lubtich komentáře u knih

Nečekal jsem, že to bude až tak introspektivní, ale nakonec z toho mám vlastně radost – úzce vymezený prostor, ale přesný a citlivý náhled na to všechno kolem, ať už jsou to umělecké instalace či markování kedluben.
Háblová přepíná (povětšinou hladce na základě jazykové asociace) mezi různými časy. Hlavní dějová linka se týká neútěšného působení vystudované výtvarnice Petry v supermarketu – tedy v prostoru, kde je člověk redukován na položku, kde chlad není jen u mrazáků, kde se zaměstnanec dostává pod neustálý tlak. A pak ty další časy – nenadálé flashbacky na traumatizující situace; doznívání patologického a manipulativního vztahu, pocit provinilosti po dávném incidentu u řeky, pochybnosti o umělecké bublině a narušení vazeb s blízkými. Asi v polovině do toho autorka přidá ještě detektivní zápletku, která to jakože posouvá dál (i když zároveň to vměstnání působí trochu křečovitě), ale hlavně tím nechá vyjevit typické vlastnosti hlavní protagonistky: posedlost a umanutost.
Zajímavá je proměna životního stylu, které však neprolomí hrdinčino vnímání světa – často do popisů běžných denních úkonů a situací proniká výtvarný slovník nebo obecně výtvarné vnímání skutečnosti, což ji chvílemi odtrhává od monotónní práce za kasou – třeba když kdejakou "položku", jak je nazýván každý zákazník, podrobuje své imaginaci. Paradoxně takové pasáže ze supermarketu působí více nápaditě než scény z výtvarné školy, v níž se neustále opakují abstraktní teze o přístupu k malbě. Bavil mě i střet lidí s rozdílným kulturním kapitálem, který mnohdy působí pořádně rozpačitě – to ještě více pohání oscilování mezi tvůrčím a mechanickým pojímání světa, až se to dostane do fáze, kdy Petra vlastně není nikam zařaditelná. Jen prázdná.
Tentokrát se do textu Háblové tolik nepropisuje její profese architekty, byť i pár přesných popisů budov zde najdeme. Dochází však ke zajímavé výstavbě kapitol; ty vždycky začínají definicí dne (povětšinou úmorného), která čerpá z nějakého každodenního motivu předchozí kapitoly. Obsese Petry se také projevuje v opakování popisu traumatických momentů, její vnímavost zase značí propojení minulosti a současnosti na základě stejného pocitu, jenž má však rozdílný původ – dřív ji bolely konečky prstů z mrazu, nyní z neustálé manipulace se zbožím. Obsese i vnímavost se pak spojuje v zájmu o ptactvo, díky němuž se nakonec kdeco promění.
Letmo i podrobněji jsou popsány některé současné nešvary – situace gastarbeiterů, zneužití moci (operování s pojmem "hodná" u manažera prodejny), pobývání v miniaturních místnostech a samozřejmě nelidské pracovní podmínky prodavaček. I výtvarný svět je očima Petry viděn jako problematický a rozporuplný – sice se v něm klade důraz na originálnost a jedinečnost, ale zároveň je jasné, že s tím budou moci prorazit jen ti nejprůbojnější, skepse je vyjádřena i vůči abstraktní malbě – to je dáno však i tím, že sama Petra zůstává tradičnější umělkyní. Možná je na místě obecnější otázka – kdo je umělec a kdo ne? A kdo o tom rozhodne?
Já jsem umanutě přesvědčen, že nejlepší prózu píšou básníci a básnířky. Směna sice není naprosto fenomenálním románem, ale sympaticky se liší od masy zaběhlých přístupů v současné české prózy. A nebojí se přiznat, že existuje TikTok.
(Trochu mě zaskočilo, jak málo pasáží mě zaujalo jazykově – vzhledem k tomu, jak osobitě s jazykem nakládá Háblová ve svých básních. Ale jde přece jenom od něco jiného. Zato mě potěšily poznatky o ptactvu a výskyt pravěkého hradiště.)

Tak dlouho, dokud jsem z neviditelných spor plísně nedostala zápal plic, nebo si alespoň myslím, že to bylo z toho. V horečkách mi pak obrazy ubíhaly jako krajina z okna autobusu. Plíseň pokryla louky, na polstrování sedaček se objevily hnědé fleky, v puse jsem cítila hnilobu. Chtěla jsem z autobusu vystoupit, ale nešlo to. Strach mě připíchl špendlíkem křeče dovnitř sebe. Byla jsem scvrkající se jablko, které má svůj proces stárnutí už ve svém květu. Vždycky jsem se štítila vyhazovat zkažený jablka z bedýnky uložené na dně našeho vlhkého sklepa. Brávala jsem je jen za šťopku, která se ale většinou z měkké hroudy vytrhla a jablko se zakutálelo do tmy. A pak to dlouhé šmátrání a hledání a nakonec dotek měkké dužiny a bílých hrbolků plísně. Namalovat plíseň je to nejtěžší, zatímco ona sama už na plátně pracuje se mnou. Plíseň je mnou a já jsem plísní, obě přetváříme, rozkládáme, obcujeme s věcmi. Plíseň je stav mysli umění.
(s. 61)

2 26.10.2022

Jak napsat Němou barikádu (jasně, období po roce 1945 bylo náchylné ke vzniku takových textů):
Postavy. Typizujte, seč vám síly stačí. Národnostní rozlišení (až na pár českých kolaborantů a cizinců z interbrigád) je jednoduché: Čech – statečný, často tzv. obyčejný člověk (uhlíř, učitel, hlídač, včelař, lodník, úředník) s mimořádným morálním kreditem. V případě konfrontace s nepřítelem musí Čech pochopitelně čelit přesile, navíc má maximálně pár domácky vyrobených granátů, v horším případě musí rvát ze země dlažební kostky. To však nemění nic na tom, že povětšinou to fašistům neskutečně nandá, nebo alespoň hyne s myšlenkou na to, že udělal co mohl. Čech je zpravidla družný, zdůrazňuje kolektivní sílu, se všemi okolo houževnatě spolupracuje, o Sovětském svazu rozhodně nemá špatnou představu. Němec – svině, bestie, nácek, nelidský, křivonohý, nestvůrný, ohavný, zákeřný. Všichni bez rozdílu.
Příběh. Je válka, takže všude kolem jsou Němci. Objevuje se tzv. obyčejný Čech, který se zprvu jeví neprůbojně a nepřipadá nám jako typický hrdina, ale dojde (čert vem, že většinou velmi klopotně) k přerodu a těm Němcům dá co proto. Vždycky je tam taky nějaká láska k rodině, národu, tradici a tak. A to je vlastně – s minimálními změnami – celé. Jedenáctkrát.
Jazyk. Patos, velmi explicitní vyjadřování, aby si náhodou někdo nemyslel, že Češi nekonají naprosto fenomenálně. Občas se Drda odváže a místo přímého pojmenování něco pouze naznačí, ale pak mu to nedá a radši to vysvětlí, aby to bylo srozumitelné naprosto každému. Tu a tam se mi celkem líbila nějaká naturalisticky laděná pasáž. Je to dobrodružný a napínavý a tak vůbec, i když obojí se vytratí po dvou textech, když člověk zjistí, že to zase dopadne podle předem daného schématu.
Co mi přišlo obstojný:
Povídka Vyšší princip, v níž přerod obyčejného člověka nepůsobí tolik kostrbatě (učitel navrací význam vyprázdněné floskuli, kterou předtím donekonečna omílal).
Možná si to sám sugeruju, ale některé prózy (Pancéřová pěst) trochu nechtěně zobrazují i jistý avanturismus (byť vypravěč je fanda všech Čechů a nezapomene hlásat, že to všichni dělají pro národ, ale i tak tam tu a tam probleskne spíš snaha se ukázat).
Povídka Včelař – závěrečná scéna s včelí královnou a některé popisné pasáže:

Bylo jim jasno, že tu nezbývá nikdo, kdo by se mohl postavit na odpor se zbraní v ruce, a to jen rozněcovalo jejich stádnou krutost. Pak objevili anténu ve větvích hrušně nad včelínem. Nebyla špatně ukryta, vinula se mezi temně zeleným voskovým listím po větvičkách zezdola nezřejmých. Leč její spojení se střechou včelína nebylo možno utajit. Řítili se ke včelímu staveníčku, předháněli se v ctižádosti, kdo ji najde první, ale když odtrhli dveře, zůstali stát v rozpacích. Deset úlů na stolicích, zlámané plástve v truhlíku, na malém stolku pár kousků včelařského náčiní. Nic, co by vedlo k výsledku.
(s. 21)

4 24.10.2022

Vše, čeho bylo dosti i v Řehákově prvotině, se objevuje i v téhle sbírce: čtenář je vystaven nepříjemným detailům, syrové každodennosti a prostředí města ve víru imaginace. Subjekt je mimořádně hořečnatý, smyslově okouzlen téměř čímkoliv, na co lze v okolním světě – povětšinou jde o velkoměsto a jeho periferii, někdy jsou zmíněny i konkrétní názvy ulic a náměstí – natrefit. Pachy, barvy, zvuky, obrazy – míhající se všude, v proměnách v závislosti na části dne a ročního období, autorově pozornosti neunikne jediný botník, veřejná jídelna či tramvaj. Povětšinou je básník obklopen kulisami, které prochází (nebo již prošlo) proměnou – vše je rozložené, roztavené, zaprášené, rozehřáté či opotřebené. Už od prvních stránek je to zobrazeno s vášnivým znepokojením ("v rozích místnosti kýble s pozdravy těla").
Součástí téměř každé básně je titulní Brigita. Subjekt se vehementně obrací k této mystické osobě, jejíž podoba se vyjevuje až postupně; okouzluje i dráždí, je zdrojem inspirace i vyprahlosti, povětšinou má erotický rozměr, což přerůstá v obecnou obsesi v dívčí těla, které se náhle objevují v kdejakém zákoutí ("leháš si nahá podél tras / rezivějících kolejí").
Snad mi víc vyhovovala sevřenost drobnějších textů z Řehákovy prvotiny, tady se občas ten tok obrazů tak rozevlaje (zejména v posledním oddílu), že nejsem s to všechny ty fascinující slova vstřebat. Nejlepší texty jsou pro mě ty, které zůstávají v uzavřených školních místnostech ("z lyzolového lina podlahy v tělocvičně" / linou se první zvuky našich trepek / ach to věčné přesouvání nástrojů / odpověď bělá se na železné tyči / až tam nahoře kam je třeba šplhat") a dusných pokojích činžáků. Ale i ten rozprouděný poslední oddíl, v němž se subjekt potácí a uhání skrz celé město, má své kouzlo; v poslední básni ten postupně budovaný neklid vyeskaluje až do jakési "noční revoluce". Řehák explicitně odmítá angažovanou poezii a "jen tak vlaje a dál chce povlávat / v državách dřevěného města-těla." A proč by ne, nepotřebuju odsudky, stačí mi i tohle povlávání, které přesnými řezy pitvá podlaží naší současnosti.

Pecny chleba

v mozku
pálil jeden nerv
za druhým

zatím jen hrdlem stoupá cín
v průvanu hoří
ale jinak mezi keři
klid

oddával ses sluneční práci

v ulicích lenivě horkých
svážejí holky pecny chleba
z opuštěných nároží
(s. 27)

22.10.2022

Úvodní promluvy postav v první osobě by mohly implikovat osobní ráz vyprávění, ale záhy zjišťujeme, že je to přesně naopak – "kamera" je neustále zaměřená na Marii, ženu z filmové branže tápající v životě, která prochází výbuchy hysterie i naprostou prázdnotou. To vše se ale popisuje velmi odtažitě, chladně a střídmě. A hlavně přesně.
O samotné filmy tu zase tolik nejde, pár scén z natáčení se tu najde, ale Didion se zaměřuje zejména na každodenní banality, proto se i motivický rezervoár často opakuje. Tu a tam nějaký večírek, ale hlavně bezcílné projíždění luxusním autem po dálnici, braní prášků, kouření jointů, domluvy s agentem, popíjení cocacoly či polehávání u bazénu. Zní to nudně, ale autorka dokáže tuhle všednost nasvítit tak, že se vyjevuje ve své vyprázdněnosti a trapnosti. Mnohé krátké kapitoly ústí do jakési znepokojivé banality: "„Když pak večer letadlo přejíždělo na McCaranově letišti na odletovou dráhu, tiskla Maria do poslední chvíle obličej k okénku, dokud bylo vidět matku a otce a Bennyho Austina, jak mávají špatným směrem.“
Patologii chování filmové smetánky 60. let nejvíce naznačují mezilidské interakce. Jo, jsou zde manželské vztahy, jsou zde pohlavní styky, ale všechno jako by to nemělo smysl – osoby téměř ztratily schopnost empatie, zájem jeden druhého nedokáží projevit bez rozpačitých poznámek. Jako by se byznysové vzorce chování přenášely i do partnerského/přátelského soužití. Didion výborně líčí vyprázdněnost a trapnost dialogů, třeba tím, že u tázacích vět někdy ani nenapíše otazník. Protože o toho druhého vlastně moc nejde. Sebestřednost a neschopnost vykouknout s hnízda vlastních záležitostí ilustruje i jedna z mála monologických kapitol hlavní hrdinky: "Problémy dneška, jak byste je asi nazval, mě moc nezajímají, ale tíží mě konkrétní situace, šílenec, který mi napíše dopis."
Neschopnost zájmu o vnější svět je ale u Marie způsobeno i tím, že sama je zatížena mnoha traumaty. Její rodné městečko slouží jako raketová střelnice, oba rodiče jsou po smrti a s jinými starými známými se nedaří spojit, takže je odseknuta od svých kořenů. Bojuje se stagnujícím manželstvím a zároveň na ni doléhají dozvuky předchozích zkrachovalých vztahů. Svoji dceru, což je jediná osoba/věc, vůči které projevuje houževnatý zájem, nemůže kvůli postižení vidět často, navíc je poznamenána nepříjemnou zkušeností potratu. Tápání, zoufalství a projevy deprese střídají zvláštní momenty pasivní fascinace – třeba když Marie nehnutě pozoruje z okna čistírnu, věnuje se zavařování nebo přechází z budov ven, aby zažila onen unikátní pocit přechodu. Tyhle detaily nebývají ale vždy alespoň trochu chlácholivého rázu, mnohdy se hlavní postavě přes očima objevují chřestýši a potrubí. Důvod znepokojivosti z těchto skutečností je zahalen v mlze, Didion jen naznačuje, ale také bedlivě zamlčuje.
Román lze určitě číst i jako zprávu o nerovnosti žen – nejednou jsou zde zmínky o "mužích v terénu", zatímco ženské postavy bezcílně bloumají v obrovských vilách, manžel Marie (Carter) s ní promlouvá nadřazeným až manipulativním způsobem a samozřejmě je zde ta linka s potratem, z níž vzedmuté trauma je zapříčiněno i tím, v jak tajných podmínkách se musí zákrok odehrávat.
Marie ale "scénář svého života" hraje dál, přestože se v odpovědích vzmůže jen na "nic". Takhle kniha je drásavá a pomalá jízda – to druhé neplatí o Mariiných projížďkách po dálnicích, při kterých si v kabině pojídá vařené vejce, aby nemusela zastavovat.

"Přijeď se dneska podívat, jak točím," řekl Carter.
"Jindy," řekla. "Možná jindy."
Místo toho si sedla do kanceláře motelu a prohlížela si policistovy zarámované fotografie dálničních nehod, představovala si okamžik srážky, cítila ve vlastních vyschlých ústech chuť krve a lupou prohledávala zrnitost fotografií kvůli detailům nezjistitelným prostým okem, falešným zubům, které musí ležet na chodníků, chřestýšovi, kterého tušila na silničním náspu. Den nato si od jednoho kaskadéra půjčila pistoli, vyjela na dálnici a střílela na dopravní značky.
"To bylo povznášející," řekl Carter. "Proč jsi to dělala."
"Prostě jsem to dělala."
(s. 194)

4 21.10.2022

Jazykově naprosto suverénní – obdelníkové bloky textu na každé straně, ale strhující proud, že není možné, aby to čtenáře vyplavilo na břeh. Rozpětí slovníku od odborných termínů až po začerněné vulgarismy. Skvělá práce s kurzívou a zkratkami typu tj. či tzv., význam zaběhnutých výrazů se rázem mění – hrdina Tří kapitol sice upadá do existenčního kómatu, ale alespoň se nenechá zmanipulovat jazykovými šmelinami. To, že mu to k ničemu příliš nepomáhá, je věc druhá.
Ty tři texty spojuje leccos, výrazněji se liší jen v prostoru (sklepní byt, sedmé patro paneláku, blázinec) a v případě Výletů s otcem v osobě vypravěče. Ačkoliv je to vcelku dostředivé psaní (ani prostřední text, jenž je psán zpočátku ve třetí osobě, se díky vložené próze nevyhne ich-formě), dochází zde k neustálé reflexi okolí. Jistě, sice k okolí prostorově úzce vymezeného, ale i od něj se lze odpíchnout k obecnějším otázkám. Přestože je tedy vypravěč uzavřen ve svém bezradném plahočením, neustává jeho trefné glosování reality – ať už jde o různé instituce, literární provoz, kapitalistické vykořisťování či rodinu. Ona kritická perspektiva je pozoruhodná zejména díky postavení "jednou nohou na zdi, druhou stále dole", jak to sám vypravěč popisuje. Přestože se Gustav vyskytuje mezi dělníky v továrně, v "šaškecu" s pozoruhodnými pacienty a obecně se dá říci, že ho obklopuje nižší třída, zůstává ostatním osobám nadále vzdálen – jeho kulturní kapitál je totiž nesrovnatelný, cituje se Diviš či Gruša, překládají se spisy exaktních věd. Ono postavení "mezi" způsobuje, že Gustav nikam nepatří a ukládá se do vlastní vnitřní izolace.
Nemyslím, že je vypravěčův postoj misogynní – tu a tam se s někým setká, i přes ohromnou rezignaci na některé osoby pohlíží s pasivní fascinací. Spíš nacházím odůvodnění Gustavovu vyhýbání se člověčině v úzkosti; neustálý strach z kladení otázek a sršení podnětů jej vede do alespoň zdánlivě klidných lesů. Chůze je zde vůbec častým způsobem transferu – možná právě během ní se člověk může dostat k takovým rojivým myšlenkám, ať k těm kritickým, sebeironickým či rezignovaným.
Situování děl do Sudet může působit trochu podezřele, vždycky si říkám, že si autor chce vytěžit ještě trochu té neútěšné reality, vydolovat si trochu exotizovaného prostoru... K ničemu takovému zde nedochází, nelze popřít Hradeckého sžití s prostorem. Jasně, stále jde o kraj, kde jsou dělníci bráni jako "obnovitelné zdroje" a kde se litry vypitého alkoholu dostávají k vysokým číslům, to však neznamená, že musí jít jen o to – ve třech Kapitolách zkrátka nejde jen o toposy, které na sebe chytají nálepky ještě před přečtením, naopak je to krajina různorodá (byť kmitání sem a tam na šichtu zůstává stejné).
Solidní sonda do hlavy někoho, kdo se sice vychyluje od vštěpovaných norem, nikoliv však údernou anarchií, ale bezbřehou rezignací. "Musíme jen umřít, ale žít se musí" píše Hradecký a při každé zmínce o sebevraždě nezapomene zmínit, že stisk sebezáchovy jen tak nepovolí. Bloudí se tu po zakázaných kuřárnách, aby mezi tím došlo k odvyprávění celého životopisu. Hlava nehlava. Nejlepší prózu píší básníci a básnířky! (Některé pasáže obsahují i zlomky veršů z ústecké skladby v Přibližování dřeva).

Gustava už zajímají jen nouzové situace a mimořádné události, ovšem pod podmínkou, že je on sám nebude *nucen* prožívat. Střeží svůj klid, to, co z něj zbylo: Občasná bezejmenná radost, když kráčí chladným, zaostřeným jitrem po skončené třetí noční směně prorostlými periferiemi, podél právě probuzeného dopravního koridoru, tunelem pod Západním nádražím, protentokrát tento domov není bunkr, ale maják, prochodí, *teď* ale v báječné nádražce dvě piva a půlhodinka snění o nenapsaném díle, jímž by se konečně blýsknul, tak jako *všichni* sníme o výhře v loterii, díky níž se konečně narodíme... Gustav se pomaluje smiřuje s další *změnou nastavení*, se skutečností, že už nechce nic chtít. Těch pětadvacet let nevylečitelné vztahové, hmotné a sociální tísně se mu jeví jako oněch "70 látek, které prokazatelně způsobují rakovinu", jak je *všem* vyhrožováno v černé rámované kartuši na krabičce cigaret, pod obrázkem operace plic, co vypadaj jak pekáč s nedopečenou kachnou.
(s. 50)

2 16.10.2022

Na čtvrtiny rozporcovaná sbírka má vcelku široký motivický záběr, byť některým motivům zůstává Děžinský věrný a prorůstají celou sbírkou. Co se nemění – citlivost k detailu, různorodost prostoru, nejistota vnějších i vnitřních podnětů.
V lecčem mi to ze začátku připomínalo Borkovcovy texty; zřejmě tím častým "okrajem lesa", běžnými, ale netradičně viděnými rozhraními, frekventovanými slovesy "vidím" a "slyším" nebo také výskytem vysoké zvěře. Autor píše chvíli velmi prostě a věcně, aby za chvíli přišel s vybroušenou metaforou (i přirovnání, které mi běžně lezou krkem, jsou zde úderně přesné"). Mnoho veršů se mi vměstnalo to hlavy a nelze je setřást ani za nic – "nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli / synchronizují dech", "žít jako dotek" či "odhazuji rychlost jako zátěž / a neslyším ji dopadnout". Šestý prst se mi pak nejeví ani tak jako překážka či nesnáze, ale jako spíš nekonvenčnost, pomocí níž lze citlivě vnímat sebe i své okolí (i když právě to nesnází být může). Převrací se zde běžný význam, navozuje se znepokojivá perspektiva ("zvyk nezastavíš", "lastura, která si nás přikládá k uchu", "plachta napíná vítr", "stéblo se chytá tonoucího").
Přestože Děžinského texty zřejmě vycházejí z různých lokálních procházek i zahraniční cest, takže je motivický repertoár poměrně široký, jisté skutečnosti tu ale zůstávají – avšak v měnících se podobách, což vyvolává pocit nejistoty:
Slovo. Nejde přímo o tematizaci psaní, byť i pár takových básní tady je (obava z neudržení se a "vydechnutí" banálního: "Držím slov v ústech / a nepustím ho ven"), spíš jde o to, jaký význam se mu přisuzuje: někdy je skoro dáváno na roveň milostného aktu ("Kdo vyslovuje mumie: líbá"), jindy je o jeho důležitosti pochybováno ("kdyby na slovech záleželo tak moc jako na hlíně"), někdy je předmětem až podivné fascinace a zároveň pokusem o sebepoznání (jak se řekne slovensky komín? komín. výrazy jako "Vrskmaň" či "kruhoústí zjevující se z čista jasna).
Propojení, souvztažnosti. Navazuje se zde interakce s archeologickými nálezy z dávných časů ("jsme spolu sto tisíc let"), nepochybuje se o společném původu ("všichni pocházíme z jedné jiskry"), ve stejné básni ze subjektu raší různorodé části, které si spojujeme spíš s odlišnými tvory ("vyšlehne ze každé části lodyha, kořen / šupina, kopyto, roh, chápavý palec / myšlenka"). Bedlivě se pozoruje okolí, zároveň dochází i k reflexi sebe kolem toho všeho hemžení ("Jsem to já už napořád?").
Části těla. Ústa, oči, prsty. A častá deformace – texty zobrazují "vlak, v němž pasažéři nemají oči", mlhu, co "okousla nám hlavy" a ve městě Daráje jsou bez smyslových orgánů jak matky, tak hrnky. Znemožňuje tato absence vnímaní okolí, nebo naopak soustřeďuje k citlivějšímu pojímání něčeho jiného?
Ani světlo nemá ve sbírce jasnou úlohu, jednou "je měkké", jindy nás zase "loví jako škodnou", pak zase "vyrve jádro ze všednosti" – tento verš je vůbec příznačný, Děžinský nasvítil zřejmé a běžné scenérie tak, abychom o nich zase mohli pochybovat.
A samozřejmě je toho mnohem víc – mlhavé pocity po probuzení, zatemnělé noci, výhružná zrcadla v chodbách. Autor nahlíží na svět jako na nejistý prostor, který ale stojí za to ohledávání a dotýkání, což je možné, i když nejste mlž.

Už je čas
/
Ruch ptactva svědčí o tom, že jaro přijde i letos

Je čas vložit chodidlo do cizí stopy a vyjít na kraj lesa
kde nás slunce loví jako škodnou

Zatahuje se: letadlo se sune skrz mrak jak jezdec na zipu
na pošťácké brašně

Je možné, že jsme se narodili v brašně

Nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli
synchronizují dech
(s. 21)

14.10.2022

Patos, oslava Sovětského svazu a takovýhle věci, z kterých povětšinou na větvi nebývám, ale Petr A. Bílek by snad člověka nadchnul i do Zlého brouka Bramborouka.
Výsledná podoba textu je přece jenom ovlivněna tím, že měla být zpracována pro divadlo D 46 (refrény napříč celou skladbou), ale zejména atmosférou okupace – z hlediska nějaké (byť mlhavé) dějové osy to asi není zrovna nejpřekvapivější: bída a běsy války ("dunivé hromobití"), stará země postupně nahrazována zemí novou, vzchopení se českého národa, hrdinní sověti chvátající na pomoc, budování nového začátku na základě kolektivní práce... přesto jsou tam roviny, který mi přijdou zajímavý.
Text ilustruje dost typickou změnu perspektivy lyrických mluvčí během okupace – ze do sebe zahleděného básníka, který se zmítá ve své vlastní osamělosti („a vítr zlý / krutým svistem / žene mne dál, / jak by si hrál / s mrtvým listem.“), se nakonec stává kolektivní mluvčí glorifikující práci, s cílem oslovit co největší sortu lidí.
Nápaditě do textu komponuje i jiné hlasy (vlastní překlady Verlaina), postupně jsou však francouzští tvůrci staré země nahrazeni ruskými národními hrdiny a básníky, s čímž se mění i formální stránka básně (úderné, krátké verše s dynamickou stavbou). Stejně tak je zajímavě do textu zařazena pocta Josefu Horovi, kdy se z jedinečného tvůrce stává obecný symbol výstupu k vyšším metám.
Samozřejmě je to poměrně černobílý, idealizující poměry v Sovětském svazu a ústící do jednoznačné práce, ale minimálně na začátku si zachovává jistý ambivalentní náboj, když vlastně nevíme, zdali básníkovo vztahování se ke světu odsoudit, či s ním soucítit. Navíc některý metafory rozhodně nejsou marné – líbí se mi vlastně i ta lehce klišoidní strofa o neustálém odolávání českého národa: "Obraze rámu prastarého, / kolikrát vytrhli tě z něho, / že odprýskaly barvy tvé / až po tmu hrobů. A v den slavný / znovu pro zraky žárlivé / napjal tě rámař starodávný." Zato poměrně marný je doslov k vydání z roku 1959 z Mladé Fronty, v němž se například varuje (respektive sám citovaný Hrubín varuje) před Jobem, "nástrojem politických dobrodruhů", který nám podává "ruku v masce umění a kultury". Střelba do vlastních nohou.

2 08.10.2022

Nehledě na roční období Bartuškovy texty působí potemněle a pustě, jako by byly situovány do nějaké archetypální vesnice, která se ale neustále bortí a její obraz se zdá být stále a stále znepokojivější.
O co jde zejména – smrt. Všude. I z na první pohled radostné události ("mé x-té dětské narozeniny") jsou nejprve narušeny neútěšným prostředím ("posadíme se na hráz dávno vypuštěného rybníka"), až nakonec ústí do meditace o konečnosti ("u lesa je tak hluboké ticho, / že v něm i myšlenka na smrt je bez naděje–"). Odkudkoliv zde vyčuhují náhrobky a rakve, vylézají hrobaříci a převrací se hlína. Ačkoliv milostného citu v některých textech také není málo, dost často končí v melancholii z nemožnosti překonání konečnosti ("líbal jsem tě / jako slunce líbá hlínu").
Na jednu stranu ta obsese motivy smrti může působit monotematicky, na stranu druhou je toho v tomto výboru přece jenom více: polosnový svět, všudypřítomně dohlížející, ale i úzkosti způsobující obzor noční oblohy, opakující se motiv zrcadel, jenž jako by ten vesnický mikrokosmos ještě více uzavíraly do sebe...
Jazykově je to moc pěkný, spirituální poezie, která nemá zapotřebí na sílu tlačit biblický slovník, zato si vystačí s většinou úspornými metaforami ("V trávě / nad přečtenou knihou léta / usnula sladce vůně rezedy", "kroky, jako když někdo rozestýlá hrob"). Občas mě trochu štvaly genitivní metafory, které se řetězí a řetězí, až se vzdalují jádru básně.
Opium poezie – nakladatelský počin, díky.

Večer

Večer, slepý mládenec
na zpustlém nádraží nebe.
Vlaky jedou všemi směry,
vozy na sebe vzájemně neslyšně narážejí,
hroutí se v zásobu budoucích tvarů.

Do kterého kupé nastoupit s nadějí,
že se dostanu právě na ono neznámé místo,
po kterém tolik zapíravě toužím?

Koleje končí, slepý mládenec
věští budoucí odjezdy vlaků,
plete si příjezdy, ještě víc slepne,
výbojky se propadají do tmy,
v celém městě nastala nicota.
(s. 63)

1 07.10.2022

Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.

Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.
(s. 124)

1 06.10.2022

Těsnohlídkovu poetiku vnímám dost ambivalentně. V jednu chvíli jsem nadšen, jak dokáže přímočaře, úderně, syrově a cynicky zobrazovat dnešní bezútěšnou atmosféru. Stejně tak ale dokážou být tyhle verše příliš doslovné, banální a tezovité.
Rozpětí motivů není příliš široké – neustále se opakují obrazy ztroskotaných osob, procházky ze psem, placení nájmu, prázdnota, cigarety... ale možná právě takhle jednotvárná naše realita je, navíc útlost sbírky nedovoluje, aby se autor opakoval. Vyjevuje se nemožnost vysoukat se z každodenní šedi, naopak se otevírá propast k ještě většímu dnu (skvělá báseň "mezi náma"). Ta civilní nicota je ještě umocňována globálními problémy (to všechno je popsáno velmi jednoduše, prostě "inflace", "tajou ledovce" a tak), které nás tlačí do domnění, že naše problémy jsou ještě banálnější. Vzpomíná se zde na "lepší časy", z nichž se v paměti vynořují vcelku prosté věci, které dnes už nejsou samozřejmostí. A cítím z těch veršů také neschopnost přiblížit se druhému, přestože právě po blízkosti se nesmírně touží ("občas si říkám / jak se asi máš ty // ve svý kleci").
Nejlepší básně jsou podle mě ty, které jako by pramenily z nějaké konkrétní zažité situace – iluze brněnského moře v poslední letní den v parku, marné nasměrování ztroskotaného muže k matce, bezprostřední blízkost sociálního dna na hlavním nádraží. Protiváhu k nim tvoří pár textů, které naopak působí šablonovitě, někdy i didakticky (nabádání k "užití mládí" či lamentování nad mileniálskými tužbami typu "děti a hypotéka"). Ocenil bych asi i pečlivější nakládání s repeticí, chvílemi to působí trochu ukecaně a ledabyle (na druhou stranu si dokážu představit, že akusticky se takový básně poslouchají skvěle).
Je to takový půl na půl, přece jenom jsem generačně jinde, takže to nedokážu ocenit jako nějakou pocitovou výpověď. Těch pár textů, co se vracejí do rodné obce, však oceňuju velmi:

rodinnej hrob

když jsme se přestěhovali do krucemburku
dávalo to smysl
byl jsem děcko ale
už tenkrát jsem věděl že
jo
–
–
–
mami
celej život říkáš že
sedět na zahradě
kousek od potoka je
jako sedět u moře
že jsi šťastná a já
jsem rád
když vím že to jde

i po tom všem
–
–
–
pomyslel jsem na rodinnej hrob –

kde asi bude náš
rodinnej hrob

když se tak málo vidíme
když jsme všichni odešli
a stárneme

každej někde jinde
(s. 25)

1 30.09.2022

Básně celosvětově rozmístěné, ale žižkovský činžák si v nich nepřekáží s budhistickým chrámem. A hlavně – čtenář si v nich nepřipadá jako turista (byť na některých místech je spíš nenápadně zobrazena problematičnost touhy po exotice).
První oddíl sleduje vnitřní prostory, ale neznamená to, že se obrazy v textech omezovaly na úkazy mezi čtyřmi stěnami. Naopak je z básní cítit touha po pohybu, subjekt v nich často vyhlíží z okna různé události. Případně se zaměřuje na zahlédnuté osoby – v tu chvíli jako by se všechno zastavilo a básnířka kolem postav krouží, dotváří jejich osudy ("Co dělá žena na záclonou neviditelná žena / kolik toho má se mnou společného / její umělý motýl na na balkóně který nezná spočinutí / její zakrslé túje na které jí kálí ptáci?"). Zároveň je zde i jiná touha, která se na první pohled může s touhou po pohybu rozcházet – snaha vymezit si vlastní prostor ("V mém bytě budou dva keramičtí slavíci")
V druhém oddílu už se básně rozprostírají všude možně, hlavně ve východoevropském prostoru, který není vylíčen nijak pohrdavě, ale naopak v básních pociťuji často spoustu něhy. Místa není třeba nijak dotvářet, naopak už jsou obmotána mýty (pár básní obsahuje i osazenstvo z antické mytologie, skvěle je zakomponován třeba Ikarus ve stejnojmenné básni). Oproti první části už zde dochází k realizaci cest a tužeb, ale zároveň se objevuje otázka domova, jenže se vynořuje a zase ztrácí. Opět v básních vidím propojení interiéru a exteriéru – výborná je třeba báseň, v níž subjektu tvaroh v buchtě připomene ledovou kru, nebo cyklus Dějiny košile pídící po rodinné historie ("všechno se do mě otisklo jako do vosku"). A onen titulní Sv. Outdoor je tím vším protkán, byť jeho konkrétní a univerzální podoba jako by neustále unikala; rozhodně nemá žádný náboženský charakter.
Iljašenko píše celkem "rozpovídaně" či jak to říct, ale zároveň stylem čistým a elegantním (jak obálka), jen občas jej zašpiní nějaká trochu čnící slovní hříčka. Moc příjemná sbírka a ještě jen tak okrajově: snad v žádný beletrii jsem nečetl tak detailní pojmenování rostlin. Ne že by to byl nějaký hlavní motiv, ale když jde o prostor, jde i o flóru.

Koupím les

Mladý lesník koupí vzrostlý les v dosahu domova
s koloniemi václavek se šupinami lišejníku
se zajícem na čekané s koroptví v houštině

Bude v něm nacházet staré německé náboje
bude v něm nacházet zalíbení bude nacházet boha
jíst koňský točený salám
četník červotočů

Bude jej prořezávat a klučit roubovat a hýčkat
les není místo které postrádá les je nutnost v jeho povolání
mladý lesník koupí vzrostlý les
uprostřed velikého města
(s. 15)

27.09.2022

Už v těchto raných prózách klíčí vše, co se v Gombrowiczově tvorbě následně rozvinulo v plné parádě: nezralost cloumající postavami, hrdinové uvězněni ve své formě, umanuté zaměření na jednotlivé části těla, parodická detektivní zápletka, hluboké hroužení do zdánlivých banalit. Mezi tím vším hromada humoru, který z toho vyloženě nekřičí, ale spíš pomalu s rozvinutím fikčního světa kyne a kyne.
Gombrowiczovy postavy se vrhají do nevšedních počinů – jejich motivace je většinou skryta, případně je poměrně absurdní, to jim však nebrání v umanutém lpěním (vyhlášený násilník propadá panickému strachu z krys, adolescentní výrostek se snaží upoutat pozornost dospělého advokáta, výrostek hlídá "panenství" své vyvolené). Zároveň jsou svíráni vnějším světem, neustále se musí pozastavovat nad tím, jak je vnímá okolí (prostě takovej "overthinking" dvacátého století). Uvěznění v nějaké charakteristické vlastnosti/názoru/motivaci čili ona "forma" jim nedovoluje překročit hranice svého národního zařazení či aristokratického postavení – postavy jsou vůbec často vysoce postaveni (důstojníci, soudcové, náměstci), ne vždy však dokážou udržet své manýry a mnohé úkony tak ústí do absurdních obrazů (královi náměstci začnou kopírovat každý jeho pohyb, ministerský úředník obsesivně přemýšlí nad služkami).
Povětšinou je zde vypravěč v první osobě – loudící, zaseknutý v trapné nezralosti, hozený do prostředí s patologickými vazbami. Účastní se všech těch podivných událostí, ale zároveň se na ně kouká s nadhledem a analyticky rozpitvává různé možnosti. Tenhle kontrast je zdrojem mnoha humorných situací, které jako by ani vypravěči nedocházely.
A samozřejmě to není jen o grotesce a parodii, ve všem je zakomponováno mnoho různých nešvarů: manipulace, hochštaplerství, plytkost pod načančaným povrchem, davová šílenství, vyprázdněné vlastenectví. Všechno podáno s "podivným způsobem myšlení", jak je přímo v jednom z textů napsáno, a s vědomím, že "všechno je podšité dítětem."

Já tedy nevím – buď na mě zapomněli, nebo si mysleli, že mě za bouře spláchla vlna, nebo měli prostě něco jiného na práci – fakt je, že za ty tři dny se nikdo neobjevil. Bylo čím dál větší vedro. Znovu jsem se podíval z okna, ale rychle jsem ustoupil do protilehlého kouta kajuty. Spatřil jsem totiž něco křiklavě zeleného, a na první pohled bylo jasné, že křiklavá zeleň může být horší než zamračené tmavé noci. Kromě toho usedl na palubu maličký, přehnaně barevný kolibřík, a obzor se měnil všemi duhovými barvami, což nemám rád. Jistě, hutné světlo, bohaté dekorace, nádherné barvy vyvolávající špatnou náladu – pokud jde o mně, dávám přednost šedivému podzimnímu soumraku nebo mlhavému ránu – nemám totiž rád ostentativnost, milejší je mi skromný tichý koutek, protože aspoň vím, jak to skončí.
(s. 198)

25.09.2022

Nakonec z toho mám takový rozporuplnější pocit; ale ani bych neřekl, že některý texty jsou slabší a některý silnější. Fischerová sympaticky kombinuje mnoho tematických materiálů současné prózy: je to trochu vzpomínkový, trochu rodinný, občas trefný k současnosti, dost často filozoficky tezovitý a ukecaný. A právě ten poslední rys, přítomný snad v každém textu, mě u toho velmi často trýznil.
Většinou jsou ty texty zasazeny do velmi profánních a všedních kulis – turisty oplývající centrum prahy, návštěva chalupy na vsi, silvestrovská oslava či průchod pasáží. A to mě na tom baví nejvíc – dobře odpozorované prostory, umně konstruované dialogy různých sociálních skupin a i ta rodinná minidramata, ve spojení s tím čistým, vypiplaným stylem by mi to úplně stačilo.
Jenže mnoho textů je až neúnosně zatěžkáno různou filozofií, teologií, antropologií, antickými odkazy... a ten civilní nádech chce nasunout do obecných otázek. Ční to. Mnohem líp na mě působily takové ty momenty "velkých keců u piva", kdy jsou všemožná témata sražena nemístným prostředím, ale nakonec z nich stejně plyne něco důležitého (Silvestr na Malvazinkách, Dálov).
Celkem obratně vybalancovaná je titulní próza, v níž se mísí tok úvah se sortimentem obchodů, jenž pak vyvolává různé asociace; ale nakonec to ústí zase do takového teologického mišmaše. Námětově je zajímavý text "Otcové" – vypořádávaní se s odkazem slavného otce, filozofa, přičemž při večerním redigování do toho pronikají osobní trable s dětmi a funkčností počítače. Nejen že to povídku příjemně odlehčuje, ale také zasazuje do nějakých reálných dějů, nezůstává to v proudu filozofování.
To se ne vždy daří, někdy to ustrne právě v tom vzduchoprázdnu. Každopádně se mi do mysli více zaryly ty detailní popisy dětských rozepří a filatelických krámků než úvahy o hříchu a Bohu.

Vcházíme do hraček.
Děti, ach děti! Nádoby, ve kterých bydlí bůh. Bublající sopky sobectví. U dětí je možné všechno, stejně jako u boha. Maminko kdy mi ušiješ křídla? Maminko namaž mi ještě chleba... Maminko otoč čaroděje ke zdi, nebo mě začaruje. Maminko já už mám šest let, nevadí ti to? Nevadí ti, že už mám šest? A zatím holčička sotva dvouletá dává najíst talířku najíst talířku, skleničce, kytici za oknem, dává najíst skříni... Pak vezme bábovky a na zemi v předsíni plácá ze vzduchu vzduchové bábovky: mořského koně, mušli, kapra, hvězdu: plují po bytě a ujídají skříni... talířku... sklenici. Zatímco venku na vzduchu vigluje sídliště, prochvívá vesmír, klepou se dějiny. Děti! Vždyť si můžou hrát s uchem od hrníčku. S nohou od židle. Se vzduchem. Nač ještě potřebují hračky?
(povídka Pasáž, s. 134-134)

01.09.2022

Já si sem napíšu ještě pár věcí k výstavě, kterou tento katalog doprovází:
Myslím, že je to ukázkový případ toho, jak širší veřejnosti představit (spíše) zapomenutou autorku, a to ještě experimentální poezie, o níž si kde kdo myslí, jak je nepřístupná a neproniknutelná. Výstava je promyšleně propojená s prostorem, ale hlavně – jde přímo ke slovu. Všude knížky, překlady, auditivní ukázky, lístečkové recepty a poznámky, čtenářské seznamy, korespondence... Skloubení systematizace i hravosti, individuální tvořivosti i vzájemnost s ostatními (Hiršal, Kolářovi, Jandl, Mayröcker). A samozřejmě vydání reprintů dávno nedostupných publikací i nových reflexí díla Grögerové.
Samotný katalog kombinuje mnoho textových forem, opět se ukazuje, jak široký byl záběr Grögerové. Nejvíce mě nadchnuly asi dosud nepublikované rozhlasové hry – zejména "Dokud se nade mnou nezavře voda", která zdánlivě všední událost jízdy autem rozpracovává až do nejhlubších proudů vědomí a vzpomínek zúčastněných, statická krajina se kříží s ustavičným chaosem mysli. Slyšet to v audio verzi by byla krása. Fónickou poezii i další auditivní projekty rozebírá Pavel Novotný, to je taky pecka, velmi pečlivé odkrývání principů na první pohled nesrozumitelných experimentů (škoda, že se všechny nedochovaly).
A pak samozřejmě mnohovrstevnatá esej o jazyku a hromada ukázek z různých období formy; velmi citlivě například Grögerová rozpracovává proměny veleslavínského prostoru, přičemž se v těchto deníkových zápiscích mísí všední postřehy i jakési náběhy konkrétní poezie. Zajímavé jsou i záznamy toho, jak si Grögerová uvědomovala svou pozici ve stínu, když u společných prací byl v tisku zmíněn jen "Joska". Teď je to snad částečně vynahrazeno, zasloužená kniha.

1993 – květen – červen
V pondělí po úzkém chodníku s vyvrácenými obrubníky; zbytky původní mozaikové dlažby, hrbolaté ostrůvky asfaltu a lesklé louže; říkáš: nejsem ten, kdo ví všecko líp, vím to jen jinak; naše slova si vycházejí vstříc v míru a ústupnosti; rozbitá dlažba nás nutí k rozvaze a toleranci; v úterý sedíme na jediné zachovalé lavičce v parčíku zarostlém býlím a kopřivami s výhledem na nízkou vyhořelou nouzovou stavbu; ztratils knoflík a kladeš si metafyzické otázky po nenávratnosti ztrát; (...)
(z textu "Veleslavínské procházky, s. 14-15)

31.08.2022

Obdivuhodně šíře různých strategií, jak stvořit – nebo spíš poskládat – báseň. Bez emocí, odosobněné, psaní poezie jako pájení, technická záležitost, ale furt je to velmi lidské. Kaligramy, citace, apropriace, mystifikace, humory, hravost. Nápaditá typografie, básně s "rozhraním", někdy pozpátku. Narušení běžného vnímání poezie. Absorbování toho, co letí kolem, protože "pokrok nezastavil". Názvy zapsané jak soubory – na mě občas moc zazipované, ale většinou skvělý pointy. Občas snad i ironizování vlastních postupů:

hommage à Duchamp

být
avonlady
je tak snadné
stačí jen přinést
katalogy do školy
a spolužáci si
o přestávce
vyberou
(s. 37)

1 25.08.2022

Škrabalovy texty jsou zaměřeny na individuální osudy, přesto z nich lze vyčíst kontury současné doby, mnohdy z nich ční i reálné události (mediální aféry, zákazy brček a billboardů, pandemie). Postavy vstupují na nová území a snaží se ze všech sil obstát, používají při tom však na podivné strategie – "fotograf" se snaží přesvědčit vypravěče o své světovosti pomocí dvou mobilů, sebestředný literát chce nafingovat svou svatbu, majitel firmy vyrábějící brčka se snaží zákaz zakrýt mediálním boomem poťouchlého rozhovoru. Ty snahy jsou úporné a bizarní, svědčí však i o tom, jak moc bizarní je i svět, v němž se takové taktiky vůbec dají aplikovat.
Většinou se však postavy nedokáží s danou situací vyrovnat kvůli tomu, že je pevně svírají kořeny – vypravěč z povídky Nemožnost westernu se po úspěchu ve filmu vrací do svého rodného moravského městečka, na pana W. neblaze dopadají způsoby výchovy jeho otce, polský řidič kamionu se nemůže odtrhnout od národnostních stereotypů a mýtů. Nepřijde mi, že by v těch textech byl nějak hojně tematizován rozdíl mezi Západem a Východem, ale spíš to, co si východoevropané nesou ve svých představách o "Abendlandu", které se jim následně boří a oni tápají.
Zajímavě se jeví i vypravěč – v první osobě, většinou účastněný, do podivných šlamastyk povídek zapletený, zároveň však vše obšírně vysvětlující a někdy v náznacích ironický, i vůči svému počínání. Na mě to působí věrohodněji než nějaký výsměch tragikomickým postavičkám z nadhledu, takhle si alespoň čtenář uvědomí, že součástí těch globálních lapálií může být i on.
Vyhnul bych se klišé o "kAždÁ pOvíDkoVá SbÍrkA mÁ svOje silNé a SlaBé kuSy", spíš bych řekl, že pár textů z ní trochu trčí (Život na pláži; Calvera) a šlo by i tento útlý soubor ještě více zkrouhnout, na druhou stranu jsou to i přes výrazné pointování vcelku otevřené a znejasněné prózy, takže je to možná lepší pěkně takhle ve své šíři. Je to i dost humor, třeba povídka Efektivita pana W. ve Spolkové republice Německo je vyloženě skvost, kult výkonnosti se v ní najednou jeví jako to nejchatrnější lešení. Globální rozkročení, skvělý prózy, bavil jsem se.

Celé dva týdny v kuse jeden z našich personalistů – jakýsi N. – přemýšlel, jak celý pracovní vztah s W. ukončit. Trávil tím případem více času, než měl. Jak se mi sám N. svěřil, i když W. osobně nikdy nepotkal, hned ho měl za naprostého troubu. Tento povrchní názor ještě podpořil fakt (o kterém jsem se jednou před N. prořekl), že chodím W. ve volném čase pomáhat. Kromě prohloubení jeho předsudků vůči W. to ovšem N. dál nějak blíže nezajímalo a naštěstí pro mě z této věci nevyvodil žádné další důsledky.
Ze všeho nejvíc se N. bál, že se o způsobu jeho plánování dozví oblastní vedoucí. N. se totiž při řešení efektivity pana W. dostal do fáze zcela neefektivního googlování. Ve třetím týdnu své práce na vyhazovu W. zabíralo hledání správného paragrafu plnou pětinu jeho pracovního času. Lépe řečeno: N. vyhledával rady, jak si ze správného zákona vybral to, co potřebuje. A nástrahy internetu ho sem tam svedly k nepokryté prokrastinaci.
(s. 64)

4 25.08.2022

Tahle edice je unikátní skvost – už z ní vzešlo sedm knih svérázných tvůrců, kteří by bez ní zůstali zapomenuti, nebo (a to je případ Hynka) zakonzervováni v masivních sebraných dílech. A takto – i v grandiózní grafické podobě – jsou v čtenářsky velmi přátelském formátu alespoň částečně vzkříšeni. Hynkova tvorba je formálně rozmanitá – jsou tu drobné i dlouhatánské básně, promyšlené cykly i specifické miniromány.
Poznávací znamení: humor, parodie, ironie, cynismus, groteska, erotika, tělesnost, nuda. Ale hlavně – šíleně bohatá obraznost. Z vcelku všedních kulis jsou stavěny takové situace a prostory, které děsí i fascinují ("Výstava divadelních opon / Ve velké zahradě / Oplocené uschlými nápovědkami"). Bizarní je v básníkově podání i láska; ta je velmi tělesná, groteskně perverzní a impulzivní, zároveň je tu a tam brutálním cynismem shazována, jindy zase ústí do vyčerpání a nudy. Každopádně příběh Dominika a Eugenie z "románku" Inu, mládí je mládí by si zasloužil zfilmování více než kdejaká jiná love story, protože obrazy vypleněných zahradnictví, rozhleden z pražců a kolejnic či nebezpečných růží zkrátka stojí za to.
Úvodní babičkovský cyklus nechápu jako povýšený výsměch kanonizovaného díla, spíš jako posunutí pravidel idealizovaného mikrokosmu. Parodické texty se jeví vlastně mnohem krutěji (a realističtěji) než předloha, když ve Starém Bělidle děti na dvorku týrají ochočenou srnu a kradou babičce mlsky z kapsáře. Střílí si podle mě více z jazyka, když využívá tropy na hranici kýče (což se projevuje v celém výboru: "Černá noc je černá jako černá noc.") a dětem dává do úst vulgarismy.
Na stránkách se to hemží nápaditými asociacemi, tu a tam dokonce i svéhlavými rýmy ("Veliká žlutá slepice snáší listí kokodák / amatérům visí přes rameno Kodak"). V minicyklu "Interpunkce" se ukazuje Hynkova citlivost pro množství významů, které přikládá znakům. Jindy si čtenář ani nemůže být jist, jak dané obraty básník myslí, protože střídá brutální cynismus s vroucnou něžností. Každopádně je to velká sranda, hra i mnoho znepokojivě vyplaveného na povrch.

Pondělky malého lorda

Starý motorový člun v rákosovém zálivu
Taftový olej kape z děravé nádržky
Mastí kadeře rozpustilého moře
Dává poslední pomazání mrtvým rybám
V kajutě je rezavá kotva řinčivý naviják a podprsenka utonulé dívky
Vyženu raky brouky vodní ptáky zastřu okno námořnickým tričkem
Budu psát lodní deník a čekat na Margleidu
Přepadne mne s dýkou jako milenka pirátů
Připlave s vypětím posledních sil v noční košili k okénku kajuty
Tolik možností pro kapitána
Přemůže pirátku zachrání trosečnici nebo ji prodá obchodníkům s děvčaty
Ale Margleida se objevila u okna jako vodní žínka
Rozpuštěné vlasy zakrývaly ňadra z nichž kapala voda do mého deníku
Vtáhl jsem ji dovnitř a učil lidské řeči a víře v boha všemohoucího
Spínala krásně ruce a chtěla sníst obsah mých náramkových hodinek
Ukázala mi jedno místo v moři
Ponořil jsem se
A vyplaval druhý den ve vlasech plno bílého slizu vraků
(s. 35-36)

3 21.08.2022

U této "rodinné" literatury se vždycky obávám, že to bude jen taková sebestředná sonda do svých záležitostí. Přestože v Zázemí najdeme mnoho velmi konkrétních informací (například střípky z literárního života), které poukazují k autobiografičnosti novely, zdaleka tu nejde jen o intimní zápisky o blízké osobě.
Evokuje to vskutku práci paměti – když vzpomínáme, není to jen tak z ničeho nic, že si člověk sedne na gauč a vzpomíná. Jde o drobné asociace, o slova, která evokují něco známého, co si ani nedokážeme racionálně vysvětlit, o předměty, které jsou napěchované událostmi a vlastními významy. Vypravěčka Zázemí naráží na minulost v regálu s čokoládovými anděly. Psaní Šrámkové tak působí spontánně, ale nikoliv lehkovážně; je to propracovaná mozaika záznamů, které se tu více, tu méně vztahují k babičce.
Celkem hojně jde také o to, jak vůbec něco takového zpracovat. Babička je pro vypravěčku pevný bod, o který se může opřít; na druhou stranu však spojitosti s ní postupně mizí a v jistých chvílích je na místě se jim i vyhnout. Nejde tu však pouze o člověka, ale také o prostor, jež daná osoba obývá. Domek ve Vysoké Mýtě nabývá se všemi těmi maličkostmi zadranými pod kůži až mytického významu. Ztráta prostoru zde působí vskutku chmurně, protože nejde jen o metry čtvereční, ale i o člověka. Text nepůsobí sentimentálně ani ve chvílích, kdy se vypravěčka na babičku obrací skoro až zoufale. Ale není to jen tak z ničeho nic, přechází se ze zdánlivých detailů a banalit do niterných proseb: "Copak bylo opravdu potřeba jezdit pro domácí slepice až na Chlum? Copak jsi sama nemívala slepice, i když jen pár?" Dneska se tomu říká roadtrip, babičko. Pojď, utečeme spolu."
A jasně, nakonec je zde i obsah vzpomínek. Nejedná se však o žádné velké patetické chvíle, ale o drobnosti, na které vypravěčka naráží při chůzi po "obskurních pěšinách": žlutá gaučová sestava, proutíčko, meruňky v knedlících. Šrámková kolem těchto drobností obsesivně krouží, někdy se k nim dokonce vrací v erratách, až do momentu, kdy je propojí s dalším předmětem či současnou situací (mateřství, literární provoz). A pak už nepůsobí jako prostá banalita, ale jako zásadní formující skutečnost.
Šrámková píše velmi osobitě, se spoustou poťouchlých (ale krásných) metafor, ale většinou se vyvaruje ornamentů a dalších stylistických pozlátek. Možná bych jen oželil jednu z posledních kapitol, črtu o konverzi vypravěčky – tam se už možná moc vzdaluje od "pevného bodu" a nenacházím tam spojitost se zázemím. Ale to je drobnost. I tak je pro mě tato kniha jednou z prozaických zázemí české produkce.

Když bylo ještě patro plné babiččiných věcí a já si jela vybrat knížky, už rekonstruovali přízemí. Obnažené základy domu. Podříznout. Podlahy místnosti vykopané do hloubky hrobu. Místo pokojů krátery. Potěšit... Dobře, že jsme se nepotkali. Jak mu to vysvětlit. Že se zlobím, protože izolují, protože nechtějí mít v domě vlhko, protože by rádi světlo v kuchyni, protože ji vyměnili s ložnici. Protože dostali regulérní nabídku, kterou mně nikdo nedal. Protože oni ji přijali, zatímco já bych stejně nemohla.
(s. 43)

2 18.08.2022

Pecka a všechny tyhle pochvalný nálepky, bylo o tom napsáno už všude mnoho. Tak jenom pár poznámek.
Styl: strohý, lakonický, přímý, ale zároveň plný velmi znepokojující detailů, zejména když se K. pohybuje na městské periferii. Ze začátku matoucí konstruování přímé řeči (promluvy nemají samostatný řádek), ale vlastně to k celé té stísněné atmosféře celkem pasuje. Občas jsem kvůli tomu ztrácel ponětí o tom, kdo zrovna promlouvá – ale opět, to pěkně sedí k sršící nejistotě.
Další věci k tomu: nejvíce frustrující je na tom vlastně to, jak se postupně ta absurdní mašinérie procesu rozrůstá do všech možných sfér života K., jak systém pohltí i nejbližší okolí, a to i přes to, že se vůči tomu K. snaží stavět racionálně. Ale jak se postupně ukazuje, "vina" nakonec dorazí i K., který v poslední kapitole již rezignovaně následuje své katy... Soukromé a veřejné zde nemá jasné hranice – mnoho scén u postelí (což je samo o sobě velmi intimní prostor), informace o vedeném procesu se ventilují různě po městě, osoby spolupracující s K. se jeví spíš absurdně a jejich rady se čím dál víc rozpouští v nemožnosti procesu uniknout...
Dílo nelze redukovat na to, že Kafka nastínil podobu totalitních režimů. Může jít o jakýkoliv systém, z nějž se vytratila lidskost – a prostý individualismus na něj zkrátka nestačí.

Kráčeli několika stoupajícími ulicemi, kde tu a tam stáli nebo obcházeli strážníci; hned v dálce, hned docela blízko. Jeden s hustými kníry, s rukou na rukojeti šavle, přistoupil jako s nějakým záměrem ke skupině, která mu připadala poněkud podezřelá. Pánové se zarazili, strážník jako by užuž otvíral ústa, tu K. pány mocně popostrčil. Několikrát se opatrně obrátil, zda jim strážník není v patách; když však měli mezi sebou a strážníkem nároží, dal se K. do běhu a pánové museli běžet rovněž, ačkoli sotva popadali dech.
(s. 195)

5 18.08.2022

Slova straky jsem poprvé otevřel při dlouhé cestě veřejnou dopravou a jako první, jak už to u výborů dělám, jsem si přečetl doslov, v tomto případě napsaný samotným autorem. V něm Caddel proklamuje mnoho o propojenosti hudby s poezie, velký důraz klade na zvukovou stránku. "Tato sbírka vyžaduje, (...) abys nechal zvuky znít a četl je nahlas." A já tušil, že se na Caddelovu (jinak jistě pozoruhodnou) poezii nedokážu naladit.
Rytmickou dokonalost, která je velmi rafinovaně propojena i se specifickou typografií, bohužel nedokážu docenit. Nejbližší mi je sbírka v momentech, kdy se Caddel blíží k poetice Ezry Pounda – je pozorný k okolnímu světu, věrný zažitým motivům (obloha, ptáci) a nevyskytuje se u něj přemíra obecných slov a rytmické pečlivosti.
V jednom textu básník píše: " Vznešená píseň / trpělivá v dešti. Zpívej ji – // ne myšlenky, ale tóny". Vlastně mi je to v lecčem sympatické, je v tom trochu takové borkovcovské "méně přemýšlet, více pozorovat", akorát spíš "méně přemýšlet, více poslouchat". "Tak jako listy mé mysli / jsou naváté / do malých hromádek" píše Caddel a v jiné básni se ukazuje, že poezii nechápe jako houšť myšlenek: "v severních stromech / obnažených jako moje hlava / bez listí".
Bilingvní vydání je samo sebou pecka.

Pocta W. C. W.

drozdi
zobají
ze
země

stojí strnule
vzpřímení
hlavičky skloněné
na jednu stranu

číhají
na pohyb
dravců
blízko povrchu

běhají
či hopsají
v intervalech
vždycky pár stop

k dalšímu
hlídkovému
bodu
(s. 47)

18.08.2022