antragus antragus komentáře u knih

☰ menu

Axolotl Roadkill Axolotl Roadkill Helene Hegemann

Aniž bych se chtěl nějak povyšovat nad ostatní uživatele těchto požehnaných stránek, musím říct, že asi plně chápu prabídné hodnocení této knihy a protažené koutky nad mými pěti hvězdami. Helene předvedla něco, co ani zdaleka není pro běžného čtenáře, který sebou mrští někam do křesla či postele a čeká, že při čajíčku a jablíčku zhltne také nějaký ten příběh. Je to knížka především (ale nejen) pro ty, kterým se před (něco okolo) deseti lety podařilo prokousat Natálkou Kocábovou, respektive jejími knížkami Monarcha Absinth a Schola Alternativa. Monarcha mi tehdy přišel poněkud depresivní a hodně těžko přístupný či srozumitelný, Schola Alternativa si oproti němu držela základní příběhovou lajnu a vyžívala se spíše v bizarnostech. Axolotl pro mě tvoří přesný střed, jakýsi "chybějící článek" mezi těmito dvěma knihami. A vzhledem k tomu, že mám rád bizarnosti, navíc jsem něco podobného, tedy zlatý střed mezi knihami Natálky, hledal, nemohu prostě jinak. Axolotl se stal zjevením asi pro nás všechny - pro mě rozhodně pozitivním. Ale jak jsem psal - ostatním se nedivím. (PS: Další bod navíc je za axolotla coby zvíře - značně mi připomíná mou maličkost svým neustálým přiblblým úsměvem i schopností nikdy nedospět.)

01.11.2013 5 z 5


Ještě jeden den s panem Julem Ještě jeden den s panem Julem Diane Broeckhoven

Velice příjemná záležitost, kterou hravě přečtete za jeden den. Pro ty co k životu nepotřebují nutně kostel doporučuji neděli, raději chladného ročního období, ideálně se sněhem za oknem. Pocity spojené se čtením nabydou ještě trochu intenzivnější dimenzi. Je to možná trochu netradiční pohled na smrt a netradiční postup při setkání s ní, ale je otázka, zda bychom si všichni neměli své mrtvé chvilku uchovávat, případně si s nimi "vyříkat" vše, co by ještě mělo zaznít. I když už je to tak trochu polovičaté, na druhou stranu v komunikaci s některými lidmi jediné možné řešení. Každopádně novela, na níž se nezapomíná a o posledních pár větách to platí dvojnásob...

04.10.2013 5 z 5


Vlak do pekla Vlak do pekla * antologie

Jedním slovem úžasné. Sbírku jsem četl už kdysi dávno, ale po objevení v jednom antikvariátu (a okamžitém znárodnění za bratru 10 Kč i s dépéháčkem) jsem se k ní s radostí vrátil. Vzhledem k době vydání opravdu platí, že si tehdejší editoři dali skutečně záležet, aby k nám propašovali to nejlepší, co se ve sci-fi dalo najít. Všechny povídky jsou kouzelné, z některých už jsou dávno legendy a občas mi při pohledu kolem sebe připadá, že některé - byť bizarní - vize v nich popsané se už v našem neméně bizarním světě začínají naplňovat. Spisovatelský koncert, nádhera. Pokud chce někdo se sci-fi začínat, vždy mu doporučuju tohle. Povídky jsou příjemně přístupné a přitom se zde člověk seznámí se skutečnými skvosty oboru. Jo, a u Algernon brečím taky... ;-)

11.09.2013 5 z 5


Summer Summer Eden Maguire

OK, ještě za 4, ale to hlavně za relativně zajímavé rozřešení, jinak - co si budeme nalhávat - zatím nejslabší dílek celé série. Upřímně doufám, že autorka jen nabírala dech před posledním dílem. A co se mi vlastně nelíbilo? No především bych řekl, že se to strašně dlouho plácá na jednom místě, nějaká zajímavá akce začíná opravdu až v posledních 50 - 100 stranách. Předtím se Darina víceméně jen válí ve svých pocitech a citech, zásadního se toho moc i přes její pátrání neděje. A pokud to byl pokus o psychologickou sondu do nitra postavy, případně o její vývoj tak...to řekněme nevyšlo. Skoro se zdá, že Darina přerostla svoji autorku a je velice svébytná a svéhlavá - i když se ji Eden Maguire snaží dohnat k nějakému psychoposunu a přinejmenším svou snahu každou chvíli nenápadně proklamuje, Darina mi přijde prakticky pořád (víceméně) stejná...

09.09.2013 4 z 5


To by se zvěrolékaři stát nemělo To by se zvěrolékaři stát nemělo James Herriot (p)

Ještě trochu váhám mezi čtyřkou a pětkou. Je to takový ten pocit, kdy hodnotíte zaručeně kladně, jen nějak nemáte ani vnitřní argumenty pro rozhodnutí se. Každopádně se Herriotovi musí nechat poměrně silný cit jak pro lidi a svět kolem sebe, tak i pro převod tohoto všeho na stránky knihy. Navíc to nehraje na prvoplánovou zábavu, někdy je naopak hloubavější a posmutnělejší. A z toho mi leze jeho pravděpodobně nejsilnější literární zbraň - popis života takového, jaký je. S citem a pohledem na svět, který mně osobně sedí. A jak se tak rozhlížím, nebudu sám.
PS: Ale Siegfriedovo čištění předního skla auta po dostizích téměř v úplném závěru knihy mě opravdu dostalo do kolen... :-)

16.07.2013 5 z 5


Praga Piccola Praga Piccola Miloš Urban

Pro mě velice příjemná záležitost na dva víkendy (během jednoho prostě 450 stránek nedám a během týdne nějak nestíhám). Nic proti některým kolegům zde, ale mně přišlo, že kniha měla na svůj objem relativně dost minizápletek, u nichž jsem celkem s napětím čekal jak se vyvinou, respektive jestli se vyvrbí tak, jak jsem to očekával. Proto za sebe nemůžu říct, že by mě Praga Piccola bavila jenom zčásti. Opravdu to na mě působilo velice dobře jako celek. Na atmosféru a její vytváření má Urban talent, takže jsem si první republiku poměrně užíval, zatímco závěr mi přišel cizí, tak nějak odloučený....ale to je asi taky právě ta atmosféra. Je prtavda, že Urban tentokrát šel úplně mimo svůj běžný žánr, na druhou stranu tímhle udělal definitivní krok do českých čítanek, kam podle mě jako zástupce současné první ligy už beztak dávno patří.

02.07.2013 5 z 5


Koně se přece střílejí Koně se přece střílejí Horace McCoy

Už dlouho jsem nezažil, aby mi po dočtení knížky přebíhal mráz po zádech. Úžasné, přesné. Občas jsem slyšel lidi srovnávat tuhle novelku se Steinbeckovými Myšičkami, ale je to podle mě trochu složitější. Zatímco u Steinbecka je celkem jasný nevyhnutelný (a poněkud ufňukaný) konec, tady to zdaleka tak samozřejmé není. Do poslední chvíle moc netušíte co se odehraje na posledních pár stránkách. Ale McCoy dokonale vystihl tu jednoduchost myšlení ve stavu totálního vyčerpání. Ve stavu kdy se vám nechce ani přemýšlet a maximum, které ze sebe dostanete je jednoduchý výběr mezi ano a ne. A je vám vlastně i jedno jak to dopadne. Hlavně, že výsledek bude jednoduchý a rychlý. Brilantní.

23.05.2013 5 z 5


Pozor, vyletí ptáček Pozor, vyletí ptáček Jindřiška Smetanová

Přiznávám, že fejetony obecně asi nebudou zrovna mým šálkem čaje. A nedá se říct, že by mě chytly ani tyto. Přesto dávám za 4 hvězdy, hlavně kvůli autorčině citu, vnímavosti, smyslu pro pozorování a detail promítajícím se v obrazech krajiny a přírody, které do fejetonů tak mistrně vnáší.

02.04.2013 4 z 5


Výjimečných si važ, nikoho se neboj Výjimečných si važ, nikoho se neboj Ruben Cavazos

OK, dávám za 4, protože mě to celkem bavilo i když na poli téhle literatury to asi není nic až tak převratného a nového pod sluncem a to i co se týče důvěryhodnosti. Proto doporučuji zdravý odstup, než Docovi sežerete všechno i s navijákem. Pokud budeme aplikovat klasický vzorec, že všichni ve vězení jsou podle vlastních slov nevinní, je jasné, že se otázka, čemu všemu věřit, a čemu ne, více než nabízí. A nedělám si iluze, že lidi z jiných klubů by některé Docovy vize nahlíželi úplně jinak. Na druhou stranu - motorky jsou o snech, a sny jsou o tom, čemu chcete věřit. (A Doc argumentuje vždy zatraceně logicky což na důvěryhodnosti přidává.) Takže užívejte. Co si ale ještě neodpustím je rýpnutí do šílené jazykové úrovně české verze. Nevím, jestli hanit překladatelku nebo nakladatelství, že to snad ani nenechalo někoho zkontrolovat, ale ve finále je to jedno. Přiznejme si, že už první věta ze zadní části přebalu "Když se Ruben Cavazos za úsvitu převlékl, už to nebyl technikem...atd." je díky své části za čárkou absolutně mimo češtinářskou mísu. Pokud takovouhle perlu najdete minimálně jednou na každé stránce, tak už to celkem otravuje. Z vlastní zkušenosti vím, že se to při překladu, pokud věty neustále upravujete, může stát, ale pustit to i do finální verze textu? No...

27.03.2013 4 z 5


Arizona Arizona Eden Maguire

Musí se nechat, že je příběh oproti Jonasovi o něco propracovanější, přichází několik zvratů, s nimiž čtenář nepočítá a ani vrah není tak prvoplánový, jak by se dalo čekat. Celkově příjemné čtení a zabití času. Gratulace. Jen mě trochu udivuje, že tady ještě nikdo nepoukazoval na značně haprující logiku co se týče vytetovaných křídel a způsobu úmrtí...

07.01.2013 4 z 5


Jonas Jonas Eden Maguire

OK, není mi třináct a nejsem holka... A nevím jestli je to výhoda nebo nevýhoda... Na druhou stranu - vzato mým pohledem a nadhledem - nesliboval jsem si od toho nic jiného než oddechovku kvalitativně odpovídající asi legendární sérii Stopy hrůzy. A v tomhle ranku to opravdu plní svou funkci. Oddechovka, kterou zbufnete za 2 - 3 dny, zaměřením něco mezi hororem, detektivkou a romantikou. Nehraje si to na žádnou hoch literaturu, a pokud by ji v tom snad někdo chtěl hledat a potom mrčet, je problém spíš někde jinde, než v knize. Detektivní část zápletky je přece jen trochu prvoplánová, na druhou stranu se nedá říct, že od první stránky víte, kdo to podělal (ovšem připouštím, že u poslední stovky je vám to už jasné) a vzhledem k víceméně konstantnímu rozsahu všech knih série autorka taky logicky potřebovala trochu prostoru na její rozjezd. Hvězdu ubírám především za občasný skřípot na poli překladatelském (jo, mimo jiné by kolegyně překladatelka mohla hodit čumec do slovníku cizích slov na slovo vigilie než jím s přehledem označí všechny smuteční slavnosti, hostiny, případně pohřební slavnosti a hostiny, které se v knize vyskytují) a za jistou rozkolísanost a místy i nelogičnost projevující se zvláště na začátku knihy. Upřímně mi přišlo, jakoby se do toho autorka musela na nějakých prvních 100 stranách teprve dostat než se její úroveň stabilizovala. A poslední čistě kosmetická poznámka - ať jsem dělal co jsem chtěl, nepochopil jsem doteď autorčin systém předělů - používá vynechávky, tři hvezdičky i členění na kapitoly, ale nějak jsem nepobral její logiku v rozhodování kam co z toho vlastně kydne. Ale jak říkám, to je jen kosmetika...;-)

27.12.2012 4 z 5


Boj o první místo Boj o první místo Jaroslav Foglar

Na můj vkus je až příliš poznat, že se jedná o autorovu téměř prvotinu a vlastně i první věc vydanou knižně. Neříkám, že to vyloženě drhne, ale přece jen je to ještě i na Foglara dost schematické a černobílé. Doby, kdy autor všem v daném žánru začne natrhávat rektum ještě měla teprve přijít.

27.12.2012 3 z 5


Národní satanista Národní satanista Erlend Erichsen

Přijde mi to tak, že si na sebe Erichsen upletl bič, a to ať to udělal vědomě, či nevědomě. Základní kámen úrazu je ten, že blackmetalisti, nebo metalisti obecně se ho z velké části budou snažit broukpytlíkovsky přečůrat v mnoha směrech (od reálných faktografických nedostatků, které nejsou dobré ani podle mého mínění, až po různé výlevy spíše pocitového ražení, které už jsem měl také tu čest v souvislosti s knihou slyšet) a lidé zvenku, kteří se o metal, tím spíše black, nestarají, nechápou jej a ani se moc nesnaží jej pochopit v knize, která se točí jen kolem tohoto stylu a subkultury nemají šanci najít cokoli, co by je "dostalo". Jenomže je otázka kolik lidí z obou táborů u toho bude řešit opravdu literární otázky.
Nepovažuji se za odborníka (i když jsem nějaké vyšší vzdělání v oblasti literatury utrpěl), ale podívejme se na to takto: O svým způsobem nešťastném námětu jsem psal již výše. Co se týče formy, Erichsen nic světoborného nepředvedl, pravda, na druhou stranu si myslím, že se nejsvětější trojice mé babičky (Pilcherová, Steelová a Courths-Mahlerová) může jít oproti němu i tak zahrabat. Co se týče dalších výtek ať odsud, nebo jinde slýchaných? Psychologie postavy se nemusí nutně vytvářet tím, že ji někdo aspoň na třiceti stranách popíše. Psychologie může také vyplývat z postavy samé, jejího jednání atd. Že to celé zní, jakoby to psal nějaký maximálně patnácti až šestnáctiletý kluk? No jo, protože to v ich formě vypráví guma, která se ani ve svých dvaceti evidentně ještě nestihla najít, neví zda se rozhodnout pro dobro, či zlo, sama sebou si evidentně není moc jistá, tím spíše ne v sociální oblasti a typicky tak hledá daleko silnější vzory, které by mohla napodobovat, až se za ně skrývat. Navíc Runar nechává tento vzor, aby s ním zametal jak se mu zlíbí, což ale opět odpovídá výše popsaným atributům jeho osobnsoti. A ani sám hlavní "hrdina" nemá jasno, jestli na Vinterblodovi víc visí, nebo se jej bojí. Oproti této "něco mezi postavě" stojí jako hlavní atribut zla právě Vinterblod, který je evidentně psychicky přinejmenším trochu za čárou se sklony k agresivitě, introverzi, vymýšlení si a v podstatě i vytváření vlastního světa s tím, že asi moc nerozlišuje co je a není reál (nebo by to během dalších 50 stránek navíc rozlišovat přestal :-) ). Atribut dobra představuje Hilde a dále zde máme dvě další gumy, ještě méně schopné než je Runar, kteří jsou vyloženě ve vleku a ve skupině mají právo maximálně lítat pro pivo. OK, možná by se v tom dalo ponimrat trochu víc, ale nepřijde mi, že by tam nebyla žádná psychologie. Příběh vyloženě na fleku taky nestojí, i když opět - připouštím, že čekat celou dobu víceméně jen na to, jestli lehne nějaký kostel nebo Vinterblod někoho dřív umlátí k smrti, a zda pak bude následovat neodvratitelný konec, může být pro oba tábory trochu málo.
Za sebe bych spíš vytknul místy trochu nelogické a neopodstatněné detaily - například to, že Runar chvíli jezdí svým autem, chvíli otcovým autem a tak to nějak střídá, ani sám nevím proč; Vinterblod bydlí a žije, sám moc nevím z čeho atd.
Jen mě ještě napadlo - mySaints ve svém komentáři píše, že postrádá Erichsenův názor na to, jak to všechno tehdy bylo. Trochu se mi vkrádá spíš polemická myšlenka, jestli Erichsen právě postavami nechtěl říct, že zde bylo něco magorů, kteří skutečně překračovali psychiatrické meze alespoň relativního normálu, a hromada lidí, kteří se jimi nechali vléct. Ale opravdu málo skutečně hrdých a silných osobností schopných navázat na odkaz "staré Skandinávie", tedy takových osobností, do jaké se neustále pokoušel stylizovat právě hlavní magor této knihy.

03.12.2012 4 z 5


Píšu epitaf na teplou dlaň Píšu epitaf na teplou dlaň Ivan Tázlar

Pár lidí kolem mě ji zavrhovalo... Až jsem se odhodlal přečíst ji sám. A pochopil jsem proč. Hlavně první část tvoří Tázlarovy verše, které zpravidla nefungují na první, často letmý, pokus. S Tázlarem a touto knížežkou musíte strávit určitý čas, některé věci přečíst několikrát, zapojit fantazii a teprve pak budete odměněni.

18.09.2012 4 z 5


Druhá Kytička (více či méně nepřesných haiku) Druhá Kytička (více či méně nepřesných haiku) Jiří Valoch

Připouštím, že cca poslední třetinu mi přišlo, jakoby autor zbytečně tlačil na pilu, aby tam těch haiku nehaiku bylo co nejvíce, jinak ale srovnatelné s prvním dílem, rychlé a příjemné...

11.09.2012 4 z 5


Tajemství Skarabea Tajemství Skarabea Vojtěch Steklač

Za mě tedy bohužel ani obraz, ani zvuk. Od Steklače jsem očekával, že mě třeba konečně (narozdíl od škol všeho druhu) konečně nadchne pro velkou francouzskou revoluci a...zázrak se nekoná. Příběh se odehrává ve dvou dějových liniích, z nichž jedna je o něco poutavější, druhá za ní na můj vkus poněkud kulhá, absolutně mi ale nesedí jejich střídání ob kapitolu... To pak dopadá tak, že většinu knihy bojujete s pokušením celou jednu linii tak trochu vypustit a co druhou kapitolu nenápadně vynechávat. Poněkud lépe dopadá historický slovník zabírající druhou půlku knihy, i když - co si budeme nalhávat - některé oslí můstky vykládaného k jednotlivým nadpisům odpovídajícím písmenům abecedy připomínají Golden Gate. Přesto se ale u tohoto slovníku autorovi daří udělat to, o čem kdesi v knize píše, tedy podat historické reálie daného období relativně příjemnou formou a se vším všudy. A ještě nakladatelská poznámka: nějak mi úplně nesedí zařazení do edice Životopisy, když toto vlastně životopisem tak trochu je i není a nejsem si zcela jist ani Albatrosem coby nakladatelstvím pro děti a mládež. Vlastně si u této knihy tak nějak vůbec nejsem jistý čtenářským zařazením...

29.08.2012 2 z 5


Zrání Zrání John Maxwell Coetzee

Přiznávám, začínat číst trilogii od třetího dílu a autora samotného pak od poseldního dílu jeho autobiografie je trochu bizarní, ale co už... Když se vám naskytne držitel Nobelovy ceny v bookshopu za 30 korun, neberte to.
A rozhodně tohohle nelituju. Izzy už tady knihu rozpitvala dostatečně dobře, já jen za sebe dodám, že některé části knihy odsejpají lépe, některé poněkud pomaleji, většinou podle toho, kdo je zrovna u kormidla Coetzeeho životního příběhu. Tolik asi za mě a tomu bych dal tak 4 hvězdy.
Poslední pátá je za geniální zpracování, které více než vhled do života autora a jeho osvětlení nabízí v podstatě jen hromadu dalších otázek k zamyšlení včetně té na věrohodnost celého díla. Musím nechat, že takhle podaný vlastní životopis jsem ještě neviděl...

01.08.2012 5 z 5


Znamení šíleného střelce Znamení šíleného střelce James Oliver Curwood

Asi bych to dal někam na půl mezi 3 a 4, ale to může být i tím, že jsem trochu "odrostlejší"... Určitě je pozitivní, že se příběh neodehrává v tradičních prériích, ale v méně obvyklé divočině Kanady.

11.06.2012 4 z 5


Čtení bez cenzury 1 Čtení bez cenzury 1 * antologie

Zdá se to jako dostatečně reprezentativní výbor užitečný (možná nejen) v době, v níž vznikl. Neurazí, nenadchne, zaujme horkou jehlou, kterou byl ušitý, a která se projevila ve slušné řádce překlepů a občas i gramatických chyb.

11.06.2012 3 z 5


Nevysvětlené záhady Nevysvětlené záhady Charles Forth

O stupínek lepší než Záhadné příběhy stejného autora ze stejné edice. Tohle mi přišlo, jakoby to psal "lehčí rukou".

21.05.2012 4 z 5