J.F. komentáře u knih

Jednu dobu jsem se touhle knížkou zkoušel řídit a zavedla mě k jakémusi podivnému kvietismu. Ale možná jsem to jenom vzal za špatný konec.

Benson je Benson, jen ta grafická úprava je tentokrát dost divná...

07.03.2020

Konverze se skutečně líčí krátce, všechno předtím je jen příprava, někdy tak vzdálená, že souvislost není jasně vidět. Pro mě je kouzlo té knihy v tom, jak z ní nenápadně dýchá láska k obyčejným věcem, jakou máme obvykle spojenou spíš s Chestertonem nebo Čapkem.

PS: Nový (Drápalův) překlad je myslím lepší.

3 06.03.2020

Pro jituleville: k Vaší poslední větě - nepředstavujte si to jako dnes, kdy s občankou, přinejhorším s pasem, můžeme kdy chceme kam chceme, bez vysvětlování čehokoli komukoli. Kalista byl rád, že se tak trochu pod záminkou překladatelské konference vůbec dostal na chvíli ven - navíc po dlouhých letech kriminálu (přečtěte si znovu, co to s ním dělalo, když jel autobusem kolem ruzyňské věznice).

Pro mě snad vůbec nejinspirativnější, nejmoudřejší Lewisova kniha.

Při novém čtení dodávám:
jestliže nám tu Lewis ukazuje, co všechno a jakými všemi způsoby vlastně milujeme, a jak a proč se všechny ty lásky můžou dařit a nedařit;
a jestliže zároveň platí, že vůbec VŠECHNO, co děláme, děláme z lásky k někomu nebo něčemu (i kdyby to byla láska k vlastnímu pohodlí) –
pak tu vlastně máme stručně a jasně málem celou filosofii člověka: výklad o tom, kdo jsme, co námi hýbe, co se s námi děje, co si se sebou a se svým kouskem světa máme počít...

4 03.03.2020

Vlastně psychologický výklad Tří zlatých vlasů Děda Vševěda. A říká překvapivě mnoho (aspoň mně).

Dodatek: akorát že neříká, co s tím prakticky. Nejsnazší výklad by asi byl "poslechni volání svého vnitřního života a na nic jiného se neohlížej", ale to nezní moc uskutečnitelně...

03.03.2020

Snad se jednou dočkáme českého překladu celé Guardiniho knížky...

Není snadné rozumět Rahnerovi, když neznáte Tomáše, Kanta, Heideggera... Není snadné rozumět Ursi von Balthasarovi, když neznáte Goetha, Schillera, Eichendorffa, Kleista... U Guardiniho stačí vědět, co to je světlo, voda, ruka, chůze... (Což pochopitelně nemám ze své hlavy.)

Doplněk ke komentáři LordaSnapea: kniha je určena terapeutům, je o tom, jak oni mají zacházet s pacienty v krizi. Rady, jak si poradit s vlastními krizemi, moc nečekejte.

Jen drobná poznámka, která myslím nikde nezazněla, a tak aspoň tady: To slavné čtyřverší
"We shall not cease from exploration
And the end of all our exploring
Will be to arrive where we started
And know the place for the first time"
je, nemůžu si pomoct, přeloženo chybně. Holt i mistr tesař se někdy utne...

V téhle knížce je nahromaděno příliš mnoho poctivého promýšlení lidské cesty světem, a po desítky let poskytovala inspiraci a vzpruhu příliš dlouhé řadě skvělých lidí, než aby ji šlo "hodnotit", ještě k tomu počtem (!) hvězdiček nebo procent.
Na straně druhé: tahle výzva k životu z osobní svobody a zodpovědnosti je formulovaná tak radikálně, že se nedá uskutečnit (což samo by nevadilo, čtěme ji jako burcující hyperbolu), a co horšího, že zkresluje pohled na lidskou skutečnost: jako by pravý život musel růst JEN zevnitř a jako by VŠECHNO vnější byly jen berličky, které tomu brání - a navíc jako by k tomu "vnějšku" patřila už třeba vlastní rodina... Dnes nám četbu komplikují i neustálé odkazy na myšlenky a spory, na nichž se možná ve 40. letech tříbili duchové, ale které se z odstupu většinou ukazují přece jen jako pěna dní.
Je ten svět složitej...

Asi vůbec první česká monografie o Herderovi. Herdera ukazuje jinak, než jak se obvykle vykládá - ne jako obhájce partikulárních kultur a národů, regionálního a historického relativismu proti univerzálnímu rozumu, ale naopak jako filosofa univerzální humanity, v níž se prostřednictvím konkrétní kulturní tradice, řeči, národnosti... každý vztahuje k věčnému.
Bojdův Herder rovněž oproti Kantovi, který (ovšem zdaleka ne jako první) neblaze postavil do protikladu rozum a hmotu, ducha a přírodu, subjekt a objekt, ukazuje společnou stvořenost obojího a organickou návaznost prvého na druhé.
Kniha stojí na takřka neuvěřitelném množství literatury (bibliografie má 20 stránek, přičemž první položkou jsou Herderovy sebrané spisy ve třiatřiceti svazcích...) a Herdera ukazuje v širokém kulturním kontextu (malá ukázka z rejstříku: Augustinus, J. S. Bach, Dante, Habermas, Händel, Komenský, Lukács, Luther, Masaryk, Marx, Shakespeare...).
I po redakci v knize zůstala řada hodně spletitých nebo naopak hodně zhuštěných větných konstrukcí, ale prokousat se jimi se myslím vyplatí.

2 01.10.2019

Ale dobré, moc dobré... Přísní filologové se čertí, že se tu do Platóna promítá pozdější neoplatonismus, ale mně to takhle dává dobrý smysl - na rozdíl třeba od Graeserova výkladu Platóna v "Řecké filosofii klasického období".

2 21.09.2019

"V proměnlivé krajině jsou skryta původní sídla síly a pod pomíjivým zjevem zdroje hojnosti, kosmické moci. ... Člověk se přespříliš zaklínil do konstrukcí, zlevněl a ztratil základ ... Děs je výzvou k probuzení. ... Člověk je dotazován na své nejvyšší hodnoty, na to, jak pohlíží na svět jako celek a na vztah své existence k němu. ... Jestliže Slovo již neoživuje slova, šíří se pod jejich přívalem děsivé mlčení."
Průvodce pro toho, kdo chce myslet a tvořit sám za sebe.
Těch pár zmínek o tom, jak po té (Jüngerem téměř zamlčené) válce Spojenci trápí chudáky Němce, jakož i to estétské buřičství a ohrnování nosu nad obyčejnou společností si holt člověk musí odfiltrovat.

2 20.09.2019

Velmi důkladný přehled různých psychoterapeutických přístupů k Yalomovým čtyřem velkým tématům: smrti, svobodě (tj. nemožnosti nerozhodovat se), osamělosti a ztrátě smyslu. Ilustrováno spoustou kazuistik z vlastní praxe. Na první čtení možná trochu nepřehledné (mj. se kapitoly dělí na menší části, jejichž tituly nejsou v obsahu), ale dát si práci s četbou se vyplatí. Pro mne je zatím nejcennější část druhá a třetí - jak se vyhýbáme rozhodování, a tím se postupně odnaučujeme chtít a pak i cítit; a jak se sebedestruktivně pokoušíme utéct sami od sebe do splynutí s něčím nebo někým.
Je jenom třeba (a jde to!) si odmyslet slabinu, kterou Yalom sdílí asi se všemi nenáboženskými výklady životního smyslu: "něco pořádného ze svého života udělat" je kategorický imperativ; v životě těch, kdo se třeba celý život starali o mladší sourozence, pak o děti a staré rodiče a pak už umřeli, se takhle asi smysl najít nedá.

3 18.09.2019

Složitá struktura, v níž se několik příběhů opakovaně protíná, většinou aniž si toho aktéři jsou vědomi (invaze je téma jen zcela okrajové). Kniha by si určitě zasloužila pořádně zredigovat a vydat znovu.

14.09.2019

Citáty přehledně uspořádané podle témat: duše, nevědomí, archetypy, sen, muž a žena, stáří, jednotlivec a společnost, dobro a zlo, vývoj osobnosti, smrt, Bůh... ale přehlednou mapu toho, jak vlastně Jung vidí svět a místo člověka v něm, tu přece jen nenajdete. Překlad mohl být ještě o něco lepší.

1 13.09.2019

Kdo se (jako já) ztrácí ve všech těch archetypech, animách, kolektivních nevědomích, vědomých psýché a bytostných já, ten tady uvidí přímo ten život, jehož popisy to všechno jsou. Velmi dobrý překlad.

1 13.09.2019

Romantická čeština - krása krásoucí... A navíc výbor obsahuje vynikající Máchovu "filosofickou" povídku Večer na Bezdězu.

11.09.2019

Vůbec poprvé hodnotím nějakou knihu takhle nízko, ale co mám dělat? Od autora jsem někde četl pár zajímavých poznámek ke krizi středního věku, a tak jsem si knihu půjčil v knihovně - a přišlo zklamání, jaké jsem už dlouho nad knihou nezažil. Nechápu to: podle všeho starý a zkušený jungián tu dává jednoduchoučký a zaručeně fungující recept na život - navíc sestavený z pouček typu Z minulosti jste zdědili jen předsudky, Všichni ostatní vás jen omezují, To, čím skutečně jste, máte jen uvnitř v sobě... Po dvaceti stránkách zavírám a vracím se k Jungovi, Franklovi, Tillichovi, Frommovi, Yalomovi, Scottu Peckovi, Rohrovi...