M P komentáře u knih

O fake news a dezinformacích se dnes hodně hovoří v souvislosti s válečnými konflikty a politickými kampaněmi; kdekdo tento termín používá jako laciný způsob, jak odbýt svoje názorové oponenty. Proto vítám každý příspěvek k projasnění těchto pojmů a v této publikaci jsem našel hodnotný základ. Koho téma fake news zajímá, dostane v první kapitole ("Definice fenoménu fake news") solidní výklad, který se zakládá na širokém výčtu aktuální literatury k tématu, charakterizuje, co to FN jsou, kdo a jak je šíří a jak vlastně působí na své recipienty. I čtenáře, který se nezajímá o klasické Řecko nebo o filosofii, myslím si, tahle část knihy nezklame a může u ní se čtením přestat. Byla by to ale škoda!
I když se zdá, že jsou FN jedním z příznaků dnešní doby, která je skutečně charakteristická určitým informačním šumem, umocněným překotným vývojem technologií, autor dost přesvědčivě ukazuje, jak se FN projevovaly tam, kde se rodily "kořeny naší hodnotové situace" (s. 81) - tj. v klasickém Řecku, u slovutných historiků Hérodota a Thúkýdida. Pro mě byl tento výklad až překvapivě čtivý, protože si např. Dějiny peloponéské války, které znám velice zběžně z přednášek a seminářů 1. ročníku VŠ, nepamatuji jako něco zrovna vzrušujícího. Zde jsem ale text s radostí "zhltnul" i se všemi poznámkami pod čarou.
A případ Sókrata - ten je poutavý asi pro každého, kdo se někdy zabýval filosofií. Autor ale tuto postavu líčí plasticky, aniž by ho dogmaticky hájil nebo hanil. Rozhodně je zajímavé si znovu a za základě zevrubného rozboru projít všechny body obžaloby proti jeho osobě, která se tu spojuje s úvahou o fake news a o tom, jaký vliv na celý proces měly.
Celé to drží pohromadě a za dlouhou dobu si nevybavuji jinou knihu, která nespadá přímo do okruhu mých zájmů a kterou bych přečetl tak rychle a se zanícením.

1 07.01.2024

Mám Hadota rád už jen za to, že mi pomohl s překonáváním úskalí, které pro mnoho posluchačů filosofických fakult znamená otázka "k čemu je ta filosofie dobrá?" - protože ve svých knihách ukazuje, že filosofie není jen "historie filosofie", ale že má hlubší smysl, dá se říct terapeutický. Ostatně v zahraničí jsou asi nejznámější jeho hnihy "The Inner Citadel", kde se věnuje stoicismu Marca Aurelia (to je teď trendy) a "The Philosophy as the Way of Life", jejíž název hovoří za vše.
Tahle knížečka má v sobě koncentrováno mnoho z jeho ostatních děl a já bych si přál, aby všichni učitelé filosofie vykazovali takový entuziasmus pro svůj obor, jako Hadot v této své řeči.

1 27.02.2023

Jedna ze základních knížek pro ty, které přitahuje téma askeze, poustevnictví, duchovního života apod. Duchovní život je zjevně nemyslitelný bez nějaké formy asketismu. Nepochybuji o tom, že v tomhle ohledu musel být Atanášův text velikou posilou a motivací pro všechny mnichy na poušti i jinde. A je to zajímavé i pro moderního člověka dneska; ostatně zájem psychoanalytiků o tuhle formu spirituality nebude jen tak. Jsem rád, že mám k dispozici audioverzi a rád se k ní vracím. (Tohle píšu jako ne-křesťan.)

2 27.02.2023

Docela pěkný úvod do pravoslavného myšlení, třebaže si nejsem jistý, jestli by dobře fungoval pro člověka, který se s tímto tématem setkává poprvé. Kniha je silnější v pasážích věnovaných historii. Srovnání křesťanství s islámem a hinduismem nicméně působí slabě a moc nechápu, proč je jim v knížce podobného formátu vůbec věnovaný prostor.

Co ale naopak funguje dobře, je vylíčení pravoslaví jako "stálé, i když většinou skryté duchovní síly", důvěra, že pravoslavná spiritualita nevymizí.

Vyzdvihl bych ještě ilustrace, kterých je v knize mnoho a které ji činí krásnou.

Ta kniha asi každého až tak neosloví, nicméně je (a nepochybuji, že bude - a to dost možná ve stále větší míře -) silným inspirujícím dílem, které je dobré znát. A troufl bych si tvrdit, že takový projekt "odchodu do lesa" je dobrodružstvím. Ovšemže ne tak extrémním, jako třeba příběh Christophera McCandlese (který podle všeho byl pod vlivem tohoto díla).
Pár poznámek:
1)Thoreau nežil, jak tu někdo psal, u Waldenu v úplné izolaci, nýbrž, jak sám píše, zašel občas do Concordu, bavil se s lidmi, mám dojem že i stihl někde přednášet.
2) Thoreau už v úvodu "varuje" že kniha je o něm (resp. jeho životě, což je dejme tomu totéž), právě aby se vyhnul osočení z "jájáčkovství", a s "chudáčky a hlupáčky" okolo čile komunikuje, nikoho hlupákem nezve (dokonce je uchvácen oním prostým dřevorubcem). Tolik asi též k zmíněné nenávisti k lidem...
3) Okruh čtenářů, pro které byl Walden v době svého vzniku určen asi vyžadoval praktický přístup a "cifry". Srovnejme s jeho eseji primárně určenými pro časopisy.

Mluvené slovo se zkrácenou verzí Waldenu je, myslím, vhodným kompromisem pro ty, které celek knihy nudil. (A vyrovnaný přednes páně Mrkvičky snad rozežene obavy z Thoreauovy namyšlenosti)

10 28.02.2015