tomasblazek komentáře u knih

Bože, tento Balzac je k neučtení. Ovšem, k literárním idolům se nečmuchá.

1 21.02.2018

Jednoznačných sto procent. Nejlepší dostupná kniha o babických událostech. Věcná, čtivá, nespekulující.

1 21.02.2018

Líbilo. Za nejsilnější pasáže pokládám ty, kde služka trýzní svou paní, překvapivé a svěží jsou také zvraty nálad ve vyprávění. Srovnání s Flaubertem (a zvláště Paní Bovaryovou) myslím až tak moc nekulhá, Flaubert byl snad více nemilosrdnější a úsečnější, Eca naopak pro mě sympaticky nezakrývá humorný odstup i od těžkých životních trablí a s potěšením vykresluje všechny tragikomické figurky románu, byť v nich nenabízí snad žádný opravdu pozitivní rys.

1 03.08.2017

:: :: :: Pseudo-autobiografický román Samson kouzelník od francouzského romanopisce, esejisty a literárního kritika Frédérica Lefèvre (1889 Izé - 1949 Paříž) mě příliš nezaujal. A to vzdor atraktivnímu námětu: autor v krátkém úvodním slovu nastiňuje, že v románu zachytil v ich-formě život "jednoho z posledních kouzelníků" totiž léčitele Alfreda Samsona z kraje Vas-Main. :: Líčení Samsonova života se široce obírá především jeho dětstvím a mládím, jeho citovými vzlety a pády, přičemž se hned v úvodu dozvídáme, že tradice ranhojičství a mastičkářství v rodu Samsonů trvá již 800 let. :: Alfredovi brzy umírají oba rodiče a on na své pouti životem zprvu nijak necítí vazbu k podivuhodnému povolání, které tak či onak zdědil po svém otci. Dospělí při skonu jeho otce však zaznamenají, že otec mu před smrtí "předal tajemství" - stiskem ruky, která přitom malého Alfreda brněla - mu předal jakousi psychickou energii. Tu bude Alfred později sám používat při originálním způsobu léčení pacientů, kteří se k němu budou přirozeně obracet tak jako předtím k jeho otci a dědovi. :: Podstatnou část knihy se ale "vzpomínající" Alfred zabývá svým dětstvím, prvními láskami, klukovskými dobrodružstvími - vyprávěnky jsou to zajisté půvabné, jako všechny vzpomínky na dětství, ale zase ne natolik, aby dokázaly strhnout - zkrátka vějíř osobních, ale z odstupu spíše banálních pamětí na vcelku obyčejný život na venkově. :: Zajímavý a poněkud obskurní moment se objevuje, když do bytu Alfredova opatrovníka strýce Fidériho přijdou dva kněží a pokusí se spálit "pekelné knihy" po Alfredovu otci. Jenže když za přispění Alfredovy zrádné tety Marie faráři zapálí oheň v krbu a knihy do něj vhodí, před zraky hocha jsou tři z knih za slabého výbuchu vymrštěny zpět do světnice. Pak se do světnici vřítí navrátivší se strýc Fidéri a knihy, byť ohořelé, zachrání a faráře víceméně vyhodí se slovy: "...hořící kniha, toť dohasínající světlo!") :: Alfred dospívá a postupně v sobě objeví schopnosti po předcích, k nimž je jaksi magneticky puzen. Koketuje se sociálně-katolickým reformním hnutím Le Sillon. Jednoho dne přiložením dlaní uklidní epileptický záchvat dítěte zahradnického pomocníka, kterého u Afredova domu zaměstnávali. Tím začíná jeho probuzení do nového života - do života léčitele, kouzelníka. Nakonec odjede do Paříže, aby léčebné metody svého rodu nahlížel jinou optikou - odborně je studoval. V poslední epizodě románu Alfred silou vůle v hostinci přeruší násilné řádění duševně nemocného muže a navodí mu kataleptický spánek. "Radoval jsem se ze své dobrodějné moci, radoval jsem se z toho, že stojím nad malichernými starostmi hmotnými a z toho že jsem hluboce připoután k půdě, stromům, polím, zvířatům, i obyvatelům této mayennské země, kterou již nikdy neopustím, ani ve smrti." (...) "Přešla léta; a ještě mnoho jich přejde. Ale já se už nezměním a můj život také ne. Vím dobře, že mě čas ušetří až k hranicím možnosti, abych mohl pokračovat v práci, protože jsme spolu spojeni. Po mě povstane můj syn a potom ještě jiní, rovněž poznamenaní osudem, třeba někde jinde nebo i zde, a budou vykonávat posvátný úkol: zabraňovat lidem v umírání. Údělem těchto zasvěcenců i přes jejich zdánlivou osamocenost, je mír. Ten, kdo očekává štěstí od někoho jiného, umírá jako po otráveném ovoci, avšak ten, kdo rozdává štěstí ostatním, ten dojde blaženství." :: To jsou poslední slova knihy, krásné, chtělo by se napsat březinovské poselství na závěr, ale bohužel knihy jako celek vzdor úžasnému motivu mi přišla mdlá, nedodestilovaná, jako psaná pohledem z rychlíku a v rychlíku, jako digestiv, nebo je v ní příliš mnoho suché a zkratkovité novinařiny - ostatně Lefévre, jak jsem se dočetl, si získal proslulost jako interviewer osobností zvaných Jedna hodina s... , kterých v novinách publikoval celkem 300. Všechna možná mystéria jsou v Samsonu kouzelníku předkládána jako zákusky ke kávě, jako cosi samozřejmého - opravdu to tak Lefévre vnímal? Jako každodennost, jako zapálení sporáku, jako průchod turniketem? Tak nevím. Kniha, z níž mám rozpaky. I když jsem přečetl za jeden večer, tak dočetl s mírným zklamáním. Třeba ji také znáte a napíšete mi k ní něco svého. :: :: :: P.S. Kniha prý po svém vydání roku 1930 ve Francii v katolických kruzích vyvolala skandál. Otec Frederica Lefévra podle fr. wikipedie prý skutečně byl lidovým léčitelem. To ale neodpovídá nijak na otázku nakolik je román Samson kouzelník fabulací. :: :: ::

27.08.2023

:: Román Jana Havlasy Hledání neznámých veličin vydalo nakladatelství Sfinx v roce 1934 a bezelstně přiznám, že jsem po něm sáhl z důvodů prozaicky nízkých: zlákala mě totiž překrásná (v mém exempláři vevázaná) obálka od Jindřicha Štýrského. :: Od Havlasy jsem dosud četl jen dva cestopisy. Prvním je svazek Touha do dálky, obsahující solidní juvenilní Jižní perspektivy z cest po Itálii a skutečně skvělá a strhující Tatranská dobrodružství. Druhým svazkem bylo Malajské léto, které mě příliš nebavilo, byl to spíš takový záznam o delší hotelové dovolené, byť z exotické krajiny, tudíž i tak celkem atraktivní. :: Havlasa jako autor mě každopádně zaujal, takže se s ním chci postupně seznamovat. Jan Havlasa se jmenoval vlastním jménem Jan Klecanda (1883 Teplice 1964 Los Angeles). Byl bezesporu velmi zajímavou osobností. Psal cestopisy i dobrodružné a fantastické příběhy. Čerpal ze svých četných dlouhých pobytů v zahraničí. Jeho první zahraniční cesta - vyjma Slovenska - vedla v roce 1902 do zmíněné Itálie, o dva roky později byl v USA, kde poté i dlouhodobě žil. Rok pobýval v Japonsku, byl na Tahiti, v Číně, Singapuru či Indii. Stal se prvním velvyslancem Československa v Brazílii. Po návratu do Čech byl vyslán pod záštitou Společnosti národů do východní Asie, aby tam mapoval obchod s opiem. Pak žil se svou americkou ženou dlouhodobě ve Francii a nato v Monaku. Ještě během druhé světové války se stal velvyslancem v Chile. Dožil - po smrti manželky sám a bezdětný - v Kalifornii. Už tento výčet dává tušit, že Havlasův život byl bohatý a on sám by mohl být námětem na román. :: Nicméně román Hledání neznámých veličin mě vcelku zklamal. Začátek se ovšem jevil slibným. Román - či spíše sled příhod, který bohužel nespojuje silný příběh - je vyprávěn v ich-formě bohatým a dynamickým jazykem, prozrazujícím zručného spisovatele, leč slabšího konstruktéra jakési nosné fabule. Vypravěčem je po celou dobu americký Čech dr. Václav Malfous, obchodník s nemovitostmi. K vyprávění dochází při jeho návštěvě Staré vlasti. Zpočátku se zdá, že půjde o sympatickou duchařinu trochu snad stylem vyprávění v nejlepším duchu např. Karla Čapka, nebo o psychologický román. Malfous zpočátku líčí zejména své veselé i neveselé příhody s předtuchou, sugescí a jasnovidectvím. Jenže vyprávění nijak negraduje, jsou to spíše korále drobných epizod, které světácký Malfous při svém byznysu s pozemky a domy zažívá. Vypravuje drobné trampoty se ženami, příhody z návštěv u klientů, nevyhýbá se ale ani skutečně poutavým exkursům do oblastí vědy atd. Cenné jsou v knize líčení kalifornských reálií, které autor bezesporu důvěrně znal, pěkné je například s nadsázkou ale respektem pojaté vyprávění i o spiritistické senaci, která se vymkla aktérům z rukou. Autor prozrazuje znalosti filosofie i umění - skvěle rozvíjí například karikaturní vyprávění o fiktivním výtvarném směru vertiginism; rozuměj takovém pojetí malířské reality, které v divákovi vyvolává závrať. :: Celé by to vydalo na solidní soubor povídek, stačilo by je jen rozstříhat. Jako román nedrží však dílo pohromadě. Je to škoda, protože Havlasův jazyk je strhující, velmi živý, autor prozrazuje vysokou inteligenci. Leč v tomto případě byl text použit spíše jako pole pro uvolnění jakési (jakkoli sympatické) autorovy grafomanie. :: Havlasa byl autorem velmi plodným, seznam jeho děl má cca 60 položek, přičemž nepočítám nově uspořádané soubory starších děl. Pokud se nemýlím, tak poslední jeho kniha však vyšla v roce 1938 a pak už nebyl vůbec vydáván. Po roce 1945 zřejmě proto, že v Československu už nežil. Dnes patří k autorům vcelku pozapomenutým a já chci věřit, že neprávem. :: Štýrského obálka s dějem románu Hledání neznámých veličin souvisí jen okrajově, jde jen o jednu z jeho příhod, odehrávajících se navíc ve snu vypravěče a zmíněnou jen letmo. :: Přesto bych Hledání neznámých veličin doporučil ke čtení a osobně doufám, že v prozaickém díle Jana Havlasy se najdou i lepší kousky. Tak. :: :: ::

08.04.2023

Útlý román Gastona Lerouxe Chemikovo tajemství (1909 - Le Fauteuil hanté) je podivuhodnou a dobře fungující směsicí černé grotesky a solidního horroru. Do děje vstupujeme překotně: obchodník se starožitnostmi Gaspard Lalouette je vtažen do davu lidí, kteří spěchají do budovy francouzské Akademie, aby byli svědky jmenování jejího nového člena na uvolněné křeslo po akademikovi, který předtím záhadně zemřel přímo během svého zvolení. I tento nástupce zesnulého - či zavražděného? - během ceremoniálu umírá. Byla to shoda náhod? :: Pan Lalouette také vskrytu touží po tom, stát se členem Akademie, má to ovšem jeden bizarní háček, který nebudeme budoucímu čtenáři prozrazovat. Záhy však umírá i třetí muž, který chce usednout na volné křeslo důstojníka Akademie. Pan Lalouette se však své kandidatury nevzdává. Už jenom naivní blázen by však pochyboval, že nejde o sérii vražd. Jakou roli v řadě úmrtí hraje kolovrátkář, který v ulicích vždy před skonem skonu akademiků hraje "melodii zločinu" - melancholický ritornel. Ulici Paříže šílí nervozitou a strachem. Babeta, služka třetího mrtvého kandidáta Akademie Martina Latouche, sběratele starých hudebních nástrojů, si vybavuje, že její teta jí kdysi říkávala: "Babeto, chraň se kolovrátkářů...!" :: Lalouette se rozhodne požádat o radu význačného chemika, osaměle žijícího Velkého Loustalota; z návštěvy se však vrací zděšen a rozčarován. Loustalot ho sice vyslechne, ale pak jej častuje urážkami a z jeho usedlosti Lalouette nakonec prchá, protože se odkudsi ozývá nelidský jekot... děsí se snad vlastního strachu? Kdo zde začíná šílet? :: Autor slavného Fantoma opery Gaston Leroux na rozsahu necelých 200 stran v českém vydání nakladatele Jana Kotíka z roku 1920 v Chemikově tajemství rozehrál úžasné, strhující dílo lehkého dobrodružného žánru. Uměl to, pan mistr!

07.10.2022

Románu amerického spisovatele Richarda Howella Watkinse (1895-1980) Muž hledající zločince (česky 1929) dobře začíná: nedaleko dartmoorské věznice přistává letadlo s podivným posláním. Nakládá totiž v krajině muže, s nímž odlétá a posléze jej vysazuje na loď, kotvící nedaleko odtud na západním pobřeží. Letadlo je však kýmsi sledováno. Vychází pak najevo, že pilot letadla Alan Clarke se zabývá osvobozováním neprávem odsouzených vězňů. Jenže tentokrát se spletl a osvobodil skutečného zločince... To by sice zdánlivě slibovalo napínavý příběh, jenže ten je natolik kostrbatý a neuměle a až s dětskou naivitou pitvorně nepravděpodobně poskládaný, likvidující už předem všechny napínavé situace, že knihu nelze označit než za podřadný brak a to dosti nepovedený. Vina možná padá na špatnou práci překladatele, protože Watkins toho napsal obrovskou hromadu a v češtině zřejmě vyšlo jen toto jediné a - v tomto vydání - zcela pominutelné Watkinsovo dílo. Možná byl Watkins spíše spisovatelem pro mládež, což českým vydavatelem Jiřím Novákem nebylo přesně pochopeno, kdoví.

27.05.2022

Skotský spisovatel John Buchan ( 1875 - 1940) v mysteriozním thrilleru Tři rukojmí píše o pátrání vysloužilého tajného agenta Richarda Hannaye po třech unesených osobách a důkladně a zdařile děj prošpikoval popisy parapsychologie, hypnozy, atmosféry anglických klubů, tajných společností i (údajného) vlivu východních nauk na kruhy, toužících totalitně ovládnout svět. Kniha je je rozehrána v pomalém tempu, postupně se zrychlujícím, se stupňováním napětí, kdy se Hannay posléze analýzou dostupných stop po unesených dostává k muži jménem Medina, který platí za charismatického člena vyšší společnosti, aniž kdo tuší, že se jedná o hlavu celosvětového spiknutí s velkým charizmatem a hypnotizérskými schopnostmi. Románu bohužel škodí jakýsi podivný dvojí závěr, kdy pátrání po padouchovi je nastavováno o neústrojně přilepený finální boj hlavních postav v horách na život a na smrt - bohužel nepříliš zdařile podaným a v samém závěru knihy nečekaně nudným. České vydání doplňují krásné ilustrace Františka Horníka, velmi korespondující s charakterem textu. Tři rukojmí bezesporu stojí ze přečtení.

27.05.2022

Druhý román Sappera, který jsem teď přečetl, byl Negativ smrti (orig. Tiny Carteret, 1930). Zde není hlavním hrdinou Drummond, ale "Drobeček" Carteret. Vzdor opět krásnému motivu na ražené vazbě (smajlík) a lákavému názvu nelze doporučit ke čtení. Slibně se rozvíjející příběh o sérii zločinů, které se točí kolem kompromitujícího negativu, a o záhadných vraždách, kdy všechny mrtvoly na sobě mají podezřelé malé škrábance, je román sice solidně obskurní, ale velice brzy trácí tempo. Autor sice nechává děj cestovat po zeměkouli (do fiktivní země Besonie, které hrozí státní převrat) a zase zpět, postavy měnit převleky, používat neobvyklé zbraně či bojovat v kobkách kláštera, ale je to nepovedené, neohrabané, skoro k neučtení. Je to sice současně i dostatečně blbé, ale ne tak dostatečně blbé, aby to bylo fascinující.

27.05.2022

Britský armádní důstojník a spisovatel Herman Cyril McNeile (1888 – 1937), psal své dobrodružné romány pod přezdívkou Sapper, stejně tak i svůj první a zřejmě nejúspěšnější román Bull-Dog Drummond (anglicky 1920), v němž přivedl na svět postavu vysloužilého důstojníka Hugha Drummonda, veterána první světové války. Drummond je postavou fyzicky velmi zdatného britského patriota, neúnavného svůdce žen a pronásledovatele zločinců se svébytným typem inteligence, vcelku asi ideálním typem pro poválečné unavené a vyhladovělé čtenářstvo. Aby se Drummond zbavil nudy v poválečném Londýně, zadává si inzeráty, hledající dobrodružství. Ozve se mu žena, jejíhož otce mají v moci podezřelí zloduši Henry Lakington a Carl Peterson, z nichž se posléze vyvinou zločinci mezinárodního formátu, usilující o nadvládu nad světem. Drummonda případ zaujme a ujme se pátrání. Nemůžeme si nepovšimnout občasného vypravěčova antisemitismu a rasismu, zřejmě součást dobového koloritu, který nicméně svobodomyslného čtenáře nepotěší. Kromě toho Sapper nezapře antikomunismus a jen slabě skrývanou zášť k Němcům a k dalším národům. To jsou však víceméně jen kosmetické přísady, které nemají žádný zvláštní (natož pozitivní) vliv na jinak dobře vybudovaný napínavý příběh. Sapper Drummondovi věnoval celkem deset románů, které byly dramatizovány i filmovány, později v sérii pokračoval další autor Gerard Fairlie. Zlosyn Carl Peterson se stále znovu do románů vrací, zda byl někdy opravdu dopaden, není mi zatím známo. Je pozoruhodné, že na anglické wikipedii jsou jak o McNeillovi, tak o jím stvořeném Drummondovi velmi obsáhlá hesla, kde si lze dovodit, jak velké popularity se autor a jeho hrdinové v Anglii po roce 1920 těšili. Onoho času byl McNeill - podle této wikipedie - dokonce jedním z nejúspěšnějších a nejlépe placených spisovatelů Velké Británie meziválečné doby. Román Bull-Dog Drummond lze doporučit ke čtení. A kromě toho má krásné ražené desky. Drummond vznikl pod vlivem Sherlocka Holmese a sám se stal vzorem pro postavu Bigglese a - podle samotného Iana Fleminga - také pro Jamese Bonda.

27.05.2022

Takřka šestisetstránkový román Cestou za štěstím (1939) od slovutného brakopisce Slávy Václava Jelínka (1905 - 1967), je zcela plnokrevným a vysoce kvalitním zástupcem svého žánru. Dvacetiletou Marii Mikovcovou zastíháme v prvních řádcích románu na hřbitově, kde oplakává svou pochovanou zesnulou maminku. Osiřelé zoufalé dívky se ujme nejprve dobrý farář, pak se Marie vydává za svým dalším živobytím. Nechává se najmout do rodiny Kvasnicových jako služka. Předtím je však varována mladým hezkým mladíkem, ať se u Kvasniců najímat nedává, protože to jsou zlí a intrikánští lidé. Marie však nedbá varování... a jak se to všechno dramaticky dále vyvíjelo, o tom je román. Vdova Adéla Kvasnicová a její syn Bedřich a ničemný sluha Leopold jsou totiž ukázkovými démony, kteří se neštítí žádného zločinu. Správcem domu je Julius Tonar, jehož matku Kvasnicovi přivedli do hrobu a Tonara připravili o zděděné jmění. Právě on je mladíkem, který se zahleděl do očí sirotka Marie. Záhy se ukáže, že Marie by se mohla stát majitelkou velkého jmění, je totiž jedinou dědičkou pěti milionů korun po bohaté Adelaidě Perštýnové, která zemřela v Buenos Aires. Julius s Marií se zbožňují. Kvasnicovi se však rozhodnou, že floutek Bedřich Marii svede a o dědictví ji připraví. Julius je z místa správce domu propuštěn. Protože je pak svědkem domnělé nevěry své milované Marie, propadne beznaději, Marie je obviněna z domácí krádeže šperků a aby se zachránila před uvězněním, je donucena k podpisu smlouvy, kterou se vzdává veškerého svého majetku ve prospěch Kvasniců. Díky zkorumpovanému notáři netuší, že je v té době již milionářkou. Zoufalý Julius se nechává naverbovat do cizineckých legií, aby zapomněl na svůj předchozí zmarněný život. V marockých legiích se seznamuje s vojákem Adrienem, ukáže se však, že se jedná ve skutečnosti o Adrienu, která se nechala najmout jako muž-legionář, aby pomstila smrt svého milého a zabila jeho vraha - nekorunovaného krále Maroka Abu Hamara. Mezitím zničené Marii dobrý farář z úvodních epizod příběhu navrhne, ať se stane misionářskou v Maroku. Marie svoluje a vše je tedy rozehráno, aby se milenci Julius a Marie mohli opět setkat... Z nesčetných barvitých dobrodružných peripetií - samozřejmě takřka vždy úžasně nesmyslných, což však patří k věci - lze zmínit nesnáze v osadě chlípných malomocných v Guayaně, kde jsou Julius s Marií uvězněni na nekonečném útěku z legií, i z moci Abu Hamara, který se zamiloval do Marie a pak byl zavražděn. Přichází konečně návrat do Evropy, kde je třeba ještě nastolit právo a zbavit Kvasnicovy jejich nezákonně nabytého bohatství. Mezitím je Julius ještě křivě obviněn z penězokazectví... Zasáhne však vrtkavá štěstěna a Tonar je osvobozen díky doznání skutečného penězokazce rytce Ledviny, donuceného k falšování bankovek bandou Kvasnicových. U dobrého a vydíraného Ledviny našla mezitím útulek Marie a kruh se může konečně uzavřít. Tedy asi by mohl... Bohužel můj exemplář končí na straně 592, takže nevím, jak to dál pak všechno dopadlo. Román doprovází pěkné, ale poněkud statické ilustrace Viléma Wünsche ze Šenova, jinak respektovaného malíře syrových maleb s hornickými náměty ze Slezska. Cestou za štěstím je nabito dobrodružným i srdcervoucím dějem, překvapivými zvraty, cestováním a nenudí vůbec ani při svém rozsahu. Patří po mém soudu k nejlepším dobrodružným brakovým dílům neúnavného krále "bé" literatury Slávy Jelínka.

27.05.2022

Román Naše hra nepatří k nejznámějším, ani nejlépe hodnoceným dílům slavného britského spisovatele převážně špionážních románů Johna Le Carré (1931-2020). Pokud ale mohu soudit, nepatří sice k nejlepším, ale určitě k jeho nadprůměrným. Nejeví známky uspěchanosti ani nadprodukce, natož podbízivosti. Jednou z často používaných figur Le Carrého příběhů je vývoj postojů zúčastněných postav, do jejichž psychiky a motivů je čtenář postupně uváděn, maten a znovu zaváděn jinam, jak je u autora obvyklé, ale zde ta proměna postoje byla dohnán v případě hlavního hrdiny veterána tajné služby Tina Cranmera až do krajnosti; to právě je možná slabina knihy, ale slabina jediná. Cranmerův přítel a dvojitý agent Larry Petifer svede Cranmerovu mladou milenku Emmu a jednoho dne zmizí. Ztratí se také Emma; Cranmera navštěvují vyšetřovatelé v civilu a chtějí vědět všechny okolnosti Larryho zmizení. Cranmer tuší, že Larryho zmizení má háček a protože chce chránit Emmu, aniž ví před čím, začne po milencích pátrat na vlastní pěst. Zjišťuje, že Larry je podezřelý ze zpronevěry stamilionové částky a zdá se, že britská tajná služba mu posloužila jako pračka peněz. Cranmer brzy seznává, že on sám je takřka nepřetržitě sledován, při svém pátrání po Petiferovi nachází stopy brutálního vraždění a nakonec jej stopy Larryho zavedou až na severní Kavkaz. Jenže tam dochází k překvapivému obratu a Cranmer ví, že ze své cesty už se nevrátí. :: Aniž bych prozrazoval závěr napínavého a přitom nikoli samoúčelně povrchního příběhu, tak jenom napíšu, že tam na konci mě tentokrát Le Carré zklamal, až na samém závěru - pointou. Nechal jakoby svého hrdinu utéci z obrazu, proměnil jej v ideál - jenže v jiných Le Carrého románech naplněné ideály ani ideální lidé neexistují. Což je to, co mám na jeho psnaí velmi rád. Jakoby byl autor natolik okouzlen svým vlastním hrdinou, až mu sám podlehl a udělil mu milost. Le Carré zde vytvořil jaksi happy end, vyústění v podobě alchymické proměny pronásledovaného v následovaného; samo o sobě by to bylo možným motivem pro celý román, ale tím že Le Carré takto učiní tečku za knihou, mi to přišlo přece jenom málo. :: Ke čtení však mohu román Naše hra jednoznančně doporučit, čtenáři se dostane napětí ze hry (tajných) inteligencí i typické tísnivé atmosféry z prostředí zpravodajců, z dkzvuků staré studené války a rodící se studené války nového střihu; perspektivy pohledu toho, kde se kdysi rozhodl z této "naší hry" vystoupit, ale zjišťuje, že to nejen není možné, ale že ve skutečnosti i nevědomky na divadle špionů dál hrál roli - prospěšného idiota. :: Obálka tohoto českého vydání v Knižním klubu z roku 1997 je klasicky devadesátkově odpudivá a v duchu svého grafického stylu je v naprosto nulovém vztahu k charakteru románu. :: Pro první seznámení s Le Carrém sice Naše hra není zcela ideální román, ale jinak bez obav čtěte. Takřka velmi dobré.

12.01.2022

Od četby románu Peggy (1925, česky 1931) musím bohužel spíše odradit - je to dobrodružná romance, která se sice velice slibně rozvíjí, ale zhruba od polovina se mění na nepovedenou rádoby dobrodružnou nudu. Zde Seamark použil další svou oblíbenou rekvizitu: záměnu zavazadel, která do děje vtáhne nic netušící postavu a změním tím její život. Mladá kráska Peggy Lenwayová jede na setkání s přítelkyní na londýnské nádraží Waterloo, jenže taxi má zpoždění a Peggy ujede vlak. Na nádraží si při čekání všimne muže, kerého si pojmenuje Zálesák - tato pasáž líčení Peggyina okouzlení je velmi vtipná, přímo jsem ty situace viděl před očima ve stařičkém černobílém filmu s poskakujícím obrazem. Peggy si představuje, že Zálesák: "...ví, jak najíti svěží vodu v solné půdě a hodinky jsou mu odporné, dokud je slunce na obloze. Dovede obejíti celý svět s méně zavazadly, než jich potřebuje člověk z města na nedělní výlet, ale vždy dokáže vytáhnout právě tu věc, kterou je v náhlé krisi zapotřebí, od kompasu, když se hvězdy skryjí, do šicích potřeb k opravě psích postrojů. Jeho celý život je jediným velkolepým vzrušením, pohybujícím se neustále ve skvělých branách Pravé Romantiky. To všechno věděla. Četla o tom." Nu, tento Zálesák jeví velký zájem o Peggyin kufřík; stejný živý zájem o něj projevuje taky další člověk, který se najednou objevuje vedle Peggy na nádraží. Ten se představuje jako generál Allonz da Villares, ministr zahraničních věcí státu San Rapallo a svěřuje překvapené Peggy obálku s půl milionem liber. San Rapallo je však banánovou republikou a Peggy není domnělou kurýrkou Pamellou Lynchovou, jak se podivný generál Villares domníval. Zálesák do těchto okolností Peggy zasvětí a vyzve jí, aby se naoko stala onou Pamelou. Zálesák má totiž v San Rapallu nevyřízené účty. Peggy, doprovázena svou komickou autoritativní tetičkou Primulou, tedy záhy nastupuje na loď do San Rapalla a dobrodružství začíná... na lodi jsou totiž i nepřátelé a Peggy čelí nejen pokusům o krádež kufříku... zde se doposud stále daří Seamarkovi držet napětí a švih - jenže, jak psáno výše, připlutím hrdinů do přístavu San Rapallo náhle příběh ztrácí tempo i vtip a stává se už tuctovou a nudnou variací na téma dobrodružného osvobozeneckého boje místních obyvatel proti diktátorovi. Peggy je v pořadí třetím románem Seamarka a autor se v něm zřejmě ještě hledal - a nenašel.

01.01.2022

Detektivní román amerického spisovatele Clyde B. Clasona Muž z Tibetu (The Man From Tibet, 1938) se mi do rukou a ke čtení primárně vnutil svým názvem a především efektní obálkou v tónech stříbrné, rudé, žluté a černé, na kterou vydavatel použil filmovou fotografii od společnosti Moldavia Film, půjčovny monopolových snímků (mimochodem firmy se židovským kapitálem, arizované v lednu roku 1940, tedy právě v roce vydání české verze Clasonova románu u pražského nakladatele V. Pavlíka). Clyde B. Clason (1903-1987) byl tvůrce detektivek z jejich zlaté éry, přirovnávaný vybroušeným stylem a konstrukcí zápletek i charaktery svých postav k o půl generace staršímu S. S. van Dinovi. V češtině, pokud vím, vyšla jenom tato jediná Clasonova kniha, ale jinak byl spisovatelem plodnějším, web gadetection.pbworks.com uvádí na jeho kontě deset románů. - Již z výše uvedeného plyne, že Muž z Tibetu není dílem brakové produkce, ale seriózní detektivkou. Děj se točí kolem posvátného tibetského rukopisu, který se dostává do rukou amerického sběratele. Jenže prodejce rukopisu - americkojaponský míšenec Jack Reffner je po prodeji nalezen zavražděný v hotelovém pokoji. Do Spojených států současně přijíždí tibetský láma Tsong Pun Bombo, jehož cílem je vzácný rukopis získat a dopravit zpátky do Tibetu. I on se stává podezřelým z Reffnerovy smrti. Do vyšetřování případu se - stejně jako i v ostatních Clasonových románech - zapojuje kriminolog a znalec umění Theocritus Lucius Westborough, který je pomocníkem policie vy vyšetřování spletitých zočinů - čili je to takový Clasonův Sherlock Holmes či Hercule Poirot. Muž z Tibetu je napínavou, seriozní a dobře vykonstruovanou detektivkou, ve které přes suchý "britský" sloh nechybí silné líčení atmsoféry a náznak mystiky, kterou ale autor kočíruje jako technicky nadaný a racionalistický dirigent: pozadím příběhu je tibetský lamaismus a jeho poněkud temné posvátno, na druhé straně geniálně promyšlený zločin, který zneužívá tibetských symbolů a který je třeba vyšetřit. Velmi sympatické je - jak upozorňuje autor Clasonova medailonku na webu gadetection.pbworks.com - že Clasonovo psaní je výrazně antirasistické: Američané zde nevystupují jako bytosti jakkoli nadřazené Tibeťanům, jejich konfrontaci autor popisuje jako setkání dvou výrazně odlišných, ale stejně hodnotných kultur. Muž z Tibetu obsahuje časté a nikoli naivní exkursy do historie Tibetu a jeho náboženství, což může být dalším důvodem brát tuto knihu jako zdařilou zábavnou beletrii nikoli obskurního typu. Velmi solidní.

29.12.2021

Jsem nucen konstatovat, že se jedná o spekulativní pseudookultní slátaninu. Sebestředný autor, kterého po přečtení tohoto šálivého a jarmarečního díla, podezírám nyní ještě více z autorství knih tzv. Fulcanelliho; v Alchymii nic neprozradil, protože ani neměl co prozradit.

19.11.2021

Solidní napínavý brak, jedna z variací na uloupený strašlivý vynález typu (třeba) krajatitu a co se potom všechno seběhlo. Líbilo se mi to poměrně dost.

15.11.2021

Složitě vykonstruovaný špionážní román, v němž hlavní hrdina, tajný agent č. 3 John Stayne – snad opravdu, jak se píše i jinde, je to jakýsi předchůdce Jamese Bonda - řeší rafinovaný útok na světové finančnictví. Případ ovšem začíná jaksi podivně nepovedenou krádeží diamantů a smaragdů. Stayne (který ve své kanceláři se svým asistentem komunikuje pomocí tajného hlasového aparátu, umístěného v hlavě sochy ohyzdné zlaté modly) musí celý případ rozmotat a zůstat přitom nepoznán – vydává se tedy na fingovanou dráhu zločince, takže zmate i nižší patra Scotland Yardu, který po něm mylně a marně pátrá. Jenže hra musí být dohrána až do konce, padouši tiše zneškodněni a Stayneovo inkognito zůstat zachováno pro jeho nasazení do dalšího napínavého případu. Který však zřejmě už bohužel Seamark nikdy nenapsal.
Seamark si libuje v chemii, omamných látkách, převlecích a také v řešením problémů hlavního hrdiny, obklíčeného v bezvýchodném postavení zločinci, tím, že tento hrdina v nestřeženém okamžiku zapálí dům se zločinci i se sebou, načež oni zpanikaří a on uteče. Každý má holt své oblíbené hračky. Jeho styl má drive, je sexy, nikdy nenudí, i když hrdinové a hrdinky jsou příliš krásní a všeobecně dokonalí a padouši jsou vždy geniální, odporní a zákeřní až do svého strašného konce.

15.11.2021

Výrobce mýdla Henry Dimble je při chůzi po rušné ulici svědkem havárie – autodrožka srazí muže, který je mu velmi podobný. Přitom Dimble ztrácí svůj kufřík s novými vzorky mýdla. Kufřík je mu vrácen, jenže... Vzápětí Dimbla kontaktuje mladý řidič nedaleko zastavivšího automobilu. Představuje se jako Chris Cartery a šokovaného Dimblea informuje, že v jeho kufříku se nachází diamanty za milion liber. Dimble nevěří, ale Cartery aktovku otevírá šperhákem – a užaslý Dimble hledí na záři šperků posázených – falešnými drahokamy. Jenže v aktovce je ještě jedna schránka a v ní jsou pravé diamanty. Dimble se vzpamatuje a prohlásí, že chce zpět svou aktovku s mýdlem. Kdo Cartery? Dimble netuší, že jim oběma hrozí smrt. Vtipný, důmyslně prokonstruovaný zpola brakový thriller, v němž autorovi rádi odpustíme drobné nesmysly, jako když zabijáci tajemného Carteryho zavřou do sklepení, ale humánně mu ponechají nůž, tabák a sirky, což se jim samozřejmě stane osudným.

15.11.2021

Dobrodružný horror se sci-fi prvky. V hlavní roli opět psychopatický zločinec, jenž chce neskromně zničit svět pomocí svého vynálezu: energie, rozkládající a likvidující jakoukoli hmotu, kterou chce tento démon vypustit po Zemi pomocí stávající sítě elektrovodičů. Na úvod dobrodruh a přeborník v boxu Gerry Windermaine při chůzi Devonskou alejí uvidí v krajině, něco, co si nedokáže vysvětlit a co v něm probudí okamžitou hrůzu. „Vypadalo to, jako by těmito místy proběhla strnule rovná čára ohně, spalujícího a sžíhajícího vše, co mu stálo v cestě, v matnou drobivou měď, strhávajícího na své pouti každý trs vřesu, každé stéblo trávy. Vyoral čáru tak přímou a přesnou, jako nový, pískem posypaný chodník . Čáru smrti, běžící tak jistě, jak zeměpisná rovnoběžka po celém povrchu planiny.“ Následně dojde k nevysvětlitelným událostem v Deepavelském zámku, kde Windermaine ubytován. „---Hola, co se to děje se světly! Jeho hlas zesílil ve výkřik a bylo z něho cítit náhlý nepokoj. Světla pod červenými stínidly se počala nevysvětlitelně chovati, Velmi pomalu počala ochabovati, trácela jasnost tak stejnoměrně a vytrvale, jako by to byl svítiplyn, který byl zvolna zarážen v plynárně. Velkými okny bylo možno viděti východní křídlo budovy, v několika místnostech byla viditelna světla a všechna si počínala tímtéž způsobem. „V elektrárně dochází proud,“ prohodil klidně Windermaine. Jakoby jej chtěla usvědčiti ze lži, světla ihned vzplála prudším jasem a počala zářiti podivným světlem, které bylo daleko silnější než normální jasnost žárovek. „Hlavní pojistka vypovídá službu – za chvilku zhasnou všechna světla,“ prohlásil Windermaine. Ale hlavní pojistka odolávala napětí, jak se zdálo. Několik vteřin světlo sílilo víc a více, pak počalo nabývati nepřirozeně fialového zabarvení. Rozhořelo se podivným jasem ultrafialových paprsků. A Windermanine počal pociťovat, že ho mrazí pokožka. Nikoli snad strachem nebo nepokojem, nýbrž čistě od přímým účinkem tajemných paprsků, vycházejících z lamp. „To je divné!“ zamručel a pohlédl na ruce. Zdály se mu rozpálené a suché – jako kůže, která byla vydělána příliš prudkým draslem. Byly drsné a nehty vypadaly podlité krví. Pohlédl na Harrigana. Jeho hostitel vyskočil a stál pod hroznem žárovek, upíraje na ně zraky, snaže se přijít na kloub příčině toho záhadného úkazu. Nevědomky si počal tříti hřbety rukou. Jeho tvář vypadala zeschlá jako těsto - mrtvá, neživá a dostala podivný odstín horečné barvy jako u člověka, který byl stižen srdečním záchvatem za mrazivě chladného jitra.“ Výtečná pasáž, pro mne nejlepší z knihy. - O několik dní později zmizí rybník Černá tůně – voda z něj se vypařila. Windermaine má o čem přemýšlet - a též jeho pěstí bude třeba.

15.11.2021

Anglický novinář James Austin Small (1894 - 1929) psal své detektivní, sci-fi (!) a romantické romány pod pseudonymem Seamark. Jeho dílo je hodnoceno poměrně pozitivně až velmi pozitivně a protože většina jeho knih za první republiky vyšla též česky, náhodou jsem na něj narazil i já. Hned první setkání bylo šťastné - Záhada záhad (1928, The Master Mystery) je strhující strašidelná kriminálka s prvky mystérií, odehrávající se kolem loupeže rubínů z ponurého anglického zámku Gairlie. "...záhada se kupila na záhadu, až původní krádež se stala pouhou tajemnou složkou ve změti nerozluštitelných hádanek, které se kol ní nahromadily, a když se prostornými síněmi zámku gairlijského počala procházeti Neslyšná Smrt, stín hrozného děsu se snesl jako černý mrak na tento dům." Gairlijské rubíny, drahokamy nedostižné ceny, byly uloupeny z pancéřových skříní, které se otevíraly sedmi klíči. Trezory byly nepoškozeny. Přijíždí policie. Jeden z rubínů byl pak nalezen nedaleko zapadlé části ohradní zdi zámku, jenže vychází najevo, že je falešný, stejně jako byly falešné všechny rubíny v trezorech. Přesto majitel lord Gairlie trvá na vyšetření této loupeže, která mu z nějakého důvodu nahnala smrtelný strach. Další záhadou je, že ze zámku se ztrácí různé předměty, které jsou vždy červené barvy. Pak je nalezeno mrtvé tělo služebné Betty Halkstonové. Zřejmě je zavražděna, ale na jejím těle nejsou stopy násilí. Je zde zarážející okolnost - mrtvá má oblečeny červené šaty. Na zámek Gairlie se snáší děs a vražd přibývá... jakou roli v nich hraje červená barva? Proč všichni zemřeli náhle, v uzavřených místnostech? SPOILER: Významnou roli v příběhu hraje "kretin" - vraždící lilipután, obratná opice a skleněné ampule s kyanovodíkem, čímž Záhada záhad upomíná na pravděpodobný inspirační zdroj v podobě Poeových Vražd v ulici Morgue a současně možná inspirovala slovutného českého brakopisce Slávu Václava Jelínka k jeho románu Ostrov hrůzy, který vyšel ve stejném roce, jako anglické i české vydání Záhady záhad, tedy roku 1928.) KONEC SPOILERU - Inspirační zdroje však nejsou nejpodstatnější, žádný oheň nevzplanul bez svého křesadla. Důležitý je výsledek a Seamarkovi se podařilo vytvořit skvělý thriller staromódního střihu, který je solidně vypointovaný. I když konstrukce je místy přitažená za vlasy, tak nikoli nad míru, aby to kazilo čtenářský zážitek z knihy, která nevznikla s vyšší ambicí, než pobavit, ale je psána velmi zručně a s grácii. - Osoba autora je pro mě zatím vlastně záhadou, protože jediné cizojazyčné informace k jeho osobě jsem našel nikoli na anglickém, ale na německém webu www.krimi-couch.de, kde též píší, že dostupných dat k osobě Seamarka je velmi málo. Nikde jsem zatím neobjevil ani jeho fotografii. Zdá se však, ža původním jméno tohoto autora znělo Austin Small Major, možná autor volil svůj první pseudonym coby osvobození od jména snad poněkud komického. Dokonce mě napadla kacířská myšlenka, zda se vůbec jednalo o autora anglického a nešlo třeba o alias některého z českých detektivkářů solidního ražení, vzhledem k rychlosti a četnosti, s jakou vycházely jeho české překlady. Je to ale jenom spekulace. EDIT: Skutečně se jednalo o britského autora. Díky za doplnění Helmut Sternenhoch - "Nad cimbuřím se objevila hlava, černá silhueta proti mlhavé černi oblohy, v schliplém klobouku. Naprosto nic netuše a patrně neočekávaje ani zdaleka nějaké nebezpečí, neučinil nejmenšího pokusu utajiti své pochyby. Přehodil nohu přes cimbuří a přelezl je. Na zádech se k němu tiskl bezbožný malý tvor, kterého viděl Stanforth. Zlostně a zuřivě s ním mluvil, vytýkaje mu nějaký skutečný nebo domnělý přečin a malá příšera odpovídala hlubokým hrdelním hlasem, zuřivějším než hlas jejího pána!" -Záhada záhad je výtečné dílo, díky. Už se těším na další Seamarkovy romány.

15.11.2021