suffragium
komentáře u knih
Stará láska
Isaac Bashevis Singer
I.B. Singer měl jako autor štěstí, že se ho koncem osmdesátých let ujal překladatel Antonín Přidal. Díky Přidalovu úsilí vznikl výbor z próz autora v Čechách tehdy méně známého. Je to výbor víc než vynikající, je totiž také užitečný, a to nejen ve své době, ale i dnes, kdy Singer patří k nejpřekládanějším autorům u nás. Tento výbor představuje instruktivní vstup do autorova díla. V jediném svazku nalezneme samu esenci jeho poetiky a všechna jeho hlavní témata (která jsou spíš intenzivní než početná): osud židovské komunity v předválečné a válkou postižené Evropě i v poválečné Americe; pologeniální excentrické intelektuály; klubka žhavých vášní; fantastická setkání s astrálnem; kouzelný venkov předválečného Polska i pohlcující chaos přelidněného New Yorku... Mistr vypravěč, jehož postavy rovněž rády vypravují (a milují a nenávidí).
Stíny nad Hudsonem
Isaac Bashevis Singer
Typický Singer, byť tentokrát na větší ploše, než je pro něj, bytostného povídkáře, obvyklé: vášnivé vyprávění, vášnivá láska. Vášnivá láska k vyprávění.
Sophiina volba
William Styron
Sophiina volba je především několik románů v jednom. Napočítal jsem celkem tři: 1) Bildungsroman o spisovatelských začátcích traumatizovaného Stinga (autorova alter ega), který je zároveň chlapecky citlivým a nesmírně důkladným vypravěčem; 2) milostný román o bouřlivém vztahu titulní hrdinky Sophie a jejího povahově složitého partnera Nathana, jenž vyústí v tragédii antických rozměrů; 3) elegický příběh z Osvětimi, který je co do počtu stran paradoxně nejkratší, avšak mimořádně intenzivní a rozhodně představuje jádro celé knihy. To, z čeho by jiný autor nejspíš udělal tři samostatné prózy, spojil Styron do jednoho díla, a to způsobem, který bere dech. Navzdory rozsahu a zmíněnému opravdu důkladnému vyprávění, je příběh nabitý dějem, dramatickými popisy a psychologickými analýzami. Nicméně opravdu mimořádné je Styronovo umění kompozice; to, jak rytmizuje jednotlivé epické a časové plochy, jak mezi sebou všechny tři romány v jedné knize vzájemně komunikují, jak se vzájemně významově posilují a prohlubují. Například paralela mezi nacismem a otrokářstvím; nebo paralela mezi životem v lágru a anonymním zlem ve velkoměstě; či paralela mezi trpící, válkou zničenou chudou Evropou války a vykořeněností, materiálním dostatkem a nudou newyorských obyvatel, z nichž někteří, včetně Sophie, sem přišli udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru a začít znovu. Ale staré běsy se nedají škrtnout. Vracejí se prostřednictvím výčitek svědomí, projevují se ztrátou sebeúcty a sebedestruktivními sklony. Hluboká, krásná kniha, zároveň drásavá a bolestná. Kniha, která člověka promění.
Povídky o manželství a o sexu
Michal Viewegh
Nikdy jsem nechápal popularitu tohoto druhořadého autora. Nebavila mě ani Báječná léta pod psa, která bývají uváděna jako jeho nejlepší dílo. V případě těchto povídek bohužel nemohu dát lepší hodnocení; ta fascinace banalitou a jakási poťouchle pomrkávající věčná nedospělost se mi prostě příčí.
Dějiny 20. století
Paul Johnson
Paul Johnson je problematický autor. Z ideologického hlediska je jeho interpretace 20. století stěží přijatelná: konec volného trhu a státní zásahy do ekonomiky, rozpad koloniálních velmocí a rozporný, místy krvavý proces dekolonizace, moudrost demokratických lídrů a šílené řádění diktátorů – to vše nelze jednoznačně popřít; takové 20. století bylo. Nicméně Johnsonovy protiklady jsou až příliš jasné a dvoubarevné, jeho stranění tržní ideologii příliš rigidní a odsudky ideologických protivníků místy demagogické. Pinochet je zde cudně zmíněn jako někdo, kdo zachránil Chile před ekonomickou katastrofou, ale ani slovo o jeho zločinech. Ekologická hnutí plédující za čistotu ovzduší jsou přirovnávána k nacistům hlásajícím čistotu rasy (sic!). Gándhí taky nedopadá nejlépe a v podstatě vychází jako náboženský fanatik. A tak by se dalo ve výčtu pokračovat. Je tu však ještě druhá strana mince, Johnsonův literární talent. Ten je nepochybný. Navzdory argumentačním faulům, jednostrannostem, výkladovým zkratkám i faktografickým nedostatkům autor vypráví příběh hrůzného 20. století, jako by šlo o román. A on to román v jistém smyslu je: Johnsonovy portréty Hitlera nebo Stalina jsou fascinující. Lepší charakteristiku rozpadající se Výmarské republiky, v níž autor dovedně splétá psychologickou rovinu s rovinou politickou, společenskou i ekonomickou, jsem snad nečetl.
Zavátý život
Josef Augusta
Kniha mého dětství. Možná jedna z prvních, nad jejímiž stránkami jsem pochopil, že literatura se nečte, ale prožívá.
Zrcadlo a maska
Jorge Luis Borges
Absolutní dokonalost. Inteligentní, ironické, hravé texty na pomezí povídky a eseje. Zlatý poklad světové fantastiky. Dalo by se namítnout, že Borgesovy příběhy jsou příliš literární, vyspekulované, papírové. To je jistě pravda, ale autor si uvědomuje, že spekulace není žádná od života odtržená nuda; je to naopak nesmírně zábavná intelektuální hra, která prolamuje zdánlivě pevné hranice všední skutečnosti do světa fantazie. Borges je spisovatel, který pochopil, že k žánrům fantastické literatury patří i metafyzika.
Nechovejte se tu jako doma, příteli
Milan Kundera
Kunderova základní teze je snadno napadnutelná. Autor nemá a nemůže mít kontrolu nad smyslem svého díla ani nad jeho interpretacemi; smysl je něco, co vzniká mezi dílem a čtenářem a na co nemá autor bezprostřední vliv, natož morální nárok. Všichni poststrukturalisté a dekonstruktivisté by se Kunderově úporné snaze držet ve hře autora nejspíš sarkasticky vysmáli: čtenář se naopak v díle může chovat jako doma, ať se to autorovi líbí nebo nelíbí. Jenže za touto napadnutelnou Kunderovou tezí se skrývá osobní zkušenost. Jeho neustálý boj proti tomu, aby jeho romány byly vykládány jako politické, jako díla autora z té „exotické“ komunistické Evropy. Dovedu si představit, jak právě tento arogantní přístup západních kritiků, musel českého autora iritovat a docela i ponižovat. A v tom vidím jádro jeho poselství. Ne v teoretických úvahách o interpretaci textu, nýbrž v literárně sublimovaném svědectví o vlastní bezmoci vůči manipulacím a nepochopení.
Zapal tento dům
William Styron
Obsáhlý román, který svými narativními postupy předjímá autorovu mnohem slavnější Sophiinu volbu: trojice hlavních postav, mladý vypravěč s autobiografickými rysy (zde vzděláním právník, psychologicky méně vyhraněný předobraz pozdějšího Stinga), dlouhé monology sahající hluboko do minulosti postav a jdoucí až na dřeň, ozvěny válečné minulosti. Na této knize je zajímavé, že autor se jejím prostřednictvím vrací k jednomu ze svých nejranějších námětů, který původně (ještě coby posluchač semináře tvůrčího psaní) zpracoval jako povídku. Rozvedení krátké prózy na románovou plochu se, myslím, více než zdařilo. Možná, že příběh ve srovnání s majstrštykem, jakým je Sophiina volba, působí v některých aspektech poněkud vykonstruovaně; mě však pohltil a na závěr mi připravil nejedno překvapení. U Styrona nemůžu jinak: dávám plný počet bodů.