hapsi komentáře u knih

Zatoužila jsem po plnotučné romantice a jelikož "Ryanovu pomoc" mám stále v živé paměti, volba byla jasná. Zápletka mě však nechytla, knihu jsem dokonce odložila a vrátila se k ní až po nějaké době...bohužel to nebylo lepší. Možná za to může tlak vydavatele, který autorka zmiňuje v úvodu...každopádně výsledkem je dosti jalový příběh.

2 03.05.2018

Po Černých leknínech od Bussiho další povedené setkání s impresionismem. Líbí se mi, že se autor zamýšlí nad nejasnostmi konce van Goghova života, rozvíjí svou vlastní verzi a jde proti proudu obecně zažitých „pravd“. Líbí se mi vlastně i postava Marguerite. Je mi sympatická její chuť překročit omezení svého talentu a doby v níž žije. Její neschopnost být „opravdovou“ umělkyní se střetává s autorovým fascinujícím popisem van Goghova způsobu malby krajiny, jeho přístupu k tvorbě. Těžko chtít, aby postava Marguerite doznala výraznější proměny, když hrdinka sama říká, že ustrnula v časech strávených s Vincentem a jeho obrazy, když píše, že zbytek svého života prožila zavřená v rodném domě s tyranským otcem a lstivým bratrem.

2 21.01.2018

Je to už týden, co jsem knihu dočetla. A od té doby na ni nemůžu přestat myslet. Za mě dech(a srdce)beroucí romantika. Prostředí, hrdinové, napětí mezi nimi...tak dokonale vyvážené ingredience nepotkáte v žánru často. Už to tu zaznělo...emocionálně zničující.

8 15.12.2017

Po přečtení anotace knihy „Život po tobě“ mi zápletka připadala poněkud přitažená za vlasy. Přesvědčilo mě spisovatelčino vypravěčské umění předešlých knih a také zvědavost, jakým vývojem prošla jedna z mých nejoblíbenějších postav z pera Jojo Moyes.
Takže Luisa. Na přání Willa procestovala kus světa. Celou dobu trpěla, ale řídila se sveřepě jeho instrukcemi. Pak si pořídila z Willova odkazu byt v Londýně a opět tam byla nešťastná. Našla si práci v baru, nesnášela image barové tanečnice i šikanu šéfa a stále zůstávala. Chápu její počáteční truchlení, těžké začátky v Londýně, ale to ostatní už je prostě moc. Tak kreativní stvoření a ani se nepokusí přijít na jiné myšlenky zařizováním svého bytu? Jak měla ráda cvrkot kavárny a pyšnila se přípravou čaje a místo toho snáší všechna ponížení šéfa v letištním baru a jediné, co pořád, 18 měsíců po Willově smrti řeší, je co by udělal on a zda ho nezklamala. A co chceš ty, chtěla jsem se jí tolikrát zeptat, a neklameš tak bolestně jen samu sebe? Tahle Luisa mi od té předchozí přišla dost nevěrohodná. Zápletka s Lilly, jakkoliv jsem se jí zkraje bála, mi nakonec přišla pro Luisu nejdůležitější. Konečně dělala něco jen podle sebe. Rozhodla se jí pomoct a dala tomu všechno.
„Život po tobě“ hodně ruší zbytečně podrobné scény, kde se líčí vztahové peripetie rodičů Luisy a sezení na skupině. Ze setkání Luisy a Sama, jsem byla nadšená. Konečně muž, který má Luisu rád takovou jaká je, do ničeho ji netlačí, je chápavý. A ona místo, aby s ním pomaličku zkusila vybudovat plnohodnotný, smysluplný vztah pořád blouzní po Willovi, bojí se dalšího možného zklamaní, přitom se sama zklamává životem „podle Willa“. A pak se nakrátko zableskne: Luisa se rozhodne přestat truchlit a vyrazit vstříc novému životu. A bohužel taky stejně rychle zhasne, protože nechá Sama a svůj život, který pořád čeká, až ho rozvine směrem, který sedí její kreativní a svérázné duši a jede dělat společnici staré paní do New Yorku, protože její rodina a účastníci Kruhu nového začátku to mají za kariéru snů.
Vše zachraňuje um a nápaditost s jakou Jojo píše. Dokáže být vtipná, citlivá a originální. Skvostné scény, pro které mám Jojo tak ráda, v dvojce bohužel příliš pravidelně střídají ty slabé. U takové spisovatelky to mrzí dvojnásob silněji.

2 26.01.2017