hachránkyně

Příspěvky

FajaFajaPetra Stehlíková

(+ SPOILER) U Naslouchače mi přišel svět hezky vystavěný. Ale čím hlouběji se do něj ponořujete, tím větší se objevují trhliny. V prvním dílu je většina věcí obestřena tajemstvím (Otorten, nasterey), ale tady se objevují znovu a spolu s poznáním ztrácí zároveň i něco ze svého kouzla (i když zápletka sklenit za štítem + nasterey se mi líbila – přestože na ní hned v další kapitole všichni zapomněli).

To je to, co mě dráždilo asi nejvíc. Čekali byste, že když se skupina bojovníků pohybuje po pohoří desítky, stovky let a stále je naživu a očividně své protivníky vždy předčila, jsou její členové – inteligentní. Trošičku. Ale vlastně je to banda kulturistů, co jezdí Duvalským pohořím na turné za svými fanoušky a jejich poradce-managera jim dělá 13letá holka. (Proč jeli z Vortolu do Roghosu? Proč nic nedělali s hrozbou nasterejí? Atakdále atakdále).

Souhlasím s ostatními komentáři, nelogičnosti jsou rozsahu velkého i drobnosti (možnosti pohybového aparátu jsou v některých pasážích až zarážející a postavy vleže odskakují), ale popřít nemůžu, že autorka to má očividně promyšlené a – alespoň pro ni – musí všechno dávat smysl. Třeba jen nejsem tak chápavá jako Ilan a vše se ukáže v dalších dílech.

Ale ty metafory a používání „básnického“ jazyka (kdy trámy Ilan nadávají dřevěným jazykem) za každou cenu a pořád – mně se to k Ilan prostě nehodí a možná bych to všechno vnímala úplně jinak, jenom kdyby to nebylo v ich-formě (kdy má vypravěčka čas na popisování škádlivých ohníčků a na rozsáhlé přemýšlení v tlačenici a masakru).
Nemůžu popřít, že někdy jsem se spíš při čtení s kamarádkou bavila zvolenými výrazy, než by mě knížka vtáhla do děje. Ale zábava je to dobrá.
---
„Kapitán musel stát na hradbách a shánět se po mně. Přestože jsem byla jen sklenař, v téhle chvíli si na mě vzpomněl.“ AAARGH!

10. května


NaslouchačNaslouchačPetra Stehlíková

Naslouchač. Byla jsem jedna z těch, kteří české spisovatele nejen fantasy z předchozích zkušeností zavrhávají. Ale Naslouchač mě překvapil. Kniha byla zajímavá, příběh mě nutil číst dál (nebo nakukovat dopředu).

Nevím, čím to bylo, jestli nějakou momentální náladou nebo právě živým zachycením v textu, ale když jsem četla o tom, co se odehrávalo v jeskyni – přišlo mi to nějak hrozně strašidelné, živé a drásající, a to už jsem pár knížek četla a většinou na mě takhle věci nepůsobí. Možná je to i tím, jak autorka čerpá ze skutečnosti, takže si na Googlu můžete ověřit, že se některé věci doopravdy staly, a něco si o tom najít, a zároveň je to ale tajemné a záhadné.
Tím, že svůj příběh Stehlíková umístila do budoucnosti (která není v jistých ohledech vůbec nemožná) a některá místa jsou skutečná (Paříž, Ural), si člověk lépe najde k ději vztah než k nějakému vymyšlenému fantasy světu.

Jednu hvězdičku jinak dobře promyšlenému světu ubírám za způsob vyprávění a jeho podání. Informace čtenáři nejen na začátku jsou předkládány na zlatém podnose, a on tak nemá šanci na cokoli přijít sám. Styl mi přišel někdy trochu překombinovaný a umělý a snaha zvýšit napětí na mě působila opačně. Ale proč se ospravedlňuju? Přece stačí použít Ilanin vždy vyhrávající argumentační skvost: „Já jsem sklenař!“
---
„V Amárii se ještě dlouho poté, co byla založena ostatní sklenářská města, mluvilo rumunsky.“
„A jak mluvíme my?“
„Řečí, kterou dnes mluví skoro celý svět,“ odtušil unaveně. „Říká se jí angličtina a pochází z jednoho ostrova. Prý už na celém světě existuje jen pár míst, kde lidé mluví starými jazyky.“ (s. 44)

08. dubna