Skvrna na zdi

13.05.2021

(SPOILER) Tuto povídku jsem už jednou četla na střední, jako domácí úkol... Úplně si vzpomínám na tu tvrdohlavost se kterou jsem se celou povídkou prodrala. A víte co? Woolfovou nemůžete číst jako byste byly buldozer ve snaze už se dostat na konec. Ne, Woolfová se musí vychutnávat.

"Pro anglickou literaturu bylo skutečně velikým štěstím, že onu skvrnu na zdi viděla právě Virginia Woolfová, a ne někdo jiný. Kdyby ji spatřil například Arnold Bennett, s největší pravděpodobností by o ní žádnou povídku nenapsal. Hned by totiž věděl, že skvrna na zdi není žádná skvrna či díra po hřebíku nebo něco podobného, ale hlemýžď. A kdyby si náhodou nebyl jist, docela jednoduše by se o tom přesvědčil. Arnold Bennett by zkrátka popsal, co na zdi opravdu je. Virginial Woolfová vypovídá o tom, co na zdi vidí. A vidí všechno možné, jen hlemýždě ne." (Modernisté - Martin Hilský)

Víte, je klišé říkat, že cílem není cíl samotný, ale cesta k němu, ale u téhle povídky je to neskutečně trefné. Úvahy o zmíněné skvrně na zdi, jsou totiž asi tím nejméně zajímavým, co povídka nabízí.

"Je opravdu zvláštní, jak člověk instinktivně brání vlastní představu o sobě samém před zbožňováním nebo jiným podobným vztahem, kterým by ji mohl zesměšnit nebo příliš vzdálit originálu, aby v ni mohl i nadále věřit. Anebo to nakonec není tak zvláštní?"

Z obsahového hlediska, je tahle Virginiina povídka zatím má nejoblíbenější, protože nabízí hned několik zajímavých myšlenek k zamyšlení...

"Sedíme naproti sobě v omnibusech a vlacích podzemní dráhy a přitom se díváme do zrcadla; tím je vysvětlena ta neurčitost, ty skelné záblesky v našich očích. V budoucnu si budou spisovatelé stále více uvědomovat důležitost těchto odrazů, protože se pochopitelně nejedná o jediný obraz, ale je jich téměř nekonečné množství; tohle jsou hlubiny, které budou prozkoumávat, to jsou přízraky, které budou chtít zachytit, a přitom budou ve svých příbězích věnovat stále méně místa popisu skutečnosti, protože její poznání budou pokládat za samozřejmé, jako to dělali Řekové a snad i Shakespeare - ale takové generalizování nemá valné ceny."

Kdyby Virginia viděla současnou literaturu, tak by ji asi trefil šlak...

P.S. Tahle povídka mě zase jednou utvrdila v tom, jak nesmyslné je rozlišovat mezi žánry, protože ač nepochybně jde o povídku, četlo se to jako esej...