PanPredseda
komentáře u částí děl
Podle mne nejlepší povídka antologie Šťastné a hrůzostrašnější. Jen škoda těch pár překlepů, které v ní jsou.
Kratičká Poeova povídka o pečlivě naplánované pomstě za urážku. Podobně jako ve Vraždách v ulici Morgue či v eseji O šizení jakožto exaktní vědě se v úvodu objeví i obecná úvaha. Zde je ovšem kratičká, pouhých pár vět, přesto má svou platnost.
Povídka nepatří mezi úplně nejlepší Poeova dílka, ale je velmi dobrá - 75 %.
"Nemo me inpune lacessit."
Použiji komentář, který jsem přidal k tomuto životopisu u samostatného vydání:
Příběh tmavého liščete, které dospěje ve stříbrného lišáka Domina, může čtenář sledovat od narození. V ději se střídají okamžiky dojemné s takovými, u nichž se tají dech. Přežije lišák pronásledování psy, obzvláště pak úpornou fenou Heklou? Dokáže založit vlastní rodinu a uchránit ji před nebezpečím? Mají na něj všichni lidé spadeno, ať už kvůli jeho vzácné kožešině, nebo kvůli tomu, že potravu získává i v kurnících farem? Nebo se najde člověk, který bude Dominovi přítelem?
Povídku jsem si přečetl dvakrát a při druhém čtení raději nahlédl i do anglického originálu. Napoprvé mi ten příliš otevřený konec vadil a povídku jsem považoval za průměrnou, ale pak její konec a otázky, které nechává otevřené, začaly dráždit mou představivost a touhu přijít věcem na kloub. Přestože jsem tomu, co se v povídce odehrává na kloub zatím nepřišel tak, abych některou z verzí, co se mi honí hlavou, považoval za nezvratnou (a nejsem si jist, zda je to vůbec možné, totiž zda do ní sir Andrew Caldecott ukryl něco, co je klíčem k jedinému správnému řešení), povídka se mi líbí čím dál víc a považuji ji za velmi dobrou.
(Pro čtenáře neznalé angličtiny může být problémem překlad, ale snad alespoň základní slovní hříčku pochopí i oni.)
---
Přidáno: Pokud by chtěl někdo debatovat o otevřeném konci této povídky, napsat své vysvětlení toho, co se v povídce událo apod., může zavítat do této diskuse: https://www.databazeknih.cz/diskuze/diskuze-o-knihach-7/dila-s-otevrenym-koncem-ci-skrytym-vyznamem-5584
Tato povídka Algernona Blackwooda (kterého zmiňuje a cituje i H. P. Lovecraft) je dobrá, možná i velmi dobrá, ale A. B. umí i lepší, alespoň podle toho, co jsem od něj již četl, nebo jsem slyšel jeho povídky namluvené. (Přiznám se bez mučení, že zatím jsem se nedostal k jeho románu Vrby, ale přečíst bych si ho chtěl.)
Možná jsem mu tedy lehce ukřivdil, když dávám povídce jen čtyři hvězdičky, zatímco některým dalším povídkám z knihy, které mi připadnou jen o fousíček lepší, jsem dal hvězdiček pět. Je to dáno tím, že autory ostatních povídek neznám a neměl jsem tedy vysoká očekávání, pokud se týká kvality jejich dílek.
Filosofický protějšek povídky Fakta o případu monsieura Valdemara.
Vypravěč uvede člověka před smrtí do mesmerického spánku a klade mu otázky, týkající se posmrtného života a podstaty Boha a člověka.
Tam, kde Fakta o případu monsieura Valdemara přinášejí hrůzu (z literárního hlediska popsanou naprosto skvěle), Probuzení z mesmerického spánku poskytuje útěchu a naději.
Povídka, díky které se zrodila moderní detektivka.
Schéma, kdy je vypravěč méně bystrým přítelem geniálního detektiva, použili i sir Arthur Conan Doyle či Agatha Christie.
Restauratér a filozof Pierre Bon-Bon se od svého návštěvníka dozví, co dělá ďábel s duší...
Jak se proslavit v literatuře, i když píšete prachmizerně. Bohužel se podobní Tento Noncové vyskytují nejen v Poeově satiře, ale i v realitě.
Tato povídka či spíše esej je hned na začátku označena jako doplněk či protějšek Arnheimského panství. Ovšem podle mne Arnheimské panství svou kvalitou překonává.
Dílko řadím k Poeovým estetickým esejům. Bohužel tento považuji za nejslabší.
Toto dílo patří v Poeově tvorbě podle mého názoru do skupiny, kam řadím třeba esej O šizení jakožto exaktní vědě, či povídku Von Kempelen a jeho objev (přestože v ní Poe mystifikaci vytváří, zatímco v Maelzelově Šachistovi ji odhaluje). Ovšem z této skupiny je Maelzelův šachista dílkem nejslabším, protože dosahuje literárních kvalit pouze průměrných. I tak mne ale zaujal a je škoda, že není napsán trochu poutavěji a bez opakujících se popisů.
Povídku jsem četl ve sbírce Vraždy a jiné zběsilosti a v ní mne mile překvapila. I když je podle mého názoru trošku slabší než Poeovy nejznámější "majstrštyky", jde o povídku nadprůměrně kvalitní.
Pravděpodobně nejlepší Poeův esej zabývající se estetikou. Filosofie básnické skladby navíc toto téma přesahuje a ukazuje postup stroze analytický (který se podobá luštění šifry ve Zlatém brouku či Dupinovým myšlenkovým pochodům), pomocí kterého lze napsat dílo, jímž autor na čtenáře zapůsobí. Nejsem si zcela jist, že tento analytický postup není jednou z Poeových mystifikací, přesto jde o velmi zajímavé čtení.
Poe v tomto eseji porovnává zvyky různých národů, které se týkají zařizování domů a bytů nábytkem. Staví do kontrastu britský přístup, kdy si aristokracie zachovává dobrý vkus a tím inspiruje i nižší vrstvy, a americkou snahu po okázalosti, která staví na odiv spíše cenu jednotlivých kusů nábytku.
Filosofii nábytku řadím v seznamu Poeových estetických esejů velmi vysoko, hned za Filosofii básnické skladby, která svým pojetím "škatulku" estetický esej poněkud přesahuje a kterou považuji za jeden z nejlepších Poeových esejů.
Existují dvě verze povídky. Jedna, známá u nás pod názvem Medailon (v překladu p. Schwarze), vychází ze starší verze Poevy povídky (ta se tuším v originále jmenovala Life in Death) a zmiňuje užití opia při léčbě horečky po zranění. Vypravěčův zážitek tak vyznívá jako drogová halucinace.
Druhá verze s názvem Oválný portrét odpovídá Poem upravené povídce s názvem Oval Portrait. V jejím úvodu vypustil pasáž s opiem a to, co prožil vypravěč, může být přisouzeno horečce, případně zůstat bez vysvětlení.
Lysci, lidé kteří vinou genetických mutací přišli o veškeré ochlupení na těle ale získali telepatické schopnosti, se dělí na dvě skupiny. První nosí paruky, své schopnosti se snaží využívat ku prospěchu ostatních lidí, protože se bojí, že neuváženým činem by vyprovokovali hon a lynč na všechny Lysce. Do druhé skupiny patří ti, kteří se vůči lidem staví odmítavě až nepřátelsky a svou pleš dávají hrdě na odiv. Mezi těmito dvěma skupinami dospělých Lysců vznikají jisté třenice. Ale co jejich děti, mají si jak hrát?
Pravděpodobně nejvtipnější povídka sbírky Čarovný svět Henry Kuttnera. A přitom docela děsivá...
Robota, který vám přišel změnit vědomí, opijete střídavým proudem ze stolní lampičky.
Fff(t)!