Muž, který měl rád lidi

19.07.2021

Nechápu, jak to ta Woolfová dělá. Jak dokáže tak přesně zprostředkovat tak jemné nuance pocitů, pro které ani nemáme jména. V tomhle mi připomíná japonská haiku, nebo čínskou poezii (konkrétně mám na mysli autorku Li Čching-čao od níž teď podruhé čtu její Jizvy rosy a... mám pocit, že k sobě tyhle dvě úžasné spisovatelky tak nějak patří). Jedno z velkých témat Woolfové je míjení lidí a to je něco, čeho si sama v životě hodně všímám. Ten pocit, že něco řeknu a vidím, že ten druhý vůbec nepochopil, jak to myslím. Dvě postavy této povídky spojuje určitý společný pocit, nicméně to ani jeden z nich nepozná a... asi zase spoileruju XD Zkrátka, krásná pocitová povídka, doporučuji.

"Možná," řekla slečna O'Keefalová, "vás krása nezajímá." (Přiznal se, že neviděl Bouři; nečetl žádnou knihu; vypadal zanedbaně, nebylo na něm vidět nic než velký knír, brada a stříbrný řetěz od hodinek.) V duchu si říkala, že za tohle přece nemusí nikdo nic platit; v muzeích i v Národní galerii je vstup zdarma; i na venkově do přírody. Pochopitelně si byla vědoma námitek - co praní, vaření, děti; ale v jádru, a to se všichni bojí říci, je štěstí laciné až hanba. Člověk je může mít docela zadarmo. Krásu.