Sukdolakus7 komentáře u knih

Ať už si člověk o tomto svérázném manifestu myslí cokoli, je nepochybné, že se kdesi pod "řekou blití a horou sraček" skrývá spousta zajímavých, věcných a důležitých podnětů. Autorka zde například trefně vystihuje toxickou maskulinitu, naráží na otázky spojené se sexismem a na mnoha místech rovněž odkazuje na řadu zásadních společenských problémů, které jsou aktuální dodnes. To podstatné a potenciálně užitečné se ale bohužel ztrácí pod nezměrnou tíhou prvoplánové, nesystematické a repetitivní misandrie (vyobrazené nepříliš valným literárním umem), a tak výsledný produkt ve čtenáři zachovává dojem, že je Valerie Solanas tak trochu jenom fanatická "číča".

1 20.03.2024

Více než samotný obsah 120 dnů Sodomy mě spíše šokovala "kvalita" de Sadova psaného projevu. Rád bych věřil, že kdyby markýz de Sade měl možnost tuto knihu dopsat, dosáhla by alespoň minimálních literárních kvalit. V aktuálním stavu se ale bez pochyby jedná o nejhorší a nejmonotónnější knihu, která se mi kdy dostala do rukou.

14.11.2023

Pokud se někdy k Dánské dívce vrátím, jednoznačně dám před knižní předlohou přednost filmovému zpracování. V oceánu nadmíru květnatých popisných pasáží se bohužel utápí to, co by si Gretin a Liliin příběh zasloužil ze všeho nejvíce, a to jest hloubka. David Ebershoff zcela bez pochyby dokáže čtenáři obratně zprostředkovat vše, co lze člověk vnímat skrze smysly, avšak při snaze přenést jej do nitra jednotlivých postav jednoznačně selhává. Domnívám se, že Dánská dívka mohla být vynikajícím psychologickým románem. Oproti tomu se ale jedná o knihu s velmi plochým vyprávěním, na jejíž stránkách se potenciálně krásný, dojemný a emocionálně vypjatý příběh ztrácí pod nánosem povrchnosti.

2 18.07.2023

(SPOILER) Obdobně jako tomu bylo u knihy Jako zabít ptáčka, tak i román Postav hlídku v sobě nese nespočet protikladů a rozkolů. Rozkol mezi minulostí a přítomností, mezi ideálem a realitou nebo mezi otcem a dcerou. Nejzřetelnější a nejbolestivější střet se pak pravděpodobně odehrává přímo v nitru samotné Čipery Finchové, jež se po návratu do svého rodného Maycombu musí vypořádat s hodnotovým a morálním dědictvím své rodiny. Centrem knihy se tak stává postupný rozvrat bující mezi oddanou milující dcerou a nezávislou dospělou ženou, která poprvé v životě cítí potřebu vymezit se vůči svým blízkým, a to především vůči svému otci. Tento probouzející se vnitřní rozpor je však ozvěnou problémů mnohem větších a obecnějších, které, jak je již u Harper Lee dobrým zvykem, vyplývají z rasových otázek. Nejunikátnější na této knize pro mě osobně však bylo to, že jakýmsi niterním morálním soubojem jsem v průběhu čtení prošel i já sám. Stejně jako Čipera během svého dětství, tak i já jsem si během četby Jako zabít ptáčka postupně vytvořil o Atikovi určité idealizující představy, které byly v pokračování původního románu nabourány, a já tak musel spolu s Janou Luisou svůj přístup a vztah k Atikovi na straně jedné a k určitým morálním hodnotám na straně druhé přezkoumat a revidovat.

2 10.06.2023

Jako zabít ptáčka je příběh, jenž překypuje mnoha viditelnými i skrytými protiklady. Ten, který se bezpochyby nabízí nejvíce, je čtenáři zřejmý již na první pohled, a to protiklad ztělesněný v americkém rasismu. Projevy tohoto nekončícího problému jsou pak v tomto románu pravděpodobně nejzřetelněji patrné v rámci maycombského soudního procesu. Avšak vnímat toto vyprávění pouze jakožto příběh pojednávající o rasové otázce by bylo dle mého názoru do značné míry příliš povrchní. Boj, ať už metaforický či doslovný, je zde veden na mnoha rozdílných frontách. Harper Lee čtenáři představuje svět plný kontrastů, v němž se střetává mládí se stářím, chudoba s bohatstvím, nevzdělanost s kultivovaností a stejně tak je zde i vykreslena propast mezi sférou žen a mužů. Na jedné straně tu tak například stojí dětská zvídavost, volnost, hravost i nevyhnutelná naivita a na straně druhé můžeme vidět umírněnost, moudrost, poctivost ale i hloupost, krutost a faleš světa dospělých. Jedná se o příběh, v němž se empatie mísí s bezcitností, důvtip a rozvaha válčí spolu s nenávistí a čest nastavuje druhou tvář zášti a zlobě. I přes to se však domnívám, že tento román pojednává především o otázkách nevinnosti a viny.

22 19.03.2023

Myslím si, že knihu, která by byla jako Bílá velryba, jsem doposud ještě nečetl. Nakolik se může zdát toto mnohosetstránkové dílo nudné, nezáživné či paradoxně "suché", tak je v mnohém zároveň velmi unikátní a poutavé. Hledá-li zde čtenář stovky stran dobrodružného děje, bude pravděpodobně zklamán. Tato kniha však nabízí mnohem víc. Je skoro až neuvěřitelné s jakou lehkostí, barvitostí a citem pro jazyk Melville dokáže čtenáři předat v desítkách a desítkách kapitol na první pohled nezajímavé a technické informace o mořeplavbě, rybaření, lovu a v neposlední řadě samozřejmě o velrybách a jejich taxonomii, fyziologii či evoluci. Melville tak provádí čtenáře všeobjímajícím a obohacujícím literárním zážitkem, který jakoby mimochodem spojuje hutnou teorii s dobrodružnou praxí - lov velryb rozhodně není triviální práce, a tak pro Melvilla nemá smysl pouštět čtenáře na otevřené moře, není-li nejprve adekvátně připraven a proškolen - avšak i tato teorie je psána elegantně a čtivě a proplétá v sobě vědu a techniku spolu s mytologií a náboženskými a filosofickými tématy, přičemž učeně a sečtěle odkazuje na antické i současné autory a dotýká se otázek biblických rozměrů. Bílá velryba je bezpochyby mnohovrstevnatá kniha, v níž si každý čtenář může najít své - záleží pouze na tom, jak hluboko je ochoten se do jejích stránek potopit.

12 24.02.2023