kattyV kattyV komentáře u knih

☰ menu

Návrat domů Návrat domů Rosamunde Pilcher

Občas mne dost štve obecný názor na Rosamundu Pilcherovou jako autorku připitomělých zamilovaných knih. No dobře, dost jejich románů takových je. I když si myslím, že autorce ještě více uškodilo filmové zpracování jejich knih, protože to je vážně k nekoukání. Když tedy pominu krásnou přírodu. ALE... pár jejich knih mám opravdu ráda a čtu je pořád dokola - Hledači mušlí, Září, Zimní slunovrat, kniha povídek Modrá ložnice a... Návrat domů. Ta kniha má kouzlo a atmosféru. Moc bych si přála potkat Juditu i její přátele.
Myslím si, že nemohu souhlasit s názorem MyMillie. Mě spousta věci překvapila. V první řadě anglický způsob života v první polovině dvacátého století - otec, zaměstnanec velké firmy žije v koloniích. Rodina je tam s ním do okamžiku, kdy se má narodit druhá dcera. Pak se matka se starší dívkou vrací do Anglie, tam porodí a za manželem se vrací až po čtyřech letech. Starší dceru Juditu, hlavní hrdinku knihy, nechává ve škole v Anglii. Tady příběh začíná. Juditě je čtrnáct a čekají ji nejméně čtyři roky bez rodiny... nepřipadá vám to zvláštní a pro naši mentalitu nepochopitelné? Ani další děj se podle mého neodvíjí tak docela očekávaně. I když samozřejmě, co se asi tak může dít, že? Judita chodí do školy, spřátelí se s jednou svou spolužačkou... dívky dorůstají, přichází první lásky... a válka. Ale dočkáme se i některých překvapení. A hlavně, o ději ta kniha moc není. Spíše o atmosféře, pocitech. Když ji čtu, úplně vidím krásný dům Juditiny kamarádky, divoké mořské pobřeží, Cornwall... nebo obrazy, které maluje jedna z postav románu.

14.02.2013 5 z 5


Cesta Cesta Cormac McCarthy

Ta kniha se mi opravdu nelíbila. A to jsem na ni byla vážně zvědavá. Nebylo mi jasné, proč pořád jdou a jdou, živí se zbytky a nesnaží se pokusit žít pro budoucnost - někde se usadit, něco pěstovat, vytvořit novou komunitu. Padaly na mne deprese.

14.02.2013 2 z 5


Atlas mraků Atlas mraků David Mitchell

"Duše plujou věkama, jako plujou oblaka po obloze, a i dyž tvar ani barva ani velikost mraků nezůstane nikdá stejná, porád je to mrak – a s duší je to zrovna tak. Kdo dokáže říct, vodkaď to kerej mrak přifouklo nebo kam se duše zejtra poděje? Jen Sonmi na východě a západě a kompas a atlas mraků."

Jednotlivé příběhy se odvíjejí od roku 1850, kdy se seriózní notář píše deník při své cestě po Tichém oceánu, jeho deník se dostane do ruky vyděděnému, nepříliš morálnímu hudebnímu skladateli obstarávající si své živobytí u postaršího skladatele v Belgii ve 30. letech 20. století. Jeho dopisy se dostanou do ruky mladé novinářce, která bojuje s mocnou korporací v Americe 70. let.. Kniha o ní se dostane do ruky vyděšenému nakladateli, který se před vyděrači omylem ukryje do domova důchodců, kde vrchní sestra poněkud připomíná vrchní sestru z Přeletu přes kukaččí hnízdo. Dokončit shlédnutí filmu o něm je posledním přáním geneticky modifikovaná jídlonošky čekající na smrt. A právě ona se stává mytickou bytostí, ke které se modlí mladý Zachry, ostrovan žijící za soumraku civilizace.
Kromě tohoto posledního příběhu jsou všechny rozděleny na polovinu, takže kniha se nese jakýmsi obloukem od roku 1850 až do vzdálené budoucnosti a zase zpět. V náznacích pozdějších příběhů odhadujeme jak dopadne ten příběh předchozí, abychom pak zjistili, nakolik bylo naše tušení správné.
A duši putující dějinami a nejrůznějšími těly a bytostmi pak můžeme poznat jen podle drobného mateřského znamení ve tvaru komety.
Každý z příběhu je jiný, psaný jazykem "své" doby a svého vypravěče. Přesto jsou spolu hluboce propojeny.

14.02.2013 5 z 5