadnou smůlu na brehony, napřed jim senilní Dathal a o pár let (a dílů) dál zase Aillín (a tam je nějaký zmatek i v jeho hodnosti, viz můj komentář u Vykoupení krví).... celý text

Zlý úplněk 2008, Peter Tremayne (p)

Přečetla jsem znovu díl tomuto předcházející (Opat s mečem), jelikož jsem si chtěla ověřit, kdy a jak oznámila Fidelma Eadulfovi tu radostnou novinu, která se objevuje v anotaci, a mimochodem stejně pořád nevím, kdy na to (neplánované) početí našli čas... No a když už jsem se čtením začala, tak jsem rovnou pokračovala dalšími díly a nyní jsem už u Pán duší... Zlý úplněk mně při předchozím pročítání série (no čtu už aspoň počtvrté) nikterak neutkvěl v paměti. Možná proto, že jsem rychle chtěla zapomenout, jak se tam Fidelma chovala ke svému okolí a příliš jsem ji v tomhle ohledu nechápala. Do tradičně nám známých sporů římské a keltské církve nám tentokrát zasáhli tři bratři (jen řádoví), kteří nepřišli ze Soluně ale z Etiopie, takže trochu poznáváme i církev koptskou. Pak také starodávné irské bohy a Měsíc... A máme tady tři příběhy jako u soudce Ti, poprvé potkáváme válečného pána Uí Fidgente Conrího, a nahlížíme do života obyvatel provinční irské tvrze a v její blízkosti, což nám dohromady dává velice povedený příběh s překvapivým rozuzlením (aspoň v jednom z případů). Práce autora byla skutečně excelentní. Co ale excelentní ani zdaleka nebylo, byly korektury. Bylo tam nezvyklé množství chyb v latinských citátech, což ale nebyla ani chyba autora (a ani překladatele). Protože jsem kdysi zapisovala latinský text do citací, vím, jak dokáže potrápit jeho přepsání a co občas word apod. dovedou vytvořit. Vyšehrad ale není MOBA, takže u nich bych takové pochybení nečekala, ale stalo se. Hvězdičku jsem kvůli tomu však neodebírala, on totiž tento příběh, v němž téměř nic nebylo, jak se zdálo, si to nezaslouží.... celý text

Pán duší 2009, Peter Tremayne (p)

Opět se nám ztratilo celé společenství, tentokrát sester z opatství na území Uí Fidgente. A jejich matka představená, která s nimi cestovala, je nalezena zavražděná. A jelikož byla teta válečného pána Conrího, je k vyřešení případu pozvána Fidelma, již i tentokrát provází poněkud otrávený Eadulf. Počítal totiž s tím, že se budou chystat na svatbu a nikoli řešit další případ mimo Cashel. Příběh trochu připomíná Holubici smrti, rozuzlení spíše Vykoupení krví. Ohledně Eogananových potomků pak čtenáři vytane na mysli otázka zcela opačná k Cimrmanově (jenž se Antona Pavloviče ptal, jestli dvě sestry není málo) a to, zda jich náhodou není příliš... Navíc se dokument obsahující rodokmen vládců Uí Fidgente, dochovaný v knihovně opatství neshoduje se skutečnostmi později se objevivšími ve Vykoupení krví. No ale co už. Konec dobrý, všechno dobré, jak s oblibou říkávali rovněž čas od času oba hlavní představitelé této detektivní série.... celý text

Sláva a úskalí 2002, Robert Merle

Tímto dílem se opět navracíme k původnímu perfektnímu (čtení). Vyprávění Petra Emanuela o obléhání La Rochelle snad nemá jedinou slabinu (jo vlastně má, překladatelky stále nestačí autorovi, ale opravdu jen občas). To co v člověku vyvolá spoustu emocí - smích a slzy, radost a smutek, vše nacházíme téměř na jedné stránce. Konečně se taky do příběhu vrátil pořádný ženský živel, který jsem s odchodem Ulriky do nedobrovolného exilu tolik postrádala, a dokonce hned dvakrát – v podání rázném (Kateřina z Brézolles) i poněkud křehčím (Jindřiška z Foliange) a i mužských obdivu hodných postav tentokrát nacházím více než dost (včetně nezdolného kardinála Richelieu). Vůbec mám pocit, že raději sleduji historické příběhy se spoustou dobrodružství a klidně i válečných operací, okořeněné sem tam nějakou romantikou a láskou, než politiku a pletichy (kterými jsme se zabývali v předchozích dvou dílech). Na druhou stranu se z mého pohledu jedná o díl ze všech nejsmutnější (jistotně z té části, již vypráví Petr Emanuel), dokonce asi po této stránce horší než Mé dobré město … (pojednávající o Bartolomějské noci) nebo Horoucí láska (kde Jindřich IV. obléhal Paříž), o to strašnější, že tuto tragedii zavinila lidská hloupost posílená o fanatismus (viz úryvek č. 3). Úryvky začneme optimističtěji a důkazem, že vyřešit to šlo: "Neděli, den Páně, nechtěl Ludvík utápět ve smutku dělostřeleckou palbou a salvami z mušket. To vidouce, nechtěli se hugenoti projevit jako méně dobří křesťané jako my a i oni ctili nedělní klid. Tento den bez děsivého dunění kanonů a zrádného svištění kulek, a tím pádem bez zraněných a mrtvých, byl pro naše jednotky i pro Larochelské malým odpočinkem a zároveň velkou úlevou, na niž se na obou stranách čekalo již od pondělka. Jelikož hugenoti i my ctíme téhož Boha, třebaže různou způsobou, nejeden člověk musel se ve svém nitru ptát, proč ono příměří nemůžeme rozšířit na ostatní dny týdne. Ty dny nakonec rovněž náležejí Pánu." (Robert Merle, Sláva a úskalí, MF 2002, s. 50) "Mikuláši, pokračoval jsem jiným hlasem, při tomhle poslání budeme s Bartoloccim kráčet jeden za druhým v naprosté tmě: on půjde napřed, protože zná cestu, a já za ním, protože cestu neznám. K čemu by bylo, kdybys šel za mnou ještě ty, když cestu neznáš o nic víc než já? Součtem dvou nevědomostí jedno vědění nevznikne." (tamtéž, s. 212) Jeho uražená důležitost v něm okamžitě vzkypěla a v nepříčetném vzteku popadl mušketu a prostřelil královský buben, po čemž se královský bubeník dal okamžitě na ústup následován trubačem. Rovnalo se to téměř urážce královského majestátu, takže sotva započaté vyjednávání bylo okamžitě přerušeno, protože městská rada se neodvážila Sanceauxe ani potrestat ani sesadit: znamenalo by to uvést ve známost tajné vyjednávání ... Chtěl bych se vsadit, že dosud nikdy před Sanceauxem se v dějinách světa nevyskytl člověk, který jediný svou hloupou ješitností přivodil smrt tolika lidí." (tamtéž, s. 250)... celý text

Spiknutí a úklady 2004, Robert Merle

Zhruba na úrovni dvou dílů před obléháním La Rochelle. Objevuje se spousta drobných chybiček (z nichž asi největší je tvrzení, že starší větev Habsburků je ta španělská, to projde před Rýnem ale za Rýnem už určitě ne, a první hrabě z "Jestřábího hradu" by se asi dost divil). Zase se vracíme k samé politice a svěží závan vytvářejí jen vojenské výpravy s hrabětem ze Saultu. No a spanilá čtenářka se ptá na věci, které jsou buď zřejmé nebo mě nezajímají a čtenář se optat netroufá... Např. takový vévoda z Bellegarde, byl to týž, který se kamarádil s krásnou Gabrielou (a měl kapičku u nosu jako Chicot)? Byl to jeho syn? Nebo někdo jiný? Jeho podporu princi Gastonovi autor zmíní (a zařazení mezi špatné rádce) ale jeho původ a rod už nikoli. Ale pořád si to udržuje více než dobrý standard, jen té politiky je na mě zase příliš a navíc začínají umírat lidé, jejichž smrt se velmi dotýká jak autora pamětí Petra Emanuela, tak čtenáře a spanilé čtenářky, stejně jako mě samotné... Bohužel, v dalším díle, který už mám mezitím přečtený cca do poloviny, se to nezlepší spíše naopak.... celý text

Růže života 2000, Robert Merle

Musím, bohužel, konstatovat, že pro mě úrovně předchozích dílů tento už opravdu nedosáhl. Možná za to může nepříliš kvalitní překlad, možná absence Ulriky z Lichtenbergu od cca 1/3 knihy, kdy došlo k neblahým událostem v Říši, především v Čechách. A (opět) bohužel (zřejmě z obou důvodů výše uvedených) ani vypravěč ani jeho král nedosahují mých sympatií předchozích (nejen vůči Petru ze Sioraku a jeho oběma králům Jindřichům, ale ani vůči sobě samotným vykresleným v dílech minulých). Od odchodu paní z Lichtenbergu do Falce jsme se doslova utopili ve velké evropské politice a i když Ludvíkovo dobývání hugenotských míst, která mu vypověděla poslušnost i porušila Edikt nantský, bylo docela zajímavé, obzvlášť, když se akcí (byť z velké dálky) zúčastnila královna Anna. Čekala jsem, že se budeme více věnovat smrti kardinála Ludvíka z Guise nebo, že se Petr Emanuel po předání peněz z prodeje paláce zeptá Bassompierra na Ulriku (ale asi měli plno starostí s jeho maršálskou holí nebo Bassompierre dostatek taktu, že to neřešili), první vzhledem k blízkému příbuzenství s vypravěčem, druhé pak proto, že se mi to zdálo vhodné a správné (Petr Emanuel je sice téměř periodický monogamista, ale tak rychle učiněné "sejde z očí sejde z mysli" bych od něj rozhodně nečekala). Ještě se pokusím vyjádřit k chybám, asi potom doplním přesné stránky a citace. Myslím si ale, že to jsou chyby vyplývající z překladu. První je téměř "vondruškovská". Neboť při svatbě slečnu z Montbazon (později paní z Luynes, ještě později vévodkyni de Chevreuse) líčí jako velkou, při těle, později je štíhlá a má vosí pas... Pak se na jedné stránce vyskytne nepřeložený Ludvík (jako Louis). Co se týče té volby českého krále, o níž píše kolega Richie1, jsem taky v pokušení přičíst ji překladu, neboť autor současně mluví o volbě římského krále, kterou popisuje naprosto přesně a na jiném místě ještě znovu o volbě krále českého, kterou nespecifikuje a myslím, že ti kurfiřti - volitelé (krom toho, že český král byl jedním z nich) k tomu v autorově podání (tj. v originále) vůbec nepatřili. No a jedna věc, spíše z mého hlediska, takové to mám pocit, že ... Tak já mám pocit, že když se pan markýz, Petr ze Sioraku, ptal svého slzami smáčeného syna: "Máte ji ještě rád?", překlad měl znít: "Milujete ji ještě?" A všechno by bylo daleko přirozenější a pochopitelnější. To už se v tom ale pěkně nimrám, což? Dělám to ale proto, že se domnívám, že mít ty schopnosti přečíst si knihu v originále, bylo by to i přes veškeré výhrady uvedené v prvním odstavci zase za pět hvězd. Zde jsem tedy vybrala úryvek a s jeho volbou tentokrát měla dost práce, jelikož mi tentokrát nic neutkvělo v paměti jako se to vždy stalo u dílů předchozích a navíc už necharakterizuje celou knihu, ale jen její část: " Jejich zadek, madame! To se v té vaší Falci mluví takhle bez obalu? Kvůli tomu by paní z Rambouilletu křičela, jako by ji na nože brali." "Pro smilování boží, nevyslovujte přede mnou jméno té neblahé upejpalky! Já mluvím po německu, přímo a jasně!..." A ještě jeden, protože jsem si už už myslela, že vévodkyně Kateřina z Guise není až tak dobrá matka, když skoro po sedmi letech neví, ona mě ale na s. 83 přesvědčila o opaku: "Proto, že je výraz přesný, není ještě méně urážlivý!", odpověděla paní z Guise krčíc rameny. "Nerozumíte ani za mák ženám, jestliže tomu nerozumíte! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný..." ;-)... celý text

Meč a lásky 2005, Robert Merle

Otočím to a začnu tentokrát úryvky, až posléze přejdu ke komentáři (a bude jasné proč): "Přesto se však stal podezřelým? Musí mít nějaké důvody, že se tak cítí, protože od roku 1629 žije v Holandsku, což je požehnaná země, kde si každý může myslet a říkat, co chce a nikdo vás proto neznepokojuje!" (MF 2005, s. 176) "Já, který tu s vámi mluvím jsem znal jednu vznešenou dámu v Bruselu, které bylo šestašedesát a líbila se mi více než nějaká dvacetiletá husička." (MF 2005, s. 214) A já si pro jednou zahraji na spanilou čtenářku: Na slovíčko, prosím, pane. - Oslovujete, madam, kronikáře nebo autora? - Kronikáře, vévodu z Orbieu. Pročpak jste už, pane, neprotáhl svou cestu do Haagu, abyste zřel, jak žije Ulrika, kterou jste nešťastnou, osamělou v exilu už vícekrát ani nejmenoval, ačkoli jste i s Kateřinou a dětmi žil v jejím bývalém paláci? - Neprotáhl? Cožpak to je za slovo, madam? A cožpak bych to mohl udělat svému králi a svojí Kateřině? Svou lásku k Ulrice jsem už navždy uzavřel ve svém srdci (když jsem si vzal ještě mnohem více žárlivou Kateřinu)... No, raději toho nechám, hrát si na tak vynikajícího autora, jakým je Robert Merle bych neměla, i když mě optat se a znát odpověď mě velmi láká... Tak co dodat, asi jen to, že mít Přemysl Otakar II. nějaké Sioraky, tak k Moravskému poli vůbec nedošlo a s Rudolfem Habsburským by možná nebyli nejlepší přátelé ale určitě by se nějak dohodli. V našem vyprávění jsme se dostali o více než o jedno století dál (od jeho začátku ne od Přemysla s Rudolfem, i když s jeho potomky jsme se potkávali po téměř celou dobu), až k samostatné vládě Ludvíka XIV. A to už je další kapitola, kterou už bohužel nikdy neotevřeme. Druhá část vyprávění měla své mouchy, přesto se mé nejoblíbenější postavy (s výjimkou Jindřicha III.) pohybovaly právě v ní. Jsem nesmírně ráda a bylo mi velkou ctí si celou ságu přečíst a zřejmě se k ní zase za čas navrátím. Byly to krásně strávené necelé tři měsíce...... celý text

Lilie a purpur 2001, Robert Merle

Tímhle dílem jsem se dlouho nemohla prokousat. Nejspíš proto, že mé oblíbené postavy z dílů minulých v knize buď už nevystupovaly vůbec (Ulrika z Lichtenbergu, která odešla ze života Petra Emanuela v díle minulém) nebo jen zřídka (Petr ze Sioraku, Miroul z La Surie, Bassompierre) a také proto, že své nové oblíbence jsem si našla až v samotném závěru (jsou jimi podkoní hlavního hrdiny - Mikuláš z Cléraku a velitel obrany pevnosti St. Martin na ostrově Ré - Toiras). Většinou se už neztotožňuji ani s dotazy spanilé čtenářky, snad kromě jejího přeptání se na Ulriku, kde mě odpověď Petra Emanuela příliš nenadchla. No, aspoň není hlavní hrdina ryze kladná a černobílá postava a má také své chyby, což má své kouzlo a u mě plus. Realistické je také vykreslení George Villierse, vévody z Buckinghamu a jeho vztahu k Anně Rakouské, králi Ludvíkovi, kardinálovi, dvěma anglickým králům, ale i mužům a ženám obecně, neboť vyobrazení Dumasovo v Třech mušketýrech je čirá romantika bez kousku skutečnosti. No a teď vzhůru na vzpurné La Rochelle a konečně si najít svou novou femme fatale...... celý text

Ples u vévodkyně 2001, Robert Merle

Dostala jsem se už do druhé části série, již vypráví syn hlavní postavy z dílů předchozích, Petra ze Sioraku, – Petr Emanuel. V ději jsme se navrátili o nějaký kousek zpět a podívali se na svět tehdejší doby ještě dětskýma očima dalšího milovníka něžného pohlaví a seznámili se s postavami, které nás budou jeho životem po různou dobu a v jeho různých etapách provázet. S některými jsme se už potkali i poznali v otcově vyprávění (Jindřich IV. Veliký, Kateřina z Guise, její syn Karel, vládnoucí vévoda z Giuse a další), s některými se potkáváme nově – dauphin Ludvík, jeho nemilující matka Marie Medicejská, Charlotta z Montmorency, Tonka, Lojzka, slečna z Fonlebonu… Do živlu francouzského nám proniká i živel německý a vůbec ne ledajaký, je okouzlující, vzdělaný a dokonce i ctnostný… V případě lotrinského hraběte Františka Bassompierre sice málo, ale v případě první veliké lásky Petra Emanuela ze Sioraku – Ulriky z Lichtenbergu, příbuzné falckých kurfiřtů, pro změnu velmi. Ze začátku jsem si těžko zvykala na poněkud jiný styl, něž v knihách přeložených panem Drápalem. Po dočtení musím ale uznat, že i paní Kateřina Vinšová našla pro jazyk nové generace Sioraků ta správná slova a zachovala archaický vzhled (přechodníky apod.) a i když už nemáme „hace“ ale máme „kalhoty“, hugenoté neříkají „ovšemť“ ale „jistotně“, asi proto, že už nemají ve všemť pravdu (samozřejmě kromě vévody ze Sully), a už ani „nepřemyšlujeme“, přesto jsem nakonec spokojená, že i ta druhá (generace) nalezla a má svou (neméně krásnou) mluvu. "...proporce jeho lebky bylyť harmonické a věstily dobrý „pomysl“, jak říkával, či rozum, jak říkáme dnes my, „Přemyšlování, pomysl“: staré to výrazy, užívané i otcem, které se sice již neříkají, mě však nevím proč dojímají." (Robert Merle, Ples u vévodkyně, Nakladatelství MF, Praha 2001, s.226) Jako úryvek nejlépe pro mě charakterizující knihu a mně se tuze zamlouvající vybírám tentokrát tento: „Milánku, odpusťte mi!“ řekl La Surie, objal mne paží kolem ramen a přitiskl k sobě, „nemějte mi, prosím, za zlé mé veselí, jak ne, německý jazyk má pro vás tolik půvabů, že jej zbožňujete ještě dřív než jste se ho naučil! Leč pomyslete, prosím, že za týden po vašem návratu ze Saint-Germain tu němčina bude stále věrně na vás čekat se svým rozmilým „der“, „die“, „das“, rozkošným skloňováním, líbeznými složeninami a slovesem elegantně odhozeným na konec věty! (tamtéž, s. 224)... celý text

Svítání 2009, Robert Merle

Šestým dílem, příznačně nazvaným Svítání, se končí celá tato série o životě, láskách, jednáních a dalších dobrodružstvích, která nás zavedou k papeži i do Španěl a tentokrát nebyly až tak žertovné (no, ano v dalších čtených knihách mi pak Merlův smysl pro humor chybí), jako tomu bylo v předešlých příbězích jedné generace Sioraků a jejich blízkých. Už jsem toho ve svém životě přečetla opravdu hodně (a většinu z toho ještě zde zatím nestihla ohodnotit) ale téhle historické sáze se hned tak něco nevyrovná (řekněme, že detektivky Roberta van Gulika jsou totiž trochu jiný žánr). Velký podíl na tom celém má ale také překladatel, takže mi na úplný závěr po procestování půl Evropy nezbývá říci jiného než opětovné vřelé díky autorovi, panu Merlemu a rovněž překladateli, panu Drápalovi. A přidám úryvky, jež se dokonale hodí nejen ke knize ale také k situaci, v níž se nachází dnešní svět. "Víte-li pak, že papež, dověděv se, co bylo v Nantes vyneseno zvolal:'... tento edikt je největší špatnost, jakouž jsme si kdy představit mohli, Dovoluje věc na světě nejhorší: svobodu svědomí'" (s.500, Odeon 1998) "Přisám svatý Antonín! Petře! Musíme se napít na tuto novinu, ježto nemá v dějinách světa oddoby! Na tento závazek skrze velikého krále dvěma náboženstvím uložený, že mají žít bok po boku v jednom království, aniž se budou vzájemně rdousit... " To už je k první sérii skutečně vše a nezbývá mi už nic jiného než, aby mě (stejně jako našeho Jindřicha IV.) můj spánek uspal…... celý text

Mé dobré město Paříž 1989, Robert Merle

Okomentovat knihu, která popisuje Bartolomějskou noc, je vždy velmi těžké. Okomentovat knihu, která ji popisuje tak dobře a tak reálně, je ještě těžší, zvláště, když všechno přede mnou už řekli mí spolukomentátoři. Mohu stručně popsat děj, tedy kterak se Petr se Samsonem po svých slavných a velkolepých promocích v Montpellieru dostali do léčky svého souseda barona z Fontenacu, jak ji vyřešili a jak kvůli ní spolu se svými starými i novými přáteli, známými a nepřáteli unikali nástrahám města Paříže, celého francouzského království a jeho krále, k němuž přišli požádat o milost. Mohu se zamyslet nad tím, jak bych přijímala knihu, která by se snažila obhájit toto krveprolévání, které snad od starověkého Říma a pronásledování křesťanů za Nerona, Domitiana a Diokleciána nemělo obdoby. Zatím jsem ji několikrát (Královna Margot, Mládí krále Jindřicha IV. etc.) četla z pohledu pronásledovaných hugenotů, mám i Kroniku doby Karla IX., jejíž názor si nepamatuji (asi to nestálo za moc). Nebo mohu citovat kousek z knihy, kdy se pobratimstvo dozvědělo, jak se to má s city obou mladších Sioraků (podobně jako u toho staršího, Františka a stejně jako u pana otce, barona a hejtmana Jana ze Sioraku a také jak se ukáže v dalším díle jako u sestřičky Kateřiny) - "Jakže, tak daleko od Mespechu?" - "Jakže, další papeženka" - to doplním posléze přesně, nemám knihu právě teď k dispozici a jen lovím z paměti. Ve všech případech mi z toho ale vyplyne, že mám v ruce tu nejlepší historickou románovou sérii, kterou jsem kdy měla tu čest číst (no jo, řekla bych že i lepší než Lev a růže, kterou bych si ale před závěrečným posouzením, zda je tomu opravdu tak, měla zopakovat) a že od ní odcházím nikoli proto, abych rozchodila nesmysly v líčení událostí (jako se mi stává u Vondrušky), ale abych strávila nápor citů a geniálnost napsaného. No prostě, crede mihi experto Roberto (ať už je tím zkušeným Robertem, jemuž máme věřit, mistr van Gulik a nebo mistr Merle). A už vězím po uši v dalším díle, který jsem při své předchozí četbě hodnotila nejvýš, no ano, jelikož pojednává o mém (a Petrem ze Sioraku rovněž) vřele milovaném pánovi Jindřichu III.... celý text

Vladař na scéně 1990, Robert Merle

Při svém úplně prvním čtení série jsem tuto knihu neměla k dispozici (její nové vydání jsem totiž nestihla). Až později, když už jsem ji zakoupila v antikvariátu, jsem z ní byla nadšená a to, jakým způsobem líčí Jindřicha III., se pro mě posléze stalo vzorem a inspirací, jak správně popsat mého (a Petrova) vřele milovaného pána. I můj článek o této historické osobnosti začíná právě úryvkem z komentované knihy, tak dokonalý obraz našeho Jindřicha, vlastně jednoho z našich Jindřichů (protože k těm našim, rozuměj svým a Petrovým, počítám rovněž Navarrského) kniha vykresluje. Pokud je náš Jindřich, co by Machiavelli v praxi, skutečně na scéně, nemohu Siorakově vyprávění vytknout ale vůbec, vůbec nic, řídíc se pobídkou ze s. 557 (Odeon 1986): "Spanilá čtenářko, i u vás škemrám a žebrám, byste z hloubi svého něžného srdce věnovala stejný bezmezný obdiv, jaký cítí srdce moje, neslýchanému udatenství a pevnostimého nešťastného pána zápasícího s krvelačnými poddanými." Což já tuze ráda z celého svého srdce činím... Co se pak týče Petrova soukromého života, mám občas pocit, že některé ze zástupkyň „něžného“ pohlaví (obzvláště pak Zara) by občas potřebovaly jednu za svá něžná ouška a některé postavy (Samarcas a Larrissa) se mi zdály malinko zbytečné (jsou tam vlastně jen kvůli anglické stopě a procesu s Marií Stuartovnou), ale právě anglická námořní udatnost (no jasně, sir Drake) a její vítězství nad španělskou Armadou, která zajistila na nějakou (dosti krátkou) chvíli poklidný život a vládu i našemu Jindřichovi, je asi největší událostí tohoto Petrova diplomatického působení v utajení, v němž (jak uvidíme v dalších pokračováních) bude i nadále úspěšně pokračovat. Zbývá nám jich (těch diplomatických misí a dobrodružství) více než Jindřichova života. Doplňuji ještě jeden úryvek z knihy. Kromě toho, jež jsem použila u svého článku, a Petrovy výzvy ke spanilým čtenářkám na niž jsem reagovala v minulém odstavci, mě zaujal i ten, jak se Petr zamýšlí, proč nemůže člověk milovat toho správného člověka, poté co bylo tolik ublíženo ctihodnému a laskavému doktoru medicíny Fogacerovi: "A čí to vina v tomto prapodivném světě, nemilujeme-li toho, kdož miluje nás, a milujeme-li tam, kdež nejsme milováni?"... celý text

Horoucí láska 2008, Robert Merle

Jsem na tom trošku jako baron Quéribus, taky mi tolik chybí můj vřele milovaný pán Jindřich III., i když mám (a vždycky jsem měla) Navarrského, totiž krále Jindřicha IV., jinak bych se vyjadřovala jako arciligistka, tuze ráda. Po vzoru mnohých z vás nebudu tentokrát komentovat ani děj ani konání postav ani genialitu autora a překladatele, což jsem zdostatek učinila v předešlých, nýbrž přidám pár úryvků z knihy, s nimiž se ztotožňuji nebo se mi veskrze zamlouvaly a které její hrdiny (a tím i knihu samotnou) charakterizují. Nakladatelství Odeon, 1996, s.135 „Jindřich IV., kteréhož od tohoto okamžení nadále budu na těchto stránkách s veškerou úctou, láskou a podřízeností nazývat králem, třebas se mi srdce svírá, že takto nazývám jiného vládce než svého vřele milovaného pána… Já pak, kterýž jsem hleděl na krále, kterak sem a tam přechází po velké síni domu, poslouchaje rady jemu dávané a slovíčkem na ně neodpovídaje, musím věru přiznat, že Jeho Veličenstvo nebylo tak majestátní jako můj zesnulý pán a že, jsouc zvyklé spíše být soldátem než králem, toliko s namáháním hrálo panovnickou osobnost. Mám-li být upřímný, jeho tělesnost se k tomu zdaleka tak dobře nehodila, poněvádž Navarrský měl nohy krátké, tělo dlouhé, ve své neohrabanosti byl málo elegantní, nemaje Jindřichovu královskou postavu a chůzi, jeho souměrné oudy, skvělé odění, velkolepou nehybnost, ani při pohybu jeho klidná gesta, ani při hovoru jeho libozvučné rétorství, ani rysy tváře tak jemné, ani oči tak krásné, tak výmluvné a zařící. Král jehož jsem tu viděl, páchl ležením, kůží a potem…Snídal krajíc chleba s cibulí, zapíjel to kořalkou, usínal na otýpce slámy, osmnáct hodin vydržel sedět v sedle, bojoval jako lev, uvažoval jako mudrc… Jeho tvář nebyla nijak krásná, jsouc možná přes míru tučná na jeho tělo, nos měl zahnutý a dlouhý – delší než jeho království, říkalo se při jeho nastoupení – a s tímto nosem brada měla jakousi příchylnost se spojit. Nicméně král vystupoval po svém zvyku tak nezkrotně, tak bodře, tak vesele, tak žertovně a tak duchaplně, a v každou hodinu a na každém místě nacházel pro jednoho každého slovo tak příhodné a tak lichotivé, že neznám nikoho, kdo by dokázal jeho neodolatelnému kouzlu odolat.“ Nakladatelství Odeon, 1996, s. 291 „,Nuže, barone, pravila, ,nehýbejte se, spoušť těchto bambitek je tuze jemná. Jsem věru ráda, že jste odpověděl na svoje jméno, než po pravdě měla jsem málo pochybností co do vaší osoby, jakkoli dokonalé bylo vaše přestrojení. Vaše oči vás prozradily. Zdaleka nikoli jejich tvar nebo barva, než způsoba, kterak jste na paní z Nemours pohlížel. Vaše láska horoucí k osobám našeho pohlaví, mladým či starým, vás o život připravila, barone!‘“ Nakladatelství Odeon, 1996, s. 343 (a ne, ten úryvek si nakonec nechám pro sebe, týká se vévodkyně z Nemours, neboť mě převelice těší, lichotí a dojímá, že i my, ženy ne už v rozpuku mládí s "vlasy pudrem ojíněnými", můžeme být pro někoho o dvacet let mladšího půvabné a žádoucí ;-), byť se tak děje jen v knize).... celý text

Nepřátelé lidstva 2004, Mika Waltari

Čteno zoufale dávno a ještě ve slovenštině jako Ríman Minutus. Zařadím do chci znovu přečíst.

Egypťan Sinuhet – Patnáct knih ze života lékaře 2004, Mika Waltari

Dávné večery I. 1995, Norman Mailer
odpad!

Dodnes se divím, že jsem to vůbec dočetla.

Ztracený relikviář 2010, Peter Tremayne (p)

Nikoli úvodní Rozhřešení vraždou, ale relikviář ztracený v bývalé římské pevnosti, z níž je v době zdejších událostí už opatství, ve městě Autumu mi ponurou atmosférou připomněl Jméno růže. Ale jenom jí, jelikož mnohovrstevnou knihu Umberta Eca, která v sobě obsahuje snad úplně všechno, v dalších ohledech nelze srovnávat se sice velmi pěkně napsaným ale pořád "jen" historickým detektivním románem pana Tremayna. Probíhající spor mezi keltskou a římskou církví o další směřování a to, jaká řehole se bude napříště uplatňovat na území bývalé Galie, nám zamotá vražda irského delegáta, z níž jsou podezřelí Briton a Angl (či je to Sas) pohádavší se předtím do krve na předběžném jednání koncilu, a především politická situace v Burgundsku. Vraha jsem při prvním čtení neodhalila, snad proto, že tenkrát moje latina byla ještě trochu poslabší (asi tak jako paní překladatelky, protože abbatissa je prostě abatyše a není potřeba to ponechávat v původním znění...), dokonce jsem tenkrát chvíli podezírala i našeho věrného opata Ségdea. Kromě našich známých, jednou místní přehnaně sebevědomou ženskou a kvetoucím obchodem s otroky se potkáváme i se skutečným vládcem tehdejší Francie. Konec (epilog) mi zase trochu připomněl Jméno růže, taky ve Francích nastala slušná apokalypsa, ale zase jsme se v něm posunuli o pět let dozadu, i když kromě skutečnosti, že Fidelma a Eadulf jsou stále spolu (a v Cashelu), nám toho autor zas až tak moc neprozradil... ;-) No a já už se mezitím vrhla na Holubici smrti a návrat našich hrdinů zpět domů, bezprostředně poté co Fidelma za přítomnosti krále rozpletla burgundsko-francko-irsko-církevní záhady.... celý text

Opat s mečem 2007, Peter Tremayne (p)

I když vezmeme v úvahu jenom ty původní knihy série (tedy přihlédnu-li k tomu, že hned tři knihy z těch prvních - Rubáš pro arcibiskupa, Jezdec věští smrt a Symbol smrti byly vydány později), tak hned v té první řeší Fidelma (za Eadulfovy asistence) případ na důležitém kongresu plném církevních a světských hodnostářů z mnoha zemí ve Whitby, v severovýchodní Anglii... A to fakt není Irsko, takže v obsahu se vyskytují nesprávné informace. Co Fidelma prozradí Eadulfovi, vyplývá z anotací dalších knih, ale já sama nebudu spoilerovat, i když se musím zamyslet a znovu začíst, kdy vůbec na to v tom svém zaneprázdněném životě našli čas... Moc pěkně mu to ale neprozradila, spíše tak nějak ledabyle a až úplně na konci příběhu. Fidelma s Eadulfem se zde pokouší odvrátit hrozbu mezinárodního konfliktu a setkávají se s lidmi, o nichž není úplně zřejmé, jací jsou (jsou-li dobří nebo špatní) a já musím říci, že ačkoli spousta osudů zde načrtnutá, zůstala bez dokončení, já si čtení této série velmi užívám, ať to bylo čtení první nebo nyní už mé celkem asi páté... Poznáváme zákony Wuffingů, pronikáme hlouběji do těch irských, Fidelmě kromě nemoci hrozí veliké nebezpečí a Eadulfovi vlastně taky ale díky svému důvtipu i šťastným náhodám z toho zase dokáží vybruslit a Fidelma okouzlit i několik dalších saských mužů (Asi to vypadá, že pro ni přes své předsudky vůči ženám mají slabost ;-))... celý text

Nechte maličkých 2004, Peter Tremayne (p)

Jak jsem psala u "Plavého koně" (Jezdec věstí smrt), příběhy bez Eadulfa jsou napínavé a akční... Jenže ke konci tohoto dílu jsem si uvědomila, že bez něj Fidelma dělá chyby a právě v tomto příběhu o ztracených dědicích území Osraige na to doplatí spousta nevinných, včetně dětí, takže je jen dobře, že už se v dalším díle tenhle anglo-saský mnich vrací zpět, a nejen kvůli tomu, že si Fidelma uvědomuje, že stesk po něm jí připomíná stesk po domově... Četla jsem to už po několikáté, takže už jsem si zdaleka nepřipadala jako při prvním před mnoha léty, kdy se vyšetřování smrti učence Dacána pro mě zhustilo "jen" do nepochopitelného vraždění malých dětí několika dacany. Dnes se už docela orientuju v lenních králích, zvycích i územích, takže plně chápu zmatky, za kterými stojí sousední království Laigin (veškeré nepravosti v Mumanu pocházejí vždy od něj, případně od kmene Uí Fidgente), tak se jejich rozpletení (pokud se já nepletu) chystají v budoucnu dát Fidelmě ve Faerně (nebo snad ve Fearně) pěkně sežrat (Paní temnot). Brehon Forbassach, který se mezitím stane i biskupem, je totiž jeden z těch, kteří nezapomínají své porážky. PS: Překladatelka, ať už jedna nebo druhá neodvedla nikterak skvělou práci (tahle původní paní se mi přece jen zdá malinko lepší). S tou kukuřicí už na to někdo poukazoval v jiném dílu, působí to na mě, jako když v Covington Cross mnich s vážnou tváří tvrdil, že si vytvořili bramborové lupínky... Opravdu nechápu, co dělají dnešní korektoři jednotlivých nakladatelství. Za psí štěk to obvykle stojí v MOBA a Vyšehrad mě poněkolikáté také dost zklamal. Koupel se také v češtině nebere (asi od anglického "take a bath"), koupel si člověk dává.... celý text

Paní temnot 2005, Peter Tremayne (p)

Hned po zakoupení prvního vydání čteno v autobuse, dokonce snad ve stoje na dálnici (tenkrát to ještě bylo možné), každopádně uvnitř autobusu nesvítila žádná světla. Přesto jsem se od knihy nemohla vůbec odtrhnout, dokud jsem ji (za ničení svých už i tak dost špatných očí) nedočetla... A tak mi asi unikla ta citace Petrarcy, kterou zcela správně nepřehlédla kolegyňka Vojslava komentující hned přede mnou.... celý text