kiddlinka komentáře u knih

Pro mě zatím jediný důkaz, že v Sadeho dílech je filozofie a ta že byla o stovky světelných let před jeho dobou. Skeptické otázky, které tu zaznívají, si lidé kladou dodnes a jejich logiku nedokázalo žádné náboženství podkopat. Možná výtka snad jen jedině tomu, že umírající dostává 90% prostoru, takže kněz si se svými několika replikami na nějaké velké podkopávání ani přijít nemůže.

3 29.09.2011

Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih. Triviální zápletka je pro Arundhati Roy pouze záminkou pro skutečné stylistické a stylové orgie. Mezi časovými rovinami skáče jako tenisový míček a naprosto není výjimkou, že životy postav sledujeme i v rámci jedné kapitoly během jejich dětství, dospělosti nebo smrti a v případě dvou hlavních hrdinů dokonce i v době „before the Life began“. Spolu s naprostým překopáním časové posloupnosti příběhu se právě tento aspekt díla hlavní měrou podílí na tajuplné atmosféře knihy, která nemá daleko k magickému realismu. Arundhati Roy splétá jemnou pavučinu plnou detailů, proudu vzpomínek a nejasných narážek na neznámou tragédii, čímž nás nutí prožívat naprosto rudimentární situace (vedro v autě cestou do kina na „Za zvuků hudby“, pach veřejných záchodků, sledování televize, když venku zuří bouře) a soustředit se na to, o co jde v případě této knihy především, a to na jazyk.

Není nijak přehnané tvrdit, že oním „Bohem maličkostí“ z titulu je právě Arundhati Roy. Pro svůj debut si vymyslela vlastní jazyk, který charakterizují neobvyklá spojení, slovní hříčky, originální přirovnání a unikátní pozorovací talent, s jejichž pomocí se jí daří ozvláštnit i tak obvyklé a mnohokrát zpracované situace jako popis těla v rakvi (jedna mrtvá vosa, jeden netopýr a co to udělá). Kniha přetéká postavami s vlastními specifickými rysy, vzpomínkami a životními osudy, a proto autorce nic nebrání nás spolu s charaktery na patnáct stran zamknout do rozpáleného auta obklopeného komunistickými demonstranty a chrlit na nás svá pozorování ohledně Rakheliných růžových brýlí z plastu nebo Esthovy elvisovské čupřiny, popřípadě to celé proložit úvahami o roli komunismu a kastovního systému v Indii šedesátých let a během toho všeho nám ještě představit novou postavu. Bájo.

Btw: pokud vaše angličtina přesahuje aspoň trochu běžný komunikační průměr, sáhněte po originálu. Je mi sice jasné, že překládat něco tak monstrózního musí být pomalu za trest a prohra je skoro nevyhnutelná, ale ta kniha je v české verzi prostě zprzněná až k pláči.

10 29.09.2011

Vzhledem k námětu jsem čekala aspoň nějakou mysterióznost. Že se knížka ale zvrhne ve špatně napsanou červenou knihovnu pro mladší spoluobčanky, která je navíc silně mormonsky agitační, to jsem vážně nečekala.
1) Meyerová nemá co říct, a tak jen tlachá o banalitách – její kniha nemá děj, žádný skutečný konflikt (protože ho nemají ani postavy – vše je vlastně vyřešeno a rozhodnuto předem), a tudíž člověka nic nenutí číst dál; jednoduše protože ví, že se stejně nic zajímavého nedozví. Ona „filozofická stránka“ Stmívání se dá odbýt konstatováním, že vztah s upírem prostě není bájo. Děkuji za tento šokující objev. Jednoduše vata a zase vata.
2) Již dlouho jsem nenarazila na tak strašně nesympatickou hlavní hrdinku, o které ze srdce nechci číst a o které nemá smysl vůbec psát. Bella je arogantní, pitomá, tradiční a závislá na svém okolí. Nedaří se vytvořit dojem, že se jen podceňuje, protože ona tak strašně nezajímavá skutečně je. Co si autorka představuje pod sarkasmem a originalitou, je jen frackovitost a nedostatek skutečného nadhledu a smyslu pro humor. Že Bella neustále jen tupě slintá nad upírovou „božskostí“, jí na inteligenci rovněž nepřidá.
3) Meyerová neumí vystavět příběh. Nemá absolutně žádný smysl pro gradaci, napětí a dávkování děje (že se neobtěžovala dopsat ani tu jedinou potenciálně zajímavou scénu v tančírně, o něčem svědčí).
4) V knize nejde o postavy a děj, ale o dost zvrhlé a podprahové poselství: neřídit se svojí přirozeností (proto taky upíři, kteří nevysávají lidi, z principu nemohou vzbuzovat zájem), nechat se ovládat, neprosazovat svoji vůli a nejednat sám za sebe (závislost Belly na Edwardovi hraničí s patologičností) a přízemnost (už jen to nahlížení upírství coby „vykoupení se ze smrti“). Podobný škvár bez kloudné myšlenky je schopen napsat patnáctiletý knihomol, který ovládá gramatiku.

6 28.09.2011

Já bych druhé verzi snad i odpustila tu strašnou tendenčnost (zápletka s komunisty a Bilakem může za poprskané stránky a to, co se mi v první Tmě líbilo jako přiléhavé vystižení lidské povahy, je teď už jen očividnou a okázalou snahou namluvit čtenáři, jak strašně hnusní a blbí a neschopni dobra a vděku ti lidé jsou). Možná bych snesla i snahu narvat co nejvíc historických odkazů(třebaže úvaha na téma „co by tomu asi řekl Pavel Rychetský“ je přestřelená už šíleně), přežít by se dala i záplava reálií, které knihu automaticky odcizují každému kromě Pražanů. Nejvíc mi na Tmě 2.0 vadí, jak mizerně je napsaná – je to rozplizlé, nastavované, nic nevychází z přirozeného vývoje (proměna Katky se stane bez jakékoli předchozí indicie, prostě proto že na to má genetické vlohy; složitá spiknutí se odbývají hláškou: „Ještěže i tam máme svoje lidi,“; zvraty se dějí a lá deus ex machina a vrší se jeden na druhý, aniž by měly základ v předchozí zápletce), literární styl kvůli oné chtěnosti děje a plochosti postav odpovídá nadprůměrnému dílku na serverech typu Písmák.cz. Victor Hugo do předmluvy k Chrámu matky Boží napsal, že do knihy se má zasahovat jen při jejím vzniku – to dokázala už první Tma (kde později vzniknuvší druhý díl stojí hluboko pod prvním), ale teprve Tma 2.0 ukázala, jak pravdivá ta úvaha je.

4 28.09.2011

Hodně náročné na čtení (ani typografická úprava tomu nepomáhá, neb při praktické absenci odstavců se doslova nemáte čeho "chytit"), ale zároveň myšlenkově nesmírně bohaté a atmosférické; když si čtenář celý ten boj mezi přírodou a člověkem a člověkem a jeho nitrem dá dohromady, napadne ho, že takhle nějak musí vypadat peklo. A Coppolova Apokalypsa je definitivní důkaz, že aby byla filmová adaptace věrná, nemusí (nesmí) kopírovat.

8 28.09.2011

Nepamatuji si, že bych kdy četla nějaký komiks, v kterém by autor dokázal tak dokonale vystihnout běžná bezděčná gesta a přivést jimi postavy k životu, jako Modanová v Hlubokých ranách.

28.09.2011

My si Ianem nějak moc nerozumíme: na jednu stranu obdivuju jeho schopnost několika umně zvolenými detaily načrtnout atmosféru, známou situaci, postavu, do jejíchž vnitřních pochodů se není těžké vcítit, na tu druhou se nemůžu zbavit dojmu, že ať už je expozice sebelepší, McEwanovy knihy vždycky vyšumí do ztracena, jsou sraženy v románovém rozletu stupidními, nesmyslnými konci, po nichž se nabízí myšlenka, zda se McEwanovi prostě jen nechtělo psát dál. Tohle jsou ale ty dobré knihy. Na druhém břehu stojí Amsterodam, plochá, přímočará vyprávěnka s KONCEPTEM a TÉMATEM a beze špetky hloubky, která nenese nic z McEwanova rukopisu a působí, jako by byla vyhotovena na zakázku (což je vzhledem k ději knihy poněkud ironické).

3 28.09.2011

Nemám nic proti "prznění" literárních klasik, mashupům, crossoverům a jiným hravým hovadinkám, mám ale trochu problém, když místo aby autor vpravdě geniální nápad zpracoval do nového příběhu, kterému Austenová propůjčí pouze styl, tak do existujícího textu prostě tu a tam šoupne narážku na zombíky. Nekecám: 90% PPZ tvoří původní kniha. Zbývajících 10% jsou popisy toho, jak rodinka Bennetových při posezení u krbu leští meče nebo se na plese napadeném zombíky šteluje do složitých kung-fu pozic, které jsou popisovány jazykem čtrnáctiletého milovníka Lary Croft. Když už se naskytne nějaká dějová inovace, je v přímém rozporu s neobměňovaným zbytkem (Austenové Líza je rozumná, vtipná žena s nadhledem, Smithova je impulzivní nána, která chce pana Darcyho za domnělou urážku podříznout dýkou umně schovanou v botě). Doporučuji neztrácet s tím čas, je to jako číst původní Pýchu a předsudek, jen tu a tam umazanou od hoven.