sick.boy komentáře u knih

Palahniuk objevil recept na literární hit, Palahniuk ho několikrát velmi úspěšně uvařil, jenže si zapomněl připustit fakt, že i ta nejlepší pochoutka začne časem lézt krkem.
Nemá cenu chodit kolem horké kaše, Snuff je blbost, blábol, byť celkem zábavný, pořád blábol. V rámci chronologie Chuckovy tvorby by se dalo dokonce mluvit o zlomovém díle, během něhož se mu rozbila kontrolka kvality a začal chrlit prefabrikáty zhotovené z ingrediencí, jež stvořil a jejichž otrokem se stal.
Jestli mi obsesivní opakování vět či slov v Klubu rváčů či Zalknutí připadalo jako osvěžující nápad, zde ono "fakt, fakt" smrdí umělotinou jako auto, co právě vyjelo z výrobní linky.
Hovořím tu o detailu, jenže ten koresponduje s dílem jakožto celkem. Už rámcové téma čpí prvoplánovou kontroverzí. Pornografie, sexuální vyprázdněnost, únava z nahoty, sex jakožto cesta k sobeckému uspokojení se. Z toho by se dal vytěžil velmi dobrý a hluboký román, Houellebecq tohle třeba celkem umí, jenže jak už jsem říkal na začátku, Palahniukovi prostě došel dech. Pomáhá si vratkými berličkami v podobě nečekaných odhalení jak z céčkového románu. Nebo co jako měl sakra znamenat ten "šokující" twist ohledně rodinných vztahů a když už jsem byl smířen s tím, že čtu mělkou kravinu, přišel závěr, jež Snuff definitivně odpálil na dno Chuckovi tvorby, kde si může vesele hovořit s Klubem rváčů II o tom, co všechno udělali špatně.
Mrzí mě to pane Palahniuk, kdysi mi vaše knihy zvedaly tep...

4 20.08.2020

Čas od času má tato sbírka sklony k povrchnosti a monotónnosti, ovšem pak mě z klimbání vytrhne příběh o chudém muži, který se nechá v kupé nakojit od neznámé ženy. Což je dle mého názoru i na dnešní poměry vcelku odvaz a už jen za tento klenot hodnotím celou knihu velmi pozitivně.

23.07.2020

je to trochu pozérský, je to tvrdý, je to krásně napsaný, něco jsem nepochopil, něco jsem nezachytil, něco mě zasáhlo, většinu času to má atmosféru, často se to opakuje, je tam uspokojivý počet geniálních veršů, je tam uspokojivě málo patosu.
jsem rád, že jsem to přečetl.

"Vrak slunce utonul v své krvi, která dýmá." - úchvatná věta, kterou hodlám aplikovat při večerním procházkách se svou drahou.

7 15.05.2020

Nevím co má Bernhard proti odstavcům, snad mu v životě něco provedli, tak jako mu v životě něco provedlo skoro všechno a všichni s čím a s kým se setkal, každopádně se ve své próze rozhodl, že pro ně není prostor a tak se nám text rozkládá pěkně na plném formátu knihy. Thomas musí být noční můra pro nakladatele, kteří rádi přehnaně prokládají řádky, vynechávají stránky mezi kapitolami a vůbec knihy nesmyslně nafukují.
Ač jsem byl lehce obeznámen s tím, co od autora můžu očekávat, stejně mi už prvních třicet stran dalo pomyslnou čtenářskou herdu do zad. Při pasáži o sebevraždách jsem byl zaháčkován a Bernhardův styl si zamiloval. K autorovu dobru musím podotknout, že mi tato láska vydržela až do poslední stránky této bible všeho nihilismu.
Bernhard se nenarodil příliš šťastně. Rozvrácená rodina, nezaměstnanost a s ní spojené časté stěhování, válka, despotický internát (nejprve ve vedení nacistů, poté katolíků a z toho vyplývající výborná pasáž, kde autor tyto dva světy srovnává) a jako třešnička na dortu přijde plicní choroba v době, kdy Tommy najde konečně smysl života v podobě operního zpěvu a tedy přesun do nemocnic a sanatorií. Pokud vám život tolikrát podkopne nohy, zákonitě vám to musí ovlivnit charakter. Do toho mu nepracující filosof-spisovatel-dědeček (mimochodem - skvělá figura), který na něho měl ohromný vliv podstrkuje Schopenhauera, Kanta a podobné vejlupky.
Výsledkem je životopis jak z příručky o tom, jak se jednomu Rakušanovi mohl v druhé čtvrtině 20. století posrat život. Naděje tu zkrátka příliš prostoru nedostává. Ve finále mě překvapilo, jak se tento nepřístupně se tvářící text četl lehce.
Chápu, že Bernhard do určité míry fabuluje, že není všechno tak jak stojí v knize a byl tak trochu pozér. Jenže stejně jako u Bukowského mi je to úplně jedno. V první řadě stojím o prvotřídní čtenářský zážitek, z kterého si chci něco odnést. V Obrysu jednoho života se toho našlo relativně dost a tak uděluji plnou lahev vyplivaného sputa, tedy 100 ze 100.

3 05.05.2020

Na Den opričníka jsem byl převelice natěšen. Rusko je fascinující ekosystém, satirou samo o sobě, černohumorný vtip aplikovaný v realitě, dokonalé skloubení směšnosti a hrůzostrašnosti. Sorokin dobře věděl kam tnout, pracuje s textem přesně jako zkušený chirurg, jenž ale paradoxně chce způsobit co největší bolest.
Jazyk, ten je využit bravurně, vzletně až honosně popsané hrůzy a perverznosti na mě zabírají, o tom jsem se tuhle přesvědčil u Justiny (Sade).
I ten formát je vykutálený a zajímavý, mám rád knihy, jež pracují s časem, mají určitý koncept. Zde celé vyprávění rámcuje jeden den, což je plus a mínus v jednom.
Sorokin si dal práci s vymyšlením alternativního světa, v podstatě zkombinoval reálie minulosti i přítomnosti, celé to zamíchal v dystopickou budoucnost, leč tento koncept je dle mého názoru trestuhodně nevyužitý. Takový potenciál a já dostávám jen drobty, jen náznaky, jako by mi někdo naservíroval jen sousto pizzy. Je to chutný, vlastně to milujete, ale pokud toho nedostanete víc, pak se ta výtečná chuť stane prokletím.
Protože to co Den opričníka obsahuje, to má šmrnc. Z legrace jsem si říkal, že jakmile kniha začne znásilněním, pak nemůže být špatná. Bohužel, zde se mi opět dostává reference k Justině. Sorokin si někdy až příliš užívá popisy násilností, místo aby omezený prostor využil pro větší plasticitu své zvrhlé vize.
Když popisuje "krásné ruské tváře", výsostně jsem se bavil, stejně jako vědecky přesné analýze ruské povahy, tupě jdoucí za dobrem své matičky. Pár rusů jsem poznal osobně a když došlo na názorovou konfrontaci, nestačil jsem zírat, jaké fanatismy můžou bez mrknutí oka vypouštět.
Jakožto antifanoušek fantasy a scifi jsem musel občas rozdýchávat létající obrazovky mobilů a podobné kokotiny (cotokurvabylotyrybičky), to si bohužel text z budoucnosti pravděpodobně nemůže odpustit, takže to neberu jako zápor. Vyvažuje to barokní kult krásy velekozaté (a kníraté) carevny - další satirická rána do zduřelých varlat ruských.
Housenka na konci byla sice vtipná, do mého citlivého nosu však udeřil nakyslý zápach prvoplánovosti.
Nicméně dobrý zážitek ze čtení se u mě projevuje tím, že mám chuť číst další knihy autora, a já teď již pokukuji po Frontě a Třicáté Marinině lásce.

Takže hojda hojda, je to 7,5 upgradovaných čur z 10.

4 15.04.2020

Je to Fosse, proti prozaické tvorbě ještě (co se týče děje) úspornější a ač mi jeho romány sedly o trochu více, stejně mi tyto dvě hry ("plné" podivných a smutných charakterů) trhaly srdce od první stránky. Nechápu, jak to ten člověk dělá...
Miluju tě a chtěl bych si tě vzít za muže!

15.04.2020

jedna z nejlepších věcí na kočkách je
že když je vám mizerně, ale fakt mizerně -
stačí se podívat na kočku, jak umí
být v pohodě.
je to lekce z vytrvalosti navzdory
nepřízni osudu a
když se můžeš koukat na 5 koček, je to 5krát
lepší.

Kdyby se vydání této knihy dožil sám Hank, pravděpodobně by se jí z upřímnosti celého srdce vysmál. Všem blbečkům, kteří jdou a vypláznou dvě kila za knihu, kterou máte za hodinu a půl přečtenou, která je do očí bijící produkt k výdělku na slavném jménu.
Jenže já jsem velký milovník koček a tak jsem si toto ždímadlo peněz užil, rozplýval se u fotek, souhlasně přikyvoval u trefných poznatků a utracených peněz v žádném případě nelituji. Když mi pak má vlastní kočka začala okusovat růžek knihy, dostál čtenářský zážitek nových rozměrů.
Jsem veselý blbeček, těší mě.

"Šel jsem k baráku. Okolo se válely kočky, úplně groggy. V příštím životě chci být kočka. Spát dvacet hodin denně a čekat, až mě někdo nakrmí. Válet si šunky a lízat si prdel. Lidi jsou děsně uzoufaní, přednasraní a úzkoprsí."

9 15.04.2020

Převelice originálně jsem si do karanténního seznamu čtiva zařadil Mor.
Na počátku jsem zahlédl titulek, ohlašující že ve Francii se Mor během týdne probojoval na první příčky prodejnosti. V tu chvíli jsem se tomu s neotřesitelným nadhledem posmával, jenže o pár dní později přišel zákaz vycházení a mně tato kniha začala vrtat hlavou. Díky bohu za internet, jelikož v tu dobu už byly všechny knihkupectví a antikvariáty zavřeny. V kulichu a roušce jsem si pro zásilku nakráčel na poštu. To jest velmi vtipné, měsíc zpátky by mě ve dveřích díky takovému vohozu skolil hlídač, leč v této divné době se na mě paní poštmistrová přívětivě usmívá. No nic, Mor byl tedy doma.
Začalo to velice zajímavě, krysí agonie výborně vykreslila atmosféru a když se za Oranem zavřely brány, bylo mi z pohledu čtenáře poněkud úzko.
Pojetí pomocí kronikářského vyprávění byl dobrý nápad. Bál jsem se patetických výjevů a vlastně se mi jich sem tam i dostalo (natahovaná smrt dítěte), nicméně většinu času vám Camus dokáže tvořit dostatečně plastický (tedy uvěřitelný) pohled na průběh nemoci a hlavně reakci občanů. Jakožto filosof je právě v této rovině nejsilnější. Nejprve lid naplní pokorně kostel, jen aby se po nějakém čase otočil ke světským radovánkám (tak trochu no future), po jejichž vyčerpání jen bezradně bloudí v ulicích. A bratříčkování nastane, až když je oficiálně po všem.

"Rovnost, ke které nedošlo ani tváří v tvář smrti, usídlila se teď aspoň na pár hodin mezi lidmi jásajícími nad osvobozením."

Nepřirovnával bych situaci v knize k tomu, co se děje v současnosti po celém světě. Nebuďte tak dramatičtí. Během čtení sem samozřejmě četl i zprávy a tak se mi občas v nějakých méně podstatných detailech prolínala realita s knihou a já musel chvíli dumat, co jsem četl v knize a co na internetu. Nicméně mor v podání Camuse byl přeci jen poněkud hutnější záležitostí - v Oranu například docházely lihoviny!
Díky místy táhlé prostřední části bych asi normálně knihu hodnotil nižší známkou, nicméně ta naše současná situace přeci jen dodala čtení další rozměr, ať k ní přistupuji s nadhledem nebo ne.

Dávám 7,5 proříznutých hlíz z 10.

7 08.04.2020

Tuto knihu jsem sháněl dobré tři roky, beznadějně vyprodaná, schovávající se přede mnou, takže jsem si sám kolikrát říkal: Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech? Nakonec na mě v jakémsi antikvariátu přeci jen vykoukla, láska na první pohled.
Dlouho jsem teď Bukowského nečetl, přestože jednu dobu bývala snad každá má druhá čtená kniha od něj.
Během té delší pauzy, přečetl jsem mnoho jiného, a když jsem se k němu konečně vrátil, měl jsem v sobě trochu skepse. Myslel jsem si, že dojde k určitému vystřízlivění, že mi jeho pozérství začne trochu vadit, že jsem čtenářsky dospěl. Byť je to možné, touto knihou si mě ten parchant opět získal, posté mi ukázal, v čem tkví jeho kouzlo.
Ten, kdo se postaral o výběr básní si zaslouží velkou pochvalu. Logicky gradující básně od dětství až po smiřování se s odchodem. K tomu několik povídek. Nepotřebuješ nic víc. Bukowski napsal miliardu básní a je jasné, že každá nemůže být skvělá, každá ti v hlavě zůstat nemůže, ale ta silná část, jež v této knize je si zaslouží veškerý čtenářský obdiv, který dokážu vyplodit. Dost keců, protože poezie by se neměla pitvat, ta se musí číst a prožívat. Přidám už jen jednu báseň, kterou jsem četl asi třiapadesátkrát a pokaždé mě zdrtila, vnitřně rozplakala, absolutně rozesrala:

slova přicházejí a odcházejí,
já sedím doma a jsem nemocný.
telefon zvoní, kočky spí.
Linda luxuje.
čekám, jestli budu žít,
jestli umřu.

kéž bych tak mohl zvony rozeznít na počest
nějakého udatného činu.
to jsem ale v pěkné kaši,
ovšem strom před domem nic netuší:
koukám, jak s ním cloumá vítr
v pozdně odpoledním slunci.

teď už nemám, co bych dodal.
zbývá jen čekat.
každý se s tím musí vyrovnat sám.

ach, jak jsem byl kdysi mladý,
jak já byl neuvěřitelně
mladý!

5 02.04.2020

Karanténní touha po literární různorodosti mi do rukou přivanula Justinu, kterou jsem si před pár lety pořídil cestou domů z úspěšně složené maturity. Se spoustou piva a vína, to je ale zase jiný příběh.
Zaujal mě viditelně s láskou zpracovaný reprint s vynikajícími ilustracemi od Toyen, navíc s de Sadem jsem již měl jistou zkušenost. Během letní brigády v Levných knihách jsem si vychytrale schoval na hajzlu 120 dní Sodomy a při častém trůnění si na přeskáčku pročítal výživné pasáže. Je lepší místo, kde tuto knihu lze číst?
Zpět k Justině. De Sade již v samotném názvu nadhodí svou filosofii, které se urputně po celou knihu drží. Prokletí ctnosti. Je to jednoduché. Pokud se v prohnilém světě, jež byl prohnilý již před pár staletími, budete snažit jít cestou dobra, budete pomáhat lidem a za každou cenu jednat čestně, dostanete maximálně pořádný výprask a obrovského čuráka do prdele. Jistě, autor svou vizi roubuje do knihy někdy příliš násilně. Takřka všechny postavy, s kterými se Justina na své strastiplné cestě setkává, pronášejí v podstatě to samé, ač jsou jejich původy různé, všichni dospěli k tomu, že jejich život bude úspěšný úměrně k tomu, jak moc svinsky se budou chovat. Tím kniha ztrácí uvěřitelnost a stává se z ní taková zvrhlá pohádka. Jenže o uvěřitelnost děje jsem naštěstí vůbec nestál, takže mi tento fakt čtení nijak neznepříjemňoval. Naopak, díky tomu se v mých očích kniha stávala poměrně komickou a s autorovo vizí vlastně nelze do jisté míry nesouhlasit.
Postesknutí se ale neubráním. De Sade byl prase a tak je valná většina stránek této knihy zaplněna bestiální sodomií. Justina musí neustále špulit svou řiť, do které mnohokrát denně pronikají obludně ohromné penisy. Musím uznat, že mě samotného ze čtení občas bolela prdel. Určitou dobu je to zvrhlým způsobem zábavné, ale když je Justina zajata nějakým morbidním úchylem potřetí, ztrácí to na údernosti a začíná vystrkovat růžky monotónnost. Tak trochu Nabarvené ptáče. Kdyby se de Sade věnoval více filosofii a méně koitu, mé hodnocení mi bylo možná absolutní.
Co se týče překladu, nemám výhrad. Jazyk je vytříbený, bohatý, různá synonyma pro tělesné otvory dodávají čtení šmrnc.

Takže sečteno, podtrženo, byl to rozhodně nezapomenutelný zážitek a já uděluji 8 a půl natržených análních otvorů z 10.

6 31.03.2020

Houština slov.
Václav Kahuda člověka nešetří. Vybíráš si dobrovolně čtenáři, to do čeho se pouštíš, tak se uklidni, vytrhni se chvíli ze splašeného světa a čti pěkně pomalu, pozorně. Neusnadní nám to tento otylý pán. Hraje si se slovy stejně jako si muži hrají se svým pérem (což nám v knize milionkrát náležitě popíše), prohazuje slovosled, věty tne, tam kde to není zvykem, vymýšlí neustále nová pojmenování triviálních věcí, popisů běžných situací, a rozhodně nevyškrtne ani slovíčko, zkrátka to do nás navalí natvrdo hned od samého začátku.

"Že tedy válčení je velké náboženské snažení. Kdy čurák náboje vniká do pušky, hladká píča ho s radostí přijímá, aby pak v zášlehu ohně prolétlo žhavé semeno pochvou hlavně a v toužebně očekávající děloze světa dalo život smrti. Aby hrob mohl se stát lůnem, jež nerodí, ale pozře."

První část bych se nebál prohlásit za síto. Děj tu téměř nelze najít, jen útržky vzpomínek na návštěvy u babičky. Je jich minimálně, všechno je to zabalené houštinou popisů přírody, pocitů... Přiznávám, že jsem občas mozek musel imaginárně propleskat, aby se vzpamatoval. Jenže pak se svět malého Václava přesune do města a v tu chvíli nastává peklo.
Šílená matka, šikana. Kahuda své dětství popisuje jako nekonečná muka. Poprvé v životě se mi stalo, že navzdory tomu, jak moc mě kniha baví, měl sem chuť jí zavřít, na chvíli zahodit z očí, utnout ten zmar. Jenže to nešlo, ty prapodivné věty si čtenářovy oči podmaní. Nemůžeme v tom toho melancholického tlouštíka nechat samotného. Přesto že to zvládne, ví jak na to, osvobozuje se postupně svou vlastní podivností.
Kahuda dále roste a v určité chvíli může leckomu přestat býti sympatický. I já si čas od času u čtení musel přiznat, že je to tak trochu čurák, nabubřelý žrout (8 rohlíků a 30 deka vlašáku k snídani), každá dívka podlehne tlustému plešatějícímu chlapíkovi. Možná žije v jiném světě, možná byl v osmdesátých a devadesátých letech jiný vkus, možná si tak trochu lže do knihy. Snad na tom nezáleží.

"V úzkých uličkách na nás volají veselé děvky. Pěkné mladé prostitutky. Jejich štíhlá lenivost, to dopolední kočičí nicnedělání zcela jistě rozhněvá nejednoho hada v kalhotách. A zarudlý kohout se rozhodne oželet něco zlotých, vejde dovnitř. Odhodlán, mučivě rozhodnut vynadat těm huňatým. Rozkřikne se močovou rourou. Setsakra zaujat, vyčiní štětinatým činčilám."

Za vrchol knihy považuji tu část Kahudova života, kdy se nechá zaměstnat jako hrobník. Vůbec výběr jeho zaměstnání byl šťavnatý, ovšem jako kopáč hrobů, exhumátor, mlynář kostí, tam se mohl náležitě vyřádit.

"Dvakrát týdně spouštím mlýn na kosti. Když přivezou nám urny a je zapotřebí připravit popel k rozptylům. Sypu tu drť kostí, žárem vypálených zubů, kovových knoflíků a sponek. Též někdy objeví se drátěné obroučky z brýlí nebo šrouby ze zlomených kostí. Všechno to sypu do kovové komory, pákou zavírám víko a spouštím spínač. Řetězy, převodová kola zachřestí, tlustá kola se počnou otáčet. V komoře, v té ocelové děloze, zaduní tři železné koule. Otřásá se podlaha, když melu nebožtíky. Za pár minut je z té hrubé drti lehounký prášek. Moučka, co dech ji rozfouká. Taky mám ty umrlce všude kolem. Ve vlasech, v šatech, nos zalepený popelem. Plivu sladké pěnivé sliny. Ani si už nemeju ruce. Potažený kostní moučkou svačím svoje rohlíky a bezmyšlenkovitě zírám na protější stěnu. Jako můj mistr. Jako všichni."

Téměř na každé větě, kterou bychom z knihy vyškubli, nechali ji samostatnou a dokola opakovali, bychom našli cosi zajímavého, leč dohromady je to chvílemi zkrátka trochu moc silná káva. Věřím, že si Kahuda čtenářův boj náležitě užívá.
V poslední části se kniha stává zvrhlým organismem neustálé onanie, očichávání dámských zadků a fantasmagorických výjevů. Četl jsem ty pasáže rychle, jen tak tak jsem stíhal chápat ty věci a mnohokrát se od srdce zasmál, ať už samotnému obsahu, či samotnému autorovi.

"Když na hřbitově otvírali hrobku. Povídal mistr: ,,...No vidíš, kunda taky smrdí... a máš ji rád...""

Vůbec netuším komu a zda vůbec bych knihu doporučil. Myslím, že chuť na přečtení si v sobě musí každý nalézt sám. Ale za sebe můžu s jistotou říct, že času stráveného s Houštinou nelituji. Ba naopak.

6 04.03.2020

Nechal by se sám Maupassant též svést od Miláčka, potažmo Duroye, potažmo Du Roye?
Těžko hledat odpověď, nicméně láskyplných popisů zakrouceného kníru v knize najdeme habaděj.
Poslední dobou jsem četl spoustu postmoderních, experimentálnějších knih a byť na ně nedám dopustit, není nad vyváženost. Tedy tento běžný repertoár proložím občas nějakou klasikou a z tohoto důvodu se mi v knihovně zjevil Miláček.
Nebudu chodit kolem horké kaše, pochutnal jsem si. Vyloženě jsem si liboval v té klasické formě vyprávění, kdy děj stojí na prvním místě a jeho kompozice je v mistrných rukou vtahující. Je znát, že se Maupassant kamarádil se Zolou a jemu podobnými.
Jazyk je tu vcelku květnatý, podle popisu Paříže ze začátku knihy muselo jít tehdá o pěknou stoku, o čemž mě již dříve informoval zmiňovaný Zola.
Když už jsem knihu začal podezřívat z určité plochosti, přílišné přímočarosti, dostane se mi krásné, několikastránkové, nihilistické úvahy nad smrtí.

"K čemu se máme přimknout? Ke komu vysílat své zoufalé výkřiky? V co máme věřit?
Všechna náboženství jsou hloupá se svou dětinskou morálkou a sobeckými sliby, jsou až obludně pitomá. Jedině smrt je jistá."

Jedno velké mínus. Kniha má celkem jednoduchou zápletku. Demonstrovat bezbřehou lidskou vychcanost na příběhu chudého chlapíka, jemuž náhoda naskytne příležitost dostat se společensky výš a vzhledem k tomu, že oplývá krásou stejně jako onou vychcaností, jde mu to moc dobře.
Konkrétně pomocí svého péra si otevírá spoustu dveří. A to je právě ono. Na Maupassantovi je znát, že by rád popustil stavidla, leč společenské konvence tehdejší mu to nedovolují. Tak se vyžívá v popisu otírání se stehny pod stolem, prsa popisuje Xkrát, ovšem jen v souvislosti se zrychleným dechem a sex je odbytý pouhým "pomilovali se". Ne že bych nutně potřeboval explicitní mrdání v každé knize, ovšem v Miláčkovi je to hlavní prostředek pro sunutí děje a byť hlavní pointa je někde jinde, cítil jsem se ochuzen.
Jako taková kompenzace mě potěšila silná hrdinka, jediný opravdový talent, bez níž by byli Duroy i její nebožtík manžel pouhými rádoby pisálky.
Madeleine si šla za svým a v rámci tehdejších prapodivných norem, kdy žena byla v podstatě mužův majetek, dokázala ze svého postavení vymačkat maximum a mám pocit, že ona jediná skončila opravdu spokojena, takovým tím hřejivým vnitřním pocitem.

PS: Nevím, co to o mě vypovídá, ale postava Duroye mi seděla mnohem víc než nějaká za každou cenu čestná bábovka. Podobně jsem to cítil u Welshova Sviňáka, což by vlastně mohl být název i této knihy.

Uděluji 8 nakroucených knírů z 10.

"Pod důstojným zevnějškem je člověk v podstatě jednou provždy mrzkým tvorem."

Z jednoho úhlu pohledu to může být komedie, fraška, taškařice, z toho druhého drama, bezvýchodnost, absolutní deprese.
Nahlížejme na Milovnice jak chceme. Jelinek žije ve strašném světě, který ale klidně může být opravdový a záleží na nás, jak moc si to připustíme.
Přestože naše vztahy můžou být na hony vzdálené od té parodie na lásku, jež je vykreslena v knize, neznamená to, že u sousedů je to stejné.
Slyšel jsem vyprávění o ženě, která prý jednou vypustila z úst: "Žena? To ani není člověk."
Kolik takto smýšlejících osob se pohybuje ještě v dnešní době?
Tato problematika je stará, leč stále aktuální, k tomu aplikovatelná na vícero rovin.
Kolik mých bývalých spolužáků se vydalo onou cestou ulovit protějšek, pak práce, dovolená, auto, práce, dovolená, byt, dovolená, pak dítě, jednu dovolenou vynechat, víc práce, pak dovolená, další dítě, vychovat děti, dovolená, práce, dovolená, práce a poté vegetovat.
Neříkám, že mít práci, auto, byt, dítě a jezdit na dovolenou je opovržení hodné. Jde jen o to, jestli u toho stíháme přemýšlet, dodávat životu přesah, pěstovat kromě materiální roviny i tu duševní.
A Jelinekové takřka lobotomické postavy jsou schopné pěstovat jen to materiálno, jít v zaběhlých kolejích, tak jako mnoho skutečných lidí, prožívat jen tu cestu k "tomu", jejich emoce jsou závislé na tom, jestli "to" stihnou dřív než ostatní, prožívat jen to co ještě nemají...
Bohužel, přes tyto nosné a pravdivé myšlenky mi v knize chybělo něco, co by to celé prohloubilo, sice je to zžíravé, ale je to jen nůž, co řeže kůži a já chtěl, aby pořádně bodl do masa. Je to takový dokument, pitva vztahu, respektive dvou vztahů. Jelinek si navíc někdy až příliš zotročuje tok vyprávění, netvrdím, že příběh je v knize vždy to nejdůležitější, ale ona ho někdy až obsedantně přidusí (trochu Kunderovsky), vysměje se mu a zaplaví ho vlnou sarkasmu, jež je v této knize jedním ze stěžejních motivů.
Přesto jde o velmi kvalitní literaturu, skoro tak dobrou, jako by jí napsal muž, mrkymrk.

7,5 z 10

6 04.02.2020

Jako by ani neexistovala jiná možnost, jak napsat reportáž v Las Vegas. S takovou samozřejmostí podává Hunter S. Thompson svůj opulentní drogový zážitek, co jako měli do prdele dělat?
Každá kniha, kterou si ke čtení vyberu po Strachu a hnusu bude pomalá. Kdysi jsem si myslel, že snad jen Welsh dokáže přesně vystihnout drogové stavy (čistě co se beletrie týče), nicméně teď jsou na piedestalu dva, i když každý používá jiné prostředky. Hunter sice vidí po LSD ještěry, což více méně není možné, nicméně pokud na tuto perspektivu pohlédnu jen jako na autorskou licenci, dává to smysl. Drogy, o to víc koktejl z nich, běžně provází strach z cizích, střízlivých, "normálních" lidí a tak to autor pojal po svém a udělal z nich ještěry. Chápu ho, děsivý stvoření, nevíš co od nich čekat.
Po dlouhé době sem se během čtení od srdce zasmál. Kniha je vlastně přehlídka jedné bizarní situace za druhou, stupňované rozpoložením dvou hlavních protagonistů, někdy jsou nebezpeční jen sobě navzájem, jindy ohrožují všechny okolo, aby se za chvíli extrémně uzemnili nějakým novým medikamentem a když už myslíte, že to nejde vyhnat dál, dojde z ničeho nic na prozření a dostanete výklad situace začátku sedmdesátých let v Americe. A musíte uznat, že ten feťák má v lecčem pravdu.
Některé pasáže jsem četl v houpacím křesle. Sem tam se mi pak stránky začaly mlžit před očima, protože tempo knihy se mi dostalo tak pod kůži, že jsem s křeslem houpal jako bych v sobě měl extázi. A pokud vám kniha dokáže předat doslova fyzický zážitek, můžete si být jisti, že jde o něco výjimečného.

5 31.01.2020

Tuto knihu jsem si objednal asi 20 vteřin poté, co jsem se o její existenci dozvěděl.
Nebyla potřeba příliš ostré intuice, abych tušil, že to bude dobré čtení, ale Hookie mé očekávání stoprocentně překonal a neskonale mě svým počinem potěšil.
Není to spisovatel, nemá literární ambice, prostě chce všem co o to budou stát sdělit, jak to tehdy v té punkem prohnívající Anglii chodilo. Jako by vám svůj příběh vyprávěl v hospodě u piva, oba jste pořád ožralejší a prokouřenější a stejně mu visíte na rtech, akorát v tomto případě na řádcích. Popravdě mě lehkost a punková drzost vyprávění zpočátku trochu překvapila. Vzhledem k tomu, jak na mě Joy Division po hudební stránce působí, jsem čekal odtažité, vážné vyprávění. Nicméně tento způsob mi po pár stránkách naprosto sedl, jak se střídají historky s faktografickými poznámky v ideálním rytmu a knihu jsem přečetl více méně za dva dny s přestávkou, během které jsem si odskočil oslavit Silvestr.
Joy Divison patří k mým oblíbeným kapelám, neustále se k ním vracím, střídají se mé neoblíbenější skladby (momentálně Dead Souls, část kde Ian zpívá "They keep calling me" nabude v kontextu velmi temný rozměr) a uznávám jejich nepopiratelné přičinění o vývoj hudebního světa.
Bylo krásný číst o tom, že přes tu odtažitou stránku to byla parta mladých píčusů, kteří se smáli hovnům v záchodě, kradli si postele z pokojů, kradli co se dalo, rozdávali pěstí během koncertů, chlastali, užívali si slávu a do toho tvořili v podstatě dokonalou a neuvěřitelně intenzivní hudbu.
Jsem rád, že Hook nezvolil takovou tu falešnou skromnost při které skřípou zuby, ale klidně zařadí Closer mezi svá nejoblíbenější alba všech dob a když se mu nějaký jeho rif líbí, náležitě ho pochválí. Ještě aby ne, vždyť jeho basové linky se tak krásně zarývají do uší, ty melodie jsou nesmrtelný od Disorder přes She´s Lost Control po Transmission jsou to geniality. Ale jak sám správně píše, je to zásluha jich všech, tělesa které dohromady tvořili, čtyř hnusných zmrdů (jak sám kapelu nazval).
Byl to úkaz a kdybych měl možnost jít na koncert pěti již neexistujících kapel, Joy Division by stáli na prvním místě. Škoda toho prokletého večera s Idiotem.

PS: Nakladatelství Volvox mám rád, z jejich nabídky je znát, že jsou to lidé s dobrým vkusem, obohatili český trh o hromadu kvalitních titulů, ať už je to beletrie či knihy životopisné, především z hudební sféry.
Proč teda kurva Unknown Pleasures tak odflákli? Proč je na každé druhé stránce překlep, nesmyslná věta, nedokončená věta?
A z trochu povrchnějšího soudku, proč knihu o Joy Division, jejichž dvě řadovky mají tak krásné covery, obšťastnili tak odpornou obálkou, kde se třískají barvy i grafika, zkrátka všechno špatně a na poblití? Stalo se mi poprvé, že jsem přebal vyhodil a raději si v práci vytvořil nový.
Takže shrnuto, moc děkuji, že jste tuto knihu dostali na český trh, pořád vás mám jako nakladatelství rád, ale práce na této knize je prostě na poblití.

4 06.01.2020

Místy byl vzduch v knize tak hustý, že se nedal dýchat, chvílemi jsem Tamásovu niť ztrácel nebo jsem netušil kam míří, aby mi o pár stránek dal tvrdou životní lekci, cením to, jak mi hned na první stránce naservíroval svůj způsob vyprávění, z kterého po celou dobu neuhne, tento příběh je roztrhaná hromada rodinným fotografií, které vznikly jen v hlavě, ale o to víc bolí, a ve chvílích, kdy děti zachraňují matku před fotrovo chtíčem tam s autorem chcete i nechcete být, věřím že tátatátatáta zanechal jizev na těle i na duši víc než dost, bohužel byly části, kdy mi atmosféra protekla mezi prsty, přesto ve sbírce knih o složitém vztahu s otcem zaujímá Tatitatitati své čestné místo.

3 19.12.2019

Kdybych ještě jednou přečetl slova jako "gój" nebo "šikse", nejspíš bych se vyzvracel přímo na stránky této knihy.
Premisa zněla lákavě, bohužel mé očekávání nebylo zcela naplněno. Těšil jsem se na hlubší rozbor zajímavé psychické poruchy, bohužel se mi dostala spíše dvě stě stránková židovská anekdota na téma "jak vám vaše rodina může posrat celý život". Rozhodně se to však nečetlo špatně, určité pasáže mě dokázaly rozesmát nahlas (prcání jater) a chvílemi to lehce připomínalo Mládí v hajzlu, které sem v pubertě četl opakovaně.
V dějových liniích tedy čtení probíhalo bezproblémově, jenže postupem stránek přibývalo stále víc nesnesitelně sebelítostné analýzy vlastních problému, za které mohli všichni ostatní, konzistence pokulhávala a ke konci už sem si párkrát řekl: Co je mi do zkurvenýho života nějaýho Žida?
Od Rotha jsem četl lepší a věřím, že ještě lepší číst budu, nicméně i přes negativa bych se nebál knihu doporučit, třeba tam někdo jiný najde hlubší rovinu, která mně zůstala zapovězena.

3 11.12.2019

Je možné, že si mě tahle kniha našla sama. Neustále kroužila někde kolem.
Jednou mi o ní píše naprosto nadšený kamarád, později mi z ní cituje kamarádka a ve finále po jednom mejdanu, kdy u nás spal bratr mé přítelkyně vytáhl po snídani z batohu hádejte co? Inu, Kapitál to nebyl.
Řekl sem si, že to stačilo, v antikvariátu si opatřil propracované ilustrované vydání, které je vysázeno snad na čtvrtkách a váží asi pět kilogramů.

A hned od prvních řádků šlo cítit, že Bulgakov to v sobě přesně má, ten talent vyprávění, díky kterému zní každá věta velkolepě, hluboce a procítěně a to i ve chvílích, nebo snad především ve chvílích, kdy lítají hlavy.
Raději jsem se ujistil, zda je autor opravdu ruské národnosti, protože oproti tamním zvyklostem je kniha úchvatně svižná a plná děje. Od chvíle kdy Satan vstoupí na rozpálenou půdu Moskvy nastaví Bulgakov tempo, které do poslední stránky nepoleví. Zásluhu mají i precizně vykreslené charaktery, Moskvané z toho vycházejí jako hromada ziskuchtivých pokryteckých hovad, zatímco pekelná skvadra je vlastně spravedlivá banda s opodstatněným chováním, a to je asi nejlogičtější vykreslení Satana, jaké se mi kdy dostalo. Nicméně jednoznačně nejoblíbenější postavou se u mě stal Kňour, to ohromné kočičí hovádko z jehož zjevu trochu mrazí a jehož činy mě spolehlivě rozesmávaly, kdykoli se objevil na scéně.

Existuje hromada knih, jež se donekonečna rozebírají, hovoří se o mnohovrstevnatosti, o miliardě možných interpretací. Často jde o přehánění, ale v případě Mistra a Markétky cítíte, že tomu tak je, že pokud si jednotlivé kapitoly přečtete za půl roku, rok, pět let, tak pokaždé můžete vnímat něco jiného, jednou se smát a podruhé brečet, ale přesto si myslím, že si tato kniha propírání děje nezaslouží a já se na to ani necítím. Zbývá jen šířit kolem sebe maximální literární nadšení z příběhu, kde v romantické rovině cítíte tu ryzí lásku všude kolem, když je vtipný, smějete se, když je násilný, smějete se, když je šílený, obdivujete tu hloubku fantasie, když je vážný, zpozorníte, kde na vás každou chvíli vypadne zcela nenápadná, ale o to čistší moudrost a když skončí, dlouho v sobě tu hmotu vstřebáváte.

A na konec zbude pocit, že se od onoho osudného dne na Patriarských rybnících událo něco velkolepého.

16 28.11.2019

Po pěti letech jsem otevřel Stephena Kinga.
Když mi mamka ve dvanácti letech koupila čerstvě vydanou Mlhu, představovalo to pro mě bránu do jiného světa. Jako bych objevil poklad, dospělá literatura plná násilí, sexu, myšlenkových pochodů, které jsem v té době asi ještě úplně nedocenil, o to větší váhu však měly. Byl tam člověk, co žere sám sebe například, kterého puberťáka by to nedostalo. Pár let jsem pak četl téměř výhradně jen jeho. Jenže jsem vyzobal ty nejlepší kousky, To, Osvícení, Nezbytné věci, Beznaděj, Noční směnu, Pod kupolí a pár dalších. Pak přišly blbůstky a sračky jako Prokletí Salemu, které jsem četl s napůl vyplnutým mozkem, Christinu, což bylo takové béčko, které by jakž takž fungovalo na plátně mezi filmy ala Hollywoodské děvky s motorovou pilou (tento film opravdu existuje a je pln násilí a koz) a pár dalších kravin. Pověst krále hororů byla ohrožena a já se čím dál tím více ohlížel po jiných autorech. Najednou sem přišel na to, že existují pisálci, kteří dokáží pracovat s atmosférou mnohem lépe a nepotřebují k tomu zkurvenej kočár z pekel ani obřího pavouka. S věkem mě začali srát i přehnané nadpřirozené prvky. To autorovi hororů nemůžu mít za zlé, jenže King je často používá jako berličky pro nakopnutí či rozuzlení děje. Je to prosté a trošku hloupé.
Z knihovny se na mě však smála nepřečtená Misery a jelikož znám film, věděl jsem, že tady perfektně rozběhnutý příběh nezabije démon z dimenze panických vlhkých snů. Tak jsem jí vytáhl, sundal nechutně odpornej přebal (na které by si Beta měla udělat patent) a pustil se do čtení. Ze začátku to bylo, jako bych se vrátil do starých známých míst. Jestli něco King umí, pak je to být sympatický svému čtenáři. Je takovým zvláštním způsobem milý i když popisuje krvavé scény.
Jenže tahle milost může i trochu rušit. Třeba když hlavní hrdina přes bolesti zlomených nohou jede po domě na vozíčku a toto úsilí mu v hlavě komentuje moderátor jako sportovní utkání. To bylo tak blbý, až sem si říkal, jestli nečtu sebeparodii. Nebo hovory se zlým psacím strojem. To je jako když si Kevin v Sám doma povídá se zlým kotlem ve sklepě. Nebo popisování Annie, to bylo kolikrát také strašně naivní. Je prostě zlá, tak řekneme, že v ní zahlédl démona. Uuu, démon, bojte se. Taky poznání, že máme co do činění s úplným magorem přišlo na můj vkus příliš brzy. Stejně jako násilnosti, které Annie provádí. Tím jak velkou bestii se z ní snažil King udělat vlastně ubral logice a uvěřitelnosti finálního aktu. Ztratí se člověk a policista v okolí ženy, která měla pravděpodobně na svědomí smrt desítek dětí a oni otálejí spoustu dní s domovní prohlídkou. Taky ten soudní proces byl fraška a logika těžce skřípala. Jde o smrt dětí proboha, to je kauza století a nikoho nenapadne pátrat po minulosti ženy, kolem níž již od dětství záhadným způsobem umírají lidi. To bylo blbý Stephene, měl si jí nechat vyvraždit svou rodinu, mě by to stačilo, pochopil bych že je magor.
Teď sice jen nadávám a vypichuji chyby, ale nenechte se zmást, mě se to vlastně líbilo. Napínavé scény byly opravdu napínavé, hlavně druhá část byla velmi výživná. Jenže pak přijde finále a zase tu máme filmové klišé v podobě mysleljsemsižejemrtváaleonaještěnachvíliožije scény. V Misery dokonce dvakrát. Au.
Není to jednoduchý říkat, ale Stephen King je přeceňovaný autor. Píše dobře, ale do geniality to má daleko a ani armáda nekriticky smýšlejících fanoušků s tím nic neudělá.
Přemýšlel jsem, zda budu tvrdý či sentimentální, neboli zda dám tři nebo čtyři hvězdičky. Ono na tom vlastně ani nezáleží, ale nakonec budu přísnější, jsou to tři nebo 70% nebo dobrá kniha, to je jedno a mně zůstává dilema, zda se pustit do znovučtení předchozích děl a snižovat hodnocení, nebo nechat v hlavě jen tu vzpomínku na tehdejší ryzí čtenářské orgasmy.
Ta děvka Annie mi teda dala.

4 20.09.2019

Nejlepší kniha o předčasné ejakulaci mladého opilého Nora jakou jsem kdy četl.

1 11.09.2019