Godgifu komentáře u knih

Nenapadlo by mě, že se dá tak čtivě psát de facto o ničem. Jen tak světu vyklopit, co mám na srdci, v pupíku i v toaletní míse... Co to vypovídá o světě vezdejším? Že se tváří sofistikovaně a vlastně řeší jen hlouposti? Už ta fotka na obálce mě iritovanla - pokaždé, když jsem knížku vzala do ruky, jsem byla znova a znova oklamávána, že ji držím vzhůru nohama. Mám podezřívat autorku, že tím vším chtěla sdělit něco hlubšího?
Takže (a budu trochu spoilovat): hlavní "hrdinka" - sice vzdělaná, ale k čemu jí to je? Existuje tak nějak ve stylu "odnikud nikam", "kde napase, tam zavře" a v Praze... pak chlápek, který jí naštěká do kuchyně a raději zmizí, než aby s takovou osobou žil déle než týden (nebo to byl ten první? nebo druhý? ono je to asi jedno), pak její bezradná kamarádka-psycholožka-samoživitelka s nevychovaným spratkem (dost příznačné), o panu bratru-věčném dítěti nemluvě, a tak dále a tak podobně. Takovými individui se kniha jen hemží. A v tom zrelativizovaném maglajzu nejde s jistotou ani říct, jestli ten pseudopříběh dopadl dobře, nebo špatně, nebo nedopadl vůbec... Hm, znepokojivé.
Kam jenom ten podivný svět spěje?

1 25.05.2020

"Basil Hallward je tím, kým si myslím, že jsem já; lord Henry je tím, kým si svět myslí, že jsem; Dorian Gray je tím, kým bych rád byl – třeba v příštích letech." Takto se vyjádřil autor o svých postavách.

Mám jednu neřest a tou je dekadentní literatura... Je to odporné, ale co mám dělat, když je to tak dobře napsané?

10 04.05.2020

Číst jde, ale je třeba se naladit na autorovu melancholicko-nostalgickou vlnu a já nevím, zda se mi to úplně povedlo... Každopádně je to čtení pro chlapy, krásné a hnusné zároveň. Impresionisticko-naturalistické. Ta fascinace mezinožím a vyměšováním... no, jak říkám, čtení pro chlapy... Tomu asi ženská nemůže rozumět, natož dáma. Takže pokud raději budu hodnotit formu, tak ta je naprosto, ale naprosto dokonalá. Nebýt toho skvostného básnického Kahudova jazyka, tak opravdu nejde číst.

Na knihu jsem se těšila a to jsem neměla dělat, protože přece vím, že nikdo jiný neumí navařit tak dokonalý guláš jako Stančík. Navíc z již ohraných ingrediencí, což působí tak trochu rozpačitě. Po Fosfenu to bylo totiž teprve mé druhé setkání (pominu-li knížky pro děti) s autorovou nezkrotnou fantazií a musím říct, že ačkoliv povídková kniha Fosfen se pro myšlenkový průjem vůbec nečetla snadno - jako ten tonoucí jsem se chytala každého stébla, avšak dějová linka se snad pokaždé (výjimky se najdou) rozplývala v přílivu slovních hříček a fantasmagorií - byla pro mne tato forma přijatelnější, neboť jednotlivé pointy (byly-li nějaké...) tvořily alespoň uzamčené příběhy (byly-li nějaké...). Takový jazykový a stylistický experiment to byl. Fajn. Ale Mlýn, ten na jeden chod jakoby semlel, co mu přišlo do cesty. A co z něj pak vypadlo, to by si Durman k obědu jistě nedal... Jsem to ale - právě naopak! Kniha je zkrátka přeplácána rozličnými "surovinami" jako komisařovo obědové menu. Snad jediné, co zde nepřekvapí a čeho se čtenář spolehlivě dočká v každé kapitole, jsou explicitní erotické scény. Otázkou je, koho tohle pořád baví číst, že? Ale obraťme list. Stančík i přes tohle smyslu zbavené chrlení pro mne zůstává (nejen češtinářsky) zajímavým autorem. Psaním se prostě baví a já mu to vůbec nemám za zlé, je až s podivem, kde na ty nápady pořád chodí. Nicméně měla jsem v plánu ještě Andělí vejce a Nulorožce, ale bojim bojim... Je to jako jít a otevřít k prasknutí narvanou almaru... Co z toho zas probůh vypadne?

5 26.02.2020

Próza, která jde až na dřeň rozmanitých lidských povah. Stejně jako v Adventu skvěle uchopená atmosféra domu, v němž pro změnu vládne dominantní manipulativní matróna, a který se stává pastí zdánlivě bez možnosti úniku. Šikana a ponižování ze strany jedněch, bezmoc na straně druhých a jediná možná východiska (cestou nejmenšího odporu), která se těm druhým nabízejí, se neslučují buď s dobovými konvencemi, výchovou nebo s jejich plachou, introvertní náturou. Vše sugestivním způsobem podbarvuje nezaměnitelný autorčin jazyk. Uměla psát, ta paní Glazarová.

8 05.02.2020

Jak na to, že je to fiktivní příběh, byť zalidněný zčásti reálnými postavami, tak jsem to Tučkový spolkla i s navijákem:-) Že mě tady někdo vodí za nos, mě napadlo hned, ale že je smýšlené úplně všecko? Vážně? A taky že jo. Teda až na ty postavy a pár dobových reálií. Zprvu mi dalo zabrat, než jsem se prokousala těmi všemi protokoly (které jsou, jak jinak, vycucané z prstu), ale pak se nešlo odtrhnout. Vzrušující zápletka, která pomalu nabírá grády, až vyústí ve fascinující závěr. Byl to zážitek, vážení. Píšu to s půlročním odstupem a stále to ve mně rezonuje, takže klobúk důle!

8 05.02.2020

Mám rozporuplné pocity - na jednu stranu spousty pro mne zajímavých a užitečných informací (které zaplnily mé hluboké mezery ve vzdělání), za jejichž zpracování si autorka zaslouží můj obdiv (vůbec by mě nenapadlo, že nadržuje Němcům, jak zde někdo psal; že je to vyprávěno z pohledu Němky? - no a co jako?), na stranu druhou - tak silné téma a tak unylý text... až to hraničilo s literaturou faktu. Asi jsem moc náročná či co, ale dovolím si kacířskou poznámku: autorský styl paní Tučkové mi přijde takový těžkopádný...

9 05.02.2020

Proboha proč má ještě někdo potřebu se rozepisovat o koncentračních táborech a zpřítomňovat ty hrůzy, to zlo, ptám se. Koncentráčnickou literaturu znám "z první ruky" a není to zrovna snadné čtivo. Chápu, že kdo to zažil, měl potřebu o tom psát. A je dobře, že se o tom psalo. Ale co k tomu vede "současné" autory... ?
Na stranu druhou - krásná čeština a ty stylistické obraty!
Netroufnu si hodnotit, protože je to kvalitně napsané. Až na to pro mne nepochopitelné téma:-(

Zajímavě pojatá kompozice, příběh z pohledu dcery a příběh z pohledu otce - střídání dvou dějových linek, které se na konci setkají. Je tu vše pečlivě uspořádáno, učesáno v harmonický celek. Po dočtení mám jasno, "uklizeno". Není už co řešit. A to je škoda... Mám raději, když mě autor tahá na vařené nudli, neobtěžuje se dovysvětlovat, když dráždí moji představivost, aby nakonec vše dopadlo úplně jinak.

7 22.01.2020

Paní Mooshabrovou a její klobouk s pápěřím, které se chvěje, bambusové korále a bílé rukavičky budu mít ještě hodně dlouho před očima. Bizarní záležitost. Fascinující práce s jazykem tu podivně dusivou, napjatou atmosféru neskutečně násobí. Postavy a výjevy jsou popsány tak plasticky, psychologicky dobře podchycené - prostě úžasná manipulace se čtenářem! Je to tak sugestivní, až má člověk pocit, že vstoupil do něčího snu. Všechno je tak absurdně krásné, tajemné... a místy to působí náramně komicky (asi dvakrát se dostavil i nekontrolovatelný záchvat smíchu). Po dočtení - velké zklamání, že už to skončilo...

"Lynchovské" dílo - surreálné, hypnotické, působivé, extravagantní, nevšední psycho.

17 21.01.2020