Zapovězené
Povídka od:
Clive Barker
Z knihy:
Hlas krve, Knihy krve IV-VI
Tato povídka posloužila jako předloha filmu Candyman. Její nosnou myšlenkou, zřetelně vyslovenou a na vlastní kůži prožitou hrdinkou příběhu v samém závěru je: všechny příšery a monstra jsou skutečné. Vytváříme je sami díky sdílené zkušenosti strachu a představivosti, pokaždé když si přečteme nový hrůzostrašný příběh, nebo děsíme společnost u večerního táboráku. Procházejí kolektivním vědomím lidstva, nesmrtelné a nezničitelné, dokud si lidé budou vyprávět příběhy.
The Forbidden
Rok vydání originálu: 1985
Komentáře (7)
Přidat komentář
(SPOILER)
Přeci jen mi to nedalo a vrhnul jsem se na první povídku z Páté knihy krve. Že je předlohou Candymana Barker jsem tušil, ale nečekal jsem jí v této sbírce pod dost obyčejným názvem.
Na povídce se mi líbilo hned několik věcí. Barker nemusí čtenáře průběžně děsit, tak jak to pojal film, místo toho si vystačí s tak hustou atmosférou, že by se dala krájet. Konec mě tentokrát odzbrojil, celou povídku čekáte až se objeví sám Candyman, a tentokrát Barker nezklamal.
Překvapilo mě, že portrét na stěně měl znázorňovat Candymana, z filmu si nevybavuji, že by to mělo přímou souvislost.
Pasáž, kde se mezi sebou baví přátelé Helen a Trevora mě vůbec nebavila. Délka povídky samotné mě vyhovovala, i si myslím, že bohatě stačila. Film je proti tomu zbytečně natahovaný policejním vyšetřováním (na což doplácí většina filmů z 90. let).
Silný nadprůměr.
Film Candyman jsem neviděla. Tedy, ani jeden z nich. Myslím, že to je na začátek důležitá informace. Měla jsem možnost přistupovat k povídce s čistým listem. Asi je hodně oblíbená, tak mě zajímalo, co já na to...
Musím ale říct, že mě tohle pátrání za městskou legendou moc nebavilo. Napsané to bylo dobře. Přeci jen, četla jsem od něj zatím jenom jednu povídku, a ta se mi líbila. Tak uvidíme, jak to s ním bude dál :)
(Čteno ve sbírce Hlas krve.)
Průměrný kousek o oživlém přízraku na starém sídlišti - Cukráři. Pamatuji si na povedený film s Tonym Toddem, který ovšem z povídky bere základní myšlenku víry v nereálné - 60 %
Na větvi z toho nejsem, bohužel. Film si pamatuji matně, vlastně jen ty včely? Ale neděsilo mě to. Právě ten neuvěřitelný konec a vrstva popisů pořád stejných míst... Mám se bát? Čeho? Oživlého mýtu? No a? Kolem se děje tolik reálnějších hnusáren...
V "První knize krve" měl lepší povídku.
Asi to pro mě prostě nemělo správnou atmosféru.
Ještě z dětství si pamatuju Candymena, když jsem potají zůstala o něco déle a dívala se na televizi. Pamatuju si na tu atmosféru počmáraných a zaneřáděných domů, kam bych se rozhodně nechtěla dostat. Tato povídka, která zakončuje celou knihu mě dostala a utvrdila, že horory mají pořád zasloužené místo v mém čtenářském srdci.
Od Barkera znám daleko lepší a propracovanější povídky. Povídka je zatížená příliš zbytečnými popisy okolí a velké gradující finále je sice nádherně zvrhlé ale vím, že Barker umí udělat daleko větší "peklo". Ne, že by práce byla špatná ale není nejlepší - takže, lepší průměr.
(SPOILER) Odpustite dlhý komentár, ale na túto poviedku som čakal nie roky, ale DESAŤROČIA. Hoc bola v češtine publikovaná v dvoch antológiách (Hlas krve od Ivana Adamoviča a Knihy krve IV - VI), obe boli beznádejne vypredané. K jednej z nich som sa dostal až na jar 2024 vďaka skvelému pražskému antikvariátu a okamžite, vyhladovane a nadržane (hmmm) som sa na ňu vrhol. Poviedka je krátka. Nemá ani 40 strán. Je to zvláštne, lebo podľa nej nielenže vznikol legendárny celovečerák, ale dokonca sa dočkal niekoľkých sequelov a reštartov. V tomto smere situácia pripomína Kukuričné deti od Kinga, kde tiež podľa krátkej poviedky vznikla séria hororových filmov. Film s démonicky nezabudnuteľným Tonym Toddom a nezabudnuteľne podmanivou Virginiou Madsen zbožňujem najmä z dôvodu, že mám slabosť pre urban legend (zjavne aj Clive, viď. jeho poviedka o polnočnom vlaku smrti). Pre historky, ktoré sú špecifické pre to-ktoré miesto. Predávajú sa z osoby na osobu, z generácie na generáciu. Každý si k nim niečo pridá, ale základ majú v realite. Alebo... nie? Záleží na tom vôbec? Strašidelná historka žije v mestskom folklóre a ovplyvňuje dianie v danej štvrti, v inkriminovanej mestskej časti, zóne, ulici. Je jej súčasťou a jej súčasťou sú miestni obyvatelia. Vytvára to skazenú, desivú symbiózu. Alebo skôr parazitickú agresiu? Cliveovi Barkerovi sa podarilo vytvoriť krátky, ale o to údernejší príbeh, ktorým vrátil hororu naspäť jeho krutú tvár a z neškodnej facky sa stal úder kladivom rovno medzi oči. Drsný Angličan vyšiel z ponurých lesov a divného vidieka a priviedol strach a reálne ohrozenie do ulíc plných ľudí. Tí vám však nepomôžu. Buď ste im ukradnutí, alebo sa boja, alebo sa skrátka len nechcú do ničoho namočiť – vyberte si, čo z toho je desivejšie. Clive zasial pocit strachu, neistoty, nedôvery a obyčajného ľudského odcudzenia do prostredia, aké všetci dôverne poznáme: medzi činžiaky, do ulíc, na parkoviská. I z toho dôvodu považujem film za jeden z najdôležitejších hororov 90. rokov. Sranda je, že s poviedkou nie že nemá temer nič spoločné, ale rozhodne nemôžem povedať ani to, že by bol jej presnou kópiou. Mnohé filmové veci v poviedke chýbajú, iné zásadné udalosti sa odohrajú inak, na iných miestach je naopak mytológia okolo Candymana vo filme rozšírená. Ono už miesto je odlišné: kým vo filme sme mali dočinenia so skutočne existujúcou nechvalne známou chicagskou štvrťou Cabrini Green, v poviedke je to fiktívne Spector Street. Musím skonštatovať, že ak by sa film skončil rovnako, ako poviedka, tak by reboot z r. 2021 (mimochodom za mňa temer geniálny) nemohol vzniknúť. Musím povedať, a toto nevravím často, že film je asi lepší. Poviedka je skvelá, Barker má výnimočný rozprávačský dar (preto ma mrzí, že sa vo svojej kariére predsa len viac neorientoval na „čisté“ horory a postupne do nich začal primiešavať rôzne iné žánre a motívy), ale film skvele rozširuje univerzum okolo Candymana a jeho obetí (v poviedke nepadne ani slovo o tom, že by to bol kedysi otrok-maliar, ktorého zabili tak, že mu odsekli ruku, potreli ho medom a zvyšok dokončili rozbesnené včely). A ozaj, poviedka sa v origináli vôbec nevolá Candyman, ale The Forbidden (v českom preklade Zapovězené), samotný Candyman v nej vystupuje ešte menej, než vo filme, v poviedke je jeho prezývka preložená ako „Cukrář“ (ehm) a na to, aby ste ho privolali, vôbec nemusíte 5x po sebe do zrkadla povedať „Candyman“. Úplne stačí, aby ste v neho „neverili“. A on príde a ručne-stručne vám dokáže svoju nemilosrdnú, beštiálnu a pritom sexi existenciu. Pozoruhodné totiž je, že s tým, že vás brutálne zavraždí, musíte súhlasiť. Alebo možno aj nie, minimálne u jednej postavy to tak je, ale pochybujem, že to tak bolo u dieťaťa, ktoré nevie rozprávať. A ako s tým súvisela kastrácia na WC? Súvisela s tým nejako? Odohrala sa vôbec? Mnohí hororoví autori doplatia na to, že z rôznych dôvodov perfektný poviedkový námet rozriedia v románovej podobe, ktorá vôbec nefunguje. Sú však ojedinelé prípady, kedy je škoda, že je výsledkom „len“ poviedka, pretože román by bol možno zaujímavejší. To je i prípad „Candymana“, hoc treba dodať, že už „iba“ poviedke je skvelá a ak ste hororový fanúšik, musíte ju mať načítanú, inak pôjdete do pekla a dobre vám tak. Keď už som spomenul inú Barkerovu urban legend, nedá mi nedodať, že pomerne rád a často operuje s nápadom dať zlu čo najmenší fyzický priestor, ale rafinovane sa o ňom neustále hovorí a my jeho zákernú prítomnosť tušíme, niekde zvadu, v tme, v úzadí. Ale je tam. A to je na ňom to najstrašidelnejšie (bolo to ostatne vidno i na Hellraiserovi, kde Cenobiti mali len minimálny priestor a napriek tomu sme na nich nedokázali zabudnúť).