elenai
přečtené 655
Dóm řetězů
2005,
Steven Erikson (p)
Říkáte si, že už vás Erikson nemůže ničím překvapit, a ono né! On se pan autor vytasí s Karsou Orlongem a jeho heroicko-epickým putováním. Karsův příběh zabírá zhruba prvních dvě stě stran a je opravdu dechberoucí. Je to nejspíš nejklasičtější fantasy část, kterou v sérii najdete, a proto se taky opravdu dobře čte. Pak už se příběh zase drobí mezi milion postav, ale hodně už se jich objevilo v předchozích dílech, takže se v ději neplácáte jak ryby na suchu. Ve zbytku knihy se putuje a tlachá, ale já mám to tlachání ráda. Mám ráda mariňáky a jejich vtípky, chrochtám si v nich jako prase v pomyjích. Konec vás opět úplně rozloží, tohle bych nechtěla zažít ani v noční můře. Oblíbené postavy: Karsa Orlong.... a pak dlouho nic.... mariňáci... celý text
Dům mrtvých
2008,
Steven Erikson (p)
Jsem cíťa, přiznávám to, ale tohle jako vážně? Možná za to může fakt, že jsem při čtení přivedla na svět našeho potomka a fantazie pracovala na plné obrátky. Stačilo se jen trochu vžít do situace zúčastněných a po zádech mi přebíhal mráz. Byla jsem úplně ochromená a zděšená z Psího řetězu. Jak já tenkrát bulela! Z celé série řadím ukončení Kalousovy a Coltainovy linie za jedno z nejemotivnějších a vyloženě srdcervoucích. V této knize jsem ani neshledala žádnou linii, která by mě vyloženě nebavila. Pravda, uprostřed děj plynul poněkud pozvolněji, ale přišlo mi to vhod, abych mohla řádně vstřebat své dojmy. Kdo mě vyloženě iritoval, byla Felisín. Ale ruku na srdce. Jak bychom se my zachovali v její situaci? Její společníci s ní však měli víc než svatou trpělivost, o to víc mrzí, jak to nakonec dopadlo. Tento díl byl pro mě těžce depresivní, plný naděje, která ale vmžiku zhasne jako svíčka, a zoufalství z toho, že není cesta ven, ale právě kvůli tomu byl tak výborný. Život není peříčko a konečně se někdo nebál o tom napsat. Oblíbenci: Šumař, Kalam, Gesler, Bouřňák, Lull, Sormo... celý text
Měsíční zahrady
2002,
Steven Erikson (p)
Stejně jako Hellrampage jsem si dala Malaz podruhé a chci ho během roku přečíst vcelku, na jeden zátah jsem dala první až pátý díl. Nyní pár slov o tom prvním. Napoprvé číst Měsíční zahrady bylo peklo, prvních dvě stě stran jsem četla snad čtrnáct dní. Pak už se to jakž takž dalo a rozhodla jsem se dát šanci i druhému dílu. No, a potom jsem byla ztracená... Ale o tom až jindy. Na druhé přečtení jsem celou knihu zhltla za necelých čtrnáct dní (chci upozornit, že mám čas číst jen ve vlaku zhruba 60 minut za den, pět dní v týdnu, takže nic moc). Najednou mi totiž všechny ty spletitosti dávaly smysl. Byla jsem již poučený čtenář, nabiflovaný z Malazpedie a obdobných zdrojů, navíc jsem i k postavám měla naprosto jiný vztah, nabytý z dalších dílů. Někdo by řekl, že je na palici číst takové bichle znovu, ale zjistila jsem, že jsem za těch osm let hodně věcí pozapomněla, takže pro mne to bylo velmi napínavé čtení. Nedosahuje sice takové propracovanosti jako další díly, ale jako rozjezd je to parádní kousek. Mí favoriti: Ammanas, Kotilion, Šumař, Whiskeyjack, Kalam, Líto, Rychlej Ben, Tolar, Toc, Ganoes Paran, Kruppe.... celý text
Vichr smrti
2009,
Steven Erikson (p)
Po prvním přečtení jsem byla velmi nekritická, po tom druhém už jsem nějaké chybky našla. Některé postavy mi přišly vyloženě zbytečné, především Nissall a Péřová čarodějka, která mě navíc velice vytáčela. Plus některé smrti, u nichž jsem si říkala, proč se staly až teď a ne dřív, protože by na děj neměly žádný vliv. Ale teď už budu jen chválit. Velice se mi líbila linie mariňáků - jsou to pěkní hajzlíci, vyčůraní, pitomí a zkažení, což je způsobeno jejich životními strastmi a osudy. Co mě osobně dostalo, byl mág Zobák. Z těch dalších podpásovek pak Seren Pedak a Trull. Vůbec celý klan Sengarů jako kdyby vypadl z Shakespearovy tragédie. A teď něco veselejšího. Tehol a Bugg jsou největší komici celé série - o tom není pochyb, Šurk Ellale a Ublala Pung jim zdatně sekundují, plus Ruket a Chytači krys. Bavila jsem se více než dobře. Teholův velkolepý plán došel svého konce, jen je škoda, že u toho nebyly Šánd, Rissar a Hejun. Mnoho linií zůstalo nedovyprávěných, ale ty dostanou prostor v dalších knihách. Žádná z dějových linek mi nepřišla vyloženě nezajímavá, každá má něco do sebe, je psána trochu jinak, a proto jsem je hltala všechny, včetně cesty Silchase Zmara a spol. a Rudomaska, kterého doprovázel jeden z mých oblíbenců. Suma sumárum - i přes ty chybičky je to stále kniha, ke které se určitě ještě vrátím, protože pan Erikson je prostě srdcová záležitost.... celý text
Vzpomínky ledu
2004,
Steven Erikson (p)
Můj snad nejoblíbenější díl. Je v něm totiž všechno - akční scény, moře vtipu, krutost, drsnost, napětí a taky láska... Hodně lásky v různých rovinách. Je to kniha o ztrátách a hledání, kdy lidé hledají nejen jeden druhého, ale taky sami v sobě, svou vlastní podstatu. Padne zde rovněž hodně rozhodnutí, které má opravdu fatální následky pro všechny zúčastněné. I když je tato kniha fakt pěkný cvalík, zbožňuju v ní každé napsané písmenko. Pro mne je třetí díl naprostý majstrštyk, který na mě emočně opět velmi zapůsobil - hodně často jsem prskala smíchy, byla zkroušená, smutná, bála jsem se, nervy jsem měla napnuté k prasknutí... Tohle podle mě musí umět dobrý autor stvořit na papíře. Zřejmě nemá příliš cenu vypisovat nějaké dějové linky, protože je jich zde opravdu dost, a tak promyšleně se na konci prolnou. Prostě dokonalost. Suma sumárum, kdybych si měla vybrat jednu knihu na pustý ostrov, byla by to tahle. Oblíbenci: Toc, Tolar, Ganoes Paran, Segulehové, Vrč, Šedé meče (ať si každý říká, co chce, jsou to hustí týpci všichni do jednoho), Whiskeyjack a celkově Paliči mostů, Anomander, Baaljagg, Garat, Bauchelain a Korbal Špičák se svým poněkud neurotickým sluhou Emanciporem Reesem (ten ale chudák dostává kapky :-D)... celý text