LucieB. komentáře u knih

Pokud máte rádi emotivní životní příběhy s romantickou linkou, pak by vám Wildflowers: Odvaha mohla sednout. Autorka staví příběh na oblíbeném motivu věkového rozdílu a zakázané přitažlivosti, ale rozhodně nesází jen na romantické jiskření. Důležitou roli hrají také rodinné vztahy, osobní růst a otázka, zda si člověk zaslouží druhou šanci.

Hlavní hrdinka je osmnáctiletá Salem, lehce impulzivní dívka a velmi samostatná dívka, která se snaží vyrovnat se s traumatickou minulostí. Učí se důvěřovat sama sobě a hledá své místo ve světě. Druhou postavou je Thayer, uzavřený mrzout, unavený životem i péčí o malého syna Forresta. Postupně se do sebe zamilují, když Salem začne Forresta hlídat, a to navzdory většímu věkovému rozdílu. Jejich vztah se nerozvíjí překotně, ale postupně skrze společně strávený čas, drobné rozhovory a každodenní okamžiky. Díky tomu působí uvěřitelněji než řada jiných romantických titulů. Kontrast mezi nimi vytváří většinu napětí i kouzlo příběhu. A pak je tu ještě milý a podporující Caleb, který je Salem vždy oporou…
Velkým plusem je atmosféra. Kniha nabízí kombinaci něžných scén, lehkého humoru i emotivních momentů, které dokážou čtenáře pořádně zasáhnout. Nečekejte tedy oddechovou romantiku – autorka se věnuje i složitějším tématům a ukazuje, že city nejsou vždy jednoduché ani pohodlné.
Uchvátila mě květinová ořízka i obálka, to je pastva pro oči. Netradiční je sazba textu, kdy jsou mezi dialogy odstavce s mezerou, ale po chvilce si zvyknete.
Nejvíce si Wildflowers: Odvahu užijí čtenářky příběhů ve stylu Colleen Hoover nebo Lucy Score. Spojuje contemporary romance + new adult + age-gap romance. Potěší všechny, kdo mají rádi pomaleji budované vztahy, výraznou chemii mezi hlavními postavami, silné emoce a příběhy o druhých šancích. Příběh Thayera a Salem bude pokračovat s názvem Wildflowers: Znovuzrození. A já si ho rozhodně nenechám ujít, protože vesmír pro nás nechce konec, ale nový začátek.

Stanley Tucci vám připomene, jak důležité je společné stolování. Přinese vám radost, sdílení společných okamžiků s rodinou či přáteli, pohostinnost. Obyčejné věci jsou v životě ty nejdůležitější, což člověk leckdy pochopí, až když se k němu štěstěna či zdraví otočí zády. Pak si uvědomíte, že trávit čas se svými blízkými u jednoho stolu a u báječného jídla, vám přináší radost, štěstí a spokojenost. A to se koupit nedá, to se musí zažít. Z knihy jsem měla hlavní pocit = Stanleyho radost ze života, s pokorou, úctou k rodině, k lidem, jídlu... Miluju jeho pořad v České televizi Stanley Tucci a všechny chutě Itálie. Vězte, že vrátit se ke kořenům vám přinese uspokojení. Prostě dávám palec nahoru :-)

Román inspirovaný osudem vily Lídy Baarové je nesmírně křehký. Poválečnou dobou, politickými okolnostmi a nelehkým osudem obyvatel hanspaulské vily přezdívané koráb či parník. Zároveň je nesmírně silný díky lidem, o kterých vypráví. Zdánlivě obyčejných, tápajících, zkoušených ranami osudu, avšak nezlomných.

V období patnácti let, od roku 1945 do roku 1960 se na pozadí poválečných událostí a nástupu komunismu odehrává příběh vily, která je současně domovem i vězením všem svým obyvatelům. Šťastné chvíle, přání zastavit čas tady a teď, jsou za pár šťastných let fuč. Osud přináší jednu ránu za druhou. Smutek se zde přelévá do beznaděje, nevětrá se tu, aby ven nedoléhaly nekonečné hádky jeho obyvatel. A tak dům křičí za ně. Pukliny ve zdech, rozklížené podlahy, vrzající panty, zatékání do místností v posledním patře. Navenek neuvěřitelný architektonický počin, uvnitř však horší než tisíc let starý hrad.

Příběh Lídy Baarové je tu okrajová záležitost. I když, je vůbec možné někoho, kdo zářil tak jako Lída, přehlédnout? Extrovertní, ctižádostivá Lída je pro introvertní a psychicky křehkou mladší sestru Zorku vzorem i prokletím. Zorka nese tíhu celé rodiny, truchlí po mamince, jenž zemřela při výslechu, po své oblíbené práci, po sestře, i po tom, kým sama byla. Koho by nezlomilo tolik neštěstí?

Hlavní roli v románu „hraje“ Evelína, sestřenice slavných hereček Lídy a Zorky Babkových. Dívky spolu v dětství vyrůstaly a trávily spolu spoustu času. Sepisovaly si úkoly, které když splní, dojdou v životě naplnění. Jenže člověk míní a život mění. Osud Lídy a Zorky i jejich rodičů je bolestný, veřejnosti známý, ale pořád je tu ještě Evelína. Nenápadná, toužící po svobodě, po lásce, po rodině… Cestu má však vydlážděnou spoustou ran osudu a těžkostí. Muži, kteří jí vstoupí do života, nejsou černobílí…, odhaluje také, kolik podob může mít láska a co je opravdovým smyslem života člověka.

Román vychází ze skutečných událostí příbuzných autorčiny maminky. Snad proto je v něm tolik melancholie, ale i odvahy čelit nepřízni osudu a nikdy se nevzdat. Kohout na obálce nese poselství, které se v knize dozvíte. K přečtení doporučuji, kniha se mi moc líbila.

Paul Newman byl fenomenální americký herec i režisér, úspěšný automobilový závodník a filantrop. Newmanova kniha pamětí je snahou uvést na pravou míru spoustu věcí, které chtěl vysvětlit svým dětem. Je tak trošku sebezpytováním, rozebíráním pocitů, motivů a pohnutek, ale i upřímnými vzpomínkami a názory jeho rodiny, přátel z filmové branže i mimo ni, například kamarádů z námořnictva, kde za druhé světové války sloužil jako radista a střelec na torpédových bombardérech. Jedinečný člověk, který se nikdy nepřestal učit a snažil se zlepšovat sebe i svět kolem sebe. Nikdy však nepřestal usilovat o nepolapitelnou „dokonalost“, o které vždy mluvil, ať už ve svém herectví, závodění, filantropii… Jak sám o sobě prohlašoval, měl víc houževnatosti než talentu, ale to mu ne každý uvěří. Herec s pronikavě modrýma očima byl fyzicky velice pohledný a v šedesátých letech 20. století byl považován za sexuální symbol.

Ze zajímavostí, které jsem o Paulovi Newmanovi nevěděla, bylo například to, že jeho matka pocházela z Rakousko-Uherska, z míst, kde leží dnešní Slovensko nebo že měl židovský původ a obrovské problémy s alkoholem, které bohužel v jeho rodině nebyly ojedinělé. Nebo že byl velice inspirativním člověkem právě pro filantropii, kterou považoval za svůj největší životní odkaz. Jako politický aktivista a humanitární pracovník shromáždil a daroval téměř jednu miliardu dolarů mnoha charitativním organizacím, což je opravdu fascinující.

Neobyčejný život obyčejného muže je podtitulkem knihy jeho pamětí. A právě význam slov „neobyčejný“ a „obyčejný“ totiž po přečtení knihy dokonale pochopíte. Upřímně zde přiznává své plusy i minusy, vzlety i pády. Kniha udělá radost všem, které Paul Newman uhranul jako charismatický herec s jiskrou v oku a hltali jeho filmy, i těm, kteří obdivovali „americký sen“, jenž žil, jeho nesmírnou pracovitost i široký záběr aktivit. Měl šest dětí a byl padesát let ženatý s oscarovou herečkou Joanne Woodwardovou. Zemřel v roce 2008 ve věku třiaosmdesáti let.

Ženské přátelství je jedinečné pouto, které překračuje běžné vztahy a vytváří hlubokou podporu, empatii a sesterství. V románu jedné z nejoblíbenějších francouzských autorek, Marie Vareilleové, se vrátíte do období dětství, dospívání, do školních let, které by mělo být tím nejkrásnějším životním obdobím pro každou dívku. Jenže jednoho dne patnáctiletá Sara Leroyová zmizí a ani policie nedokáže přijít na to, co se opravdu stalo. Malé městečko na pobřeží Lamanšského průlivu, kde se příběh odehrává, a stejně tak celá Francie, jsou v šoku.
Po dvaceti letech se vydává novinářka Fanny na nátlak zaměstnavatele zpátky domů, aby vypátrala a znovuoživila Sařin příběh. Jenže té se do toho nechce, nemá na tu dobu zrovna dobré vzpomínky, navíc se neviděla se svou sestrou Angélique, Sařinou tehdejší kamarádkou, již celé roky a nejsou spolu ani v kontaktu. Na cestu navíc vyrazí Fanny spolu se svou nevlastní dcerou Lilly, se kterou nemá zrovna ty nejlepší vztahy. Takže pro Fanny prima vyhlídka… Lilly ji ignoruje, nesnáší ji, hází jí klacky pod nohy, přestože se Fanny velice snaží, aby spolu navázaly otevřenější a hlavně důvěrnější vztah, ale na to by musely být dvě. Jak však obě odhalují pečlivou rešerší z dobového tisku, mravenčím vyšetřováním, a také rozhovory s pamětníky a snahou o rekonstrukci příběhu víc a víc ze skutečnosti, co se tehdy doopravdy stalo, ledy povolují.
Zajímavostí je určitě vyprávění příběhu na střídačku všemi hlavními protagonistkami, přičemž autorka dráždí čtenářovu fantazii na nejvyšší míru a hraje si s ním jako kočka s myší.
Knihu doporučuji k přečtení, jde o zajímavý a mnohovrstevnatý vhled do ženské duše. Je oslavou upřímnosti, důvěry, otevřenosti i důležitosti odpuštění a skutečného, hlubokého ženského přátelství. Ukazuje důležitost bezpodmínečné podpory nejen v radostných chvílích, ale i v těžkých obdobích. Je jako neviditelná síť, která drží, podpírá a chrání, má moc měnit životy a dokáže překonat vzdálenost i čas.

Evelína, hlavní hrdinka povídkové knihy Neklidná růže, je žena v nejlepších letech a touží po lásce. Je rozvedená, svérázná, ztřeštěná, naivní, sarkastická, vášnivá, vtipná, smyslná a neklidná. Hledá, koketuje, svádí, užívá si, souží se, tápe. Čas běží, a ona stále sní o muži cválajícím na bílém koni. Muži se kolem ní jen hemží, jenže kde najít a jak poznat toho pravého, který s ní bude souznět, ocení její duši a dokáže ji rozesmát? Evelína nepřestává zarputile hledat, plnými hrstmi rozdává životní optimismus a nadhled, jenže dostává vrchovaté nic. Bezhlavě se však vrhá do dalších milostných dobrodružství a občas je to jako jízda na horské dráze. Nahoru a dolů… V jejím hledání ji vehementně podporují kamarádi, potměšilí dohazovači. Se svou dospělou a samostatnou dcerou má výborný vztah, díky čemuž dokáže být svobodomyslná.

Čtivá knížka plná sebereflexe, motýlků v břiše, lechtivých okamžiků a občas sakra trapných situací i pořádné švandy, je nevšední nejen květnatým slovníkem, ale i přesným vystižením niterných pocitů ženy.

Neklidná růže je trefou do černého obzvlášť pro ženy, které už mají něco „odžito“ a rozhodly se to i přes nevydařený partnerský vztah nezabalit. Nečekají v koutě, až je tam někdo najde. Kniha tak pomůže pochopit, že všechno, co se nám v životě děje, má svůj význam, a i když se to někdy nezdá fér, je v první řadě třeba začít mít rád hlavně sám sebe. Objevit svobodu, žít tady a teď, užít si bezstarostnost a uvědomit si, že štěstí je dar, který si můžeme nadělit, budeme-li chtít.

Monika J. Čapková ve své prvotině ukazuje, že tíživá samota, bolavá duše, prázdnota a ztracená sebejistota po životních kotrmelcích, je jen přechodný stav. Dokáže dát naději, že na každou „neklidnou růži“ někde čeká princ. Nebude nejspíš na bílém koni, možná bude mít jen starší auťák, třeba pojede na kole, nebo půjde pěšky, to je totiž úplně fuk… ale dokáže podpořit, rozesmát, pohladit, ocenit, nabídnout, pochopit, rozdělit se a milovat… To je hlavní poselství této knihy a její autorky.

Jana, Marcela, Kristina, Zuzana – čtyřlístek žen z románu Kateřiny Chalupníkové MaminkOFF s podtitulem Malovaly jsme si mateřství čtenářům pěkně zostra, po pravdě, s něhou i drsně, s laskavostí i bez příkras odhalí nástrahy mateřství i rodinného života. Tahle čtveřice ani nemůže být rozdílnější, pojí je přátelství a ženské souznění, ale každá jede na jiné vlně, po jiné koleji a lítá na jiné oběžné dráze. Každá odhalí pěkně až na dřeň, co jim přineslo těhotenství, mateřství a rodinný život, a že tato všeříkající a jednoznačná slova mohou mít mnoho poloh.

Z manželky se proměníte na matku – a že je to překotný i bolestivý přerod… Neustálý kolotoč kojení, uspávání, celodenního dozoru dětí, péče o domácnost i manžela, na kterém stojí tíha uživení rodiny je holý fakt, nejenom pouhé stěžování si hysterických maminek, co si nedokážou udělat v mateřství „pořádek“. Zkuste do toho zařadit ještě profesní růst, studia, kariéru… a čas tak rychle letí… Z malého voňavého miminka je děsně rychle roztomilé batole, a než člověk dvakrát mrkne, má doma začínajícího puberťáka…

citace z knihy: Jen bych chtěla trochu pomoct. A občas bejt sama. Když jsem si jednou postěžovala mámě, tak si povzdychla a řekla: „Marcelko, když ty toho chceš nějak moc.“

Mateřství, výchova dětí a zodpovědnost za ně, to je celoživotní vzdělávací kurz maminek se spoustou zkoušek, nástrah, pastí, emočních houpaček, lásky, otevřené náruče a objevení vlastních netušených schopností, o kterých jsme předtím my, ty zasněné dívky s plány o budoucnosti a se spoustou snů, nevěděly.
Přesvědčíte se, že není všechno tak dokonalé, jak může na sociálních sítí vypadat, že zlatá klec není všechno, že každá rodina má své mouchy a že nejdůležitější je zachovat i u všeho zdravý rozum a také nadhled. K tomuto poznání však nevede cesta rozkvetlou růžovou zahradou.

Palec nahoru bych dala autorce za odvahu popsat věci tak jak jsou. MaminkOFF je kniha o mateřství po pravdě - z pohledu některých maminek. I já se v něčem poznala, a spoustu pocitů se mi znovu vybavilo… vím, zač je toho loket, a také vím, co tím chtěla autorka sdělit – vyzdvihnout ženy. Matky i nematky. Podpořit je v jejich cestě a dodat jim odvahu, pochopení a podporu.

Závěrem si dovolím ještě jednu citaci z knihy:
"…je třeba si uvědomit, že žádná z nás nežije v dokonalém světě, že úplně všichni máme v životě dobrý a blbý věci a že nikdo na světě nemá všechno. Musela bych bejt kráva, abych se tím užírala."

Kdo ještě nezná tuhle povedenou partičku, bude příjemně překvapený. Dobrodružné příběhy, kde nechybí napětí, odvaha, ale taky krapet štěstí... Některé situace, do kterých se dostanou shodou okolností a náhod, mohou skončit špatně, pokud člověk nezná alespoň základy přežití pro konkrétní situaci - tentokrát je to boj s ohněm. Kdo by jej na dovolené na Kanárech čekal? Právě že nikdo...
Naše děti tuhle řadu milují. V knihovně máme všechny díly a vřele doporučujeme!
Zkuste www.gangodvaznych.cz

Po přečtení fejetonu S RUKAMA U KOLÍNEK se budete válet smíchy, to vám garantuji! Podobné salvy smíchy u mě vyvolaly i PRANÍ Z JEDNÉ A DRUHÉ KAPSY, MŮJ SOUSED COPPERFIELD, RODIČOVSKÉ STUPŇOVÁNÍ a MLUV S NÍM. ALE NE JAKO S DEBILEM. Komik Pavel Tomeš mě naprosto odzbrojil tím, jak rychle vypointuje i vcelku banální záležitost. Píše o běžných věcech, které se staly, stávají a stanou každému z nás. Kniha fejetonů Tohle lidi hodně berou mě opravdu dostala, a to v pozitivním slova smyslu. Bavila jsem se od začátku do konce a nedalo mi, než že jsem ji zhltla na jeden zátah. Povinnosti nepovinnosti, děti neděti, manžel nemanžel, prostě jsem jen četla…
Zkušenosti stand-up komika jsou znát, na pár řádcích se tak skrývá mistrovství slov, které se záhy spojí v malé i větší vtípky. Sarkasmus, absurdita i cynismus se tady strká a pošťuchuje, ale zaručeně pobaví. Úplně jsem se viděla v převýchově dětí, na schůzi v bytovém domě, v dětském koutku a ten kominík nebo Den D, to snad musel být někdo u nás… jo, a abych nezapomněla dodat, je třeba, aby lidi tohle hodně brali, protože v dnešní době plné megahnusných zpráv vám tahle knížka zaručeně vykouzlí úsměv na tváři.

Z populární edice Gang odvážných GO! nám nesmí utéct žádný příběh. Zprvu to vždy vypadá na pěkný výlet, který se však vlivem počasí a nevyzpytatelných událostí změní na doslova boj o holý život. Spisovatelka Ivona Březinová umí napětí tak vystupňovat, že nedočkavě obracíte stránky, a nemůžete se odtrhnout. Aspoň to jsem odpozorovala u naší Beaty, která aspoň na chvilku odloží mobil a čte, dokud knihu nedočte. Přispívají k tomu také ilustrace Matyáše Namaie, díky nimž je napětí ještě plastičtější.
V příběhu V pasti dravé řeky vyrazí děti tentokrát do hřenských soutěsek na lodičky. Překrásná okolní divoká příroda je velkým lákadlem, opravdová pastva pro oči a tolik míst, co stojí za to vidět. Jenže kvůli bleskové povodni, způsobené nečekaným množstvím srážek, se nevinný výlet promění na boj o přežití. Šestice přátel pak spolu s ostatními návštěvníky zažije opravdu nepříjemné chvilky, pro které se však hodí znát zásady pro přežití, které v bezpečí obýváku mohou působit pro někoho nadneseně, jenže tváří v tvář nebezpečí se z nich stávají rady k nezaplacení. Na konci knížky takový soupis rad a pravidel najdete, a stojí za to si je přečíst aspoň 2x. Nevíte, kdy se vám budou hodit, protože nebezpečí může být blíž, než si myslíte, a to i přesto, že jste uvědomělí a chováte se vždy zodpovědně. Příroda je mocnější než my.

V edici již vyšlo Ztraceni ve vlnách, Nevinná lavina, Ve spárech džungle, Netvor třese zemí a Poušť, všude poušť. A já doporučuji každou z nich, čtenář se dozví, nejen jak bojovat s nepřízní situace, ale jak je důležité táhnout s ostatními za jeden provaz, a že je fajn mít kamarády, kteří vás podrží a pomohou vám.

ukázka: Jonáš se ohlédl, protože ten hukot uslyšel jako první. Mariana viděla, jak se mu oči rozšířily strachem, a taky se otočila. Karel se stihl jen pokrčit v kolenou, ale náraz obří vlny neměl šanci ustát. Vmžiku ho to smetlo do zuřícího proudu, takže už neviděl, jak vlna vymrštila loď i s dětmi do výšky…

Bez vody bychom nebyli a nežili. Voda je nenahraditelná, je posvátná i zázračná. Kniha Jarmily Mandžukové, autorky více než stovky knih o zdravém životním stylu, alternativních metodách léčby, osobním rozvoji i astrologii vydaná pod názvem LÉČIVÁ SÍLA VODY dokáže čtenáři, jak je voda pro lidské tělo důležitá. Voda je dostupná pro spotřebitele v mnoha formách, nejdůležitější však je dodržovat správně pitný režim, který je nezbytný pro správné fungování lidského těla.
Voda je základ zdraví, vitality, úspěchu a krásy, má uzdravující sílu (najdete zde tipy na využití vody při nemocech od A do Z (alergie, astma, artróza… bolest hlavy, zad, zubů… deprese, ekzémy, chřipku, kašel, klimakterium, krevní oběh, nespavost, neplodnost, otoky, průjem, stres, svalové křeče… zácpu, zánět močových cest, žlučník a další). Upravená a aktivovaná voda (levitovaná, dynamizovaná, magnetická, pyramidová, drahokamová, křemenná, šungitová, stříbrná a zlatá…) může snadno získat zcela nové, netušené a pro člověka velmi prospěšné vlastnosti.
Autorka nabádá vnímat čistou pitnou vodu jako hlavní zdroj našeho zdraví. Pokud k němu přidáme otužování a utužování organismu prostřednictvím vodních procedur, postupně začneme vnímat, jak se koncentruje naše vnímání, ztrácí se vnitřní napětí, přibývá nám energie, cítíme se vyrovnanější a spokojenější, harmonizuje se náš spánek, pomůže nám se snížením hmotnosti…
Knížku jsem přečetla jedním dechem a vřele ji doporučuji na základě vlastních kladných zkušeností.
Voda je nejdůležitější věc na světě, kterou máme. Peter Brabeck-Letmathe

Dřeviny jsou rostliny, jejichž stonky dřevnatí a jsou schopny přežívat v nepříznivých ročních obdobích. Jednu kategorii dřevin tvoří stromy, které mají kmen a ve výšce rozvětvené koruny, což jim umožňuje lépe využívat prostor a sluneční světlo. Další kategorií dřevin jsou keře, které hlavní kmen nemají a jejichž celodřevěné stonky se větví hned u země. „HERBÁŘ aneb STROMY A KEŘE“ představuje 98 druhů dřevin s překrásnými ilustracemi z rostlinopisů 18. a 19. století, které vynikaly botanickou věrností a dokonalou technikou zpracování. Knihu ocení především lidé, jenž se zajímají o lidové léčitelství nebo praktické využití či ochranu dřevin – např. pěstitelé, zahradníci, botanici, milovníci přírody a další.
Lidem stromy přinášejí praktický užitek od nepaměti. Ze dřeva se vyrábějí části nástrojů, stavební materiál, dřevěný nábytek a umělecké předměty. Dřevo slouží k topení, využití najde v papírenském průmyslu… odhaduje se, že ze dřeva světových lesů se vyrábí na 20 000 nejrůznějších produktů. Ovocné stromy pak přinášejí užitek v podobě plodů i dřeva. Stromy byly uctívány jako příbytky božstev a duší zemřelých, byly chápány jako symbol utváření světa a lidské existence. Byly opředeny nejrůznější magií a pověrami. Neměli bychom však zapomínat na jejich ochranu, protože stromy tvoří zdravou krajinu a jsou nenahraditelnými spolutvůrci místního klimatu, zadržují vodu v krajině.
U každé rostliny najdete jak obecný, tak latinský název, popis, výskyt, využití pro zdraví, zajímavosti a další užitek a jako perličku pak výpis ze starého herbáře s receptem.
Nechybí česko-latinský rejstřík i latinsko-český rejstřík, ale i slovensko-česko-latinský slovník.
Bez černý, borovice lesní, broskvoň obecná… dub letní, fíkovník smokvoň, hloh obecný… jabloň domácí, jalovec obecný… lípa srdčitá, líska obecná… muškátovník pravý, medvědice lékařská… olivovník evropský, olše lepkavá, ořešák královský… réva vinná, rohovník obecný… smrk ztepilý, srstka angrešt, střemcha obecná… vrba jíva, vřesna bahenní… zimolez kozí list, zimostráz vždyzelený.
Nádherný herbář jsem zakoupila babičce, která zpracovává vše, co kolem roste a kvete. Zavařuje, vyrábí domácí medikamenty a také lektvary podle starých receptů, které se u nás v rodině dědí. Staré ilustrace jsou opravdový skvost a je velkou radostí si herbářem i jen tak listovat. Zkuste si vyrobit odvar z dubové kůry, bezovou limonádu, obklad či odvar z čerstvých listů srstky angreštu pro špatně se hojící rány, nebo rozmačkané angreštové plody jako pleťovou masku pro rozjasnění pleti. Budete překvapeni, jak široké využití zde najdete.

Budete překvapeni, jak dokáže obyčejná voda zlepšit zdraví, co všechno vyléčí vodoléčba a jak je důležitý pitný režim. Tuto knihu doporučuju každému, kdo stejně jako já bojuje dnes a denně s vlastním pitným režimem.

Pomotané pohádky umí ze vyprávět tatínek ze všech nejlépe. Skvělá knížka pro předškoláky a první a druhé čtení.

Magický vztah člověka a zvířete najdete v knize Olgy Krumlovské Léčba kočkou, která je určena nejen všem milovníkům koček a zvířat všeobecně, ale i těm, kdo se zajímají o přírodní energie a alternativní terapie. Kniha přináší informace z historie, mytologie, domestikaci, ale i komunikaci mezi zvířetem a člověkem. Autorka se zde upřímně vyznává k lásce o obdivu ke kočkám jako bytostem, ale své místo tu má i duchovní rovina a nechybí příběhy, které rozněžní každého milovníka koček.

Říká se, že kočky mají 9 životů. Není zcela jasné, odkud pramení tato pověra, ale je zřejmé, že kočky uctívalo mnoho dávných kultur jako magická zvířata a v mytologii, zejména egyptské, byly spojovány a vzývány jako božstvo.

Kočky si vždycky budou dělat co chtějí a kdy chtějí, a není nic, co byste s tím mohli udělat. Frank Perkins.

Víte, co vám chtějí kočičky říct? Znáte tu nejzákladnější symboliku jejich mluvy, kdy si každá kočka a její lidský přítel vytvoří za roky svého soužití dorozumívací projevy? Převážná část majitelů si se svojí kočkou povídá a zvíře reaguje na určité věty, jejich hlasovou výšku nebo zvolený způsob vyjadřování a náladu. Kočka se stává společníkem, partnerem a mnohdy i vrbou, které můžeme všechno svěřit. Nekárá, nehodnotí, je univerzálním léčitelem a dokáže být velmi dobrou společnicí stresovaných a duševně nemocných lidí. Záleží ale na sympatiích, kočka si sama vybírá, koho bude léčit. Ale pokud si získáte kočku na svou stranu, máte vyhráno.

Když si hraji se svou kočkou, mám občas pocit, že si ona hraje se mnou. Montaigne

Pěknou kapitolou jsou Kočky mého života, kde se autorka svěřuje s příběhy některých výjimečných koček, které prošly jejím životem. V jiné kapitole zase doporučuje, jakou kočičku si vybrat a jak poznáte, že se k vám nejlépe hodí.
Kapitola Kočičí zahrádka poradí, které rostliny se k vaší kočce nejlépe hodí, protože jak je známo, kočka potřebuje zelené rostliny a trávy ke správnému trávení.

Koťátka jsou andělé s vousky. Alexis Flora Hope

Zajímavostí je výklad snů o kočkách a kočičí horoskop, ve kterém tu svou kočičku zcela jistě najdete. Na tu naši Cácorku tedy fakt sedí! A kdybyste snad někdy váhali, jaké dát své kočičce jméno, můžete se inspirovat bohatým přehledem všemožných kočičích jmen.

Když sis vysloužil její náklonnost, bude kočka tvým přítelem, nikdy však otrokem. Théophile Gautier

O autorce: PhDr. Olga Krumlovská, novinářka a astroložka, autorka mnoha knih o józe, magických místech, astrologii a léčitelství, přichází s knihou o zázračné léčivé schopnosti jejích oblíbených domácích mazlíčků – koček. S léčivou schopností těchto zvířat má cenné zkušenosti zejména díky svému autistickému synovi a také díky zdravotním problémům, které překonala hlavně, jak říká, díky své kočce Mao. A jak sama říká: Když získáte lásku kočky, najdete v ní kamarádku, léčitele a ochránce, který se nelekne ani samotného pekla.

Léčba kočkou je skutečným balzámem pro duši všech milovníků koček. Věřím, že po přečtení této knížky se naprosto ztotožníte s autorčinými názory, postřehy, zkušenostmi a příběhy. A pokud jste dočetli až sem, znamená to, že kočky jsou součástí vašeho života a že byste o nich dokázali s láskou a něhou vyprávět nekonečné hodiny. Nezpochybnitelné však je, že kočky byly, jsou a budou velice důležitou součástí našeho života.

Ustrašená veverka Barborka je knížka pro děti, které si potřebují dodat odvahu, jsou bázlivé, bojácné, mají nízké sebevědomí a také se tak trošku straní ostatních.

Příběh malé veverky Barborky jim pomůže všechny tyto nesnáze hravě překonat. Je důležité, aby měly podporu a povzbuzení rodiny a kamarádů a najednou zjistí, že všechno jde hravě zvládnout a vůbec se není čeho bát. Jde jen o to, aby udělaly první krok a pak to jde docela samo.

Malá veverka Barborka bydlí na velikém stromě spolu se svou rodinou a třemi sourozenci. Čtyřčata pěkně rostou a je na čase, aby se odvážila z hnízda a naučila se šplhat po stromech. Třem veverčatům to jde na výbornou, hned skáčou, hned šplhají, a dokonce začínají hledat oříšky. Jenže Barborka se bojí, že by mohla spadnout a něco by se jí mohlo stát. A zatímco její sourozenci běhají a dovádějí s ostatními zvířátky na stromě i na zemi, Barborka se strachy krčí v hnízdě. Třese se, nechce se pustit mámina kožíšku a zároveň je strašně smutná, protože by si přece jen ráda hrála s ostatními zvířátky. A když jí večer sourozenci vyprávějí, co všechno za celý den zažily, viděly a koho potkaly, bylo to celé ještě horší.

Jednou seděla veverka na stromě vedle hnízda a kolem letěl motýl. Barborka se strašně divila, jak to, že se motýlek vůbec nebojí létat? To je proto, že je to jeho přirozenost a chce to jen sebrat odvahu. „Co dokážou ostatní, to ty dokážeš taky!“ odpověděl jí. Pak ji povzbudila i maminka, která se jí svěřila, že i ona měla jako malá strach, ale že si dodala odvahu a prostě to zkusila. A tak se nakonec odvážila i skočit i Barborka a bylo to krásné. Takový pocit nezažila a je strašná škoda, o co všechno by se připravila! Skákat z větve na větev, pobíhat po lese a mít spoustu kamarádů! Za chvilku skákala Barborka ze všech veverčat nejdál, tak strašně moc se jí to zalíbilo. A nejlepší na celém příběhu je to, že malá ustrašená veverka zvítězila především sama nad sebou.

Na předsádkách knihy pak děti najdou spoustu užitečných informací o veverkách – kde se vyskytují, jak jsou velké, kolika let se dožívají, k čemu jim slouží dlouhý huňatý ocas a štětičky na uších, jak mění veverky srst, kolik mají zoubků a jak daleko dokážou doskočit.
Víte, že veverky dokážou vyčenichat potravu až 30 centimetrů pod zemí? A že největší lahůdkou jsou pro ni bobule, oříšky, houby, ale i šneci, ptačí vajíčka a semena jedlových a smrkových šišek nebo bukvice? Další zajímavostí je, že se veverky neukládají k zimnímu spánku, a tak je třeba koncem léta a na podzim shánět a ukládat velké množství potravy na studené roční období. Potravu si zahrabávají do dutin stromů anebo mezi jejich kořeny. Někdy se jim nepodaří svoje schované podklady najít, a tak ze zapomenutých semen vyrostou nové stromy.

O autorce: Andrea Reitmeyerová se narodila v roce 1979 ve východním Frísku a vystudovala na vysoké škole v Mohuči obor komunikační design. Dnes pracuje jako ilustrátorka a spisovatelka na volné noze a žije se svou rodinou v Mohuči.

Příběh mlsného ježka Toníka je určený nejen dětem, které milují ježečky, ale především dětem vybíravým v jídle. Aniž by měly důvod, často trvají na tom, že budou jíst jen některá jídla, zásadně odmítají to, co maminka uvaří a ohrnují nos. Možná si řeknete, že s tím se vážně nedá nic dělat, že už jste zkusili všechno, ale uvidíte, že to jde zlomit. Vždyť to dokázal i takový zarytý odpůrce v jídle, jako je ježek Toník. Nevěříte? Tak dětem přečtěte tuhle knížku!

Ježek Toník je děěěěěěěsně vybíravý. Ježčí maminka chystá celé rodině takové pochoutky, které chutnají všem ježkům na světě – jako jsou např. lesní houby, oříšky, ovoce, žížaly, brouci a ptačí vajíčka – ale Toník nad vším jen ohrnuje nos. „Brrr! To mi nechutná! Tohle já s vámi jíst nebudu!“ Pořád dokola jí jen slaďoučké jahůdky, které ale dozrávají jen v létě. Maminka s tatínkem si už dělají obavy, co bude ten jejich kluk nezbedná jíst. Povzbuzují ho, aby ochutnal tohle a pak zase tamto, podstrojují mu, ale Toník ne a ne, a chce pořád dokola jen své jahůdky.

Jenže za chvilku bude zima, jahůdky jsou už dávno pryč, a Toník má strašný hlad. Všichni ježci se ukládají k zimnímu spánku, ale on je strašně vysílený, mrzutý a nemůže usnout. Zimu by totiž nepřežil. A tak se toulá lesem, až se před ním najednou objeví veverka a snaží se mu domluvit, aby se aspoň trochu najedl. Toník chce jen jahody. Ty ale v zimě nerostou. Nakonec se nechá přemluvit a vydá se se svou novou kamarádkou do jejího domečku. Veverka mu nabídne oříšek, hrušku, a dokonce i houbu. Zprvu nedůvěřivý ježek ochutná od každého trošku a zjistí, že všechno ježčí jídlo je výborné. Kamarádka veverka ho nechá ve svém doupěti, jinak by nepřežil zimu.

Děti, které odmítají jíst „všechno“, a často se vymezují jen na určitá jídla nebo potraviny, budou mít dříve nebo později problém. Příjem potravy se jim zúží na velmi malý výběr a mnohdy se stane, že tak tělo ve vývinu přichází o důležité vitaminy a minerály, dětem se kazí zoubky a nevyvíjejí se jim správně kosti, někdy mohou i málo růst a jsou podvyživené, přestože vypadají na první pohled zdánlivě normálně. Takové děti jsou pak často unavené, bez nálady, někdy i docela protivné, nemají dostatečně vyvinuté svaly a vlastně nevydrží dlouho nic pořádně dělat. A hned je zaděláno na veliký průšvih.

Na předsádkách knihy najdou čtenáři spoustu zajímavých informací o ježcích. Víte, že ježci žijí na Zemi už více než 15 milionů let? Patří k zákonem chráněným druhům a vyskytují se v Evropě, Asii a Africe. Hřbet a boky ježka pokrývá až 8000 bodlin! Když se narodí mládě, má jen asi 100 bodlin a ty jsou navíc docela měkké. Ježci moc dobře nevidí, ale mají výborný čich a sluch. Jejich oblíbenou potravou jsou žížaly, pavouci, šneci nebo brouci. Jsou to noční tvorové a samotáři. Na zimu se ukládají k zimnímu spánku, kdy se jejich tělesná teplota sníží až asi na 5 °C. A pozor! Ježci mohou mít různé parazity, jako jsou blechy a červi. Krmit je můžete granulemi pro kočky a vařenými vajíčky, k pití se hodí voda bez bublin, ale nesmíte jim dát kravské mléko. Z toho by měli bolesti bříška a průjem.

O autorce: Andrea Reitmeyerová se narodila v roce 1979 ve východním Frísku a vystudovala na vysoké škole v Mohuči obor komunikační design. Dnes pracuje jako ilustrátorka a spisovatelka na volné noze a žije se svou rodinou v Mohuči.

Roztomilá knížka pro všechny malé kluky, které okouzlila velká červená hasičská auta, a především odvážní a nebojácní hasiči, kteří jsou všude tam, kde je právě potřeba. Vypráví příběh medvídka Oskara, který sní svůj sen, že až vyroste, stane se hasičem. Má helmu, hasičské oblečení, a dokonce i autíčko s pedály, a přesto ho žádná hasičská jednotka nepovolá k výjezdu. A tak se milý medvídek rozhodne, že kde může, tam pomůže sám. Stane se skutečným hasičem. Vydá se do světa a hned v další ulici si všimne kouře. To na zvířátkové oslavě sfukují svíčky na narozeninovém dortu, když vtom vytáhne Oskar hasičskou hadici a všechny postříká. Hotové dopuštění!
Pak se mu povedlo sundat vyplašené kotě ze stromu, což si náramně pochvaloval. Strom ale porazil, aby na něj už žádné kotě nelezlo, ale ten spadl tak nešťastně, že rozbil celý dům! No, vypadá to, že Oskar nadělá více škody než užitku. A to se potvrdilo hned vzápětí, kdy vjel autíčkem do křižovatky tak nešťastně, že si nevšiml zmrzlinářského auta. To, aby se mu vyhnulo, tak se vybouralo.
Medvídek neměl zrovna šťastný den, jen co je pravda. Přesto si chtěl koupit pár bonbonů u paní Rohaté, jenže jako naneštěstí v jejím krámečku hořelo. A jak to dopadlo? To se nechte překvapit. Možná jen malinko napovím, že ze zarputilého a poněkud zbrklého Oskara jednou hasič určitě bude! A ten nejlepší!
Srandovní medvídek Oskar našeho Matýska moc pobavil. Říká o něm, že je to trumpeta, ale že se nevzdává a jednou to musí vyjít ????

Proces s bývalým příslušníkem SS Oskarem Gröningem byl zřejmě poslední z velkých procesů s pachateli, kteří během nacistické éry konali službu v Osvětimi nebo v jiném koncentračním táboře. Oskal Gröning se navzdory vysokému věku 93 let a navzdory zdravotním omezením ke konci života ještě jednou přihlásil ke své zodpovědnosti a vystavil se soudnímu řízení. Morálně se cítil vinen, o hrůzné mašinérii koncentračního tábora věděl, přesto se podřídil a vykonával udělené rozkazy. Svými pracovními povinnostmi byl začleněn do organizace masového zabíjení. Kniha je svědectvím o člověku, který se z vlastního přesvědčení hrdě hlásil k nacistům, pracoval pro ně a je proto za své činy plně odpovědný, byť soudní proces přišel příliš pozdě…

Čím sám jsi vinen, nesváděj na poměry. Marcus Porcius Cato (cca 190 př. n. l.)

Mladý esesman Oskar Gröning se vždy hrdě a z vlastního přesvědčení hlásil k Waffen-SS. Vždy obdivoval statné vojáky, ve kterých viděl budoucnost země, chtěl k nim patřit a být předvojem, až jeho národ vyhraje válku. Skálopevně v ně věřil, stejně tak jako věřil Adolfu Hitlerovi. Pracoval ve správě jako mzdový účetní, líbilo se mu, že je všude kolem něj dostatek práce, jídla, postarali se i o ošacení. Byl v tom systém a řád a vize do budoucna, a to ho přesvědčilo o jediné možné správné životní cestě. Svým odhodláním a bezmeznou loajalitou, a také pečlivostí postupoval krůček po krůčku po kariérním žebříčku. Jen pro vyvolené a naprosto oddané osoby čekalo povýšení, a tak se Gröning snažil. A to tak, že se jednoho dne ocitl až v Osvětimi. Byť sám sebe vnímal jako malé kolečko v soukolí koncentračního tábora, který se staral o zázemí a správu vězeňského majetku. Byť před soudem připustil své morální provinění, stále tvrdil, že jen počítal peníze. Obohacoval se, stejně jako všichni, kdo k tomu měli přístup…

Příběh Oskara Gröninga je mrazivý, hrůzný a klade si desítky otázek. Jaká byla jeho vina, byl pachatelem nebo jen spolupachatelem… Po válce byl v procesu souzen, ale viny zproštěn. Založil rodinu a jistě už nepočítal s tím, že bude jednou znovu vyšetřován, a nakonec i obžalován. Po dlouhých sedmdesáti letech! Je tohle spravedlivý trest?
Glosář v knize čtenáři rozšíří informace o institucích a výrazech, které se v textu vyskytují a pro nezasvěcené nemají zřejmý význam. Dozvíte se tak, kdo to byli můzlmani, jaká byla role Komise OSN pro válečné zločiny, kdo to byl kápo, co znamenala Operace Reinhardt, čemu se říká Osvětimská lež, co značí hebrejský výraz Šoa, co znamenal podpis Versailleské mírové smlouvy atd.
Na konci naleznete i jména nacistických válečných zločinců, podílejících se na osvětimské genocidě a jejich krátký životopis. Je až neuvěřitelné, kolik z nich bylo do poslední chvíle přesvědčeno o oprávněnosti svého jednání…
Knihy s tematikou holokaustu jsou velice tíživé, ale také velice důležité, protože nedovolí budoucím generacím zapomenout na hrůzy, které nikdy nelze z dějin lidstva vymazat. Na peklo, které si stvořili sami lidé v kontextu běhu času za strašně krátkou dobu, a pro přeživší generace se stalo ztraceným časem. Stvořili jej jednotlivci, nikoliv systém.
Oskar Gröning zemřel na svobodě v březnu 2018, krátce předtím, než měl s konečnou platností nastoupit trest.

O autorovi: Reiner Engelmann se narodil roku 1952 ve Völkenrothu. Po studiu sociální pedagogiky pracoval ve školství, kde se věnoval zejména podpoře čtenářské gramotnosti, prevenci násilí a vzdělávání v oblasti práv dětí a lidských práv. Pro školní třídy i dospělé pravidelně organizuje studijní cesty do Osvětimi. Je autorem a vydavatelem četných antologií a knih k aktuálním společenským tématům.

Bývalá operetní diva s hlubokým zvonivým hlasem si užívá zaslouženého „hudebního důchodu“. Svá nejlepší léta má nejspíš už dávno za sebou, ale dál si užívá života, co to dá. Jmenuje se Bela, stále je velice šarmantní, potrpí si na upravenou vizáž, kvalitní kosmetiku i návštěvy kadeřníka, ráda se pěkně obléká a její doménou je vaření, kde se inspiruje kuchyní celého světa, který procestovala. Zažila úspěch na mnoha světových operetních scénách, mohutné ovace posluchačů i přízeň mužů, kteří vždy obdivovali ženu kyprých proporcí, s velkými prsy a pořádným zadkem. Její největší předností je však její vstřícná a přátelská povaha. Z ničeho si nedělá těžkou hlavu, přesto má pochopení, a nechybí jí životní nadhled. Vždycky to byla žena plných tvarů, prostě tlustoprdka. No a co? I přesto je krásná, uvnitř i zvenčí. Krása je totiž pro toho, kdo se dívá očima i srdcem.

Bela bydlí v domě s novými sousedy, rodinou Jiřího Poruby. Jsou tak trošku hluční, samá hádka a křik. Občas se to nedá poslouchat. Jiří Poruba je fešák, pracuje v diplomacii a doma má mladou milenku, ze které hodlá brzy udělat svou manželku. Jenže nafrněnou slečnu, která se už vidí po boku zajištěného muže, nemůže vystát Porubova dcera Linda. Nastávající macecha ji pořád peskuje, ponižuje ji, vysmívá se jí. Lindina maminka zemřela brzy po porodu, a tak vyrůstala jen s tátou. Nechce se o něj dělit s „frndolínou“, která ji nemá ráda. Když Bela pomalu poznává své sousedy, velice se sblíží s Lindou, kterou si oblíbí jako by byla její vlastní. Snad proto, že sama děti nemá, pocítí touhu trvale se o někoho starat. Lindě pomůže překonat trable s bulimií, ukáže jí, jak se líčit, česat, co na sebe a podporuje ji v její snaze dostat se na uměleckou školu. Stane se její životní přítelkyní, mentorkou a útočištěm. Učí ji vařit a starat se o sebe. Dodá jí odvahu a sebevědomí, a to je pro zmatenou puberťačku tím největším přínosem.

Jenže daleko větší životní kotrmelce prožívá Jiří Poruba. Svou nastávající má rád, přitahuje ho, líbí se mu, že má po svém boku mladou ženu, ale vadí mu její hašteřivá povaha a touha po majetku. Trápí ho její chování k Lindě a pomalu objevuje vřelou náruč své sousedky Bely. Obdivuje její jiskru, vášeň, chuť do života, poctivou domácí kuchyni, odvahu řešit problémy a jít radostně životem…

A tak se stane, že se Jiří a Bela do sebe zamilují. Jenže mezitím mladá milenka otěhotní, a tak Bela ustoupí a stáhne se, aby rodinu netrhala… Ale tak příběh samozřejmě nekončí, vyvrbí se tak, že by z toho mohl pomalu být hollywoodský trhák. Jak dopadne, Bela, Jiří, frndolína i Linda, to prozrazovat nebudu. Ale někdy se všechno tak semele…

O autorce: Renáta Názlerová je ženou mnoha profesí. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Působila jako redaktorka a šéfredaktorka a v současnosti se věnuje publicistice. Spolupracuje s televizí JOJ jako scenáristka a herečka. Moderovala talkshow Supermama. Nyní pracuje jako mediátorka, věnuje se koučinku a firemnímu vzdělávání. Jako lektorka vede kurzy zaměřené především na komunikaci, mezilidské vztahy a sebemotivaci. Její velkou vášní je cestování a jejím celoživotním bojem, ale zároveň i předností, jsou kila navíc. Paní Názlerová je velice sympatická dáma, která dodává sebevědomí mnoha lidem. Pokud se budete řídit jejím heslem, najde si láska každého z vás: „Je jedno, že nenosíte velikost XS nebo nemáte dokonale souměrnou tvář, my, ženy, jsme tu proto, abychom milovaly a byly jsme milovány. Všechno ostatní jsou jen provozní záležitosti.“