tomasblazek komentáře u knih

Pro milovníky braku s poněkud vyšším levelem kvality jazyka a vyjadřování je to skvost. V příběhu samém nic seriozního hledat nelze, ale to asi nepřekvapuje. Hutné, zběsilé, fantasmagorické. Lahůdka velmi silné chuti. Více zde píšu v recenzi.

10.04.2021

Román Za dnů komety asi vůbec největšího klasika a spoluzakladatele světové science fiction Herberta George Wellse (1866-1946) by bylo možné nazvat utopistickým románem lásky na pozadí fatální astronomické události - neboť průlet komety znamená pro Zemi konec starých věků a vznik nového světa. Nacházíme se v čase - kometou vyvolané - velké Změny: tak nazývá tento civilizační zlom sám Wells. Zní to poněkud bizarně a také to krkolomné je jak Kriváň, ale nelze říci že Za dnů komety je špatný román. V kontextu slavných Wellsových děl - nečetl jsem zdaleka všechno podstatné - je spíš dílem snad aspoň průměrným. Novinář Willie miluje krásnou Nettie, ta však uteče s milencem Verrallem. Willie se rozhodne, že oba uprchlíky zastřelí. Koupí si revolver a začne oba milence stíhat. Abychom nezapomněli - do toho se k zemi blíží kometa se svou zvláštní zelenou mlhou - a - což Wells jasnozřivě předjímá - začala válka Velké Británie s Německem. Wells román napsal v roce 1906 a zjevně tím reagoval na v tom roce započaté britsko-německé závody ve zbrojení. Sledujeme vcelku nezajímavé půtky o socialismu, komunismu a vlastnictví výrobních prostředků a soužení hlavního hrdiny pro nešťastnou lásku. Konečně Willie oba milence dostihne. Střílí z revolveru. Zavraždit se mu je však nepodaří. (Čtenář odpustí, že vyzrazuji zápletku, ale knížka není thrillerem; je to takový ne zcela stoprocentně podařený mix sociální kritiky, kosmologie, červené knihovny a návodu, jaké by věci měly být.) A právě když zní výstřely, zahaluje zelená mlha komety zemi, aby lidstvo takříkajíc od píky změnila k lepšímu. Tady je myslím největší proměrněná šance knížky - motiv kosmické "zelené páry" Wells nijak nerozpracovává směrem k nabízející se dynamice a fantastičnu této transmutace, ale věcně a výhradně se soustředí na jeho bohužel spíše komické projevy: Willie již nechce vraždit, válčící státy ukončují válku, lidé již nechtějí používat peníze, bohatí začnou být solidární s chudými a trpícími, politici se vzdávají moci, lidé bourají staré temné domy a staví nové, vzdušné a plné světla, a za "slavností jarních ohňů" pálí staré již nepotřebné knihy... Tohle je zajímavý motiv, zde čtenáři poněkud zatrne - tohle je ta utopie? "Poněvadž jsem sešel ze silnic a cest a kráčel v polích, podařilo se mi zůstati o samotě, ačkoli zmatený hluk hlasů, hukot a praskot požárů mi byl stále na blízku. Přešel jsem opuštěnou louku a ulehnuv do úkrytu temných stínů, hleděl jsem do hvězd. Tam jsem ležel a stále mi doléhal k sluchu praskot a hukot jarních požárů, v nichž se spalovaly pošetilosti zašlého věku, a křik lidí skákajících přes plameny a modlících se, aby byli vysvobozeni z vězení svých vášní... A já myslel na matku, na svou opuštěnost a na své srdce, žíznící po Nettii." Nettie s milencem Verrallem se pod vlivem zelené mlhy komety před Williem kají, doznávají, že nejednali správně, když uprchli, když jejich láska nebyla krystalicky čistá... Willie se kaje též, neméně. Nettie vyznává, že více asi přece jen miluje Willieho, ale oba se krasodušně dohodnou, že by nebylo šlechetné jejich svazkem bořit svazek již existující a působit novou bolest. Willie si najde novou ženu Annu, kterou miluje, pak ale zjišťuje, že stejně tak stále miluje i Nettii, která následně k němu přichází a jeho ženu Annu těší, že může sdílet s Williem jeho lásku k Nettie... a Willie poznává, že Nettie není bohyní, ale je člověkem, jakým je on sám. "Božství ji ovšem prozařovalo a sálalo z celé její bytosti, byla pro mne velebným chrámem lásky - ano." Ano. Končí to dokonalou sentimentální břečkou; tepelnou smrtí jakékoli změny, protože onu Změnu vykonala a dokonala zelená mlha Komety. Obraz totálního limonádového Ráje ještě Wells stvrzuje závěrečným epilogem. "Na okamžik viděl jsem vše jasně, jeho galerie, otevřená prostranství, stromy zatížené zlatým ovocem, křišťálové vody, hudbu a radovánky, lásku a krásu bez konce, proudící životem těchto rozmanitých a spletitých tříd." - Metafyzická kaše, v níž by lžíce stála. Netvrdím, že je to špatná knížka, je to však přes všechno dobré takový vepřový řízek s marmeládou, po jehož požití může snadno přijít zkažený žaludek. Příběh je málo napínavý, příliš mravoučný a sladkobolný, k tomu je samozřejmě zcela neuvěřitelný. Což by samo u sebe nevadilo, leč zde zdravá míra harmonie použitých surovin nebyla kuchařem dodržena. - Četl jsem Vilímkovo vydání z roku 1910 s krásnými akvarelovými ilustracemi F. Horníka-Lánského. Čtěte, je to přinejmenším zajímavý studijní materiál a jsou tam solidní momenty.

04.04.2021

Jan Neruda, Domov a svět. Výběr z feuilletonů, studií a žertů. Vydáno nakladatelstvím jan Voves v Praze roku 1941. Velmi pěkný výbor z Jana Nerudy z textů mimo jeho slavné - a dlužno říci, že opravdu asi nejlepší - dílo Malostranské povídky. Ač vydáno za Protektorátu, v knížce není obsažen žádný z Nerudových výrazněji antisemitských textů, nejde ani z pěkné předmluvy nijak poznat rok vydání. Pokud došlo v knížce k nějakému glajchšaltování, nevšiml jsem si toho. Pravda, Nerudovy protiněmecké texty tam nejsou a že jich umírněný český nacionalista Neruda napsal požehnaně. Velmi pěkné a nesmírně cenné svým citlivým drobnozpytem jsou Nerudovy novinářské črty z pražských zákoutí a čtvrtí, zastaváren, trhů, hokynářství, z jízdy tramvají či ze života žebráků, o popelářích či sonda do specifické pražské češtiny. Nechybí ani skvělá studie o mimu Deburauovi, výběr z cestopisných reportáží z Francie, Itálie, Balkánu či Egypta, či důkladná jazykovědná a (před)sociologická studie "Báby" i "baby". Doprovozeno několika pěknými ilustracemi Josefa Vodrážky. Pro seznámení s tou méně známou, ale dodnes naprosto živou a čtivou stránkou Nerudova díla ideální. Čtěte.

30.03.2021

Akrobati a Zázračná madona, dva skvělé kousky z romanet Jakuba Arbesa, který se stal mým zcela oblíbeným autorem. Název romaneta vymyslel pro typicky Arbesův žánr Jan Neruda, jinak se jim říkalo malé romány či povídky s tajemstvím, já bych je nazval mysteriozními novelami. Obě práce jsou sevřené, dobře se čtou a obě končí tak nějak po arbesovsku - tragicky, ale krásně tragicky. Akrobati (1878) jsou inspirovány Arbesovým pobytem ve vězení v České Lípě, kde přímo napsal příběh Zázračná madona. Akrobati však nejsou příběhem z vězení, ve vězení pouze nenápadně začíná jejich děj, když si autor ochočí kocourka, který posléze přichází až na okno jeho cely a vypravěč jej začne drezúrovat. Posléze vypravěči do vězení začnou chodit dopisy od neznámé dívky Eldory - osudové útlé ženy výrazně bledé pleti. (Jeden soubor Arbesových romanet - včetně Akrobatů - se jmenuje právě Osudy žen. Název by mohl evokovat sociální stránku utrpení ženy, ale je to spíše tak, že ženy v jeho příbězích jsou spouštěči a urychlovači zvláštních událostí, zpravidla se zdánlivě racionálním, leč velmi podivným vyústěním). Eldora klidně žije ve vztahu s dobráckým starším zámožným mužem a její zvláštní vášní je sledovat určitá cirkusová představení - vždy stejná a stále dokola. Tušíme, že klid na povrchu je zdánlivý a dočasný; tušíme také, že její vztah k nyní již bývalému vězni není jen přátelský a není ani snadno definovatelný... Jednoho dne Eldora zmizí neznámo kam od svého manžela a bere si s sebou i černého kocoura, který se nakonec stane tou pomyslnou silou, která přetrhne lano akrobatické houpačky... Ale takhle přesně to Arbes nenapsal - knížku si přečtěte sami. "Nebylo pro mne zanedlouho žádné pochybnosti, že jest Eldora úplně obeznámena se všemi podrobnostmi odvážného, nebezpečného umění akrobatů všech odrůd, od prostého provazolezce a skokana až po nejsmělejšího a nejobratnějšího par force jezdce, akrobata, jež na neosedlaném koni a s nejnebezpečnějšími nástroji v rukou provádí evoluce, z nich každá, byť i zdánlivě nejsnazší a skoro ledabylá, není ničím jiným nežli vznášením se nad propastí, v které číhá - jistá smrt... Jedno však mi bylo přece poněkud nápadno: Eldořin neklid." - Děj Zázračné madony (1875) se točí kolem obrazu, která se zdá mít podivuhodnou moc - umí zachránit život - nebo se to tak jen jeví? Lze někdy napravit chybu, kterou jsme učinili, lze smazat zločin na milujícím člověku? Pro mě psychologicky nejvypjatější scéna zobrazuje odchod Jana od jeho ženy Ismeny, který propadá nezvladatelné hysterii, když se dozvídá, že Ismena je dcerou kněze. "Tys kněžský bastard?!" vzkřiknul jsem divoce, jakoby se mě byl někdo žhavým železem dotknul. Ismena neodpověděla. Výraz její tváře byl klidný. Ale právě tento klid mě ještě více dráždil; podobalť se, jak se mi zdálo, nepromíjitelné lhostejnosti, ba skoro jakési rafinované vyzývavosti. "Proč mi nepověděla o svém oci dříve?" znělo mou duší a osudná otázka ta hnala mi varem krev k hlavě a zase k srdci. Bylo mi jako člověku, kterémuž nenadále sděleno, že spáchal nevědomky skutek, za který bude muset zanedlouho pykati svým životem." - Ne všechna rozhodnutí jsou správná a ne málokterá jsou anulovatelná. Klíčový omyl našeho života je někdy blíž, než si myslíme. - Dalším zajímavým motivem romaneta je zrádný elixír mládí, který daruje krásu, ale může vzít i život. Dekadentní krása fantaskního příběhu - to byla Arbesova silná parketa. Pro mě velmi příjemný archaický jazyk, thrillerová líčení drobných hnutí mysli, hluboce atmosférická líčení nálad, situací i proměn přírody. - Četl jsem vydání z roku 1960 v SNKLHU s pěknými byť trochu nějak odtažitými ilustracemi Josefa V. Scheybala. Arbesův zvláštní svět i v těchto romanetech patří zázrakům či životním ranám, které se jeví jako náhody i jako podivné události - autor nezřídka ukazuje obě strany téhož a je na čtenáři aby si vybral. Arbes se svým vyprávěním opírá o pevnou půdu racionality, aby v závěru čtenář s překvapením zjistil, že ta půda pod jeho chodidly se drolí, protože ji sám autor podkopal. Lehce obskurní, silně dráždivé. - Čtěte.

28.03.2021

Akrobati a Zázračná madona, dva skvělé kousky z romanet Jakuba Arbesa, který se stal mým zcela oblíbeným autorem. Název romaneta vymyslel pro typicky Arbesův žánr Jan Neruda, jinak se jim říkalo malé romány či povídky s tajemstvím, já bych je nazval mysteriozními novelami. Obě práce jsou sevřené, dobře se čtou a obě končí tak nějak po arbesovsku - tragicky, ale krásně tragicky. Akrobati (1878) jsou inspirovány Arbesovým pobytem ve vězení v České Lípě, kde přímo napsal příběh Zázračná madona. Akrobati však nejsou příběhem z vězení, ve vězení pouze nenápadně začíná jejich děj, když si autor ochočí kocourka, který posléze přichází až na okno jeho cely a vypravěč jej začne drezúrovat. Posléze vypravěči do vězení začnou chodit dopisy od neznámé dívky Eldory - osudové útlé ženy výrazně bledé pleti. (Jeden soubor Arbesových romanet - včetně Akrobatů - se jmenuje právě Osudy žen. Název by mohl evokovat sociální stránku utrpení ženy, ale je to spíše tak, že ženy v jeho příbězích jsou spouštěči a urychlovači zvláštních událostí, zpravidla se zdánlivě racionálním, leč velmi podivným vyústěním). Eldora klidně žije ve vztahu s dobráckým starším zámožným mužem a její zvláštní vášní je sledovat určitá cirkusová představení - vždy stejná a stále dokola. Tušíme, že klid na povrchu je zdánlivý a dočasný; tušíme také, že její vztah k nyní již bývalému vězni není jen přátelský a není ani snadno definovatelný... Jednoho dne Eldora zmizí neznámo kam od svého manžela a bere si s sebou i černého kocoura, který se nakonec stane tou pomyslnou silou, která přetrhne lano akrobatické houpačky... Ale takhle přesně to Arbes nenapsal - knížku si přečtěte sami. "Nebylo pro mne zanedlouho žádné pochybnosti, že jest Eldora úplně obeznámena se všemi podrobnostmi odvážného, nebezpečného umění akrobatů všech odrůd, od prostého provazolezce a skokana až po nejsmělejšího a nejobratnějšího par force jezdce, akrobata, jež na neosedlaném koni a s nejnebezpečnějšími nástroji v rukou provádí evoluce, z nich každá, byť i zdánlivě nejsnazší a skoro ledabylá, není ničím jiným nežli vznášením se nad propastí, v které číhá - jistá smrt... Jedno však mi bylo přece poněkud nápadno: Eldořin neklid." - Děj Zázračné madony (1875) se točí kolem obrazu, která se zdá mít podivuhodnou moc - umí zachránit život - nebo se to tak jen jeví? Lze někdy napravit chybu, kterou jsme učinili, lze smazat zločin na milujícím člověku? Pro mě psychologicky nejvypjatější scéna zobrazuje odchod Jana od jeho ženy Ismeny, který propadá nezvladatelné hysterii, když se dozvídá, že Ismena je dcerou kněze. "Tys kněžský bastard?!" vzkřiknul jsem divoce, jakoby se mě byl někdo žhavým železem dotknul. Ismena neodpověděla. Výraz její tváře byl klidný. Ale právě tento klid mě ještě více dráždil; podobalť se, jak se mi zdálo, nepromíjitelné lhostejnosti, ba skoro jakési rafinované vyzývavosti. "Proč mi nepověděla o svém oci dříve?" znělo mou duší a osudná otázka ta hnala mi varem krev k hlavě a zase k srdci. Bylo mi jako člověku, kterémuž nenadále sděleno, že spáchal nevědomky skutek, za který bude muset zanedlouho pykati svým životem." - Ne všechna rozhodnutí jsou správná a ne málokterá jsou anulovatelná. Klíčový omyl našeho života je někdy blíž, než si myslíme. - Dalším zajímavým motivem romaneta je zrádný elixír mládí, který daruje krásu, ale může vzít i život. Dekadentní krása fantaskního příběhu - to byla Arbesova silná parketa. Pro mě velmi příjemný archaický jazyk, thrillerová líčení drobných hnutí mysli, hluboce atmosférická líčení nálad, situací i proměn přírody. - Četl jsem vydání z roku 1960 v SNKLHU s pěknými byť trochu nějak odtažitými ilustracemi Josefa V. Scheybala. Arbesův zvláštní svět i v těchto romanetech patří zázrakům či životním ranám, které se jeví jako náhody i jako podivné události - autor nezřídka ukazuje obě strany téhož a je na čtenáři aby si vybral. Arbes se svým vyprávěním opírá o pevnou půdu racionality, aby v závěru čtenář s překvapením zjistil, že ta půda pod jeho chodidly se drolí, protože ji sám autor podkopal. Lehce obskurní, silně dráždivé. - Čtěte.

28.03.2021

Téměř pětisetstránkový emigrantský román Vulkán Klause Manna má skutečně strukturu sopky před výbuchem. Poměrně dlouho dobu se zdánlivě nic neděje, ač všichni tuší, že se blíží katastrofa - a ta skutečně přijde: vulkán nacismu už chrlí nejen statisíce lidí do emigrace, ale plive krev a dští oheň. Tomu odpovídá i románové tempo: zprvu klidné, místy nudné až ospalé nabírá rychlost; teprve padesát stran před koncem bez konce jakoby dostává i spisovatel do formy. Tam jeho kniha začíná hořet vášní a explodovat vroucím benzinem, jak je pro její poslání protiválečného románu nezbytné. Neboť Vulkán končí apelem k boji, nikoli patetickým, ale opravdovým nemilosrdným apelem: vstaň, člověče, vezmi si svou zbraň, a bojuj! Toto přítomné zlo lze vymýtit jen ohněm a mečem, z něhož vzešlo. - Děj začíná rokem 1933, kdy se nad Německem definitivně zatáhly mraky po uchopení moci Hitlerem. Autor sleduje osudy komunity emigrantských rodin i jednotlivců, kteří opouštějí Německo. Soustředí se přitom výhradně na postavy společenské smetánky a umělce, v každém případě osoby materiálně dobře situované, které se před hnědou totalitou a stupňujícím se státním terorem uchylují do Francie, Švýcarska, Československa či Spojených států. Dění v Německu k nim doléhá zprvu jen ze vzdálených ozvěn, o nástupu nacistů diskutují v komunitě, setkávají se i s provokatéry, sympatizanty Hitlera či nasazenými špicly, kteří některé z nich pod pláštíkem historek o zapojení se do odboje přivedou ke zkáze. V první fází jsou povídání z emigrace přitažlivé, i když je nespojuje žádná výrazná společná linie. Klaus Mann - sám homosexuál - se kupříkladu výrazně soustředí na intimní vztah mladíků Martina a Kikjoua. Ten posléze přeruší podrobně vylíčená heroinová závislost obou chlapců, která nakonec Martina připraví o život. Tato pasáž se dobře čte, ale přesto mám pocit, že jak se Klaus Mann soustředil na jednotlivé příběhy postav - byť se lehce navzájem ty story dotýkají - unikalo mu hlavní téma románu. - Klidné vyprávění, kdy se vcelku marně emigranti snaží prosadit v nových prostředích a podmínkách, jsou vplynutím do velmi klidné vody a pro mě byl tento mohutný střed knihy k neučtení. Newyorská milostná story herečky Marion a italského emigranta a umývače oken Tullia - story trpká a přetržená, jak jinak - mě stejně jako řada dalších vylíčených osudů a diskusí v emigrantských kruzích prostě nebavila. Ale já dočtu většinou nakonec všechno a i zde se to vyplatilo. Kniha se - postrádaje bohužel onen silný příběh - posunuje v čase. Emigranti stále ještě v relativním klidu opouští Německu či se do něj i vrací, aby se pak po nich slehla zem. Do ohlušujícího staccata však rytmus vyprávění přejde ve chvíli, kdy romanticky založený David Deutsch uvažuje o totální válce jako způsobu, jak ukončit to všechno - jak ukončit civilizaci. "Kdo už nemá co ztratit, ničeho se nebojí; otrok se těší na konec světa..." Jenže filosofování o totální válce se od její reality brutálně liší: Mann líčí hřmot bomb, dopadajících v březnu 1938 na Barcelonu, a zabíjejících zcela neesteticky nefilosoficky i malé děti... - Střih - a Hitlerovo válečné bubnování pokračuje: sledujeme osud bankéře Siegfrida Bernheima, který do poslední chvíle věřil, že Hitlera zbrzdí Mussolini - Bernheim se náhle rozhoduje a i on chce také ještě opustit Rakousko a okamžitě odjet do Londýna. Je krátce po anšlusu. Bernheim věří v moc svých peněz, ale z těch už v té chvíli nezbyly než potištěné papírky. Odcestovat se mu nepodaří. Před francouzským konzulátem z okna své limuziny vidí zástup vyděšených lidí, čekajících stejně jako on na vizum k vycestování... Dav vytáhne Bernheima z vozu, ten je stržen na zem a tlučen. "Uvadlá ženština s hašteřivým hlasem pobaveně žádala: "Ať čistí! Ať čistí zem, ať odstraňuje ze zdí plakáty Vlastenecké fronty. Na Okružní třídě museli ti prašiví židé taky čistit!" Zdála se být okouzlena svým roztomilým nápadem; její hlas krákoral nadšením. "Dost dlouho jsem utírala podlahy!" prohlásila ještě. "U žida - ano, tak se musela ponižovat poctivá nacionalistka! Teď jsou na řadě oni! Ať čistí - ať čistí - ať čistí!" Starce Bernheima opouštíme, zkrvaveného a zbitého až k smrti, ležícího na podlaze záchodu, který má čistit malým kartáčkem, když na něj předtím tvorové ze zdivočelé lůzy vylili fekálie... cesta k absolutnímu ponížení a zašlapání člověka člověkem právě tady začíná. Mann píše: "Velké obrazy lidství se znovu obracejí, situace velkého bolu se opakují: budeš se bít v prsa, ponižovat a běsnit: proč jsi mi to učinil, můj Pane a Bože?" - Homosexuálovi Kikjouvi se před jeho cestou do jižní Ameriky zjeví zvláštní anděl - anděl bezdomovců, emigrantů - snad jde o živý sen, snad o náboženské vidění... anděl s Kikjouem probírá hlavní postavy románu, vysvětluje mu jejich životy - a oba disputují o povaze biblického Boha. "Na vás vše záleží, vše záleží na vás - praví Nejvyšší instance. Ničeho nebudete ušetřeni, žádný anděl vám nepomůže. (...) Buďte energičtí, buďte realističtí, buďte i dobří. Přičiňte se! Bojujte! (...) Zachovejte si naději! Stůjte na vlastních nohou!" tlumočí anděl Kikjouvi vůli Otce. - A jsme u epilogu. Z Dietera Deutsche se stává emigrant a zběh a píše v dopise: "...nad námi bezdomovci stojí snad nějaký anděl..." Loučíme se s ním v romantické póze: Dieter stojí na útesu nad mořem, hledí na zapadající slunce a přemítá: "Tyto lámající se paprsky, které se něžně a zároveň přísně dotýkají jeho čela - znamená jejich poselství začátek či konec? Jsou žhnoucím zánikem nádhery, která se opotřebovala a teď si chce odpočinout? Anebo přinášejí tvrdé požehnání ranních červánků, milost a příkaz nového dne?" Velmi nietzscheovské. Velký začátek - nebo je to začátek velké smrti světa? Co je před námi? - Pro nesmírně intenzivních závěrečných padesát stran stojí za to Vulkán číst. Připomínám, že kniha vyšla v roce 1939 - většinu nadcházejícího válečného inferna Mann teprve předjímal. Vlastní válečnou zkušenost měl však za sebou už z roku 1938 ze Španělska.

09.03.2021

Poslední dnové lidstva nejsou vzdor názvu žádné apokalyptikum, i když se zánikem světa jejich příběh souvisí. Při vášnivém eschatologickém kázání kněze v Kajetánském chrámu upadne před oltářem do záchvatu šílenství záhadná mladá žena, která vzápětí osloví překvapeného kněze (nebo snad kněz překvapení jen předstíral?) jménem - jeho bratra. Pak už se rozvíjí dramatický a působivě vystavěný příběh, který zde nebudu líčit. Této klíčové scéně však Arbes předchází dlouhým sugestivním líčením atmosféry v chrámu, z níž přepíšu kratičký úryvek: "S místa, kde jsem se zastavil, bylo lze rozeznati každou podrobnost. Stál jsem skoro těsně u rohu pilíře, a zpovědnice nebyla než asi čtyři nebo pět kroků vzdálena. Nahodilá tato okolnost byla příčinou, že jsem vyčnívající ruce a bezprostřednímu okolí jejímu věnoval větší pozornost, než by se bylo asi stalo, kdybych ji byl postřehl z větší vzdálenosti nebo v osvětlení méně příznivém. Na první pohled jsem rozeznal kostnatou, nerozpracovanou pravou ruku mužskou s nápadně jemnou kůží, ruku člověka dobře živeného a ruční prací se nezabývajícího. (...) Byla zažloutle bílá jako z vosku - se zarůžovělými, čistými a pečlivě ostříhanými nehty a nápadnými svraštěninami kůže nad ohyby prstů - zřejmý to důkaz ruky energické, která by v případě potřeba dovedla ráznost ducha provázeti gesty a snad i skutkem. (...) Vše to postřehl jsem v několika okamžicích a již jsem se chtěl obrátiti k odchodu, když ruka náhle skoro křečovitě zaťala se v pěst, ale hned zase zaujala skoro úplně původní posici - toliko s tím rozdílem, že prsty, vyjímaje palec a ukazováček, pohybovaly se nyní v rychlém tempu, jakoby vlastník ruky projevoval nedočkavost, nebo z dlouhé chvíle prsty pobubnovával." Líčení ruky - doplňme, že jde o ruku zpovědníka, která vyčnívá zpoza záclonky zpovědnice - věnuje Arbes deset stran, kde čtenáře dostane přesně tam, kam jako spisovatel chce - do velkého očekávání, že bude odhalen člověk za rukou a tajemství za tímto člověkem. Předběhnu děj a jen poznamenám, že ačkoli celý román zrychlující se dramatický děj, v jeho závěru Arbes jako by konkrétnímu příběhu "urval" pointu, a bezradnému čtenáře předkládá krátký proslov ve stylu sci-fi. No, jak to tedy celé bylo, jaké byly okolnosti šílenství ženy v chrámu, jakou skutečnou roli hrál kněz i jeho bratr, to se čtenář s pevnou jistotou nedozví. Ta nedořečenost mi nevadí, mám rád příběhy s naléhavým otazníkem, ale tady se mi trochu zdá, že se Arbesovi vyprávění vymknulo lehce z ruky. Přesto stoprocentně doporučuji ke čtení.

06.03.2021

dokončení mé recenze: - Ještě snad drobný postřeh, který začnu opět úryvkem z úvodu třetího románu Ganymedes. "Jest mu osmnáct let a je po maturitě. Po prázdninách se nevrátí již na na gymnasium v tiché malostranské ulici, půjde na universitu, na filosofii. Radovanovi se zdá, že již není hochem, ale že dospěl - v muže? Náhle se směje, odkopává peřinu a nahýma nohama skáče na koberec před postelí. Všechno jest, jenom ne - mužem. A mužem nikdy nebude. Je vůbec podivným tvorem. Cítí, že na celé zemi není nikoho, kdo by mu byl podoben. Ví také, že nikomu nesmí říci, co s ním vlastně jest. Zůstane hochem po celý svůj život. A až mu bude šedesát let, bude stále pro sebe hochem, neboť to, čemu říká svět mužství, je něčím, co jej láká a přitahuje, ale čeho sám nemá a nikdy míti nebude." Nepřipomínají vám tyto věty i jejich formulace stále se opakující obraty a myšlenky z knih českého klasika Jaroslava Foglara? - - - "Rozevřel jsem zraky prudce a široce, jako bych chtěl z nich vyslati blesk nenávisti do samého nebe: náhle však pochopil jsem marnost všeho a tajemnost síly, jež všechno zdrcuje, a heroické rouhání, jež jsem chtěl vznésti do výšin - změnilo se v posunek šílenství, jímž jsem zalkal naposledy za fantomem, za fikcí, jež byla mým přítelem: - Manfrede! Manfrede! - - -" Čtěte. Je to morbidní, je to zčernalé časem a pokryté prachem jakobystředověku, je to někomu krásné - a existuje to jen v našich myšlenkách a v této knize. Když je smrt vzdálená a život mladý a perlivý, i hra na zánik je krásná.

26.02.2021

Četl jsem toto. :: :: :: Dne 27. září 1712 se vypravil italský jezuita Ippolito Desideri na svou cestu do Tibetu. Jeho úkolem bylo obnovit tamní katolickou misi. Putování do místa "zaměstnání" trvalo Desideridemu tři a půl roku. Po devíti letech pro kompetenční spory mezi jezuity a kapucíny musel Desideri svou jinak úspěšnou misi ukončit a Tibet opustit. Zpátky do Říma se po strastiplné cestě dostal 23. ledna 1728. Záznamy o jeho odysseji se dochovaly pod názvem Cesta do Tibetu. "Konečně jsem po třech letech, pěti měsících a dvaceti dvou dnech od mého odjezdu z Říma, dva roky po odjezdu z Góy, jeden rok a šest měsíců od našeho odjezdu z Dillí a deset celých měsíců po odchodu z Kašmíru, 18. března roku 1716, den před svátkem slavného patrona sv. Josefa dorazil s boží pomocí do města Lhasy, hlavního města Třetího a největšího Tibetu, cíle naší dlouhé cesty a místa, které jsem zvolil za začátek své misie v tomto království," rekapituluje Desideri svou cestu Tam. Stěží je možné si představit, jakou vůli musel mít. V Tibetu je v té době jediným evropským křesťanem - jeho představený Freyre (zničený zřejmě místním klimatem) Desideriho během cesty opouští a vrací se do Indie. Desideri se ve Lhase dostává se na audienci k tibetskému "králi" Lhabzang Chánovi, jehož velkou náklonnost se mu podařilo rychle si získat. "...velmi poníženě jsem krále požádal o laskavé svolení k volnému, ničím neomezenému veřejnému i soukromému kázání pravd naší víry a k vykonávání úřadu, kvůli němuž jsem do těchto do těchto končin přišel." Jaká důvěra! A jaké přesvědčení. - Náklonnost krále ještě vzrostla, když jemu a jeho ministrovi - oba byli předtím otráveni politickými nepřáteli jedem - podává Desideri "římský lektvar", který hlavu Tibetu zbaví zdravotních potíží. - Desideri líčí obyvatele Tibetu, jejich zvyky, odívání, stravu a především jejich náboženství. Ačkoli neopomene podotknout, že jsou Tibeťané ke svým kněžím "důvěřiví a podvedení", nedává najevo povýšený odstup, vše líčí s upřímným zájmem badatele. Obdivuje tvrdost víry Tibeťanů, kteří by se dali raději zabít, než než by se vzdali předmětu svého uctívání a zavrhli kult svého světce. "Přiznám se, že při pohledu na takové projevy jsem si zmaten vyčítal, že mám srdce tvrdé jako kámen a že nedostatečně miluji a chválím skutečného Mistra Ježíše Krista, jediného Spasitele, zatímco oni tak něhyplně milují zrádce a chválí a vzývají vlastního škůdce a podvodníka." - Desideri popisuje, jak válčí Nepálci: "Před bitvou se obě armády častují velkými hrubostmi a nadávkami, a dojde-li pak ke střelbě z několika mušket, výstřely jsou zcela neškodné a nikoho neohrozí. Napadení se stáhnou do několika pevností, kterých je tam velké množství a které se podobají našim venkovským holubníkům. Stane-li se, že někdo z kterékoli armády padne a je raněn, musí armáda, v níž byla prolita krev, ustoupit druhé a žádat ji o mír následujícím způsobem: prostovlasá a nahá žena z jejího středu předstoupí před armádu a s pláčem, bijíc se v hruď, prosí, aby byl uzavřen mír, aby se upustilo od dalšího krveprolití a masakru. Poté vítězná armáda přednese své podmínky poraženým a válka skončí." - Cesta do Tibetu je velmi svěží vyprávění. Líčení mystických zážitků tam není. Natolik poutavě a s vášní však Desideri líčí aspekty tibetského lamaismu, že je zřejmo, že se musel do něj opravdově ponořit. Už po osmi měsících svého pobytu ve Lhase předkládá tamnímu králi vlastnoručně tibetsky psané dílo o základech křesťanství. - V kronice své tibetské cesty pro představené svého řádu se Desideri nedá zmást a ví, kudy čtenáře při popisech lamaismu vést: "...duše, která už překonala všechny vášně, postoupí dále, a proniknuvší k jejich kořenům, vyvrátí je a zcela zruší. Na tomto tak pěkném základě jejich pekelný zákonodárce pod záminkou vykořenění všech vášní s ďábelskou lstivostí vyvrací z jejich myslí skutečný, pravý a prvotní kořen poznání Boha." Až se vtírá myšlenka, o kolik Desideri věděl víc (a víc jistě věděl), než napsal... Ale konvertovat jej nenapadlo, jinak by se nevydával na cestu z Lhasy. Jeho misie mohla pokračovat v Dillí, kde Desideri mj. tamním křesťanům nechává vystavět nový kostel a zasvěcuje jej Nejsvětejší Panně... - P.S. Měl na konci své mise po letech zpátky v Římě Desideri pocit, že naplnil svůj úkol, proměnila jej jeho cesta, nebo se cítil úspěšně právě přesně v rámci, vytyčeném řádovou povinností? Víra, pro kterou se umírá... Pět let po svém návratu do Říma Desideri zemřel ve věku 48 let, s podlomeným zdravím a deprivovaný patrně i tím, že jeho tibetská cesta byla zbytečná - jezuité ve sporu s kapucíny prohráli a mise už neměla být obnovena. Čtěte.

18.02.2021

Každý řádek píšu s tím, že může být můj poslední (a čtenáři prominou, že trochu přeháním). Můj čas vyprší. Jenže co je to vlastně můj čas? Existuje vůbec čas, když se můj čas vnitřní a čas vnější tak stěží postižitelně jen někdy protínají? A konečně - jsem schopen se času dotknout - zachytit jej či popsat? - Téma času se prolíná jak výšivka románem Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Ačkoli: "(náš příběh)...za vysoký stupeň své minulosti nevděčí vlastně času, což je výrok, kterým mimoděk upozorňujeme na závažnou a podivnou obojakost tohoto tajemného elementu." To píše Thomas Mann hned v úvodu. Tou minulostí je čas před první světovou válkou; čas, který definitivně pominul; čas, kdy byl čas na filosofii; čas, kdy bylo možno ještě z času vystoupit a hledět na něj jako na projíždějící parní vlak... Vystoupit z času třeba vystoupáním do hor ke krátkému ozdravnému pobytu v sanatoriu v alpském Berghofu, kam přichází hlavní postava románu Hans Castorp. Do Alp přijíždí Castorp původně na tři týdny, ale jeho pobyt v léčebně se nakonec prodlouží na celých sedm let - a vlastně by mohl trvat až do - - - Castorpovy smrti. Ale jeho příběh nekončí nijak, Mann jej po osmi stovkách stránek textu nakrátko vrhá do válečné vřavy a opouští jej, aby mu popřál: "Měj se - žiješ-li, nebo přežiješ-li. Vyhlídky nemáš valné. (...) Dobrodružství ducha a těla, která umocnila tvou prostotu, dala ti přežít duchem, co tělem sotva přežiješ." Průměrný, ničím nevynikající Hans Castorp je dr. Watsonem Kouzelného vrchu: přichází oděn do románu, aby jako svědek, posluchač a neobratný milovník provedl čtenáře filosofií, požárem lásky, přehlídkou poznatků z biologie, hraničním zážitkem (výše v horách, kam se Castorp neuváženě vydá na lyžích a málem zemře ve sněhové vánici), ale také empatií k spolutrpícím, nebo groteskou, kdy Castor dostává teploměr a s náruživou posedlostí neustále měří svou teplotu, aby dokázal, že je opravdu nemocen. - Původně jsem chtěl napsat, že ony osnovní Mannovy úvahy o čase jsou v Kouzelném času jaksi jalové, ale nenapíšu tu. Protože jsem knížku dočetl, věnoval jsem jí čas a nechci ten čas vrátit zpět. Spíš se mi zdá, že od počátku zdůrazňované téma času se nějak z románu autorovi vytratilo, až docela zmizelo a bylo nahrazeno tématy jinými, přesvědčivějšími - ale možná to byl záměr, čas zmizel, když zmizely úvahy o něm - a tyto úvahy se uzavřely tím, když Castorp v závěru opouští sanatorium a prudkým střihem se ocitá ve šrapnely ostřelovaném zákopu první války. Snad chtěl Mann dostat do jednoho románu všechno a snad se mu to podařilo. To je možná určitý nedostatek románu. Musím říct, že prvních 400 stránek jsem při čtení nebyl přesvědčen, že se Kouzelný vrch dá bez nudy učíst. Ale... vydržet, překonat ten šedivý čas! - Dvě z jisker z první části: "... strávil celý týden, čekaje na návrat té chvíle před sedmi dny; a čekat znamená předbíhat, nepociťovat čas a přítomnost jako dar, nýbrž jako překážku, popírat a ničit její vlastní hodnotu, v duchu ji přeskočit." A o několik stránek dále: "Co je tedy život? (...) Je to jsoucno čehosi, co vlastně nemůže existovat, a co v tomto zkříženém horečnatém procesu rozkladu a obnovy v slastně-bolestně-přesné tísni na bodu bytí pouze balancuje. Není hmotný a není to duch. Je to něco mezi tím, jen nesený hmotou, jako duha na vodopádu." - První vrchol románu pro mne přichází ve chvíli, kdy se Castorp účastní s přítelem Settembrinim filosofické diskuse s geniálním cynikem jezuitou Naphtou. Tam tuhne krev v žilách. "Dualismus dobra a zla, onoho a tohoto světa , ducha a moci musí být, má-li tato říše (boží stá) přijít, na čas zrušen a přejít v jediný princip, který spojí askesi a moc. A tady je to, čemu říkám nutnost teroru." dí Naphta. Jeho fascinující, jakýmsi podmanivým zlem přitahující osoba se postará ještě jednou, před závěrem, o naprostý hrot románu Kouzelný vrch. Ten však nebudu čtenáři vyzrazovat. - Ke skvělým částem románu patří kapitola Sníh, která líčí již zmíněný boj Castorpa s horskou vánicí, kdy se v poblouznění dotýká
hranic svého bytí, kdy už je blízek protnout závoj svého času. Ale ještě se vrací zpět.

17.02.2021

Soubor krátkých próz Františka Gellnera Povídky a satiry - vydání Garamond 2014 - mě překvapil tím, že v textech není stopy po autorovu biřičství nebo anarchismu, které bych tam očekával podobně jako v jeho podstatně známější poezii. Výbor představuje - možná autorem postupně hledané a testované - polohy coby humoristy, mírného sociálního kritika, portrétisty i filosofa. Povídky jsou však většinou spíše matné. Za všechny ty dobré zmíním příběh Sport a zdraví, který je skvěle vybroušeným kouskem suchého humoru a přinutil mě vyprsknout smíchy. Jde o báječnou karikaturu kultu zdravého těla - co by asi Gellner psal dnes, za koronaviru, či lépe loni, ještě před... , že? - Kde se pouští do realismu, příběhy vyznívají ve finále poněkud hluše, mdle, jakoby jim scházel hlubší vryp, nebo byly psány příliš narychlo a pravidelně vždy jen z toho, co přinesl čas psaní od uzávěrky k uzávěrce prvního novinového nebo časopiseckého vydání. Pozoruhodné jsou sociální sondy do života "nezajímavých" lidí, neviditelných občanů statistického průměru. "Paničky, slečinky s nosíky zarudlými mrazem, výrostci zastavující se každých pět kroků a dívající se do žlutých vln, vpřed a zpět chodili lidé a míjeli a mizeli v davu bez počtu a jména." Skvěle mu jdou ty podobizny marných lidí, kterých je v knize většina. Nabyl jsem dojmu, že jej snad až děsila možnost stát se dalším ze zbytečných, které tak ostře vnímal... Tato jeho možná obava se v každém případě ale ani nemohla uskutečnit, protože zemřel už ve svých cca 33 letech. Po narukování na haličskou frontu první světové války byl od 13. září 1914 nezvěstný, přičemž povídky z tohoto svazku psal 1911 až 1913. Mladý talent, který nevydal ze sebe za svůj krátký život určitě vše, co by vydat byl mohl - -

29.01.2021

Lumírovec Julius Zeyer (1841-1901), dramatik, prozaik a básník napsal své Fantastické povídky v roce 1882. V úvodním příběhu Z papíru na kornoiuty mě pobavil použitý postup vnořeného vyprávění, a to vnořeného hned třikrát, jak jej známe z Járy Cimrmana. Nechci ale povídce křivdit, humorně se tato vyprávěcí technologie jeví zřejmě až dnes, v době dávno již postmoderní, z jejího zdánlivého nadhledu. Vypravěč v podkrkonošské hospodě, kam jej zavála nepohoda, nalézá záhadný rukopis, který začíná číst. V rukopisu se líčí příběh obrazu, na němž ožívá postava mnicha, který začíná následně vypravěči číst ze staré kroniky temný příběh o staré křivdě a bezpráví, které se událo jeho rodině... následně se ukáže, že možná šlo jenom o vypravěčův sen, ve kterém se mu však dostalo osudového zjevení... a tak dále. Ale právě pro ten poněkud už prachem času zapadaný způsob autorova líčení je to velmi milé čtení o světě záhrobním. - Nejbizarnějším příběhem z knihy je Opálová miska, kde se poněkud komicky v jednom jaksi březinovsky eklektickém a naučněmystickém příběhu setkají Buddha Siddhartha, Sokrates, Ježíš Kristus, Jan Hus a Johanka z Arku... Poněkud chuťově přeplněná fašírka, ale nějak si to celé umím představovat na jediném obraze, třeba z Muchovy Epopeje. - Třetí v pořadí je Vánoční povídka. Vánoční? Hahaha. Hrůzný příběh lásky, rozleptané rejdy čarodějnice, se setkáním s přízrakem z horbu a kázáním kněze s důlky místo očí a obličejem bez masa... ale nakonec vše dopadne dobře, stará kletba je zlomena a krajinou se nese pokojná stará píseň vánoční... - Vrcholem knihy je její neobsáhlejší povídka Na pomezí cizích světů. Je příběhem muže, v jehož rodině se záhadným magnetismem z generace na generace vrací dábelská příchylnost k okultismu. Nejprve rozvrátí manaželství, jež je však nakonec v horečnatém finále souboje hlavního hrdiny Lazara Lošany s pekelnou kněžkou Chiomárou silou čisté lásky obnoveno a síly zla poraženy. Infernální souboj Lazara a Chiomáry je nesmírně sugestivní - zažil to snad autor sám? Tohle si snad člověk nemůže jen tak vymyslet... - - - Jsou tam ovšem báječné věty, za něž by měl být Julius Zeyer zavražděn rukou neznámého nepříčetného čtenáře: "V požehnaném čase tom zdál se celý náš kraj jako stůl slunečních hodů Etiopů, pokrytý blahými dary velebné Demétry, která již zastrčila do pochvy zlatý meč, jímž byla na jaře hluboké brázdy do lůna země vryla, aby světlo kouzelné a život rodící vniklo do chladného jejího srdce; stálať nyní zlatovlasá Deméter na vrcholku našich hor a mávala blýskavým srpem nad posvátnou hlavou, a jantarová pole se vlnila pod neviditelnými nohami vzdušných ořů, na kterých neúnavný jezdec - letní vítr - od růžového rána do modré, jasné noci se proháněl, a zralé klasy se chvěly, tajuplně tušíce, že přišel čas, kdy odervány budou od drahé půdy roditelky, která je věrně byla kojila vlahou svou, když vedro nebes žhavě pálilo." Rozuměj: touto větou se líčí idylka, do které samozřejmě vzápětí dopadne diabolický stín Pekla... To ale jen tak pro pobavení a dokreslení koloritu. - Fantastické povídky jsou bez zásadnější ironie fantastické, čtěte. (Rád si nechám od Zeyera něco dalšího doporučit, poradí někdo?) Dávám za celek pět hvězd, za povídku Opálová miska bych ale dal stěží tři.

28.01.2021

Čtenářský deníček. Tři španělské pikareskní romány jsem četl ve vydání z Levných knih, nalákán Cervantesových geniálním Donem Q..., rytířem smutné postavy. Jenže Quijote nebyl první: inspirací byl k němu mimo jiné právě první příběh tohoto souboru: Život Lazarilla z Tormesu; jak se píše, zakládající dílo žánru románů o píkarech, potulných dobrodruzích či rošťácích. Lazarillo je psán primitivním až brutálním jazykem bez ozdob, působí však právě proto pro syrovost a krutost vyprávění velice autenticky. - O něco zábavnější na čtení je Život roštáka od Francisca de Queveda. Jeho jazyk už překypuje metaforami, dekoracemi, místy až skoro přeumělkovaností, jakoby autor chtěl ukázat, co všechno z rejstříku spisovatele ovládá, jaké figury si osvojil. Tady nastávají už čtenářské hody, protože roštákovým příhodem můžeme věřit; vyprávění už je také ale posouvá do sféry krásného umění. To mě bavilo také moc. - Třetí román výběru Život a skutky Estebanilla Gonzálese je už ovšem k neučtení: repetitivní, přehlcený dějem, jeho postavy nemají charakter, Estebanillo by asi musel žít deset životů, aby všechno prožil, co donekonečna popisuje; jeho přesuny po zeměkouli by se snad nedaly zvládnout ani za pomoci dnešních dopravních systémů. No, tohle se schroustat skoro nedalo. Je to nepřesvědčivé a po pár desítkách stran už ubíjející. Tož - píkarové. kdo to číst nechce, ať si přečte alespoň toho Cervantesa, který je prostě neoddiskutovatelné top dílo nejen tohoto žánru. Tuš! Dávám 5 hvězd, Ale jen za první a druhou část. Třetí bych dal s bídou dvě, to je prostě brak, ale bohužel nudný brak.

Čtenářský deníček! Cestopis Našinci na cestách (The Innocents Abroad) napsal Mark Twain v roce 1869, já jsem četl vydání v Melantrichu z roku 1953. Našinci na cestách jsou po povídkách souboru Skákavý žabák jeho druhou prózou. Kdybych četl tento Twainův cestopis jako svou první knihu od něj, už bych od tohoto svého jinak milovaného autora nechtěl asi nic dalšího číst. Natolik by mi byl autor protivný svou nadutostí a - dokonce hrdě přiznávanou - hloupostí. V cestopisu Twain vystupuje jako zpovykaný poměrně solidně finančně založený americký fracek - nebyl ovšem už úplně nejmladší, v době cesty po Evropě a Středomoří mu bylo dvaatřicet let - kterého jenom tak něco na cestách nezaujme, který nevěří v Boha a nesnáší katolickou církev a vlastně nemá rád nic, co není americké. Ty předposlední dva jmenované rysy zřejmě přispěly k tomu, že právě v roce 1953 tato kniha v komunistickém Československu vyšla. Není to ani "nejlepší" Twainovo dílo, jak údajně (slovy předmluvy vydání) tvrdila buržoazní kritika, ani dílko nejsvěžejší, jak tvrdí autor přemluvy. Já bych místy nazval tento spis Twainovým dílem nejtrapnějším, nečetl jsem ovšem od něj ještě úplně všechno. - Líčení dvacet tisíc mil dlouhé putování Twaina a jeho přátel komerčním zájezdem na starý kontinent a do Asie je nezajímavější ve chvílích, kdy autor opouští svou pózu "povinného" vtipkování za každou cenu; když se omezuje na pouhé popisy, imprese. Tato fáze nastává víceméně poté, kdy cestovatelé přes Gibraltar, Francii a Itálii dorazí do Turecka a pokračují dál na Východ. Tam autor dokonce několikrát opouští svůj odstup protřelého a všem rasám nadřazeného Amerikána a v Jeruzalémě při spatření legendárního meče křižáka Godfreye de Bouillona a následně při návštěvě Adamova hrobu a pak předpokládané Golgoty, místa biblického ukřižování Krista, upadá v jakési sobě nepochopitelné vytržení- - - Jinde však nepokrytě dává najevo své civilizační pohrdání : v Itálii si tropí pubertální až kruté žerty z turistických průvodců, v Řecku se pochlubí chuligánským porušením karanténních opatření, krádežemi vína a ilegální návštěvou Athén, Beduini jsou v jeho očích směšní, špinaví a páchnoucí podivíni, muslimky jsou bez výhrady nechutně ošklivé... Až místy čtenářem cloumá touha spílat: Twaine, ty americkej idiote, tak proč jsi tam jezdil?? Jen proto, že jsi na to měl dolary?? Francie a Itálie je mu vesměs nezajímavou, její restaurace špatné, holiči jsou usmolení nešikové. - Ale vcelku vzato stojí knížka za přečtení třeba pro ten pocit cestovatelské selanky, s níž se synkové Spojených států mohli dostat do míst, kde by jim dnes patrně - nehledě na aktuální pandemii - hrozila smrt. - Vydání z Melantrichu doprovází křiklavé, infantilní až nablblé ilustrace Františka Freiwilliga.

16.01.2021

Tyhle náhody mám rád; nevědomí díky nim dává vědět, že není jenom chimérou nebo přeludem. Je to svět za oponou, kterou někdy boží vánek mírně rozhalí a dovolí nahlédnout. - Schodiště přeludů. Tak se jmenuje výbor z fantastických a strašidelných povídek Emanuela Lešehrada, který se mi dostal do ruky náhodou; opona se na okamžik rozhrnula a já - ničeho však nevnímaje -, sáhl jsem někdy loni v jakémsi antikvariátu (netuším užc, kde to bylo) po téhle nenápadné knize bez přebalu, odložené na stolku mezi svazky, které antikvárníci rozdávají, protože mají dojem, že by nenašly kupce. - Lešehrada jsem neznal a jen si vybavuji, že jsem si tu knížku ani nechtěl vzít, jakožto další předmět, který bude zabírat v příbytku zbytečně místo. No a o víkendu jsem stejně bezmyšlenkovitě tu knížku vytáhl z police a teď za dva večery přečetl. Fascinován! Emanuel Lešehrad (vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (1877 - 1955), člen Universalie, se kromě spisování prózy zabýval poezií, okultismem a svobodným zednářstvím. Byl členem Universalie. Dost cestoval. (Zájemce o další data odkazuji na jeho životopisy na wikipedii či na databázi knih, odkud údaje opisuji.) - Nevím, nakolik je tento mnou čtený výbor z Lešehrada (vydal Tisk Zlín 1947, první vydání zřejmě (?) v roce 1911) výběrem z autorova nejlepšího. Každopádně mohu zcela podepřít tvrzení autora dosud jediné recenze této knihy na zmíněmém serveru databazeknih.cz: dvě úvodní povídky Schodiště přeludů jsou prostě geniální, skvělé, mrazivé, stoprocentní. Jsou to příběhy Duhový nezmar a Zkamenělí lidé. Šílený vědec, zahubený vlastním experimentem; vyšinutý sochař, který svá díla tvoří z... a dál si to přečtěte sami. - Pozoruhodná je Nebeská barva, Vrácený stín a zneklidňující Moderní čarodějnice. Všechny povídky se však dají velice dobře číst, mají skvělý úsporný a hutný styl, kde žádná věta napůsobí nadbytečně, dekorativně. V povídce Čarovný prsten se vydáváme na historický exkurs, ve vyprávění Královnin náhrdelník tok příběhu přece jen poněkud vázne ve výčtu historických osobností (exhumovaných z hrobu a okrádaných francozskými republikány). Pokud mají horší Lešehradovy povídky někdy viditelnou slabinu, je to v matnější expozici jinak dobře vymyšlené pointy. Jako celek se však čtou velice dobře; prozrazují řemeslné umění inteligentního autora s všeobecným rozhledem, zalce psychologie; vnímajícího politiku i vědecké objevy své doby. Příjemně archaický jazyk, osvědčené žánrové kulisy starých domů, ztemnělých uliček, spoře blikajících pouličních lamp, hovorů ve stísněných hospůdkách, geniálních podivínů, skrytých ve svém bádání v zatuchlých kabinetech... - Několikrát se v knize objevuje motiv mužské nenávisti k ženám - bylo to Lešehradovo vnitřní téma? Otázka pro znalce, kterým nejsem. - Dočetl jsem se, že se EL inspiroval Lovecraftem, také nevím. Lovecraftem jsem dosud nebolíben, napravím to. - Knížku doplňují perokresby Karla Müllera; jakoby nedbalé, neumělé, črtané narychlo. Ale ke knize se docela hodí, i když ji nijak nevylepšují. - Milovníci krásného a útulného světa oldschool horroru: spěchejte k Lešehradu! Tím chci říci, že jsem si pana Lešehrada coby náhodného kolemjdoucího jako literáta zamiloval, ať už napsal kromě těchto povídek cokoli dalšího... Trošku autorovi přidávám, ale z fanouškovství k žánru a z úcty, jak se ho zhostil v těch nejlepších kouscích tohoto výboru dávám pět hvězd. Tak.

15.01.2021

Skvělá, bohužel nyní poněkud opomíjená poezie, protože Velička byl po roce 1948 protežován komunistickým režimem. Tento fakt ale jeho předúnorové literární práci nijak neupírá na hodnotě.

25.11.2020

Nehodnotím, četba byla pro mě utrpením. S autorovým stylem i příběhem jsem se zcela minul.

Pozitivní news: velmi mě zahřálo u srdce mé premiérové čtenářské setkání s dílem spisovatele Jana Trefulky (1929 - 2012. Byl jím soubor čtyř povídek Vraždy bez rukavic. Obálkou velmi nenápadnou knížku jsme dostal darem, asi bych si ji sám - neznalec - nekoupil. A bylo to pro mě velmi příjemné setkání... s autorem, jehož bych už díky této útlé knížce chtěl poznat osobně, kdyby to šlo. Čtyři sondy do čs. socialismu zevnitř, přitom o socialismus tam běží vlastně až v druhé řadě; čtyři tragické osudy lidí, které semlely velké i menší dějiny, a přitom ta knížka dýchá nadějí a nějakým citem, vírou, citlivostí pro drobnokresbu. Pro mě nejsilnější je z cyklu povídka Mimosvět o srpnové okupaci - na malém textovém prostoru takhle silně zevnitř vykreslenou atmosféru doby, kterou jsem sám nezažil, jsem asi ještě nečetl. Čtěte i vy.

23.10.2020

Tak pokud jsem zde psal před chvílí, že nejslabší, co jsem od Čapka četl, je Hordubal, tak Obyčejný život to stran té slabosti ještě předčí. Nezáživný příběh, až kýčovitě dojemný. Nebyl jsem schopen dočíst. Čapek se pokusil do jedné knihy - vlastně do celé své "noetické trilogie" - dostat všecko, celou svou filosofii "velkého dobrého" a dupání bot dějin v životech malých lidí, a tak nějak s vaničkou docela vylil i dítě. Nedivím se, že se to tolik čte a líbí - je v tom přece tolik skromné vznešenosti a moudrosti prostých věcí - - - ;), pro mě to ale není. A to jsem milovník Čapka. Obyčejný život je rozplizlé moralizující nic.

22.09.2020

Povětroň je z Čapkovy noetické trilogie jednoznačně nejlepší. Začíná jako psychologické temné romanetto a la Hostovský, náhle střih a text pokračuje jiným vypravěčem ve zběsilém nervním tempu, které mi připomínalo Conradovo Srdce temnoty nebo Joyceova Odyssea. A konec je jak horečka Dostojevského. Tož - toto ano, to bych četl klidně i v podstatně mohutnějším rozsahu. Originální dílo to tím střídáním vypravěčů a úhlů pohledu příliš není, ale je to velmi dobře zpracováno. Za tu neoriginalitu bych dal 4,5 hvězdy, ale mám Čapka rád, nějak asi nostalgicky.

22.09.2020