BlueMind18
přečtené 64
Lustr pro papeže
2019,
Jan Tománek
Oceňuji, že se autor pustil do tak složitého tématu a pokusil se čtenářům/čtenářkám přiblížit zkušenosti či útrapy politického vězně, který byl odsouzen jako mladistvý a prošel si na začátku sedmdesátých let různými věznicemi, od Libkovic, Vykmanova a Minkovic, byť se jedná o fikci. Ale je to úplně jedno, jestli je to čistá fikce nebo pokus o zachycení reality, protože tady se tak mocně zametávalo pod koberec a byla snaha sprovodit jakékoliv známky o tom, co se skutečně dělo, ze světa (kolik životů tak bylo zmařeno a zapomenuto), že i čistá fikce inspirovaná několika faktickými výpověďmi se může blížit pravdě více než cokoli jiného. Sláva Vykmanova tehdy pohasínala, ale nepochybuji, že to bylo peklo i po svém rozkvětu v padesátých a šedesátých letech. Děsivá je zrůdná ekonomická exploatace vězňů státem, která byla bohužel skutečně realitou (muklové vydělávali státu den co den přes půl milionu korun. Pak tu byly ještě ploškové a rovinné brusy na bižuterii. Jednou jsme spočítali, že jen podle českých cen každý mukl přinášel státu měsíčně zisky přes sto tisíc korun., Z našeho potu a krve si ti dobytkové na Hradě dopřávali tuzexové žrádlo, zahraniční zboží a nejlepší děvky. Miliony a miliony dolarů. Dokonalé novodobé otroctví dvacátého století ve jménu normalizace a lepších zítřků. , České sklo mělo ve světě jedinečné jméno ohromné zakázky pro Vatikán, paláce v Kuvajtu i na Kubě. ), ať už šlo o otrockou práci v uranových dolech (Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Nikolaj atd. na Jáchymovsku) nebo pro Národní podnik Preciosa (Minkovice). Člověk má komunistické pracovní lágry spojené především s padesátými lety 20. století, přitom poslední komunistický pracovní lágr Minkovice fungoval až do roku 1990. Mlčení obyčejných lidí, kteří si žili to své a ke strastem ostatních byli slepí je jedna věc (možná i v rámci pudu sebezáchovy), ale to, že prezident udělil Medaili za zásluhy (2015) Ludvíkovi Karlovi, který byl od poloviny 70. let 20. století ředitelem a později majitelem sklárny Preciosa, a který nepopiratelně nesl morální zodpovědnost za to, že Preciosa (a nepochybně i pan ředitel osobně) prosperovala z otrocké práce politických vězňů, je podle mého názoru už úplně jiný level.... celý text
Přítelkyně z domu smutku
1990,
Eva Kantůrková
K této knize jsem se po letech vrátila, kdysi jsem ji snad i měla na maturitním seznamu přečtené literatury. Teď mě snad oslovila ještě více než předtím. Inspiračním zdrojem autorky byly její vlastní zkušenosti z necelého ročního uvěznění ve vazební věznici Ruzyň z počátku osmdesátých let 20. století. Společenské klima byla odlišné od dnešního, stejně jako poměry ve vazební věznici. Autorka byla vězněm politickým a zavřena byla za tzv. podvracení republiky, neboť se v jakési zadržené zásilce ze zahraničí našly i výtisky její knihy. Kniha je aktuální a nadčasová i nadále od obecných postřehů (Je truchlivé pozorovat, jak se vězeň stupeň za stupněm mění v kriminálníka vězeň nesvobodu odmítá a vězení čelí, kriminálník nesvobodu přijímá a vězení si přizpůsobí, znalost vám člověka zlidští, přiblíží) až po trefné popisy lidských charakterů. Vychutnávala jsem si pestrou jazykovou gastronomii autorky, prostřednictvím níž svému čtenářstvu předkládá nebanální, hluboký stejnou měrou empatický i analytický rozbor různorodých lidských vesmírů s jasnozřivým pochopením jednotlivých zákonitostí jejich fungování, zobrazení životních cest, osudových až bizardních peripetií a životních kliček/zkoušek jednotlivých spoluvězenkyň, které je zavedly až do vazby (Majka, Libuška, Helga, Andy Rumová Pralinka, Naděnka, Denisa a jiné), pro mnohé jen přestupní stanicí před nástupem do výkonu trestu (do lágru). V každé kapitole, s výjimkou první a poslední, autorka věnuje jedné ze spoluvězenkyň. Hlavní motiv (jedna spoluvězenkyně) jednoho obrazu (jedné kapitoly) je vedlejším motivem v jiném obraze (jiné kapitole) věnované jiné postavě ve sledu nikoli chronologickém, nicméně tato prostupnost/prolínavost nepůsobí rušivě. Autor/ka je oprávněn/a klást na své čtenářstvo určité intelektuální požadavky a nesnižovat se ve snaze zavděčit se něčí pohodlnosti.... celý text
Za mříží
2022,
Michaela Boho
Zkušenosti vychovatelky ve věznici autorka vtělila v cosi, co je na zadním přebalu knihy označeno jako dvanáct povídek inspirovaných trestanci. Nejde ale vůbec o povídky, jde o medailonky jednotlivých trestanců vyšperkované různými autorčinými úvahami. Knihu jsem vnímala jako ze sociologického hlediska zajímavý, jazykově vytříbený soupis postřehů autorky o dvanácti vězních, se kterými se během svého krátkého působení na pozici vychovatelky setkala a kteří ji zaujali. Znalost Vám člověka zlidští, přiblíží, ať je to kdokoli a autorka se toho nebála a o takové přiblížení, byť mnohdy prchavé a povrchní, se pokusila. Autorce nelze upřít to, že umí lidem naslouchat a sociálně (i emocionálně) deprivovaní vězni zřejmě instinktivně vycítili, že nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo je zbytečně prudit a má zájem vést s nimi dialog. Když se s vězněm bavíte jako s hovadem, které by ani nemělo mít právo dýchat stejný vzduch jako vy, naplní vaše představy a společnou řeč už nikdy nenajdete. (str. 135) Kde je asi problém s přeplněností českých věznic, je nejlépe viditelný na případu Linky, vězeňského tatéra, který poté, co je propuštěn z výkonu trestu obratem po osmi dnech, poté, co krade v supermarketu, putuje zpátky do věznice, a to minimálně po druhé základní linii dvěstěpětky (základní skutková podstata v § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Autorka je v lese, když se domnívá, že ve srovnání s ní Linka tak uvědomělý není (strana 46 knihy), protože Linka to měl naprosto jasně spočítaný. Chtěl se do kriminálu (domů) vrátit, a protože měl jako správný recidivista a zkušený kriminálník trestní zákoník v malíku, tak věděl, kudy vede nejjednodušší přímá cesta zpět. Otázkou je, kolik takových lidí se ve vězení točí stále dokola a kolik lidí by z tohoto bludného kruhu ještě mělo šanci/umělo vystoupit, zvláště, když jde o dlouhodobé, reálně doživotně opakující se pobyty ve vězení i napříč celými generacemi. Na knize mi vadila autorčina sebestřednost, odkryté autorčiny averze v jednotlivých případech sice působí upřímně, avšak ve mně vyvolávaly smíšené pocity; někdy mi připadalo, že hlavní postavou takzvaných povídek je autorka Shakira sama. Být vychovatelkou ve věznici, tj. pozice, která je mnohdy výchozí pro zaměstnance věznic, byla jen jednou ze zastávek zcestované tvůrkyně. Ačkoli nezpochybňuji, že autorka za éru svého krátkého působení ve věznici několika vězňům pomohla a byla pro ně oporou a nelze jí upřít smysl pro humor, Ženy za mřížemi od Petra Šámala, kterou jsem četla souběžně stojí svým zpracováním a konceptem o několik stupňů výše.... celý text
Jáchymovské tábory – peklo, ve kterém mrzlo
2019,
Zdeněk Bauer
Autorovo badatelské úsilí se v této velmi obsáhlé publikaci zaměřuje na trestanecké tábory spjaté s jednotlivými doly na Jáchymovsku, kde byl těžen uran (Rovnost, Svornost, Bratrství a další) v letech 1946 až 1951 a v letech 1954 až 1961. Z důvodu obsáhlosti publikace vyzdvihnu kapitoly, které mě zaujaly nejvíce. Jde především o kapitoly pojednávající o kázeňském trestání formou táborového pranýře (kapitoly: Týrání zimou jako nástroj represe, Táborový pranýř za protesty a vzdor, Pranýř za odpírání těžby z důvodu svědomí, Fixování k pranýři, odvozy těl a pokusy o ututlání případů), jakási dekonstrukce mýtu, lze-li to tak nazvat, o Františku Palečkovi alias Dvořákovi, veliteli tábora /šachty Rovnost na Jáchymovsku a kapitola o vyšetřování-nevyšetřování takzvané Vyšetřovací komise 1968 - 1970. O samotné formě brutálního mnohadenního či mnohatýdenního táborového pranýřování v mrazu (v teplotách dosahujících až minus dvacet stupňů Celsia pod nulou), nechť si každý přečtením uvedených kapitol udělá svůj názor sám. Oběťmi nejstrašnějších zločinů tohoto typu trestání, jak vyplývá z knihy, byly (ať si o nich myslíme cokoli) Svědkové Jehovovi, kteří kvůli svým mírumilovným neoblomným postojům z důvodu svědomí odpírali těžbu uranu (například zpočátku odmítali těžit uran, který byl určen pro vývoz do SSSR k válečným účelům; později v tomto svém postoji polevili, když bylo zřejmé, že uran bude mít jiné využití) a stali se tak lakmusovým papírkem míry zločinnosti celého obludného soustrojí (státu, podniku Jáchymovských dolů, provázanosti tehdejšího Ministerstva spravedlnosti jako dodavatele vězeňské síly a jednotlivých nepatrných vykonavatelů jako byl kupříkladu velitel tábora Rovnost František Paleček v padesátých letech 20. století). Není mi ale jasné, kolik z mučených mohlo pranýřování mrazem přežít, takže spíše než o pokusu o tutlání případů (viz název jedné kapitoly) bych mluvila o „dokonaném ututlání“ případů, nikoli o pouhém pokusu. Takzvaná vyšetřovací komise z roku 1968 zřízená v rámci ministerstva vnitra (viz kapitola Vyšetřovací komise 1968 – 1970), která měla prošetřovat jednotlivé případy/oběti zločinného zacházení (nejen) s vězni v jáchymovských táborech, evidentně měla šetřit s cílem nic nevyšetřit, což není nic, nad čím by bylo se bylo třeba se pozastavovat/podivovat minimálně i s ohledem na zásadu „nemo iudex in causa sua“ (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci). Ostatně, i kdyby v té přednormalizační/normalizační době konce šedesátých a počátku sedmdesátých let měla tyto zločiny prošetřovat justice, jak by se s tím popasovala, když svůj nepopiratelný podíl viny neslo i Ministerstvo spravedlnosti jako vrchní dodavatel vězňů včetně svých uhlazených úředníků (viz např. JUDr. Karel Klos) a jednotliví soudci/soudkyně, kteří/které určitě věděli/y, kdeže je poptávka po dodávkách levné pracovní síly vězňů (uranové doly na Jáchymovsku)? Jde-li o osobu Františka Palečka, velitele tábora Rovnost v padesátých letech 20. století, je třeba ocenit snahu autora o objektivní analýzu tohoto „mytizovaného démona“ - osobnosti, v zásadě obyčejného člověka, fanatika disciplíny a milovníka stoprocentního pořádku, vysoce inteligentního (na rozdíl od jiných příslušníků represivních složek), spíše emocionálně odtažitého, v němž se uvolnila v průběhu jeho vlastní osobnostní táborové deformace ona potřebná dávka sadismu zřejmě tolik potřebná pro účely represivního stroje za účelem exploatace vězeňské pracovní síly. Publikaci doporučuji jako solidní základ pro ty, kdo se zajímají o fakticitu uranových dolů na Jáchymovsku převážně v padesátých letech 20. století, ale nejen jim, neboť se domnívám, že mnohé otázky/oblasti ještě stále zůstaly neprobádány, případně otázky v této publikaci položené mají přesah i mimo samotné vytčené téma knihy.... celý text
Klášter premonstrátů Teplá
2003,
Milan Hlinomaz
Jsem ráda, že mám tuto monografii, které je letos už dvacet let ve své knihovně. Díky obdivuhodné odborné erudici autora, který působil mnoho let (léta 1996 až 2009) jako knihovník a archivář kláštera mužského řádu premonstrátů v Teplé, jde o opravdu kvalitní publikaci (tak soudím jako laik v oboru historie) vybavenou rozsáhlým poznámkovým aparátem, která čtenáře/čtenářky seznámí jednak s osobností zakladatele kláštera českým dvořanem blahoslaveným Hroznatou, který je mimo jiné i patronem politických vězňů a plzeňské diecéze (Kapitola I.), více než osmisetletou historií kláštera (Kapitola II.), jeho vzdálenou i nedávnou ekonomickou/hospodářskou historií (Kapitola III.), premonstrátskou spiritualitou a duchovní správou (Kapitola IV) po kulturní a vědecký význam spjatý s klášterní komunitou (Kapitola V), krátce i s ženským protějškem tepelského kláštera v Chotěšově (Kapitola VI). V příloze nalezneme mimo jiné Český překlad Hroznatovy závěti aj. Knihu lze doporučit každému, kdo se zajímá o kulturní geografii, místopis a/či historii západočeského regionu, v němž má klášter Teplá své významné postavení.... celý text
Jitka Válová: Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.
2022,
Marcela Pecháčková
Na knize oceňuji novinářský um, s jakým byly hovory především s Jitkou Válovou (ale i s dalšími – např. Františkem Skálou, Libuší Jarcovjákovou, Adrienou Šimotovou aj.) vedeny, rozčleněny do chronologicky kompaktních celků, které mapovaly od dětství, studium na střední škole, totálním nasazení v Poldovce, UMPRUM přes určitá témata (chudoba, láska, šedesátky, výstava v Chebu v roce 1983, cestování, Bůh atd.) osobnost/život nejen Jitky Válové, ale i zprostředkovaně její sestry Květy, která v době, kdy rozhovory probíhaly, nebyla mezi živými. Vše je doprovázeno bohatou fotografickou přílohou (fotografie od J. Brabce, J. Kučery, J. Hankeho, L. Jarcovjákové a dalších). Je chválihodné, že autorka rozhovorů zařadila do knihy i dva rozhovory s Majkou/Marií Vydrovou, což byla/je příbuzná Jitky Válové (manželka syna Jitčiny nejstarší sestry Marie), která se o ní poslední léta velmi obětavě starala a dle mého názoru jí poskytla i nezanedbatelnou ochranu před „rabovacími“ nájezdy různých takzvaných „kamarádů“ (alespoň takový to na mě dělá dojem po přečtení této knihy). Zcela jistě i díky Marii/Majce Vydrové vůbec něco takového jako Dům Válovek v Bendlově ulici č. 6, Kladno existuje a vzniklo. Ztotožňuji se s Majčiným pohledem, že „oni vůbec umělci jsou trošku jiný, často nepraktický a vedou jiný život“ (str. 364). Mě třeba zarazilo, že zdravé ženy v produktivním věku poté, co vyšly z UMPRUM, si nebyly s to sehnat nějakou práci a nebylo jim blbý žít z matčina důchodu. Chápu, že takový názor může být vnímán jako znesvěcující legendu o skromných, křehkých umělkyních přeneseně i umělcích obecně, kteří mají pocit, že mají nezadatelné právo živit se svým uměním, i když zrovna z různých důvodů není poptávka nebo tomu doba není nakloněna. Doporučuji (nejen) pro příznivce sester Válových a jejich tvorby.... celý text
20 případů státního zástupce na okrese
2021,
Adéla Rosůlek
Na začátku roku rozhodla prokousat novým ÚZ trestních předpisů, což je aktivita, kterou nepodnikám příliš horlivě, protože je tak narušována moje mentální mapa, kde jaké ustanovení najdu v předchozím vydání papírového ÚZ. Při počátečních úhybných manévrech jsem narazila na tuto knihu, volně přístupnou v ASPI a i když jsem nakonec přečetla o sto stran více (spolu s ÚZ), než jsem zamýšlela, nelituji. Kniha je napsána právním jazykem, nicméně s citem vyhmátnout kus příběhu člověka, který je aplikaci trestního předpisu podrobován. Jen mi trochu vadil na můj vkus až příliš nekritický postoj k zostřené aplikaci ustanovení § 205 odst. 2, 4 písm. b) t.z. v časech covidových, kdy se návrh na potrestání za ukradenou housku recidivistou/recidivistkou nepodával, ale za ukradený krém již ano (?). Ačkoli až po vydání této knihy velký senát trestního kolegia NS zaujal poněkud jiný postoj k zostřené aplikaci § 205 odst. 2, 4 písm. b) t.z (sp. zn. 15 Tdo 110/2021, 16. 3. 2021), stejně nechápu, proč ve věznici musí někdo skončit kvůli takovým hloupostem jako je krádež krému (nemluvě o tom, že denní náklady na pobyt takové osoby ve vězení několikanásobně převyšují hodnotu ukradeného zboží), byť se jedná o recidivy. Knihu bych doporučila (nejen) právním čekatelům, ale i všem, kteří si v rámci osvěžování předpisů trestního práva, chtějí strohou řeč právních předpisů zasadit do reálného kontextu jejich skutečné aplikace vycházející ze zkušenosti okresní státní zástupkyně.... celý text
Wittgensteinův synovec
2005,
Thomas Bernhard
Literární pomník, jež Thomas Bernard s citlivostí a originalitou sobě vlastní vystavěl svému příteli Paulovi Wittgensteinovi, který byl synovcem slavnějšího Ludwiga Wittgensteina. Dílo se vyznačuje typicky Bernardovskými opakujícími se figurami, poněkud svébytným smyslem autora pro ironii, když například sám sebe označuje za pomatence, který svou pomatenost vždy ovládal, nadto pomatence s plicní chorobou, na rozdíl od Paula, který svou pomatenost neovládal, proto pravidelně kvůli své duševní chorobě, většinou na popud svých příbuzných končil ve vídeňské psychiatrické léčebně Steinhof. Kniha je o Bernardově vztahu k člověku jeho života, k Paulovi, s nímž jej spojovala vášeň k hudbě, různé posedlosti, myšlenky, duševní neklid a v neposlední řadě i nemoc, v případě spisovatele to byla plicní choroba, v případě jeho přítele choroba duševní.... celý text
Totál Balkán
2012,
Blanka Čechová
V průběhu jednoho roku na přelomu 2007/2008 tu máme deníkový záznam, měsíc po měsíci, líčící zážitky hlavní hrdinky v kosovské Mitrovici (Mitrovica) v pozici/roli členky mírové mise pod patrolou OSN. Autorka zde mohutně čerpá, soudě podle životopisu, ze svých vlastních životních/pracovních zkušeností, byť zde je to podáno s příměsí nezbytných prvků fikce. Sen hrdinky této knihy je změnit svět k lepšímu. V mladickém poblouzení má za to, že to možné jen pod křídly mezinárodní organizace, byť od počátku je zde skepse hrdinky hmatatelná, zřejmě opět díky životní/pracovní zkušenosti autorky/hrdinky s prací na mezinárodním soudu (ESLP). Tomu odpovídá i duch psaní a ostatně i fakt, že po dvou/třech měsících demokratizační mise je hrdinka ochotná pláchnout s KFOR borcem na Tahiti, což naštěstí nedopadne překlopením do nestravitelné harlekýnky, hrdinka zůstává a deníková demokratizační mise pokračuje. Hlavní hrdinka má dobré srdce a každý, kdo má dobré srdce může změnit svět svých blízkých k lepšímu, netřeba k tomu podléhat megalomanským sklonům pilného „mravenečka“, který zabloudí do hájemství „klíšťat“/mezinárodní organizace s jejím „demokratizačním ptydepe“, jež nevhodně narostlá křídla idealismu bez milosti usekne, přeplaceného „mravenečka“ úspěšně zkorumpuje, zbyrokratizuje a v neposlední řadě jej zbaví jakékoli známky lidskosti. A tak i hlavní hrdinka nakonec prozře ze svého snu o mezinárodní organizaci vnášející do života utlačovaných/slabších/hladových Dobro/Spravedlnost/Spásu, aby své sny začala uskutečňovat mimo patronaci mezinárodních institucí, v jejichž spirále se dosud točila, a tím si zachraňuje svou vlastní duši. Tření mezi cíli/smyslem jakékoli instituce a cíli/ideály jednotlivce je vždy přítomna v mnoha formách a obdobách, nicméně demokratizační mise mezinárodní organizace angažující do svých řad a nejvyšších funkcí bývalé členy Stasi, KGB či jiných obdobných organizací, vzbouzí alespoň u mě závažné pochybnosti. Podle mého názoru to nejlepší, co B. Čechová zatím napsala, byť i jiná její dílka zajisté mají svůj okruh čtenářů.... celý text
Ve jménu Metody
2021,
Juli Zeh
Dystopie zdravotní totality v podání Juli Zeh. Skvělé téma, zpracování poněkud pokulhává (kam se hrabe na Orwellův 1984). Zdraví jako princip státní legitimace, totality „zdravého rozumu“/Metody, který definuje soulad obecného a osobního blaha jako „normální“, cokoli co vybočuje, je označeno jako nebezpečné a nenormální, což je samozřejmě průšvih, protože soulad obecného a osobního blaha v reálu neexistuje a jakákoliv snaha dosáhnout jejich souladu jakýmikoli prostředky za každou cenu zavání na míle totalitou. Jako divadelní hra by se mi to líbilo víc, jako román mi to celé přijde toporné, schematické a ploché, byť pár dobrých postřehů a momentů by se našlo, a navíc hlavní hrdinka Mia Hollová mi dost lezla na nervy.... celý text
Kriminalita a každodennost v raném novověku
2008,
Jaroslav Čechura
Mikrosonda do kriminality mezi léty 1650 až 1770 v geograficky omezené oblasti Soběslavského panství. Pro mě překvapivě byl v početnosti nejvíce zastoupen drobný kriminální čin - zhanění cti. "Každá urážka, zneuctění či nějakým způsobem vyjádřená pochybnost o poctivosti člověka musely být co nejrychleji, prakticky obratem, projednávány před rychtářským právem s tím, že mělo následovat vyvrácení všech obvinění a v rituální podobě pak byla té které osobě navrácena čest. Důležitou podmínkou byla veřejná omluva a s tím spojené podání ruky." Nejpočetnější skupina trestů smrti ve sledované době a regionu byla vykonána nad pachatelkami infanticidy (vraždy novorozenců). Trest byl poměrně krutý, vpravdě "středověký" – „taková byla mečem na hrdle ztrestána, do hrobu vložena, kůlem skrze probitá a pak zahrabána“. Muži jako případní spoluviníci vyvázli, pokud byli vůbec potrestáni, s několika týdny nucených prací, dostávalo se jim jaksi větší shovívavosti a/nebo hodně zatloukali. Fascinující úřednická terminologie – zvláště slovo skutek (po novověku: „měli spolu skutek“ – dnešními slovy „měli spolu pohlavní styk“), který má dnes (v právní mluvě) naprosto jiný význam než v raném novověku. A jinak milovník barvité, jadrné češtiny si vskutku přijde na své, jak je popsáno v předchozím komentáři.... celý text
