Ony komentáře u knih

Uuuf. O mně se taky říká, že jsem zatrpklá, ale oproti Elfriede vidím svět docela růžově. Už dlouho se mi nic nečetlo tak těžce. Lačnost je přetížená výčitkami vůči společnosti, které mi často připadají trochu mimo. Ta podpovrchovost příběhu je zajímavá. Připomněla mi filmy Michaela Hanekeho. Pak jsem si vzpomněla, že ten vlastně zfilmoval Pianistku, tak jsem měla aspoň radost, jak jsem si to hezky uvědomila :-) A ještě minimálně právě Pianistku si přečtu (Lačnost byla moje první Jelineková).

3 10.05.2013

Petr Fidelius byl v nesprávný čas na nesprávném místě, a vida, jaké plody taková situace může nést. Sám v předmluvě říká, že dnes už by si s takovými věcmi, jako jsou úvodníky Rudého práva, neměl chuť hrát. Coby topič v letech normalizace si s nimi ale vyhrál neuvěřitelně poctivě, navíc je zachytil ještě v době, kdy byly aktuální a daly se vnímat v kontextu každodenní reality. Pojmosloví, které ve svých analýzách zavádí, nám samozřejmě nemusí úplně vyhovovat, ale často je opravdu trefné a určitě se nebudu bát ho někdy použít. Trochu mi vadí Fideliův arogantní tón, užíváním titulu "pan" u citovaných autorů počínaje. Myslím, že nebylo potřeba dělat z toho větší komedii, než už to je. --- Doporučuji i jiné Fideliovy texty. Někdy mě štve, ale vždycky baví.

2 10.05.2013

Četlo se mi to, jako by mi někdo týden vyprávěl vtip a pak tři dny vysvětloval pointu. Přesto jsem se pobavila. Možná bych se pobavila ještě víc, kdyby Sorokin v první části ještě trochu přitvrdil. Ono by pak ještě víc vyniklo, jak nedostižně tvrdá je ta část druhá. Rozhodně je Třicátá Marinina láska jedna z nejoriginálnějších výpovědí o komunistickém režimu, co znám.

6 10.05.2013

Jak už je u vydání Pessoových textů dobrým zvykem, jde o skvělou editorskou práci. Literárně mě to tentokrát nadchlo o něco méně než jindy. Zvlášť od milostné korespondence jsem čekala víc. Oféliina naivita a Fernandova mimóznost jsou tak definitivní, až to trochu nudí. Ovšem i tato trapná psaníčka patří do Pessoovy nekonečné velké hry se čtenářem, na které jsem závislá.

10.05.2013

Je tu i pár zajímavých věcí, ale převládá nic neříkající adorace. A navrch Klimentovy kydy o lidovosti a českosti. V pronikavé stati Karel Zeman dětem se mistrovo pero rozjelo nevídaným způsobem: "Kdo je malý divák? Pro Zemana rozhodně především kluci. A už tu hned máme slovní spojení kluci a holky, častěji používané kluci a děvčata, ale hned vidíme, že děvčata jsou něco trošinku jiného než holky, jako nejsou totéž v naší představě kluci nebo chlapci. Chlapce si přestavujeme jaksi učesanější, povolnější, uctivější a vychovanější, což neznamená, že kluci musí být nutně darebáci a zase i darebáci jsou kvalitativně rozdílní. Ale správným klukům nesluší stejně totéž, co spořádaným chlapcům. Zemanovi diváci jsou pak spíš ze světa oněch kluků, jak jim dokonce říkáme "pánů kluků". Ale děti, malí diváci, to nejsou také jenom člobrdíci, použijeme-li slovníku Hurvínkova. Zemanovští diváci jsou tedy především správní kluci (přičemž se pochopitelně v nejmenším nevylučují ani správné holky, které se správnými kluky pojí mnoho společného). A řekneme-li tohle, je nám celkem jasné, že tudíž Zemanovými nejlepšími diváky, těmi, na něž tolik od samého začátku myslí, jsou oni kluci bez omezení věku..." (str. 45)

10.05.2013

První problém je ten, že Deleuze a Guattari, jakkoli jsou občas roztomilí a vtipní, se hodně těžce čtou a ještě tíže chápou. Druhá velká potíž pro mě spočívá v tom, že nemám načteno dost klasických literárně interpretačních studií ani nastudovanou Freudovu psychoanalýzu, takže se spolu s autory nemám proti čemu bouřit ani mě nechytá amok z jejich kacířství. Rozhodně je však jejich přístup k literatuře zajímavý a inspirativní (pravda, spíš než v Kafkovi mě o tom převědčili v Rizomě/Rizomatu), takže tenhle blud mi stál za přečtení a dálipámbu ještě někdy stát bude.

2 10.05.2013

Přečíst Fasádu mi trvalo docela dlouho a během přestávek se mi po jejích hrdinech nijak zvlášť nestýskalo, ale vždycky, když už jsem se rozhoupala ji otevřít, jsem měla z toho textu, protkaného nejrůznějšími odkazy a zvláštním humorem, extrémní požitek. (Třeba tu pasáž o s*aní někde těsně před půlkou jsem četla ve vlaku a smála se nahlas jak idiot.) Navíc jsem knihu dočetla 1.5. a její děj končí taktéž 1.5., což je taková hezká náhodička.

01.05.2013

Cca první půlka románu, která je psaná tím stylem, že někdo vypráví, jak mu někdo vyprávěl, co mu někdo vyprávěl, je poněkud náročnější, ale nakonec mi Lewis nezůstal nic dlužen. Jistou předvídatelnost některých dějových zvratů vyvažují zábavné obraty žánrové a skoky mezi naprostým škvárem a dílem, které celkem má co říct.

1 24.03.2013

Tvrzení na záložce, že jde o "poutavý a zároveň poučný děj, který se čte jedním dechem," je v podstatě pravdivé. Jenže já mám pocit, že o něčem tak fascinujícím, jako byl letenský Stalinův pomník, ani nepoutavě a nepoučně psát nejde. Téma samo o sobě tady dělá opravdu hodně, autor určitě nastudoval prameny a chytl správné pamětníky, nicméně zpracování nijak oslnivé není. Beletrizace historických událostí by mi nevadila, ovšem Cainer evidentně není žádný velký romanopisec. V líčení privátních osudů fantazíruje a zabíhá do zbytečných detailů (ve kterých na sebe především prozrazuje, že neumí napsat normální dialog), rovina historického pozadí je zas naopak až příliš obecná a eklekticky poskládaná. Nevyváženost obsahu ještě podtrhuje děsná formální stránka textu – anarchistická interpunkce, neomluvitelné množství překlepů (Mikuláš Aleš a Hogo Demartini, wtf?), zrůdnosti jako "by jste" etc. Reprodukce fotografií jsou taky dost otřesné. Myslím, že Mariusz Szczygieł zajásal předčasně.

20.01.2013

V téhle knize je toho strašně moc, ale máloco je pořádně dovedené do konce. U "vyšších" problémů se asi počítá s tím, že každý ví, jak se věci budou vyvíjet, když je vzali do rukou soudruzi. Zvlášť dnešní čtenář to ví moc dobře. Ale co dílčí příběhy jednotlivých hrdinů? Řezáč co do počtu postav rozhodně nebyl žádný troškař. Až z těch davů jde hrůza. Autor to zdánlivě vyřešil tak, že každé postavě přisoudil výrazné vnější atributy, díky kterým se čtenář nejen orientuje, ale brzy se v Potočné sám takřka zabydlí. To je skvělé. Ale někde uprostřed se mi ztratili Rejzek s tou Němkou a teď vůbec nemůžu přijít na to, co se s nimi stalo. Ve snaze o komplexnost jsou zanedbány nejslibnější dějové linky - např. stíhání Magerové. O odfláknutých milostných zápletkách, zcela podléhajících dobovému schematismu, darmo mluvit. Láska mezi soudruhy a soudružkami je automaticky oboustranná a samozřejmě velmi cudná. V náznacích se sice objevuje nějaké planutí, ale osobně na mě Zdenina "mladá, tvrdá hruď" působí zase spíš budovatelsky než žensky přitažlivě.
Těžko říct, jak moc realistické jsou pasáže o průběhu odsunu, ale působivost se jim upřít nedá. Útoky na české buržousty (ironické líčení Trncova večírku apod.) jsou už o poznání černobělejší.
Za zvláštní úvahu by stála úloha dýmek a cigaret v tomto románu. Kouří se na obou stranách, a to hodně, ale na každé to s sebou nese něco jiného. Komunista kouří, protože se u toho lépe soustředí na práci, protože se může o cigarety soudružsky rozdělit, protože mu dýmka připomíná Gottwalda a Stalina nebo taky proto, že díky triku s cigaretami se dá dopadnout válečný zločinec... Naproti tomu buržoové pořád jen teatrálně zamačkávají své značkové nedopalky v broušených popelnících. Taky je zajímavé, že buržoazní ženy kouří, až mají žluté zuby, zatímco soudružka si nezapálí nikdy.
Závěrem zbývá dodat, že Nástup, ač na první pohled nevypadá, je skutečně čtivý a místy napínavý.

8 15.01.2013

Poláček je opravdu mistr slovního (a stylistického) humoru, nicméně jen na tom se tak rozsáhlá próza asi stavět nedá. Popisované situace mi většinou zas tak vtipné nepřišly a celek je hodně chatrný.

1 29.11.2012

Myslím, že redakce mohla být při sestavování knihy přísnější – z těch úryvků z různých periodik, kde Höger musel zamudrovat o všem od dámských módních doplňků po světový mír, jsem byla trochu rozpačitá. Nicméně tematika herectví naštěstí ve výboru převažuje a většina textů je zajímavá a příjemná.

26.11.2012