HanzeeHans komentáře u knih

aneb Jak pejsek s kočičkou vařili dort...

Autor nevěděl, jestli napsat něco jako Rowlingové nebo jako Kundera, tak to spojil do jedné knihy. Banální příběh dospívání s nedůvěryhodně dospělým dětským hrdinou smíchal s historkami o jakoby utečencích z Východu. Dozvěděli jsme se, jak si Francouz poředstavuje, že přemýšlejí Rusové, Češi a Maďaři.

2 10.02.2024

Přes určitou předvídatelnost je to velmi napínavé čtení. Románová rovina vůbec nezaostává za mimořádně dobře podchycenými psychologickými a technickými souvislostmi. Jednu hvězdičku jsem ubral právě kvůli předvídatelnosti a také kvůli menšímu prostoru pro aktivní jednání kladných hrdinů, což já v knihách vyhledávám.
A už jsem napsal, že je to výborně napsaná napínavá kniha?

2 07.01.2021

Směs blábolů a lží.

Podle mého názoru nejlepší kniha z trilogie, přesto jsem trochu zklamaný ze závěru, který vyšuměl tak nějak do ztracena. Přesto vysoce oceňuji zobrazení lidských osudů v dané době, to je pro mě jedna z nejdůležitějších hodnot knihy.
Podobně jako jsem psal u předchozí knihy Noc odchází ráno, divím se, že Ptáčníka nezavřeli. Ukázal v celé nahotě, jak komunistický způsob vlády křiví charaktery a vytahuje do popředí lidi neschopné (Lojza) a všehoschopné (Vejvoda). Abych citoval Ptáčníka, str. 354: "... je mi z vás na blití. Soudruzi!"

1 30.10.2019

Překvapení není, že román nesměl vycházet. Překvapení je, že Ptáčníka za něj nezavřeli. Byť se tváří jako oslava vítězství lidu, je svědectvím o morálních selháních. Určitá stylistická nevyrovnanost románu neubírá na čtivosti a přesvědčivosti.

1 22.07.2019

Na úvod musím zdůraznit dvě věci. 1. Husitskou epopej V. Vondrušky považuji za jeden z nejlepších historických českých románů. I v této knize je vidět vysoká erudice v daném historickém období. 2. Nehodnotím názory nebo závěry, které autor předkládá.
Autor v knize opakovaně popírá sám sebe. V první části se staví do role objektivního vědeckého a morálního arbitra, aby vzápětí zbytek knihy věnoval tomu, co v první části odsoudil.
První část knihy věnuje autor nabádání k posuzování událostí s časovým, dokonce historickým, odstupem. Staví se do role objektivního historika, který ví, že ani desetiletí nejsou mnohdy dostatečný odstup, abychom získali představu, co se skutečně stalo nebo k čemu daná událost povede, a již vůbec ne, kdo za vším stál. To mu ale nebrání, aby v dalších částech knihy opakovaně vynášel striktní odsudky nedávných či aktuální událostí, označoval viníky a prorokoval budoucnost. Opakuji, neposuzuji autorovi názory ani vývody, pouze skutečnost, že v rozporu se svým postojem morální nadřazenosti vynáší odsudky. Znamená to, že hodnotit události smí pouze autor sám? A není v tomto kontextu ani důležité, že o některých z nich díky odstupu 4 let od napsání knihy víme, že nebylo správné.
Další část knihy věnuje nabádání „obou stran“ k vyslechnutí argumentu druhé strany a snaze o vzájemné porozumění. Toto je podle mého názoru největší selhání autora jako vědce, protože celou knihou se vine zcela opačný přístup k tématu. Zejména v právních a ekonomických otázkách (moje obory) je vidět, že autor nejen nezná dostatečně okruhy, se kterými polemizuje, ale ani se nesnaží argumenty druhé strany seriózně oponovat. Polemizuje buď s extrémními názory, které vydává za mainstream, nebo s vlastním názorem na danou problematiku. Tak například v polemice o demokracii vkládá názor protistrany do úst jakéhosi „studenta politologie a sociologie“, jehož názor poté povýšeně rozmetá. Kdyby se namáhal a téma demokracie probral se skutečným odborníkem, věděl by, že to, co vydává za vědeckou podstatu demokracie, nemá se skutečností téměř nic společného. Sám sebe nazývá „neprávník a právní laik“, což mu nebrání rezolutně vydávat nesmysly za právní fakta. Kniha tím, bohužel, posiluje černobílé vnímání světa, rozděluje strany a posiluje zášť mezi nositeli rozdílných názorů.
S druhou částí souvisí morálně nadřazené výzvy zejména svým očekávaným oponentům k tomu, aby druhou stranu neuráželi. Což mu nebrání opakovaně názorové oponenty urážet. Např. „pokrytečtí zbabělci“ (str. 329), vlastizrádci (str. 325), lháři (str. 294 aj.) nebo impotenti (str. 325), což dokonce použije v jedné větě s výtkou oponentům, že uráží jeho stranu: „…se místo hledání racionálních příčin a řešení problémů spílá oponentům, kteří nesouhlasí s impotentní (politikou)…“. A to jsem vynechal tu nejhorší směřovanou vůči aktivním ženám s opačným názorem.
Autor opakovaně obviňuje své oponenty ze lží, přitom kniha je plná nepravdivých „faktů“, o kterých musel vědět, že jsou nepravdivé, přesto je prezentuje jako fakta a často na nich staví své vývody a názory. Otázku, zda lze z nesprávných premis dojít ke správným závěrům, nechám na každém čtenáři a autorově vědeckém svědomí. Abych citoval pana Vondrušku (str. 294): "Kdo totiž lže úmyslně jednou, lže pořád."
Jedna osobní poznámka se týká strany 297, kde autor, který se vydává za obhájce křesťanských hodnost, způsobu života a civilizace, cituje masového vraha křesťanů Kemala Atatürka, a to nikoli jako odpornou minulost, ale jako názor hodný souhlasu. Rozhodně šlo najít vhodnější „morální“ autoritu k citování.