Aksel komentáře u knih

Šosácký profesor Neřád má zpočátku velice daleko k tomu, aby se stal hrdinou, s nímž bych snad mohl vnitřně sympatizovat. Zdá se, že jedinou náplní osamělého života tohoto stárnoucího pedagoga je důsledné dodržování maloměšťácké morálky a "dopadávání" odbojných studentů, kteří se opovažují tropit žerty z jeho autority či školního řádu. Mezi jejich řadami obvzláště vyčnívá volnomyšlenkářský romantik Lohmann, Neřádův zdánlivý protipól. Když se ale umanutý Neřád vydává na stezku soukromé msty chtějíc dopadnout Lohmanna ať to stojí, co to stojí, získala pro mě kniha najednou úplně nový, sympatičtější rozměr. Neřád zůstává dál neřádem, ale jeho vnitřní přerod v anarchistu ne nepodobného Lohmannovi je prostě úžásný. Stejně tak jako sveřepost, s níž se Neřád obrací zády ke svému dosavadnímu životu a pálí jeden most za druhým. Uznávám, že tak nečiní z nějakého náhlého prozření, ale i tak jsem se velice bavil tím, jaký poprask a morální rozvrat maloměsta ve spolupráci s úmělkyní Frölichovou způsobil a odhalil ostatním měšťákům jejich pravou tvář. Ne že by pro mě byl profesor Neřád na konci lepším člověkem, zdaleka nikoliv, ale jak by řekl Lohmann - je to uznáníhodné, s jakou vytrvalostí si šel za svým i proti všem společenským konvencím.

5 11.10.2013

Vzpomínky Sebastiana Haffnera nezachycují pouze životní dozrávání mladého a přemýšlivého muže, ale v jsou v širším smyslu také působivým svědectvím o přerodu Výmarské republiky v nacistickou Třetí říši. V lednu 1933 je Haffnerovi dvacet pět let, dokončuje studia, nastupuje do zaměstnání a stojí na prahu nového života. Spolu s ním však vstupuje do nové etapy i celá země a nic nemůže stát v ostřejším protikladu, než smýšlení liberálně založeného intelektuála a nacionálněsocialistická politika "nových pořádků". Haffner se tak stává kritickým pozorovatelem nadcházejících změn a zároveň také svědkem občanské pasivity, s níž jinak slušní lidé krok za krokem ustupují před rozpínající se diktaturou. Je zřejmé, že v "novém Německu" již brzy nebude pro lidi Haffnerova ražení místo a střet mezi Haffnerem a režimem spěje k neodvratné konfrontaci...
Haffnerův vlastní příběh stejně jako osudy jeho rodiny, blízkých přátel a kolegů v čase společenského přerodu jsou mimořádně čtivým příběhem; autor píše lehce a přitom neomylně zasahuje jádro přeměny meziválečného Německa. Ukazuje jak vzdělanost, slušnost a důstojnost vyklízely své pozice, aby je nahradily neomalená drzost, hloupost a nenávist. Haffnerův příběh tak zůstává působivým poselstvím, které by se mělo číst i dnes.

8 10.10.2013

"Neboť tohle umíme: hrát karty, klít a válčit. Není toho moc na dvacet let - je toho příliš na dvacet let."

Působivá výpověď ztracené generace, kterou světová válka nejprve okradla o bezstarostnou minulost, přítomnost vyplnila útrapami a všudypřítomným nebezpečím smrti či zmrzačení, a nakonec jim sebrala i naději na normální budoucnost plnou běžných lidských radostí i starostí. Teprve z Remarqueova románu si čtenář uvědomí, jak hrozný zážitek musel být celý válečný konflikt, jenž násilně vytrhl miliony lidí z jejich existence a druhý den museli napochodovat na frontu, kde bojovali a umírali pro pár set metrů půdy rozstřílené k nepoznání. A to vše kvůli ambicím různých Kantorků a Himmelstossů, jejichž je Západní fronta brilantní obžalobou. Ve skrytu duše doufám, že se tento román bude číst dál a snad každého obrní vůči stejně prázdným heslům o "vlastenecké povnnosti" či "oběti pro národ", s jnimiž tehdy vháněli celou generaci mladých Pavlů Bäumerů do zákopů. Zdaleka nejsmutnější na to však je, že vůči tomuto poselství Západní fronty zůstalo v Německu 30. let tolik očí slepých a tolik uší hluchých.

Má suverénně nejoblíbenější kniha.

11 09.10.2013