lubtich komentáře u knih

Fenomenální věc, která mě fascinuje tím nesmírným kontrastem - tak živoucně psané o tak plahočivých a ubíjejících skutečnostech. Máloco mi zní protivněji než úmorné bildungsromany o dívkách ze zajištěných rodin, ale Součková naprosto nabourává obvyklou představu takového vyprávění a přichází s ladně ukočírovaným proudem.
Text se točí kolem Marie Tomanové, která prochází různými životními fázemi - nejedná se však o hlavní postavu, nýbrž o jakýsi odpichový bod, kolem nějž se nabalují další a další příslušníci, přičemž jejich vazba je čím dál tím slabší, navíc svým množstvím i frekvencí výskytu Marii válcují, respektive vyrovnávají. Nemyslím si, že by Součkové šlo o jejich perfektní psychologické vykreslení; nejedná se o naprosto bedlivě prokrvené charaktery, definovány jsou spíš shlukem detailů a různými kategoriemi -
však taky jedním z hlavních motivů zde je lidské míjení, které je dáno prostorem (venkované u hradecké Roudničky X nová pražská buržoazie), genderem (bizarní umanutost v tom, kdo z páru obětuje desetihaléř pro zavolání výtahu) či socioekonomickým postavením (problematický vztah nájemník X nájemce).
Předkládanými maloměšťáky a zpovykanými vesničany by šlo velmi jednoduše pohrdnout, ale autorka místo toho dává přednost pečlivému vykreslení společenské atmosféry, v jejíž sešněrovanosti se obyvatelstvo dusí. Základním aktem rodiny Tomanových se stává jevení - neohrabaná snaha o prezentaci domnělé prestiže, která dává vzniknout groteskním situacím. Rukojmími tohoto přístupu se tak stávají děti. "číst! abys byla ještě pitomější", lamentuje matka Tomanová a její bigotní přístup odvane až obava, že by mohla vzniknout pověra, že doma na čtivo nemají finance; obdobně to je třeba s nákupem šatů. Autentický zájem je tak ututlán beze zbytku, což je vyjádřeno i nespočtem imperativů, "hubováním a pinglováním", které vytváří všudypřítomné rodinné napětí. Výchova dívek v domě, v němž "hlasy třepetají plamenem svíčky", tak nemůže vyvrcholit v nic jiného, než že i ony přijmou vzory, snaží se líbit a chovat podle toho, co se "sluší a a patří", a vcelku pasivně přijímají svého nastávajícího, přičemž nárok je takový, aby byl "alespoň snesitelný". Domnělá emancipace od rodičů se však záhy překlápí do nové svazující role, jejíž pohyb je omezován paranoidním bědováním manžela. "Ach, jak byl člověk nešťastný", píše Součková v jednom z mála míst, kde se (snad) jasně vynořuje vypravěč. Směřuje to sice k postavě Marii (a rovněž by šlo mnoho situací interpretovat pomocí genderových teorií), ale použitím abstrakta je jasné, že smutek zde zasahuje celé lidství, které není schopné odpoutat se od ustálených vzorců. Plyne z toho akorát odcizení napříč rodinou, která si nedokáže navzájem vyjednat své skutečné potřeby.
Proti tomuto životu, který by ideálně měl fungovat na základě přesně nalajnovaných konvencí, který je zmítán stereotypy a jehož představitelé žijí v iluzi jasně uspořádané reality, klade autorka způsob vyprávění. Řazení kapitol sice zhruba chronologicky odpovídá postupnému vývoji, ale dění (či spíš nedění - těžko nacházet v jednotlivých událostech příčiny a následky) uvnitř nich je ovládáno principem asociačním, který přehazuje události jako elektrická jiskra od tramvaje. Máme tak před sebou vyprávění s časem výsostně subjektivním. V jednom odstavci se mísí jak (zdánlivá) přítomnost, tak i zpětné reminiscence vyvolané drobnými detaily či náhlé průhledy do budoucnosti. Takové uspořádání ale možná mnohem lépe odpovídá skutečnému vnímání člověka, které není racionálně konstruováno a naopak neovladatelně přepíná mezi různými směřováními. Někdy dochází tímto způsobem až k realisticky úplně vymknutému vyprávění, kdy dění dostává imaginativní ráz a v příběhu se zjeví například sudičky (jejichž fatalistické ladění jako by tvořilo jen zdánlivý protiklad k nelítostným determinantům výchovy).
V takovém proudu se vypravěčský konstrukt ztrácí a nechává lapat po hlasu všechny ostatní. Máme zde sice dialogy, ty ale nejsou vyznačeny uvozovkami, nýbrž pomlčkami, takže pevná hranice mezi jednotlivými promluvami se maže. To umocňují rovněž další způsoby vyjádření především polopřímá řeč, jejíž původce mnohdy není jasný, případně se zjevuje až v nečekané chvíli, a dále také vnitřní monology, které jako by k někomu směřovaly, ten však není valně určitelný. Nejasná fokalizace tak způsobuje, že mnohé skutečnosti zde vidíme dokola a dokola, akorát pořád jinýma očima. Dominantní a pořádající hlas však téměř absentuje, jen ve vzácných chvílích na sebe upozorňuje v autorském plurálu, aby dokázal, že před sebou čtenář nemá rodinnou kroniku, nýbrž literární dílo: "museli bychom to vyhledati a sestaviti". Iluzi neochvějných pravd a faktů v proudu subjektivních domněnek vytváří paradoxně klepy a pověry. Věty uvedené slovy typu "všichni vědí" jako by se snažily suplovat vypravěčský hlas, záhy se však podlamují pod chrlením dalších mnohohlasí. Kontrast světa, v němž se občané utvrzují ve svém jednoznačném obrazu světa repetitivními frázemi jako "co je do všeho" či "všem se nelze zachovat", a tohoto bezprostředně neuspořádaného zpracování, je tak dokonán.
V tradičním románu bývají často určité životní milníky, podle nichž je vyprávění konstruováno. V Odkazu ani Zakladatelích po tom není ani památky. Hierarchie uváděného je značně nejasná - události, které by se nabízelo nazvat jako "klíčové", zde nemají přednost před každodenními banalitami, čímž se mimo jiné smývá význam jednotlivých událostí - jako by nevedly odnikud nikam. Názvy sice nastiňují určitou strukturu dějů v kapitole, ta je však značně neúplná a rozhodně nenaplňuje tradiční představu milníků. Skutečnost, že si bratr pana Kroupy dal párky před obědem, se může stát donekonečna omílanou skutečností, zatímco svatba dcery Tomanové je popisem značně ošizena. Je v tom i jistý podprahový humor, který chvílemi na stránkách dvojrománu čtu; pitvat se ve všednosti tak dlouho, až skutečně na povrch vytane její podstata, přestože je ve skutečnosti jen trapná a groteskní.

19.08.2023

"by / to / byla ta / největší báseň / jen // jak to napsat", píše Těsnohlídek v otvírajícím textu knihy poté, co stroze vylíčí prostředí dánského pobřeží. Báseň se zde jeví jako cosi předliterárního, přičemž samotný akt psaní už pouze tuto skutečnost poletující si po světě uzemňuje do slov. A v tom vidím úskalí této poezie o slova tady vlastně moc nejde.
Celá řada básní je formulována v třetí osobě množného čísla, čímž se naznačuje nadosobní, generační potenciál výpovědi. Generace, kterou neohrožuje žádná evidentní krize, ale i tak se plahočí v nenaplněných očekávání, trmácí se bez jakéhokoliv ideálu a cyklí se v uondaných stereotypech. Je jakoby po všem, ale zároveň nic není dosáhnuto, všechno uplynulo, ale zároveň se nic nezměnilo. Zároveň je zde zřejmá intence směrem ven - okolní svět je protkán konzumem, povrchností a banalizací prožívání. Těsnohlídkův styl ovšem někdy totéž přejímá, takže se zde předkládají prázdné fráze a ohrané (jakkoliv sugestivní) vztahové scenérie. Na jednu stranu to lze číst způsobem "Na světě je málo věcí v pořádku a ani já mezi ně nepatřím.", jak někde píše Elsa Aids, jako poukázání na to, jak z mileniálů, kteří vyrůstají v neúprosném postsocialistickém prostředí, nemůže vzejít nic jiného, než co je zrodilo. "jsou lemovaný klukama co / s chutí někoho zmlátěj / protože je jinej - / klukama co / s chutí někoho zmlátěj / aby byli jiný", píše se trefně o reprodukovaném maloměstském násilí. Na stranu druhou to čtu i jako manýru - některé motivy se úmorně opakují a morální kýč v některých básní pak dává vyvstat pochybnosti, jestli mám před sebou doopravdy autentickou poezii, nebo naopak vypočítavou věc cílící na city.
Velkou část sbírky tvoří chrlivé proudy, které se v krátkých (a skvěle rytmizovaných) sekvencích řetězí a řetězí, které svou těkavostí a neuspořádaností umocňují onen motající se životní pocit. To s sebou nese nemálo balastu, který někdy překračuje únosnou mez tohoto jinak efektivního gesta. Zároveň jej ale lze chápat jako potřebu zaobalit se do slov před nelítostnou skutečností (taky že má sbírka lecjaké autoterapické rysy) či jako snahu najít v proudu řeči přece jenom alespoň "těch pár správnejch slov". Větší problém podle mě tvoří neucelenost stylu - zdálo by se, že je přímý a oproštěný od všemožných cingrlátek, ale ve skutečnosti i Těsnohlídek používá řadu laciných metafor ("měsíc sypal jinovatku do trávy"), které ve výsledku tu nepřikrášlenou syrovost dost podemlývají. Navíc ani přímost nemusí znamenat lhostejnou ledabylost výrazu - patvary typu "jseš", zvláštní užívání znamének (+, & či neustálené pomlčky) nebo náhodně vložený kaligraf dělají z básní, které si jinak zakládají na podobnosti s mluveným jazykem, kočkopsa.
Co se mi líbilo: opakovaný zájem nejen o vlastní osud, ale i o okolní občany - kluky z učňáků, přestárlé mamky a naivní holky vycházející základku, jakkoliv to někdy vyznívá barvotiskově, tak tam tu urputnou starost cítím. Pak taky verše, které svou úderností a konkrétností působí, a to silně - "jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky / když se nikdo nedívá --" Jinde se píše, že "armáda kluků ve vytahanejch svetrech / svět nespasí" - to nezestárlo. Naopak až archaicky působí obrazy prostitutek kolem hlavních silnic a partnerské předávání vytisknutých fotek; sbírka vyšla roku 2009 a od té doby bující digitální zkušenost proměnila mnohé. I proto pojímám Násilí bez předsudků spíš jako dokument mileniálského prvního desetiletí či jako styčný bod porevoluční české poezie, než že bych mu uznával sršící estetické kvality.

v olomouci

mívám náladu
rozbít
každý druhý okno
kolem kterýho projdu
jen
tak
ze zájmu

rozbíjet okna


(s. 28)

26.07.2023

Takové jemně apokalyptické Čekání na Godota, byť vyústění, že po lidstvu zůstanou vlastně jen hůře identifikovatelné zvuky, se mi jeví poměrně šťastně. Líbí se mi, že téma nedorozumění (všemožné papouškování, destrukce řeči na ozvěny a odštěpky, stereotypní promluvy, zkomolená přísloví, prázdné floskule, ztrácení se ve vlastním domě) lehce proniká i do scénických poznámek, jako by sám Ionesco neměl slovo pevně pod rukama - moře zapomnění, kam herecká dvojice na konci mizí, jako by tu bylo pro všechny.

18.07.2023

Poslední cestopisy se bezesporu vzpírají hladkému čtení, pro mě především tím, že se jedná o poezii, která se nesvazuje celistvostí, natož pointou ("Pointu si musíš vymyslet. Přijít na citlivé místo a kousnout."), která mnohem víc promlouvá než zobrazuje - a já jsem zhýčkaný vizualitou, takže mnohdy tápu a váhám: představuje daná sekvence metaforu, přemítání nebo přece jenom ten obraz?

První oddíl Přechodná bydliště s sebou nese zejména téma domova, který se zdaleka nevztahuje jen k rodnému území. Naopak s oním prvotním bydlištěm se zde vede tichý zápas druhá báseň celku přímo evokuje komplikovanost vztahu k němu, když je rodinný dům se zahradou následně pojmenován jako "barák, který nám všem patří." Bałdyga píše chladným stylem s minimem obrazů, takže nedochází k vyvstání nějakého konkrétního prostoru, ale spíš k pečlivému upřesňování náhledu na něj. A i ty obrazy, které se objeví, jsou jaksi smyslově zakrnělé - jako by je musela mluvčí oživit a vydolovat jejich podstatu teprve svým viděním, nikoliv prostým počitkem ("Stará houpačka krčí rameny. Vzduch tomu přihlíží."). Příznačné mi připadá i využití různých ustálených frází, které si většinou k prostoru domova nevážeme - kapesní atlas manuálních prací, územní plán symetrického vyčerpání či podle lékařské zprávy; při čtení básně na straně 16 si připadám skoro jako v sterilní výslechové místnosti maskované za domov. Ale zároveň z těch textů lze cítit jakási příslušnost a účastnost, potřeba neustále se zaobírat možnou blízkostí. Mluví se zde i v množném čísle, byť někdy možná jen proto, aby se odhalila iluze kolektivní identity: "V tomto kraji to takhle děláme, / takhle to tady dělají." Báseň noční hudba na mě působí vskutku zalidněně, ale zároveň tak mlžně a náznakově, s nemožností nahmatat skutečný kontakt: "Něčí prsty porůstají cizí kůží, nesměle zkoušejí, / jestli se průměrné srdce vejde do průměrného mozku." Nebo nahmatat sebe sama.

Některé texty mi krapet připomínají nějaký intimní deník - snad je to plynulostí syntaktických celků (jejichž souvislost se však na významové rovině rozplývá), názvy některých textů ("záznam", ostatně i ty titulní cestopisy evokují průběžné zápisky) či monologickými obraty. Takovéto psaní lze pak chápat rovněž jako zabydlování svého druhu - jazyková entita se ve sbírce ostatně s tou prostorovou mnohdy překrývá. "Tato místnost je dopis někomu třetímu.", píše Bałdyga a z prostoru je rázem médium. Činitelem se stávají ostatně i grafické prvky jazyka, které se nevyslovují: "Zbytek noci trávíme spolu v závorkách. / Znakovým jazykem jednáme o prostoru." Možná právě jazyk se stává prostředkem vyrovnávaní s oněmi "pravěkými tahy" rodných míst, přestože to mluvčí může zahnat do ambivalentní situace: "A kdyby ses ztratila, zůstaň stát / uprostřed řeči, které nerozumí tví příbuzní."

Z básní druhého oddílu již vyprchává stálá esence určitého (byť vágně nekonkrétního) prostoru, texty jsou to fluidnější a nejasnější ve všemožných pohybech a přesunech, když už víme, že andělé našich míst "(c)estují noční dopravou, pobývají v jazyce". Směřuje se zde odněkud někam, jenže co je východ a co vchod? "Jdeme na dlouho procházku do nádražní haly" - už tento verš obsahuje jemný paradox a neurčitost toho, jestli bude docházet k přijíždění, nebo k odjíždění; kde je mezi tím vlastně hranice? Všechny ty přechody jako by implikovaly i jistou nejednoznačnost mluvčí, která se v monolozích dopátrává své identity: "Je krev voděodolná? Jsem já voděodolná? / Kterou sebe myslíš? Za kterou hranicí?" A zase ta potřeba "rozhovořit jazyk", který se opět vměšuje do prostorových úkonů - "Já asi půjdu. Venčit slovesa pohybu (...)" -, přičemž někdy dokonce není možné ani rozpoznat, zdali je řeč o jazyku, či o prostoru: "Dejme šanci i zkratkám." Hranice je zkrátka rozpitá.

Poslední oddíl má plně putující charakter - některé básně jsou věnovány i určitým městům, jejíž hranice mluvčí ohledává, zároveň se zde deklaruje neoddanost žádnému konkrétnímu místu: "Nechci, aby mi střecha nad hlavou kradla oblohu. Teď ne." Postupně zde graduje podíl přírodních procesů, které jsou jaksi napůl personifikovány, díky čemuž si uchovávají svou specifičnost a zároveň je jim umožněno být docela formujícím činitelem: "I přívalový déšť by možná chtěl někam přejít / suchou nohou. Vyprávěl o tom vodopád. / Šuměl o tom, že žádný druh tu není na dlouho." V básni putování soukromého měsíce pak vyjadřování subjektu v ich-formě zcela mizí, jako by se mluvčí rozhodla dát prostor/hlas i jiným trasám, když už se do jazyka (možná) zabydlela. Sbírku zakončuje verš "Vodopád spolkl moje dávné jméno, aby je vrátil půdě." - a je hledání na konci, nebo na začátku?

Ale možná jen obzvlášť nadinterpretuju a míjím. Každopádně: radost číst.

prohlídka města
pro město H.

Interpretovat nestačí. Polehčující okolnosti
neuznáváme. Překročení hranice
považujeme za trestné. Prostor se odmítá
vyjadřovat, jen mě mlčky bere do náruče.
Mapy a pověsti intrikují, jiná cesta není. Probíhám
opuštěnou porodnici.

Obsazená čára skrz okupovaný střed. Chystala ses
k periferiím?
Překračování plynulých hranic považujeme za
trestné.
Polootevřené branky prohlašujeme za zavřené.
Vysoké obrubníky střeží divoké zahrady, zahradnice
volají o pomoc.

(s. 43)

12.07.2023

Řehákovo básnické vidění je plné touhy a úžasu, verše se (někdy však monotónně) valí, energie neustává - a to navzdory tomu, že se zde sleduje svět ve svých proměnách. Všechno se jeví jako změněné od původního stavu, všemožné (sešlé, oprýskané, prošlé, zaprášené, zrezivělé, rozmočené) objekty ztrácí svou funkci, a přesto zůstávají předmětem fascinace. O "funkčnost" světa asi Řehákovi předně nejde, byť ty ubíhající dny lze číst určitě i s ohledem na postupující globalizaci: "Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami, elektrické rozvodny, skřínky na uchování mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny." Minulost však sehrává ve sbírce i roli činitele, který nutně utváří představu o prostoru, když se "přítomné město" vytváří i skrze minulé děje.
Subjekt je ve sbírce plně zapuštěn do univerza ("Okamžik nelze odečíst od nás samotných."), prodírá se mezi absurdními hlídači padajícího sněhu, obchodních zástupců s mimozemskou krví, úřednicemi Ministerstva jitra a dalšími bizarními postavami. Řehák je na ulici jako doma - a to vskutku, v básních se tu a tam prolamuje hranice mezi soukromým a veřejným, třeba když "město zavíralo v pět hodin" a je třeba "navštívit domácí kabinety ". Několik interiérových básní, v nichž se rozvíjí motivy nemoci a izolace, působí až dusivým dojmem; subjekt, který se "účastní procedury dýchání města", náhle kvůli nemožnosti kontaktu s vnějším světem náhle střídá zoufalství a nechuť za touhu. A v takovém stavu je vítána i pouhá vyslankyně vzduchu.
Ta tužba po obklopení okolím a přitom - je to svět tak divoký a snad nebezpečný, kde nastává "hodina policejních psů", kde číhají agenti a kde sebemenší pohyb nutně působí neuroticky; člověk se chvílemi cítí skoro jak v nějaké žánrově pokleslé literatuře, slovy ovšem ne. Dochází zde k smyslové smršti, všechno je tak fyziologicky citelné, všemožné synestezie umožňují pocítit nepředstavitelné. Řehákova poetika chvílemi připomíná zběsilé filmové záběry, ale o příběh tu nejde, spíš o vršící dávku zasáhnuvších postřehů: "Zvuk od budovy porodnice, / tajná červeň starého zrušeného kurtu, / chvíle, kdy vítr sune po chodníku / rozmačkanou plechovku." Když se v první básni píše o "pojmech v čistém vzduchu", čtu to trochu jako odmítnutí abstraktních sousloví, jako příklon k co nejkonkrétnější skutečnosti - vždyť se v básních míhají pražské reálie a ostatně i vysvětlivky odkazují k přímé inspiraci od nejrůznějších básníků, filmů a událostí. Ale autor samozřejmě není nějaký kronikář metropole, tady jde o vidění, tady se skutečnost přetváří do nekonvenčních tvarů.
Kromě již uvedených groteskních figurek, skrz něž se Řehák současnému světu možná trochu směje, se v básních vyskytují taky hromady žen, prostřednictvím nichž dostává tato lyrika i erotický náboj, někdy společně s poměrně objektifikujícími a voyerskými konturami. Na druhou stranu je tato rovina často sebeironicky shazována ("Pomýšlel jsi na revoluci, ale přibral si na váze."), případně se naznačuje její unikavost a bizarnost. Ženy jsou povrchně obdivovány a tvrdě se zadírají do hlavy, přičemž se tato perspektiva překlápí do neútěšné situace subjektu: "(...) léto, kdy pod každou ulicí jsem cítil tvoje paty. / Ještě jednou jsem tě potkal v metru na Náměstí míru, / ale ani jsi nevěděla, kdo jsem."
V poslední básni se objevují tezovité deklamace Řehákova pojetí poezie, třeba když ironizuje počínání angažovaných studentů a dodává: "Zbavit se zapšklosti, postoupit k vyššímu oddílu světla / je úkol." Jako by to bylo v rozporu! A přitom v předchozích textech to autor naplňuje, akorát nekomentuje takto jednoznačně, třeba báseň Dojmy z Vršovic je doopravdy krásná - cykličnost všedních dnů se v ní prolíná s vědomím konce, což vytváří fascinující napětí: "Planety usedají na neviditelné potrubí, / auta se potápí v poledním žáru. / Dny začínají sestupem do schodů, / končí jízdou do vyšších pater domu."
Nevím, nakolik si užívám celek sbírky tak jako jednotlivé básně (někdy spíš verše), přece jenom se jedná o poměrně různorodou skrumáž bez oddílů, v níž se střídají dlouhatánské skladby, malé básně v próze i oslavné texty napodobující beatnickou poetiku. I tak jsou pro mě Řehákovy verše zdrojem nesmírného čtenářského blaha - je to jízda, kterou si dopřávám opakovaně, a pokaždé se zahryzne jiný a jiný detail.

Nepozornost

V neděli vcházíme do vestibulu kina a já zapomínám,
na polibek, co se vysypal z horních lóží.
Myslel jsem na to, jak ses na kluzišti uhodila do hlavy.
Odvětilas: strašně to bolí, ale lebky
jsou z papírových vlnovek, nemůžou se rozbít.
(...)
Řekla jsi: velké dny jsou jako velké boty,
propadáváš skrze ně, jsi jenom zvířátko,
co si potřebuje odpočinout od kostí.
(s. 57)

05.07.2023

Prózy s vyrvanou kostrou děje, maximálně fluidní; pevné body ihned mizí a spouštějí řetězce úvah a obrazů, domněnek a nejistot.
V textech Linhartové se znejišťuje leccos, ale nejvýrazněji zřejmě schopnost slovy vyjádřit něco úplného, kompletního. Už v titulní próze převažují krátké, jakoby usekané věty, jejichž souvztažnost není vždy úplně zřejmá, významově spojitelná do kompaktního celku odstavce. Jindy se tu vyloženě lapá po slovech - a když slova nepřichází, je nutno vytvořit si vlastní ("neje spásmění") nebo přejít do jiného jazyka. Řeč se svíjí pod rukama tak, že i syntaktické vazby si dělají svoje, čímž najednou prosvítá nedostatečnost jejich pravidel. Chvílemi z proudu subjekt vyvstává, aby příměji tematizoval akt samotného psaní, ale záhy jsou nastolené teze opět spláchnuty: "Zdají-li se být věci stejné, patrně tedy nutno se probdít k jiným očím." (Nebo k fasetovanému oku včely.) Dalším způsobem, kterým je řeč transformována k dokonalejšímu (ale stále nedostatečnému) tvaru, jsou nezvykle užité negace; například dvojitá negace ("zdi mříže neneprostupné") má sice blízko k prvotnímu tvaru, ale není již vzhledem k jedné proměně tento stav již nenavratitelný?
Próza následující jako by byla skeptická i vůči klasickému grafickému členění - mezi slovy vznikají mezery a jednotlivé části tak dostávají i výtvarný charakter. Nejvýrazněji zde vyvstává prostorový aspekt - tápání po hranicích i nekonečnosti, snaha vymezit si svůj racionální katastr světa, který se však záhy rozpadá. Mnohost (čili fragmentární prostorové částečky řeči) se hrne tak, že není možné ji smysluplně uchopit, přestože úvahové celky na stránkách jednotnou linku mají. Konvenčnost dějů podrývají i další aspekty: v jedné básni se dynamickým impulsem stává prázdno ("nezachytitelný nezasažitelný původce"), jinde Linhartová pokouší zdánlivě protikladné významy slov ("Třebaže na první pohled vypadá jako tříšť jeho vnitřní vazba je pevná trvale proměnlivá") nebo jejich použitelnost obhajuje nikoliv sdělností či ozdobností, ale prostou silou. Jasno však není nikde. Pluralitu ještě umocňuje proměňující gramatická osoba - jako by docházelo k jakémusi vnitřnímu sváru, kdy na jedné straně je něco postulováno, ale vyjádřením v odlišném rodě/čísle/osobě je totéž náhle shazováno.
Poslední oddíl pak vytváří jakýsi dojem prostorovosti tím, že vnitřní představy "vtahuje" ven, do tekutého univerza. Geometrické pojímání světa se v cuku letu mění v imaginativní výjevy: "Zakroužím-li však rukou ve vzduchu, vznikne hliněný nádoba, snad hrnec nebo mísa: fictile. Opatrně ji kladu na stůl. Z kouřící vody lovím jednu škebli po druhé. Nabízím kolem stolu. Jsme spokojeni, jíme." Zase se tu nad ledasčím pochybuje, byť už vzhledem k předcházejícím oddílům, které mlžily rovněž o sto šest, nemá neustálé znejišťování takovou údernost a když Linhartová píše "To je moje jediná starost: hovořit jasně.", je docela jasné, že se tahle teze co by dup rozplyne. Z celého díla je pak vyvozován jediný zisk: netrpělivost. To se jeví jako nepříliš nadějná vyhlídka, ale možná právě princip netrpělivosti je pro sbírku určující: cukavé myšlení, které sice k žádnému cíli nevede, ale nutí čtenáře probádat kdejaký kout.

Ano ale však právě toto jsou ty chvíle
kdy tě už téměř ani nevidím a zjišťuji s ne-
omylnou přesností že tě doopravdy ne-
znám Prohrabuju se náměsíčně tmou
v níž se rozsýpají lastury hlemýždi
ježovky Stříká sem pěna se hřbetů vln
usazuje se v písku svod špíny
Drobnohledná mnohost se na mne hrne ze
všech stran uhýbá všemi směry ro-
zestupuje se před uchopením Nesmyslně
se veselím ale pročpak by ne trochu té
radosti i když je dětinná Zcela určitě
nemá svůj původ v důvodu ale v pod-
mořských korálech Kladou tuhý odpor
nepřejí si být vymýceny Nedokona-
lost ano jenom tou se k tobě dobírám
naprostá nedokonalost je moje nejvlast-
nější cesta

(s. 47)

17.06.2023

Bezpochyby ta snesitelnější podoba historického románu. Ať už díky způsobu narace či tématu rozplývavé identity. Na druhou stranu jsem se nemohl ubránit dojmu, že se autor přece jenom líbivě rochní ve vcelku senzachtivě brutálních obrazech plných tělesnosti.
Ono taky co čekat od předválečné Varšavy. Naopak rozvržení "rolí" už tak samozřejmé není - od začátku se sice rýsuje opozice "socialisté-židé-chudí" X "falangisté-křesťané-bohatí", ale tahle binární opozice je jedna dvě narušována. Socialismus v pojetí titulního krále je spíše performativní, funguje zejména jako nástroj moci nad nutnými čtvrti města, od nichž nekompromisně vybírá obnosy. Ani s židovstvím to není tak horké; jako by se u hlavní postavy vyznačovala jen využitím jidiš ve vypjatých situacích a obsesivním zmiňováním obřezaného penisu. A svět chudoby a bohatství se rovněž mísí - stejná postava si hoví se svou lokalitou v chudinské čtvrti, přestože je jedním z nejzámožnějších obyvatel. Hrůznost je prostě všude.
Víc než obsahem je však dílo zajímavější svou vypravěčskou strukturou. Od začátku je zjevné, že ne každé kladné slovo je tak nezpochybnitelné, vypravěč jako by matně vzpomínal, neustále připomíná nejistotu svého rekonstruování, prostě to "tak nějak muselo být". S tím souvisí i otázka identity, která je v knize v mnoha rovinách načrtnuta - generál ve výslužbě se nepoznává ve svých minulých činech, vypravěč v perspektivě sirotka se postupně vytrácí pod vlivem mocného boxera, postava pomocníka se dvěma tvářemi pak vyloženě vybízí k zamyšlením nad splýváním a oddělitelnosti identit. V souvislosti s tím se postupně perspektiva vypravěče překlápí, až dojde k již dříve naznačovanému obratu - a život je náhle jinde. Uvědomění si, koho příběh je vlastně vyprávěn, je však nadále rozkolísáné, osoba se mění i v rámci jedné věty.
Román mi trochu vzdoroval poměrně stereotypně maskulinním laděním, vyznačujícím se typickými rekvizitami jako jsou bordely, drogy, alkohol, box a všechny tyhle věci. Všudypřítomné násilí se však střídá i s meditativnějími pasážemi a zdánlivě poklidnými scénami z rodinného prostředí, na první pohled neochvějná maskulinita se náhle roztřese kvůli "černé kuličce", vychytralému "ženskému" elementu a jakýmsi symbolickým dohledem vorvaně na obloze, který člověku na povrch vynáší i to z nejspodnějších proudí svědomí.

21.04.2023

(Pokračování předchozího komentáře)
Navzdory dominantnímu řízení prózy vypravěčem se jeho nejosobnější prožitky textem spíše jen míhají, i přes to, že je součástí tohoto vykloubeného světa, spíš nahlíží do soukromých (a hranice mezi soukromým a veřejným je zde stejně často smývaná, např. teatrální soudní zkoumání manželského rozvratu způsobeného) událostí spoluobyvatel. Náhled je to trudný, tragikomický a jen málokdy katarzní - poměry jako by posilňovaly neschopnost se naplno přiblížit v partnerských vztazích, odcizenost, frustraci. Nenaplňují se vlastní ambice ani očekávání kladená na druhého (bizarní scéna s pračkou), mladistvé vztahy dostávají jakýsi groteskně mytický nádech (Dafnis a Chloe). Svět se soustředí na vše hmatatelné, a tak se vytrácí jakékoliv prahnutí po duchovním přesahu, po něčem, co by narušilo stereotypní ráz maloměstských životů.
Banální chvíle se v novele spojují se světovými událostmi, což jako by přehazovalo váhu z jedné na druhou: "Chodit mě učili na béžové strakonické pokrývce s meandrem toho listopadového večera, kdy se zhroutila newyorská burza." Vůbec fungování času je specifické a jeho plynutí je absolutně v moci vypravěče: ten jej přetváří ve flexibilní skutečnost, linearita je tu tam, navazuje se nikoliv chronologicky, ale na základě asociací. Maďarské revoluční události se vlévají mezi všední cestu litvínovského zaměstnance, sen prosakuje realitou. Osobní čas předkládaný v knize má sice vypravěč pod kontrolou, ale zároveň si uvědomuje dunící blízkost smrti, třebaže ji komunistická společnost odsunula na samý okraj (postava bývalého majitele pohřebnictví, který se dostává do paradoxní situace potřebnosti a odsunutí). "Stárnu s epochou," píše vypravěč a je zjevné, že plíživosti smrti se nelze vyhnout, ani když se potuluje hřbitovem ve snaze "vstoupit do času, který není jeho."
Hlásané výborné zítřky a naděje budoucnosti dosahují v době, kdy je část Litvínova de facto vyloučenou lokalitou a stupňuje se tam sociální napětí, ještě větší hořkosti než v Jedličkově ironickém reflektování. I to svědčí o tom, že se nejedná o knihu pevně fixovanou na určité období, ale o nadčasový text o životní rozklíženosti, osudovosti, deziluzi či neodlučitelnému spojení času-jednotlivce a času dějin.

Nejdřív je to tragický mollový akord smyčcového ansámblu nad jednotlivými údery kotlů. Krajina pustá a rozrytá, s disonantními cellovými motivy komínů. Všechno. Všechno. Po silnici se blíží auto, v jehož světlech šumí déšť. V opačném směru, klopýtavě retardujíce, táhnou dva shrbení lidé čtyřkolový vozík. Pak složitá tónová architektura zvolna klesá až na prapůvodní a překvapující melodii sladkého zvlnění krajiny Jako dlouhé oblé tóny fléten a hobojů vyznačují dráty elektrického a telefonního vedení její hrubý obrys, znejasňovaný smyčcovými glissandy kouře a mlhy. Stále a stále se to opakuje. Kaluže, marně a neukojitelně svolné zrcadlit hvězdy. Žesťová světýlka povrchového bagru. A náhle je zřejmé, že smyslem toho původního tragického akordu není ani tma, ani to retardující klopýtání muže a ženy vedle žebřiňáčku, ale po půltónech stoupající hmota tmavých zavlhlých baráků za tou branou s nápisem Domov Stalinovců. Obnažen tiskne ten motiv prapůvodní sladký obrys kraje. A kaluže marně civí jak generální pauzy. Pak se vše sráží v nepřehlednou a tísnivou kakofonii, zachraňovanou jen o vlas kolektivním lidským pulzem tympánů.
(s. 38)

13.03.2023

Absolutní pinákl a tak mnohovrstevnatá záležitost, že psát o ní znamená automaticky pouze něco vypíchnout. Tady se přeřazuje z dob, "kdy ještě většina lidé nepociťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým realismem", do obnažujících se dob padesátých let, od nuzného Žižkova po popelavý Litvínov, od básnických virtuozit po syrovou mluvu ubikace. Hlava nehlava, syžet nesyžet - ale není to jen tak ledabylý proud vědomí nebo tak něco, naopak pečlivě zkomponovaná polyfonní próza, jejíž fragmentárnost evokuje skutečnost téměř každé doby po světových válkách: nepřehlednou a nejednoznačnou. Už nelze jen tak vyprávět, už je třeba podat svědectví.
"ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem" - tímto souvětím novela začíná a ihned se naznačuje, že reflexe procesu psaní zde jde ruku v ruce sebereflexi/bilanci životní situace. Psaní figuruje jako způsob záznamu existence, jako možnost uchovat paměť, případně také jako způsob k nalezení životnému směru, když je vypravěč zaseknut v půli se svou poutí. "Zde vše jest naprosto a bez omezení", píše Jedlička a naznačuje tím možná, že v období rozběsněných a vymknutých padesátých let lze najít útočiště a svobodný prostor akorát tak na kusu papíru, a tvoří tím opozici k napjatému veřejnému prostoru, kde je podezřelý i nepříliš zřetelný úsměv. A v neposlední řadě zde literatura hraje roli v nespočtu intertextových odkazů - od již titulního Danta přes teoreticky spřízněného Šklovského po máchovské a biblické aluze v každodenních a bizarních situacích. A opět čtenář se snad nemůže chytnout všeho, autor někdy poměrně nápadně naznačuje, na co naráží, jindy však jen nevtíravě cituje a nepochybuji, že mi mnoho odkazů uniklo. To ale vzhledem k bohatství rovin nikterak nevadí.
Prostorově se kniha točí kolem deformované krajiny severních Čech, konkrétně kolem Litvínova, úplně nejkonkrétněji kolem Kolektivního domu, symbolu socialistické naděje a budovatelství. Toto působiště, kam se dostalo s rozdílnou motivací tisíce lidí, však nemá téměř žádné generační základy. Vlivem nacistického teroru a následného hromadného budování dochází k vymýcení podlaží, k odsunu Němců i zvěře ("dávno už se odtud odstěhovali ptáci a nad mrtvým motýlem, kterého sem občas zavane vítr, stojí děti v němém úžasu"), zpočátku opakující se motiv divokého králíka je smeten, historie se už vyhrabává jen s trčícími kostmi z úrodné půdy a nenápadnými dozvuky: Děti tam loví plankton pro zlaté akvarijní rybky a občas vyhrabou nevybuchlou bombu. Lidé si slibují nový začátek a hýří nadšením, ale záhy se ukazuje, že kulisy se od dob protektorátu příliš nezměnily: "znovu byl závod obehnán ostnatým drátem a znovu byly na jeho obvodu postaveny dřevěné hlídkové věže (...)" Vše zahaluje popílek, vše načichává svítiplynem, ráno průhledy do mlhy a na narvané trolejbusy, které míří na směnu do chemických závodů.
Počáteční "hype" a vyhlížení šťastných zítřků se mění v ovzduší sešlosti, nefunkčnosti a bídy. Utopie mládí taje ve každodennosti dospělosti a ideál naráží na realitu: "(...) skříňky na donášku potravin použili na uskladnění starých bot, a na místě projektované knihovny zřídili novou stanici SNB. V přednáškové síni vystupuje občas kouzelník anebo tam lékaři odpovídají na dotazy několika starších žen, které se bojí rakoviny." Hesla nenaplňují potenciál, už zbyly jen "ztracená slova solidarity". Vznešené chvíle, při nichž se mísí rádobyvysoké s nízkým (výročí hlásané rozhlasem narušeno incidentem s pračkou), vyznívají už spíš trapně než pateticky. Suverenitu socialistického zřízení podrývají obrazy mladíků na internátu, kteří tuší bezperspektivnost, i promluvy prokecávajících se lidových vypravěčů. Kritika zřízení zde není vykonávána nějakým nadřazeným Božím okem, ale zezdola, z konkrétních prožitků všedního života.
S tíhou a vědomím marasmu promlouvá vysoce subjektivizovaný vypravěč, který po únorovém nadšení brzy prozřel a nyní svědčí o událostech již bez iluzí. I přes naléhavost se však vyvarovává explicitnímu hodnocení, budovatelskou rétoriku podrývá spíš ironií a svoji neduživou životní situaci reflektuje s hořkostí. Neustále se zde oslovuje jakýsi neviditelný adresát - někdy dávné lásky, jindy syn, jindy snad dochází pouze k sebeoslovení. Toto obracení se chvíli jeví jako snaha svěřit se někomu, kdo by souzněl, koho by osud zavanul podobně, jindy spíš jako vymezení, jako odříznutí se od rétoriky davů. Vypravěč podává svědectví o dalších postavách, ale nikdo jiný o něm nesvědčí, figuruje jen jako odposlouchávač a posluchač, ani podobně osamělým osobám (smířená Hermína S., jíž přicházejí telefonáty pouze omylem) se však nedokáže přiblížit. Vstřebává neustálý tlak a to jak ten vnější, který je způsobován třeba sousedstvím s bývalým policistou, nedovírajícími se dveřmi i dotírajícími normami a příkazy ("Také jsem si zvykl chodit i potmě s tváří bodrou a usměvavou, protože člověk si nikdy nemůže být jist, nebude-li náhle jeho portrét vyříznut ze tmy kuželem kapesní baterky."), shrnutý opakujícím se motivem "obležení", tak ten vnitřní - pochybnosti o svém osudu, vědomí ztraceného času, konfrontace s předchozím naivním vnímáním.

13.03.2023

Kuczokův román zpočátku rozpíná poměrně širokou genealogii rodiny, záhy se však stahuje do blízkého okolí vypravěče; dětské prizma líčí peripetie slezské patriarchální rodiny s brutální naivitou (touha po vyvolání války vůči otci) i chladem, knihu nakonec uzavírá reflexivnější pasáž z dospělosti, v níž mj. vypravěč zobrazuje neschopnost ze sebe setřást vše "nechtěně nanesené", vše z dvoupatrového domu.
Rodina vypravěče v sobě nese pozůstatky aristokratické pýchy z předválečného období - bydlí v prvním patře, dříve měli služku, dům byl poctivě postaven rodinnými příslušníky. Zejména otcovo (starého K.) vztahování k minulosti (důraz na staré způsoby léčby, údajně renomovanou školu, na staré drsné časy) však působí spíše groteskně, neboť v přítomnosti jakousi vznešenost člověk těžko pohledá.
Navzdory dětskému vypravěči se velká část děje ovíjí kolem otce, tedy starého K. - od něj je odvíjena i celá řada pojmenování dalších postav. Starý K. se jeví despoticky, autoritativně, se sklony k verbálnímu i neverbálnímu násilí. Požaduje disciplinovanost a touží mít ostatní pod kontrolou, ale zároveň je sám lehce ovladatelný (všudypřítomný vztek, naletění na politické klamy). Snaha vychovat z vypravěče "správného" muže a vyrazit z něj "chcípáctví" se však naprosto míjí účinkem - ve skutečnosti se brzy dostavují následky rozkymácené identity, například když se vypravěč zúčastňuje maškarního bálu - zatímco kostýmy ostatních kluků odpovídají povolání jejich otců, vypravěč by se musel "představit jako někdo přestrojený za někoho, kdo se vydává za magistra nejvýtvarnějšího umění".
Kromě rodinných nesnází se ukazuje být zásadním motivem románu jazyk, jeho vzpírání a vytváření bariér. Komunikace v rodině se omezuje na ritualizované průpovídky a signály, na vyprázdněné otcovy úsloví, na úsečné výčitky, výhružky a lamentace, na něž se očekává jediná odpověď. Jazyk matky, která se pokouší bitého vypravěče bránit, v napjatých chvílích selhává a vyjevují se (nepřeložené, takže lehce zahalené) úseky slezského dialektu (podle starého K. "kanálního jazyka"). Ilustrací patologičnosti rodinné komunikace můžou být třeba řevnivé monology, které rodiče v odlišných patrech provozují, takže o mluvě druhého vědí a tušeně reagují na druhého s dráždivou razancí; domluva však možná není. Téma jazyka však probleskuje téměř všudypřítomně, třeba i v okrajových momentech, kdy se bratr starého K. vzepře své sestře, fundamentální jeptišce, což se projeví i v jazyce jako překonání jazykové vady.
Obraz bezpečného a přijímajícího domova je zhroucen; rodný dům nepůsobí jako neskonalé útočiště, ale naopak se v něm hmoždí všechna vypravěčova traumata. Poslední oddíl tak reflektuje nemožnost vysápat ze se stínu stísňujícího dětství, a to i přes to, že ve fantasmagorickém snu se celá prokletá budova zhroutí. "Celý otec", říká na adresu vypravěče matka a i mírně cynický tón vyprávění jako by byl pozůstatkem neútěšného dospívání. Možná lze chápat text i jako akt zadostučinění, jako nijak neomezenou promluvu, která nebyla vypravěči v rodném domě dopřána.
Ve výsledku ale text nepůsobí zatěžkaně tragikou a syrovostí, neboť mnohé situace Kuczok stupňuje až na hranici grotesky, případně tíhu odlehčuje záhadnými momenty slasti, kdy stačí projíždět kolem uhelno-chemických elektráren a je z toho nezapomenutelný zážitek. Stejně jako z celého Kuczkova románu.

Slyšel jsem je tedy nejlépe, když jsem stál v mezipatře, když jsem se chtěl ujistit, že musím utéct, když jsem si chtěl ověřit, že ani dnes večer nemám na vybranou nic jiného, než se toulat po sídlišti, nakukovat lidem do oken, za nimiž jen tak seděli, jedli a povídali si spolu; do oken, z nichž skrze záclony pronikalo světlo. Objevoval jsem se v cizím světle jako uprchlík, jehož pohraničníci odhalili díky velkým reflektorům, který, aniž by tušil, na čí straně se ocitl, opakuje ve všech jemu známých jazycích slůvko "azyl".
(s. 73)

09.03.2023

Zimohrádek je plný matoucích signálů, neuvěřitelných dějů a poťouchlého vnímání, ale zároveň se za tou nalomenou logikou ukrývá něco důvěrně známého. Všechny ty polouzavřené zahrady, lodní cesty a záhadní tvoři jako by odkazovali k jakémusi starobylému světu, který jsem sice nezažili, ale proudí nám v podvědomí.
Wernischův subjekt v leckdy hovoří s naivní, dětskou dikcí imaginativně a nevšedně, ale zároveň zcela spontánně, nenuceně a s nevědomostí toho fascinujícího. Ale ona zasněná idyla většinou ústí spíše do znepokojivých stavů (Na sněhových podpatcích / mluvím u studny / ke svým mrtvým psům.) Tento zkonstruovaný svět se jeví chvílemi jen jako ledabyle nahozený, ale jak čtenář sbírkou postupuje, ukazuje se, že se jedná o pečlivě promyšlený kosmos autor je motivům tuze věrný, prochází se zde neustále zahradami, projíždí šífy, prohání se němí jezdci, všude mezi tím drásavá lítost zřejmé provázání zde je, ale jakákoliv linka se trhá, stejně jako sny se nedějí posloupně.
Vůbec nejsilněji vnímám v knize topos zahrady, který se vyznačuje různými protiklady skýtá zahalenost tajemných prostranství, ale také má intimní, rodinný charakter; budí k prozkoumávání a k napínání imaginace, ale zároveň je to prostor (ať už jakkoliv chabě zdi drolené psím vínem) ohraničený. Místo vnikání i úniku. V Zimohrádku tam dochází k refrénovitému líbání i k pohřbům mima.
Domovský charakter zimní verandy pak úplně narušuje neustálé poutnictví. Nikdy se nedovede navrátit, píše se v jedné básni o kolesovém parníku a zdá se, že se to dá vztáhnout i k subjektu. Ten rovněž věčně cestuje však se zde objeví místa z širého světa, zejména orientálně svět se otiskuje v ikebanách a kimonech , dychtí po neznámém, ale toto neustálé putování se po čase zdá být spíše blouděním, vykořeněností, nemožností setrvání a nalezení útočiště. Sotva se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné, sotva se někde subjekt ustálí, už zase říká potutelné a plaché PA. I přes nekonečné putování se v básních vyjevuje nemožnost prozkoumání a probádání, míhají se zde nenalezené, nedosažitelné a nedotknutelné skutečnosti (hledám dveře, které tu nikdy nebyly; Tužkami od krabice od doutníků jsem kreslil jedno zvíře, / které jsem ještě nepotkal.)
Mnoho básní by šlo označit za až lačnivě milostné Wernisch se chvílemi pohybuje na hranici sentimentu, patosu a omamnosti. Ale toto neustálé obracení k milovanému subjektu (a kdo to vlastně je? ničemnice? paní domu? Barbara? Helena?) se neobejde bez peripetií a pochybností je plné zárazů, disonancí, nepochopení a vzdálení (Se mnou? podivila se. Proč se mnou.; Jsem jinde.) To neustálé prahnutí po nových a nových místech jako by i tak vedlo jen k částečnému propojení, nedokončené vzájemnosti (Ty, útlý, ty mi do očí pláčeš, / říkala mi a plakala.) Zdánlivě autonomní svět vzdálený naší každodennosti, se tak stává do jisté míry její projekcí i zde je hromada stesku, hořkosti a marnosti, třebaže se do toho vklínili sumýši a ovce spásající pelyněk. Právě v nich to mnohdy všechno třímá.
Zatímco v oddíle Sen o Barbaře se vrství sny na sny, fiktivnost se prohlubuje s každým obrazem, tak z posledního oddílu už ono snění pomalu vyprchává. Jako by zde docházelo skoro i k reflexi konstrukce předchozích stránek bůh (nevědomí?) připisuje několik vlastních poznámek / na okraj mé básně, dále se nepřímo uvádí inspirace obrazy Heleny Wernischové. Subjekt propadá deziluzi, těžko přijímá vdechy reálného světa (už nejsem jenom tvá). Jako když člověk upadne do vtahujícího snu a po probuzení lapá po dechu. Poslední báseň Mlha však onu hranici mezi reálným a snovým světem zahaluje, subjekt mine zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží, projde skrze švestkovou zahradu ale stále prochází neprostupnou mlhou.
Zimohrádek je sbírka, která svým opakováním veršů ukolébává, aby nás následující variací z onoho poklidu vyhodila. Na pampelišky se budu dívat už jen s představou chrtích očí.

PAMPELIŠKY

Pěší pomocníci lovců
vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče,
v pampeliškách stojí chrti
se žlutýma očima.
(s. 31)

08.03.2023

Mikrokosmos vesnice Pravěk, který je dějištěm celé knihy, představuje sice konkrétní topologii, ale zároveň se už od prvních stránek projevuje jeho symbolicko-alegorický přesah: máme tu jasně strukturovanou vesnici, ale její ohraničení má značně mýtické parametry: slévající se řeky Černá a Bílá, čtyři chránící archanděle po stranách. V novodobých reáliích se vyjevují archetypální příběhy, na což odkazují již samotná jména postav (Jenovefa, Izidor).
Děj se ovíjí kolem 20. století, ale tato skutečnost se odhaluje spíš v nárazových tendencích: odvod mužů do války, odvoz židů, dusno padesátých let jako by pronikaly do prostoru obrněného archaickými řády jen tu a tam. A i když Pravěkem prochází válečná fronta a obyvatelé se nouzově přesunou do lesa, tak i tam zachovávají své místní uspořádání; ani světové hrůzostrašnosti nezlomí pevný řád mikrokosmu.
Kromě tohoto lineárního času lze vysledovat mnoho dalších "časů" každá kapitola má formu "čas *někoho/něčeho*". Jednotlivé "časy" tak představují specifické světy různých postav (ale i míst, rostlin, věcí); v tomto ohledu je to próza výsostně polyfonní. S tím souvisí i cyklické pojetí času kromě opakování shodných názvů kapitol (a tedy i náhledů na svět) se to projevuje i v determinujícím střídání ročních období, které zde stále mají vehementní váhu, nebo v zachycování koloběhu života. A to není vše, můžeme vysledovat také jakýsi zpětný tok času (proměna obyčejného člověk ve Zlého člověka) nebo bezčasí tak působí pasáže, v nichž se vysvětluje hra statkáře Popělského: nahodilý průchod všemi 8 hracími světy pak můžeme chápat jako metaforu života (jako bludiště) nebo jako postupné vzdalování pesimistického aristokrata od reálného světa.
S časem si většina postav příliš neví rady, uniká jim mezi prsty. Michal, jehož dcera vyrůstá, se není schopen přenést přes přirozený tok času, Izidor se snaží vyložit si svět a odhalit zákonitosti času pomocí řádu čtveřic, ale nakonec churaví; již zmiňovaný Popělský se s časem naprosto míjí. Pavel sice dokáže čas využít ve svůj prospěch, ale čas jej nakonec přece jen dobíhá, když si ve středním věku uvědomí marnost a nicotnost života. Jedinou postavou, u níž se zdá, že čas obelstila, je Kláska instinktivní a nezávazná žena postupně prorůstá s přírodou tak silně, že si osvojí bylinné léčitelství i věštění budoucnosti.
Vlastně by toho šlo o Pravěku napsat ještě mnoho nabízí se třeba motivy rodinné genealogie, magičnost různých předmětů i biblické odkazy. Ale myslím, že v tomhle je i velká slabina pravěku. Navzdory místní ukotvenosti je to text poměrně rozcapený; dává hlas všem, ale v tak rozličných intencích, že to na mě ve výsledku působilo spíš jako nahození různých témat (život, smrt, čas, mýtus), která se ale poměrně rychle rozplynula. Nicméně to píšu jako poměrně nemodelový čtenář mytické literatury.

02.03.2023

Probírání šuplaty minulosti začíná v roce 1945, kdy Grögerová nastupuje na tiskové oddělení Ministerstva národní obrany. Pulzuje tam neklid a napětí z nových politických poměrů, pohybuje se tam v prapodivně vojenském prostředí plném znepokojivých a morálně pokleslých mužů – navzdory tomu zůstává autorka svobodomyslná a nepoddajná, rázně i s humorem se vzpírá mužským autoritám. Chod v tomto labyrintu doplňují mladistvé radosti (narozené děti, návštěvy filozofických seminářů) i strasti (postupně churavějící manžel), samotný "labyrint" se pak zjevuje v stísňujících snech, obrovské bludištní prostory bez východu snad promítají zákmity uplynulých událostí. Přeskakuje se zde mezi autentickým, "přítomným" zápisem a zpětným ohlížením, vůbec nezvyklá je absence zmínek o psaní – na tu přijde až později.
Druhou část navazuje chronologicky na Čas mezi tehdy a teď – Hiršal je podruhé sražen tramvají, přičemž tato událost odstartuje zaznamenávání procesu loučení. Grögerová s neutuchající frekvencí dojíždí za umírajícím Hiršalem smrtelným strojem, stále ve stejných, rozpoznatelných šatech. Postupné oněmění, přivírání a nehybnost buduje bariéru v komunikaci – takové mizení se jeví obzvlášť bolestně, když to, jak píše Grögerová, "byla práce se slovem, která utvářela náš vztah". Dokumentární, chladnější ladění nahrazuje emoční tón – jak jinak by mohlo být zachyceno setrvávání u lože partnera, který sice "nereaguje, ale já se nevzdám".
Poslední text už není tak hlubokým nořením – zaznamenává poslední roky života autorky, která se musí vypořádávat se slepotou i úmrtími blízkých přátel. Stále ji však neopouští zvídavost a láska k jazyku, což dokládají nenadále vynořující se latinské termíny, psaní ("žádnou jinou potřebu už necítím") tlustým fixem, poslouchání srdcových autorů, pojednávání o mytologiích a detailně a všímavě líčené pohledy z okna ve veleslavínském domku. Meditativní charakter oddílu umocňují zamýšlení se nad slunečními sny, které knihu uzavírají – končí tak průchod "labyrintem jmen a událostí", na jehož konci je neodvratné cosi, co završuje i osudy milovaných mužů předchozích oddílů. Pokorná, silná kniha, krása!

Sedím potmě na nejbližší židli, když zazvoní telefon. Volá Milena, že její muž Pepík Schwarz-Červinka leží ve velmi vážném zdravotním stavu ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Co si s Milenou říkáme? Že jsme se měli moc rádi a že nám bývalo nejlíp na lavičce pod platany na hradní zahradě. "Opět tramvaj?" ptá se Milena. "Ano, má potřebu vítězit nad mocnou překážkou."
24. května přestal Joska komunikovat očima. Jak se mi vzdálil! Kde je teď on, tam za ním nemůžu.
(s. 51)

10.02.2023

Kniha Grögerové začíná ohromným otřesem – Hiršal („Joska“) byl zraněn tramvají. Končí – a je tedy rámována – obdobným incidentem, který už však svou vážností zapůsobí jinak: „odložila jsem sluchátko a jak smrt mne oslnil jas uplynulého štěstí“.
Počáteční šok Grögerovou otřese tak, že je schopná před očima vidět pouze deformovanou hlavu Hiršala a přehrávat si neustále tramvajovou scénu („kolotoč představ“), při návštěvách s Hiršalem se zaměřuje na oči, z nichž jako by šlo vyčíst vše podstatné: nejdřív „jako by byly potaženy mlhou“, poté jsou hořečnaté, nakonec snad docela klidné. Vývoj (výkyvy i postupný progres) se propisuje i do struktury samotné knihy: zpočátku Grögerová zaplňuje pouze jednu polovinu strany v naději, že se postupně připojí i Hiršalův hlas – ten chvílemi úplně chybí, jindy alespoň autorka reprodukuje jeho dezorientované, halucinační výjevy a zmatené vzpomínky. Od vyčerpání k relativnímu vyrovnání vede Grögerovou nejen stabilizující se stav Hiršala, který postupně zjistí, že doopravdy není v indické nemocnici v jižních Čechách a nestarají se o něj americké kurvy, ale i provedení (a zřejmě i následný pečlivý záznam) ritualizovaných všedních úkonů. Ani po převezení do domácí péče se v knize neobjevuje kýžený dvojhlas, protože Hiršal literárně oněměl. Ze zápisů na polovině stránky se tak stává jednolitý text, vedený chronologicky, asociativní metodou. Text už není jen pouhým svědectvím ze „špitálního období“ pro Hiršala, ale i zaříkáváním, berličkou pro sebe: „místo rozhovorů s tebou píšu sama pro sebe, píšu proti ztrátě paměti, proti smutku.“
Strukturu knihy dotvářejí ještě snové básně, které se objevují po prostorových přesunech a evokují atmosféru jakési stepní poutě. Jenže za čím? Tato otázka sice přímo nepadá, ale je nabíledni – oba členové autorské dvojice se musí vypořádávat s příznaky stárnutí. Nejoslnivější pasáž knihy popisuje cestu na hřbitov, při níž kvůli berlím Grögerové, respektive kvůli odložení Hiršalova naslouchátka nemůže dvojice navázat ani hmatové, ani hlasové spojení – to je obzvlášť bolestivé už jen proto, že slova hrají ve vztahu dvojice neobyčejnější roli než u kohokoliv jiného. Tento proces mizení a ztráty spojení však není zachycen nihilisticky či lamentováním, život stále skýtá zklidňující šťastné okamžiky, a to navzdory dalším nepříjemnostem, ať už jsou to globální problémy (Kosovo, povodně), smrti blízkých (Diviš, Kolář, Milota, Jandl) či proměny Prahy, z níž se vytrácí mnoho starého, zakotvujícího a každodenně nevědomě konejšícího. Utěšující charakter mají opět všední, někdy až na první pohled banální úkony, které v Grögerové probouzí radost, třeba když pěkně klíčí rajčata a papriky. Obdobně slastně působí četba a všemožné literární záležitosti společně s četnými telefonáty, návštěvami a setkáními – literární a přátelská oblast se pochopitelně překrývá. V knize je doopravdy přelidněno! Málokterá beletrie má jmenný rejstřík, někdy smršť jmen může působit až přeplácaně, jindy je naopak velmi pozoruhodná (Ivan Wernisch hrající složité počítačové hry!) Do knihy se propisuje i záliba Grögerové v uspořádanosti (lístkové katalogy) či astrofyzice, osmdesátiletá literátka zkrátka naplňuje své přání z konce knihy: „Nechci, aby stáří bylo všechno, co nám zbylo.“ A hlavně, „dokud jsme dva“.
Motivický záběr knihy je ještě širší – nalezneme zde stísňující, rozrušivě plastické popisy nočních můr či vypořádávání se s „cizím“ vinohradským bytem, který se postupně proměňuje v domov. „Zpětný tok času“, který se výrazněji projeví v dalších knihách, zde bývá odstartován konkrétními předměty (kabát, krabička) – v dávných obrazech však Grögerová tápá a jen matně se jej snaží zrekonstruovat, jako by to „tehdy“ bylo daleko i v této rovině. I přes neútěšné události nemá kniha Grögerové litanickou, či dokonce patetickou formu, stále je to spíš jakási agilní akceptace proměn, doprovázená zvídavostí, starostmi i humorem. A psaní se opět ukazuje být záchytným bodem, jak se s tím vším vypořádat.

Odkládá brýle, číst se mu nechce, odkládá umělý chrup, nemá chuť k jídlu. Odkládá i sluchadlo a já se učím trpělivosti. Musím čekat, až si ho nasadí a zapne, teprve pak můžu hlasitě a zřetelně hovořit. Ne šeptat, jen tak trousit poznámky, postesknout si, letmo upozornit na něco, co rychle mine. A nemůžu se ani bez upozornění ptát. Škoda přeškoda, mnoho detailů, rychlých postřehů a nálad mizí beze stop. Na ně je každá řeč krátká, chtějí jen povzdech, pár slabik, jinak zanikají.
(s. 104)

08.02.2023

Svět, který Poch ve sbírce konstruuje, se svým charakterem rozpíná na území RPG her, cizokrajných končin, sci-fi braků, groteskních scén Ordinace v růžové zahradě i výsostně českých krajin (kostelíky, panelky). Všechny tyto kulisy jako by však byly v neustálém rozkladu – nic nového se nekoná, a tak ten zadrhnutý svět trvá, hnije a opouští se. Život v něm ale pokračuje, přestože jaksi po zestárnutí.
Na první pohled se zdá, že rozdělení oddílů naznačuje jistou gradaci ve vývoji podle věku, náhle však zjišťujeme, že tyto hranice nejsou zdaleka rigidní, což ostatně platí i pro veškeré entity Pochova světa. Těžko se v dlouhých básních hledá jednotící linka, spíše se jedná o roztříštěné záběry, znepokojivé náhledy vyjadřované pomocí rozparáděné, poťouchlé obraznosti ("pod psacím stolem máš krtinec"). Věková posloupnost je dodržená jen lehce, jinak se zde v absurdních kontextech objeví různé generace ("Děti si hrají na porod, domeček / pro panenky je domov dědečků"), mísí se patologické rodinné mechanismy ("Ať vás dítě na stará kolena ctí / jako faraona!") Čtenář může jednoduše ztratit vědomí o tom, co, na jaké straně světa se nacházíme, když se v jednu chvíli lesknou urny a haraší polstergeist, ve chvíli druhé radostně dovádějí děti ("Chodník posypaný popelem neklouže, jenom se propadá do hlubších pater. Jako děti ve vodním světě.")
Třebaže "nikdo nikoho k ničemu nenutil", tak se zde dějí znepokojivé scény a bortí se lidské vazby – zobrazováno to je humorně i krutě. Občas je to styl na hranici únosnosti, obraznost se rozpíjí tak, že u delších básních zhýčkaně ztrácím pozornost. Ale i tak – skvělá sbírka, která se obejde bez ohrané apokalyptické estetiky, a přesto dokáže být o smrti a konci.

4. Fiat lux

Vzkaz z lednice:
Jel jsem se provětrat, vrátím se s majákem.

Na místě spolujezdce leží zmuchlaná kukla.
Dálnici poznám i poslepu, zhasínám světla.
Zvěř kličkuje a uskakuje k odpočívadlům.

V dělícím pásu vrávorá opilec,
naložím ho, až se budu vracet.
Do kufru se bohatě vejdou dva,
když se přitulí, i dětská sedačka.
(s. 43)

24.01.2023

Jeden den, jedna báseň – dost pošetilé plány, jež nevydržely, ale jejich podlaží setrvalo. Ke každému datu jeden text, díky čemuž se zachovala chronologičnost, do sbírky jako by se otiskovalo i společenské zvraty i Kolářovy cesty. A ačkoliv jsem očekával strohost všedního dne, nakonec to s poetikou sbírky není zdaleka tak určité.
Cosi velkého je v tom denním chlebu. V básních se sice blýskají skláři, zašedlé interiéry činžáků i ruch ulice, ale zároveň se ukazuje, že nejde jen o chladný popis každodenního života na městské periferie. Noční úzkosti, banální tragika i prchavá fotbalová radost v sobě kondenzují jakýsi mýtus všednosti, všechny strasti a události zabalené do jednoho konkrétního života jednotlivce. Tahle zdánlivá rozpornost (všednost x mýtus) se snad promítá i do jazykové složky – začíná se popisnými, civilními výseky, v nichž hraje prim strohost a a řeč ulice. Ale záhy se do textu začínají proplétat i patetická naléhání, apostrofy a tu a tam i písňovitost či symbolika. A tak se náhle může stát, že právě v běžném úkonu, v ruchu křižovatky či nepovedeném oholení, lze nalézt "příběh", celoživotní drama.
Kolářův styl je velmi různorodý a střetávají/střídají se v něm různé vlivy – suché výčty sousedí s poněkud košatou, byť ukočírovanou metaforikou ("s chůzí vězněných ryb", "nauč se tajemství roentgenogramů zdí"). Kňučivé i bouřlivé monology střídají odosobněně epizované osudy prostých lidí, jindy se fragmentární a trhavý verš překlápí do přímé a souvislé výpovědi. Občas Kolář táhne motivy přes několik dnů, až vznikají takové "minicykly"; například patologické vztahy, v kterých už se zpřerážela dřívější vřelost, jsou nahlíženy z různých perspektiv, které si i vzájemně protiřečí. Moc se mí líbí roztroušený cyklus o malířích (často ze Skupiny 42), v jejichž plátnech mnohdy snad Kolář vidí to, co by rád pronesl i do svých textů: "mluví řečí závodišť i zahrad / řečí asfaltáře i letce". Zajímavě se v nich osciluje mezi téměř patetickým obdivem, metaforickým nástinem jejich tvorby i povzdechem nad neútěšností prostředí, v němž se pohybují/pohybovali.
Sociální marasmus i úzkost z neznámého vlasu v prádle. Takováhle všednost tne. A " země nese lidskou strusku dál".

JAKO PŘED ROKEM

hledím z otevřeného okna.
Táž žena
pod kostnatými kaštany seká roští.
Jeden snad dva kočárky zmizely
z protějšího dvora,
ale týž muž
se šťourá v zahrádce.
Občas zvedne hlavu,
jako by se přesvědčoval,
zda jej slunce vidí,
zda okna jej mají stále na mušce
zašlapují dál
blýskající rýč do tisíckrát obrácené půdy
štědré a tiché jako klín matek
s mnoha dětmi.
V dálce
známý hlas vlaku,
tikot hodin z nitra světnice
a mlžno na střechách.
(s. 22)

31.12.2022

Při čtení sbírky jsem si vzpomněl na skvělý text "Mezi potravou a noclehem" od Petra Hrušky, v němž se píše mj. o nedostatku chvil, které nemají žádný zjevný účel, přesto jsou tak nesmírně důležité. V prvním oddílu jako by Polách dychtivě ony chvíle mezi potravou a noclehem zachycoval; v oddíle druhém možná ukazuje, proč jich není vlastně mnohem víc.
Obrovitou váhu má v knize motiv větru, který se ukazuje být proměňujícím živlem, jenž nabývá mnoha podob: v první básni je "neurvalý" a "opilý", jinde jeho síla přinutí subjekt k preventivním opatřením, pak se zase "snaží hystericky zavřít dveře garáže". Podobně formující a zásadní jsou zde i ostatní živly: odlesky slunce, záře měsíce, rozbouřené nebe. Všechny tyto dynamické projevy, které nás zajmou svou intenzitou a spontaneitou – a člověka třeba na důležitou chvíli vykolejí z běžné dichotomie práce – odpočinek. Něco se vyvrbí, trhne. A to stačí.
Myslím, že Roman Polách není typ člověka, který by do kolonky "zájmy" napsal něco jako "rád chodím do přírody", protože ví, že s přírodou je člověk v kontaktu i při městské cestě z práce, že příroda nejsou jen pompézní národní parky, ale i křoví před bytovkou. Blízkost zvířat, v knize zejména ptáků, o to tu zejména jde – ale není tohle přibližování pouhou iluzí? Nedochází kvůli urputné snaze přetvořit přírodu do nám příjemné podoby spíše ke vzdalování? Dobře to ilustruje (byť nedokážu určit, jestli bezděky, či ne) Poláchovo nakládání s antropomorfizací – ptáci zde nabývají podob pochůzkáře, kovboje či fízla. Jako by nás systém přinutil vnímat i zvířata jako vykonavatele určité funkce a zároveň stále trochu jako postavičky z Ezopových bajek.
Autorův jazyk je poměrně květnatý, plný genitivních metafor a přirovnání. Na jednu stranu se díky tomu z delších textů stává živoucí proud, v němž se třpytí surrealistická nespoutanost ("traktem topení lze zaslechnout morseovku sousedů", "nedaleké hučení pravěkého zvířete autobusu"), na stranu druhou v textech kratších takováto zdobnost poměrně ční a působí trochu křečovitě – například obměňující popisy slunce ("slunce těhotně plné", "kobylinec slunce", "jaterní slunce").
Polách je citlivý pozorovatel lidského hemžení i zvířecího šramocení, obojí dokáže pojmenovat pozoruhodně, ale občas se nahne k dvěma polohám, které mi lehce vadí: 1) Bujaré okouzlení z krásy přírody, které chápu, ale proč jej šněrovat do básně, když v okolních textech jde o mnohem víc? ("Ta barva karafiátů / v rumovém slunci!") 2) Expresivní hodnocení nešvarů, které jsou však evidentní i bez slova "zkurvený". Lidská necitlivost a absurdita systému se vyjeví i v textech, kde do očí tolik nebijí vulgarismy a igelity. Třeba v textu s titulním veršem, v němž se najednou zjeví znepokojení nad tím, že člověk si žije na rozdíl od mnohé zvěře ve volné přírodě, ale i tak délka jeho přežití nejistá. Nebo v básni, v níž při probádání kuchyňského šuplíku "praktičnost věcí náhle mizí" a nože a vařečky přestanou být nástrojem k užitku, ale fungují jako předmět fascinace a úžasu.
Doslov Ivana Motýla jako by byl naroubovaný k náhodné knize a doplněn pár odstavci s letmými komentáři k Poláchovým veršům. Nebo nevím, třeba je to pádný doslov, ale při čtení sbírky se mi zkrátka komunistické nespravedlivé soudy ani ceny cikánské pečeně v roce 1967 nezjevovaly. Spíš myslím na často neuvědoměné bohatství chvil mezi tím vším, kdy člověk zírá z balkonu a neví, jestli jde o spadlý popelník, nebo o jarní květiny. A ještě když může zírat společně, s vědomím toho všeho okolo – úzkostného a nespravedlivého, ale i fascinujícího a spojujícího.

Svátek sobotního rána, poblíž leží kocour a spí.
Nepříjemnost být člověkem a mít poblíž
tu spící křehkost, která nevědomě pohybuje
čumákem a ušima. A my přitom tak klidně ležíme,
zatímco včera šílel vítr. Takový motor ptačího křiku,
neviditelných za světlíkem, jsme potřebovali slyšet.
(s. 11)

11.12.2022

Próza Urbánkové zřetelně odkazuje k pozdním normalizačním létům (titul knihy jako začátek, Václav Havel na Silvestra v televizi jako konec). Umakartový nábytek, Pionýr, domácí kutilství po "svlíknutí kabátu", "rozostřené" namodralé fotografie či další fenomény a reálie tento dojem ještě posilují, ale z mnohých pasáží jsem měl zároveň takový pocit, jako bych právě teď stál na návsi ve své rodné vesnici. Takže to není jen pevně zakotvený "memoár", ale i obecné postižení průběhu dětství na místě, kde se "to nějak přežije", "nikdo nic neví" a "všechno chvíli je a chvíli není".
Předchozí tři obraty se v knize opakovaně zjevují vždy po různých útrpných momentech a trampotách. Každodenní dění v obci o pár stovkách lidí, docházení do školy, kostel, dětské hry v kapradinách a za stodolou. Nic dramatického, nic zázračného, zdá se, ale autorčino zaostření z těchto dějů dělá jedinečné okamžiky. I v šedi, jednotvárnosti, drhnutí, trapnosti a barvě slonové kosti lze nalézt fascinující detail, zadřený vjem. Obzvlášť silné jsou vůně – nelibost mléčné polévky či zubní ordinace, ale i vůně kostelních květin, podle nichž autorka identifikuje rostliny doteď.
Všechny drobné kapitolky jsou situovány do drobného území na Valašsku, kde autobus jezdí jen třikrát denně, kam sice dorazily všemožné typické normalizační rozmary, ale zároveň je zde běžnému člověku politika nejblíž ve školní sborovně, kde visí vybledlý obraz prezidenta. Takováto izolace může navozovat dojem idylického bezčasí; to je však vždy strhnuto zdánlivě banálními, ale ve skutečnosti úzkostnými událostmi (hodina plavání, milostné odmítnutí), které v dívce rezonují tak silně, že se tím náhle rozdělí čas na "před" a "po". Naprosto radostné momenty se vyskytují zřídka, a když už, tak jsou krátké a prchavé (ticho na dně bazénu, sjezd na lyžích). I tak se nikdy nesklouzne k naprosté rezignaci a hlásání utrpení, v nečekaných chvílích se totiž vyjevuje to, co mě na téhle próze tak baví – žasnutí a zvídavost, ať už v prostorech (kostel, pošta), tak v přítomnosti záhadných postav (řidič autobusu, farář, školnice), z toho na první pohled nevábného času dělají něco nezapomenutelného, nesmazatelného.
Drobet mě rušilo valašského nářečí, u nějž jsem nabyl dojmu, že je užíváno v případě silně zaklesnutých frází v hlavě, postupně se mi to ale zdálo trochu nepravidelný a ledabylý. Ale nevím, třeba je v tom jinej klíč! Každopádně je to nenápadnej skvost o lokaci, kde toho bylo tolik bio. Nikdo o tom nevěděl, přirozeně.

Na jaře se zametá štěrk. Po asfaltu drhnou hliníkové lopaty – konce mají zvlněné jak okraj seschlé vysočiny. Hrne se to na ni březovýma metlama a hází do táček. Zbytek se smete do příkopy – příkopa přestává být hluboká. Na zvyšujícím se štěrkovém dně roste podběl a kohutky.

Dřív jsem mohla jít po dně
a nebyla jsem vidět.
(s. 90)

28.11.2022

Vše, čeho bylo dosti i v Řehákově prvotině, se objevuje i v téhle sbírce: čtenář je vystaven nepříjemným detailům, syrové každodennosti a prostředí města ve víru imaginace. Subjekt je mimořádně hořečnatý, smyslově okouzlen téměř čímkoliv, na co lze v okolním světě – povětšinou jde o velkoměsto a jeho periferii, někdy jsou zmíněny i konkrétní názvy ulic a náměstí – natrefit. Pachy, barvy, zvuky, obrazy – míhající se všude, v proměnách v závislosti na části dne a ročního období, autorově pozornosti neunikne jediný botník, veřejná jídelna či tramvaj. Povětšinou je básník obklopen kulisami, které prochází (nebo již prošlo) proměnou – vše je rozložené, roztavené, zaprášené, rozehřáté či opotřebené. Už od prvních stránek je to zobrazeno s vášnivým znepokojením ("v rozích místnosti kýble s pozdravy těla").
Součástí téměř každé básně je titulní Brigita. Subjekt se vehementně obrací k této mystické osobě, jejíž podoba se vyjevuje až postupně; okouzluje i dráždí, je zdrojem inspirace i vyprahlosti, povětšinou má erotický rozměr, což přerůstá v obecnou obsesi v dívčí těla, které se náhle objevují v kdejakém zákoutí ("leháš si nahá podél tras / rezivějících kolejí").
Snad mi víc vyhovovala sevřenost drobnějších textů z Řehákovy prvotiny, tady se občas ten tok obrazů tak rozevlaje (zejména v posledním oddílu), že nejsem s to všechny ty fascinující slova vstřebat. Nejlepší texty jsou pro mě ty, které zůstávají v uzavřených školních místnostech ("z lyzolového lina podlahy v tělocvičně" / linou se první zvuky našich trepek / ach to věčné přesouvání nástrojů / odpověď bělá se na železné tyči / až tam nahoře kam je třeba šplhat") a dusných pokojích činžáků. Ale i ten rozprouděný poslední oddíl, v němž se subjekt potácí a uhání skrz celé město, má své kouzlo; v poslední básni ten postupně budovaný neklid vyeskaluje až do jakési "noční revoluce". Řehák explicitně odmítá angažovanou poezii a "jen tak vlaje a dál chce povlávat / v državách dřevěného města-těla." A proč by ne, nepotřebuju odsudky, stačí mi i tohle povlávání, které přesnými řezy pitvá podlaží naší současnosti.

Pecny chleba

v mozku
pálil jeden nerv
za druhým

zatím jen hrdlem stoupá cín
v průvanu hoří
ale jinak mezi keři
klid

oddával ses sluneční práci

v ulicích lenivě horkých
svážejí holky pecny chleba
z opuštěných nároží
(s. 27)

22.10.2022

Na čtvrtiny rozporcovaná sbírka má vcelku široký motivický záběr, byť některým motivům zůstává Děžinský věrný a prorůstají celou sbírkou. Co se nemění – citlivost k detailu, různorodost prostoru, nejistota vnějších i vnitřních podnětů.
V lecčem mi to ze začátku připomínalo Borkovcovy texty; zřejmě tím častým "okrajem lesa", běžnými, ale netradičně viděnými rozhraními, frekventovanými slovesy "vidím" a "slyším" nebo také výskytem vysoké zvěře. Autor píše chvíli velmi prostě a věcně, aby za chvíli přišel s vybroušenou metaforou (i přirovnání, které mi běžně lezou krkem, jsou zde úderně přesné"). Mnoho veršů se mi vměstnalo to hlavy a nelze je setřást ani za nic – "nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli / synchronizují dech", "žít jako dotek" či "odhazuji rychlost jako zátěž / a neslyším ji dopadnout". Šestý prst se mi pak nejeví ani tak jako překážka či nesnáze, ale jako spíš nekonvenčnost, pomocí níž lze citlivě vnímat sebe i své okolí (i když právě to nesnází být může). Převrací se zde běžný význam, navozuje se znepokojivá perspektiva ("zvyk nezastavíš", "lastura, která si nás přikládá k uchu", "plachta napíná vítr", "stéblo se chytá tonoucího").
Přestože Děžinského texty zřejmě vycházejí z různých lokálních procházek i zahraniční cest, takže je motivický repertoár poměrně široký, jisté skutečnosti tu ale zůstávají – avšak v měnících se podobách, což vyvolává pocit nejistoty:
Slovo. Nejde přímo o tematizaci psaní, byť i pár takových básní tady je (obava z neudržení se a "vydechnutí" banálního: "Držím slov v ústech / a nepustím ho ven"), spíš jde o to, jaký význam se mu přisuzuje: někdy je skoro dáváno na roveň milostného aktu ("Kdo vyslovuje mumie: líbá"), jindy je o jeho důležitosti pochybováno ("kdyby na slovech záleželo tak moc jako na hlíně"), někdy je předmětem až podivné fascinace a zároveň pokusem o sebepoznání (jak se řekne slovensky komín? komín. výrazy jako "Vrskmaň" či "kruhoústí zjevující se z čista jasna).
Propojení, souvztažnosti. Navazuje se zde interakce s archeologickými nálezy z dávných časů ("jsme spolu sto tisíc let"), nepochybuje se o společném původu ("všichni pocházíme z jedné jiskry"), ve stejné básni ze subjektu raší různorodé části, které si spojujeme spíš s odlišnými tvory ("vyšlehne ze každé části lodyha, kořen / šupina, kopyto, roh, chápavý palec / myšlenka"). Bedlivě se pozoruje okolí, zároveň dochází i k reflexi sebe kolem toho všeho hemžení ("Jsem to já už napořád?").
Části těla. Ústa, oči, prsty. A častá deformace – texty zobrazují "vlak, v němž pasažéři nemají oči", mlhu, co "okousla nám hlavy" a ve městě Daráje jsou bez smyslových orgánů jak matky, tak hrnky. Znemožňuje tato absence vnímaní okolí, nebo naopak soustřeďuje k citlivějšímu pojímání něčeho jiného?
Ani světlo nemá ve sbírce jasnou úlohu, jednou "je měkké", jindy nás zase "loví jako škodnou", pak zase "vyrve jádro ze všednosti" – tento verš je vůbec příznačný, Děžinský nasvítil zřejmé a běžné scenérie tak, abychom o nich zase mohli pochybovat.
A samozřejmě je toho mnohem víc – mlhavé pocity po probuzení, zatemnělé noci, výhružná zrcadla v chodbách. Autor nahlíží na svět jako na nejistý prostor, který ale stojí za to ohledávání a dotýkání, což je možné, i když nejste mlž.

Už je čas
/
Ruch ptactva svědčí o tom, že jaro přijde i letos

Je čas vložit chodidlo do cizí stopy a vyjít na kraj lesa
kde nás slunce loví jako škodnou

Zatahuje se: letadlo se sune skrz mrak jak jezdec na zipu
na pošťácké brašně

Je možné, že jsme se narodili v brašně

Nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli
synchronizují dech
(s. 21)

14.10.2022