Dům daleko

Dům daleko https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/56835/dum-daleko-56835.jpg 4 16 4

Básnická próza, v níž autorka útržkovitě zaznamenává dění kolem sebe, vyjadřuje pocity a vyslovuje se k problémům, které pociťuje za nejnaléhavější. Formálně střídá zde klasickou sdělnou větu s větnými útržky bez zřetelné syntaktické vazby, či s pouhými shluky slov ve snaze rychleji vyjádřit básnický obraz nebo myšlenku. (Opravňuje-li vůbec co k užití slova / není to jeho podoba / ani jeho význam / Slovo je pouze moc a síla / nepopiratelná a nenahraditelná / Slovesný útvar není ozdoba ani výpověď / ale ryzí silové pole).... celý text

Přidat komentář

lubtich
17.06.2023 4 z 5

Prózy s vyrvanou kostrou děje, maximálně fluidní; pevné body ihned mizí a spouštějí řetězce úvah a obrazů, domněnek a nejistot.
V textech Linhartové se znejišťuje leccos, ale nejvýrazněji zřejmě schopnost slovy vyjádřit něco úplného, kompletního. Už v titulní próze převažují krátké, jakoby usekané věty, jejichž souvztažnost není vždy úplně zřejmá, významově spojitelná do kompaktního celku odstavce. Jindy se tu vyloženě lapá po slovech - a když slova nepřichází, je nutno vytvořit si vlastní ("neje spásmění") nebo přejít do jiného jazyka. Řeč se svíjí pod rukama tak, že i syntaktické vazby si dělají svoje, čímž najednou prosvítá nedostatečnost jejich pravidel. Chvílemi z proudu subjekt vyvstává, aby příměji tematizoval akt samotného psaní, ale záhy jsou nastolené teze opět spláchnuty: "Zdají-li se být věci stejné, patrně tedy nutno se probdít k jiným očím." (Nebo k fasetovanému oku včely.) Dalším způsobem, kterým je řeč transformována k dokonalejšímu (ale stále nedostatečnému) tvaru, jsou nezvykle užité negace; například dvojitá negace ("zdi mříže neneprostupné") má sice blízko k prvotnímu tvaru, ale není již vzhledem k jedné proměně tento stav již nenavratitelný?
Próza následující jako by byla skeptická i vůči klasickému grafickému členění - mezi slovy vznikají mezery a jednotlivé části tak dostávají i výtvarný charakter. Nejvýrazněji zde vyvstává prostorový aspekt - tápání po hranicích i nekonečnosti, snaha vymezit si svůj racionální katastr světa, který se však záhy rozpadá. Mnohost (čili fragmentární prostorové částečky řeči) se hrne tak, že není možné ji smysluplně uchopit, přestože úvahové celky na stránkách jednotnou linku mají. Konvenčnost dějů podrývají i další aspekty: v jedné básni se dynamickým impulsem stává prázdno ("nezachytitelný nezasažitelný původce"), jinde Linhartová pokouší zdánlivě protikladné významy slov ("Třebaže na první pohled vypadá jako tříšť jeho vnitřní vazba je pevná trvale proměnlivá") nebo jejich použitelnost obhajuje nikoliv sdělností či ozdobností, ale prostou silou. Jasno však není nikde. Pluralitu ještě umocňuje proměňující gramatická osoba - jako by docházelo k jakémusi vnitřnímu sváru, kdy na jedné straně je něco postulováno, ale vyjádřením v odlišném rodě/čísle/osobě je totéž náhle shazováno.
Poslední oddíl pak vytváří jakýsi dojem prostorovosti tím, že vnitřní představy "vtahuje" ven, do tekutého univerza. Geometrické pojímání světa se v cuku letu mění v imaginativní výjevy: "Zakroužím-li však rukou ve vzduchu, vznikne hliněný nádoba, snad hrnec nebo mísa: fictile. Opatrně ji kladu na stůl. Z kouřící vody lovím jednu škebli po druhé. Nabízím kolem stolu. Jsme spokojeni, jíme." Zase se tu nad ledasčím pochybuje, byť už vzhledem k předcházejícím oddílům, které mlžily rovněž o sto šest, nemá neustálé znejišťování takovou údernost a když Linhartová píše "To je moje jediná starost: hovořit jasně.", je docela jasné, že se tahle teze co by dup rozplyne. Z celého díla je pak vyvozován jediný zisk: netrpělivost. To se jeví jako nepříliš nadějná vyhlídka, ale možná právě princip netrpělivosti je pro sbírku určující: cukavé myšlení, které sice k žádnému cíli nevede, ale nutí čtenáře probádat kdejaký kout.

Ano ale však právě toto jsou ty chvíle
kdy tě už téměř ani nevidím a zjišťuji s ne-
omylnou přesností že tě doopravdy ne-
znám Prohrabuju se náměsíčně tmou
v níž se rozsýpají lastury hlemýždi
ježovky Stříká sem pěna se hřbetů vln
usazuje se v písku svod špíny
Drobnohledná mnohost se na mne hrne ze
všech stran uhýbá všemi směry ro-
zestupuje se před uchopením Nesmyslně
se veselím ale pročpak by ne trochu té
radosti i když je dětinná Zcela určitě
nemá svůj původ v důvodu ale v pod-
mořských korálech Kladou tuhý odpor
nepřejí si být vymýceny Nedokona-
lost ano jenom tou se k tobě dobírám
naprostá nedokonalost je moje nejvlast-
nější cesta

(s. 47)

Ronnie68
03.02.2022 2 z 5

Útlá kniha, obsahující 3 dílčí části: Dům daleko, Ubývání hlásky m, Přehledné uspořádání. Bohužel mi kniha jaksi nesedla ... jak se jedná o lyrickou prózu ... připadalo mi to chvílemi dosti zmatené ... a u druhé části Ubývání hlásky m jsem nejspíš nepochopila vůbec nic .. a k tomu, jak tam nebyla žádná interpunkce + věty ve francouzštině a dalším románském jazyce ... prostě mi to moc nesedělo ... tuto knihu jsem si už delší dobu chtěla přečíst ... ano, přečetla ... ale určitě se k ní už nikdy nevrátím ....


Bi123
11.03.2021 4 z 5

Nikdy jsem nečetla nic podobného a rozhodně se nejedná o "odpočinkové" čtení k odpolední kávě (nebo právě ano?). Kdyby se dalo malovat slovy, představovala bych si to nějak takto. Každá věta sama o sobě si zaslouží spoustu pozornosti, a každému čtenáři bude něčím jiným.

"Není tak bolestné místo, kde nepřebýváš, jako místo, kde jsi a kde chybíš."

"Setkání s dávnými způsobuje křeč přítomnosti. Děrami času táhne."

Lu_books
23.08.2019 4 z 5

Asi "nejatypičtější" kniha, jakou jsem kdy četla. Vymyká se pravidlům snad ve všem, v čem může. Geniálně pracuje s jazykem a zároveň sama přiznává, že je jazyk nedokonalý. Hledá odpovědi na mnohé (ty nejzákladnější) filosofické otázky - a najde. Totiž, že se smysluplné odpovědi dočkat nemůžeme. Množstvím metaforických a nepochopitelných definic dokonale vyjadřuje zmatenost a (jazykovou - a tudíž i rozumovou) neuchopitelnost bytí.
A nejlepší na tom je, že to tak vůbec nemusí být, že jsem to celé možná vůbec nepochopila a jiný čtenář v celém tom "veledíle" může vidět něco úplně jiného.
...
Na druhou stranu musím přiznat, že naprosto chápu lidi, co tuhle knížku hodnotí třeba jen jednou hvězdou, protože sama jsem měla někdy (čti často) chuť ji někam zahodit a už se k ní nikdy nevracet. Myslím, že ten správný "recept" na to, jak ji číst, je přečíst každý den maximálně několik odstavců. (Já se ji nejdřív - v rámci povinné četby - snažila přečíst najednou a musím přiznat, že jsem při tom snad víc textu přeskočila než přečetla.)

Autorovy další knížky

Věra Linhartová
česká, 1938
1965  77%Prostor k rozlišení
1965  71%Rozprava o zdviži
1964  80%Meziprůzkum nejblíž uplynulého
1966  75%Přestořeč
1968  74%Dům daleko

Kniha Dům daleko je v

Přečtených20x
Čtenářské výzvě1x
Knihotéce12x
Chystám se číst9x
Chci si koupit1x