Senga komentáře u knih

Škoda toho ideologického balastu. Ale asi těžko by kniha vyšla, kdyby Dora jásala nad tím, jak je NY krásný, svobodný, co všechno si může koupit, a že by v něm klidně zůstala.... :) Pokud od toho odhlédneme, řeší se otázka, co je vlastně rodina, kdo ji tvoří, a zda členové musí být nutně pokrevně spřízněni. A taky je to o střetu představ s realitou - Dora si svou vlastní matku stvořila jako iluzi ve své hlavě, každý večer s ní mluví, svěřuje se, co jí tíží....takto vyfantazírovanou matku vnímá jako něco zářivého.
Vysněná matka se té skutečné nepodobá, několik let odloučení ji její dceři úplně odcizilo, nemají si moc co říci. Spíš si Dora rozumí s jejím manželem. Vztah k nevlastní matce nachází až s odstupem, doslova když je dělí oceán. Bohužel tohle je dost doplňováno o hanění "kapitalistické ciziny", srovnávání NY s Moskvou atd. Dost mě rozesmála část, kde otec láká Doru na to, že uvidí něco mimořádného...a jde o rodný dům Karla Marxe :))

1 23.01.2023

Kdysi jsem byla majetkem jednoho tvrdohlavého kokršpaněla - takže knížka mě místy hodně pobavila. Je vidět, že V. W. měla kokršpaněla "Pinku" doma, studijní materiál přímo před sebou, a dokonale dokázala vystihnout jejich povahu. Nevím, proč v denících psala o této knížce tak negativně, proč ji tak odsuzovala. Ostatní knihy ji většinou při psaní hodně vyčerpávaly, brala jsem to jako druh jejího oddechu. Každopádně kniha mě osobně bavila, bylo to na V. W. klidné čtení.

27.12.2023

Knížka mého dětství, měla jsem ji moc ráda. Děj si pořád nějak vybavuji. Loutky opustí svého smutného principála a odejdou do reálného světa. Střet představ a reality přijde rychle. Čarodějnice zjistí, že perníkovou chalupu v lese není dost dobře možné postavit, víla nemůže na palouku tančit tak dobře jako na tom divadelním.... Všichni se ještě rádi vrátí :) Jako dospělá už knížku neotevřu, abych si nezkazila vzpomínky.

27.07.2023

Výborné, dozvěděla jsem se hodně informací, které jsem neměla šanci ve škole získat (nedávná historie se moc nevyučuje). Nebo mě to ponouklo shánět další informace.

06.04.2023

Neskutečná slátanina, jen vytěžuje z Gulikovy známosti a úspěšnosti jeho děl. Gulik jako sinolog a japanolog měl dokonalé znalosti o době, ve které jeho soudce Ti působil. Držel se reálií, hierarchie společnosti a zvyklosti se v jeho dílech odrážely a dodávaly na působnosti. Tohle je prostě nesmysl. Hodila jsem to do sběru.

Úžasná kniha. Poprvé jsem ji četla ve 12 letech, moc mne oslovila, na konci jsem brečela. Znova jsem si ji přečetla po 18 letech a stejně brečela jako želva: )) Tíživá atmosféra závěru 1. světové války, strach, hlad, snaha zachovat si svou osobnost. Není to knížka čistě dětská. Škoda, že se nepřeložila další díla autorky - "Klára a Karolína" jsou jen jednou částí z trilogie.

10.02.2023

Zachycuje poválečný vývoj textilního průmyslu u nás. Není to tolik o tom, co se nosilo, jako spíše o tom, co se navrhovalo ( a do výroby ani neprošlo). Zajímavá publikace, vadily mi však hrubky v textu, taková kniha by si zasloužila lepší práci editora.

04.02.2023

Obsáhlá, plná informací nejen o tom, co se nosilo, ale i jak se žilo. Nebylo by na škodu, kdyby některá pravidla odívání platila i dnes - člověk by na premiéře v ND nepotkal lidi ve svetru se sobem a v džínách.

04.02.2023

"Tiovky" mám doma všechny, moje oblíbená, oddechová četba. Baví mě popis života a reálií v Číně. Strašidelný klášter přibližuje myšlenky a praktikování taoismu. Příjemně napínavé.

25.01.2023

Těžko lze hodnotit něčí korespondenci, že... Ale všechny tři svazky byly velmi zajímavou sondou do života dvou lidí, kteří jsou do velké míry zmytizováni a obalení nánosem až nedotknutelnosti. Z těch dvou mi přišel mnohem chytřejší Werich, Voskovec působil chvílemi jako pozér, který se snaží o moudré výroky - což mohlo být dáno i tím, že při psaní počítal s tím, že korespondence bude jednou zveřejněna, a proto si pečlivě vedl její archiv. Dost mě překvapila jeho chladnost, téměř krutost, s jakou se zbavil svých adoptivních dcer, na nichž, dle dřívějších dopisů, visel (tedy aspoň tak to proklamoval). Tento rys se objevoval i u Wericha směrem k vlastní rodině, zvláštní. Zarazila mě i jejich averze ke každému, kdo s nimi absolutně nesouhlasil, pomlouvání lidí, kteří jim mnohdy nezištně pomohli. Každopádně čím víc se korespondence chýlila k závěru, tím byla smutnější. Únava, vyčerpání, rozčarování, rezignace, nemoci. Pokud si chce někdo doplnit více o pozadí těchto "událostí", doporučuji knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha.

25.01.2023