Aksel diskuze

Jádrem přeci není kritika "nelíbí se mi to, já bych to napsal jinak", ale pohled "i když mě zrovna dvakrát neuchvacuje hlavní hrdina, nebrání mi to nalézt si v knize něco jiného". O tom přeci toto téma je – o možnosti Harry Pottera bez Harryho Pottera. Z té perspektivy tak píši, když se snažím ukázat, že autorka vytvořila v rámci světa i jiné postavy, které dokázaly překročit svůj stín a ve finále přidaly příběhu nějakou nadstavbu, obohatily ho. Cítit se současně trošku zklamaný a povzdechnout si, že totéž nezúročila u více protagonistů, to nevnímám jako upírání svatého práva autorského záměru, nesmysl či pitomost. Nikdo přeci nechce, aby své knihy přepsala. Pro Rowlingovou je to vlastně poklona, že její výtvor u části čtenářstva nestojí a nepadá jen s jedním klukem s jméne na obálkách. Dál nemá smysl pokračovat a dusit debatu ve smyčce, takže se definitivně loučím.

Ale mají smysl. Výchozí myšlenkou vlákna byla přeci úvaha, že řada fanoušků má ráda svět HP, i když nemusí Harryho jako takového. Pro někoho nepochopitelný paradox, neřku-li hereze. Tak se snažím ukázat, že potterovská série může nabídnout i něco dalšího, než jen "harrycentrický" pohled; že jsou třeba i další postavy, které čtenáře mohou bavit. Někoho baví ztřeštěnost Weaslyovic dvojčat, dalšího svérázný Dobby, jiného trhlá Lenka... mě bavilo sledovat ty postavy, které se napříč dějem vyvíjí. Neville je "přesně takovej, jakej má bejt", protože s ním Rowlingová na rozdíl od jiných aktérů v průběhu série nenápadně pracovala – a Neville to příběhu oplatil. O tom celou dobu píši. Že není ústředním hrdinou namísto Harryho, to je mi celkem volné a není na tom potřeba nic měnit. Nu, víc už k tomu nemám.

Proč je "trochu nesmysl" přemýšlet nad příběhem a přát si, aby měly některé postavy více pozornosti, než se jim dostalo? Není to ostatně jádrem každé četby, zamýšlet se nad ní? :) Operujeme tu přeci, jak zdůrazňujete, s fiktivním příběhem a vymyšlenými postavami. Zakladatelka tu předestřela zamyšlení nad fiktivní podobou HP, tak jako čtenář popouštím uzdu fantazii a přeji si, aby bylo pro blaho příběhu více zajímavých a vyvíjejících se Nevillů a méně těch, kteří svojí neměnností po několika knihách začnou čtenáře krapet nudit, (zdravím Rona a Hermionu). Neville je pro mě prototypem postavy, na které Rowlingová zúročila sedm let vývoje a posouvání příběhu.

Pro mě by byl mnohem zajímavějším ústředním hrdinou Neville; je to taková v lecčems sympatičtější verze HP. Čtenáři pozdějších dílů vědí, že podobnost není čistě náhodná.

Jestli Harry vstupuje do kouzelnického světa jako tak trochu outsider, ale s aureolou velké celebrity, pak Neville přijíždí do Bradavic jako outsider nefalšovaný a zoufalý: ztratil rodiče (a v jistém směru mnohem bolestivějším způsobem než Harry), babiččina pedantská výchova mu srazila sebevědomí na nulu, svou rozpačitou neobratností a roztržitostí je terčem posměchu, opravdu blízké kamarády nemá dlouho ani ve vlastní koleji (a když už, tak spíš mezi dívkami), Snape ho šikanuje takřka se stejným gustem jako Harryho (a to už je co říct!) a když už Neville začne trochu vyčnívat, tak nikoliv v populárním famfrpálu, ale v druhořadém (a tak trochu "holčičím") bylinkářství. To jsou, panečku, ingredience pro šťastné klukovské dospívání! Nikdo ho přitom nevodí za ruku, nikomu se nesvěřuje a člověk o něm skoro ani neví...

Přes uvedené handicapy však Longbottom nenápadně rozvíjí ten skrytý základ, který v sobě měl vždycky. Zkrátka roste napříč sérií - u řady dalších postav (vč. Harryho) mi tenhle prvek bohužel chyběl.

Richie1: Záměrně jsem se snažil podat ten příběh takříkajíc neosobně, bez konkrétních politických či dějinných reálií. Velice se obávám, že pokud bych napsal příběh jiný, zasazený v těch či oněch zcela konkrétních historických kulisách, velmi pravděpodobným důsledkem (ideově)politická debata, kterou na serveru typu DK nemám chuť přiživovat. Proto tedy takové pojetí.
Jinak k jádru. Plně souhlasím, že jiný vypravěč by celý běh událostí viděl jiným zorným úhlem. Dějiny nepíší (jen) vítězové, nýbrž každý zvlášť ty své. Dotyčný soused by třeba nespatřoval ve svém počínání vůbec nic špatného, ba by se ještě cítil hluboce uražen nevděkem, kterého se po letech "péče" dočkal. Na co jsem chtěl poukázat je, že pomyslný kredit vyplývající z jednoho dobrého skutku není bianco šekem zakládajícím nějaký závazek na věčné časy. Jsem stoupencem názoru, že jednotlivé kroky je potřeba od sebe oddělovat a poměřovat každý zvlášť. Proto si na jedné straně vážím oběti obyčejných, slušných rudoarmějců, ale na straně druhé pociťuji zásadní problém s myšlenkovým světem jejich mocipánů. Rozvíjet to hlouběji nechci, taková diskuze by nic kloudného nepřinesla. Ale jsem rád, že tě můj sloh pobavil, byť ta zábavná složka nebyla zamýšlena. :)

Richie1: To zajímavý bod a vede mě k zamyšlení k otázce, kde se vlastně nachází hranice lidského vděku. Nejprve však disclaimer. Abych se vyhnul kontroverzím tolik spojených s politikou či historií, pokusím se zamyšlení provést formou smyšlené úvahy. Shledá-li čtenář v níže uvedeném příběhu podobnost s jakýmikoli existujícími osobami či událostmi, je to ryze jeho vlastní interpretace.

Představme si, že žijeme na vsi a máme jednoho souseda, který často tluče svoji manželku a děti. Není taky žádné tajemství, že tu a tam zmlátil a okradl jiné spoluvesničany. Jednoho dne vypukne ve vesnici strašlivý požár, který založil jiný soused-šílenec. Naše stavení chytne vůbec mezi prvními. Soused si dlouho ničeho nevšímá, žije si dál po svém typickém způsobu. Teprve až když se vítr náhle obrátí a plameny najednou přeskočí i na jeho dům, pustí se energicky, leč neobratně do hašení. Protože oheň je velký, začne být onen kdysi hrubý soused náhle přátelský ke své ženě a dětem a žádá je, aby mu pomohly s hašením. Zoufale potřebuje každou ruku. A když už sousedovic rodina hasí a zahání plameny, uhasí přitom i náš dům. To dá rozum. Požár se musí uhasit celý. Ponechme stranou, že si soused při hašení jen tak bokem pomohl k pár věcem z našeho skrovného zachráněného majetku a taky že oplzle ohmatával naši dceru. Vděčnost nad záchranou holé existence je větší, vždyť kdo by koukal v takové chvíli na drobnosti. Naše obydlí i rodina jsou zachráněny. Od té chvíle z vděčnosti zveme k sobě souseda na pravidelné návštěvy, hostíte jej a hltáme jeho rozumy. Organizujeme vše podle jeho doporučení. Čeká nás totiž spousta práce, je potřeba z gruntu obnovit naši kdysi bohatou usedlost, která dostala za Velkého požáru co proto. Soused všemu rozumí, vše zná nejlíp. Už před požárem razil různé novátorské cesty a řada jeho nápadů se zdá vážně dobrá. Jiné zase schvalujeme proto, že jej nechceme urazit. Jak roky plynou, daří se nám pomalu obnovovat domov, byť se v mnohém stále musíme podřizovat sousedovým názorům. Postupně nám však začíná být jeho otcovská pomoc poněkud na obtíž. Hlodají v nás pochyby, zda nešlo něco třeba dělat… jinak. Jiné domy ve vesnici, ač vyhořely za požáru ještě hůř, se totiž mezitím staly mnohem honosnějšími a prosperují značně lépe než naše stagnující hospodářství. Soused však o ničem nechce slyšet, žádné nové pořádky. Začínáme se mu vyhýbat, už jej k sobě nezveme, už mu nedáváme posílat dárky. Tu a tam opatrně prohodíme kritické slůvko na jeho adresu. Soused to sleduje s nelibostí a dumá, co s tím. Pak přijde spásný nápad. Malá právní klička a protřelý soused se napevno a legálně nakvartýruje do našeho domku. S ním se vrací staré pořádky. Nejsme vůbec nadšení, ale co naděláme? Ve vesnici se nás nikdo nezastane, takže nakonec mlčíme, posloucháme souseda a žijeme tak, jako dřív. Vždyť kdo by se vlastně na něj zlobil, když nám před dvaceti lety zachránil střechu nad hlavou? No řekněte, jak mu po tom všem nebýt stále vděčný? Kde leží ta hranice, kdy se vděk vyčerpá? Toť zapeklitá otázka.

Za postavení, ve kterém se SSSR ocitl na sklonku 30. let, si mohl Stalin zcela sám. Zahraničněpolitické příčiny by byly na širší diskuzi, která asi přesahuje tuhle debatu. Nicméně ještě důležitější jsou vnitropolitické kořeny slabosti SSSR: šílené stalinistické čistky, především tzv. velký teror let 1937-1938 naprosto zdecimovaly předválečné velení Rudé armády. Někde jsem viděl údaj, že až po úroveň pluků bylo zlikvidováno 85% velitelů. Změny nejlépe ilustruje příklad z vrchního velení: Talentovaný Tuchačevskij byl popraven, místo něj si Stalin ponechal úplného diletanta Vorošilova (jeho strategie obrany v létě 41 mluví za vše). Sovětský útok na Finsko (3 měsíce po paktu Ribbentrop-Molotov!) pak v plné nahotě odhalil neschopnost „nové“ Rudé armády. Některé dříve odsouzené velitele pak ještě rádi tahali z gulagů zpátky, protože jejich původní nástupci se ukázali jako zcela nekompetentní.

Ostatně k té sovětsko-finské válce bych si dovolil poupravit jedno tvrzení: Ano, Stalin nabízel Finům „výměnu“ území formou. Je však třeba chovat na paměti, že to činil formou ultimativního zastrašování slabší strany. Žádná win-win dohoda mezi dvěma sousedy. Navíc o vyváženosti výměny území také nemůže být řeč; Finové měli mezi jiným odstoupit strategicky významný pás Karelské šíje (klíčový rovněž pro obranu Finska, nemluvě o tamním průmyslu), důležité ostrovy ve Finském zálivu a povolit Sovětům zřízení vojenské základny na svém území – to vše výměnou za pruh tundry. Poté, co Finové takový to „obchod“ zcela legitimně odmítli, vyprovokovala Rudá armáda pohraniční incident přesně podle „gliwického vzoru“, kdy Sověti ostřelovali minomety vlastní pohraniční stanoviště a pod záminkou, že útok byl veden z finské strany, zahájili válku. Stalinistické metody si mohly podat ruce plně s hitlerovskými.

Richie1: Mezi Mnichovem a paktem Ribbentrop-Molotov byl naprosto zásadní rozdíl. V Mnichově sedl naivní Západ Hitlerovi na lep a tzv. appeaseři (západní politici, kteří se chtěli za každou cenu vyhnout opakování války) se dali uchlácholit příslibem, že hitlerovské Německo již po připojení Sudet nebude žádat žádné další území. Hitler jim to dal dokonce písemně. To byl ten slavný papír, kterým britský ministerský předseda Chamberlain posléze mával po návratu na letišti, tvrdíc, že přináší Evropě mír. Přinesl. Skoro na rok.

Naproti tomu německo-sovětský pakt o neútočení byl zcela jasný a bezostyšný mocenský kalkul, který umožnil oběma diktátorům bez rizika rozcupovat zbývající nešťastníky mající tu smůlu, že se nacházeli v sevření mezi oběma zeměmi. Za tímto účelem byl vypracován tajný dodatek, který jasně vymezil území, které obsadí nacisté (západní Polsko) a které si může urvat Stalin (východní Polsko, Pobaltí, Besarábie a Bukovina).
Z nacistického pohledu nepostrádala dohoda se Sovětským svazem jisté kouzlo ironie a již od počátku zakódované zrady. Pro Hitlera a spol. byl Sovětský svaz hlavním ideologickým nepřítelem, leč válka proti němu měla počkat na vhodnější chvíli, jmenovitě na okamžik, až se podaří uvolnit si ruce na západě. A přesně to dvouleté příměří mezi roky 1939-1941 nacistům umožnilo. Čili zrada a dočasná užitečnost byla v německo-sovětském paktu zakotvena už od samého prvopočátku.

Rozdíl mezi oběma smlouvami je tak z gruntu zcela nesouměřitelný. Západ v Mnichově naletěl, protože byl slepý a radši si nalhával pohádku o Hitlerovi, kterému stačí jen trochu ustoupit a bude zachován mír (schválně, co to připomíná?). Hitler se Stalinem si naopak počínali jako dva protřelí lapkové, kteří si nejprve rozdělí kořist, než se nakonec pustí do sebe.

S dovolením bych se vrátil k zmíněné podobě slov otrok a Slovan, jež se v některých jazycích vyskytuje. Zajímavé vysvětlení k této spojitosti se nachází na německé Wikipedii. Dovolím si volně přeložit:

Německé označení pro otroky zní "Sklaven", zatímco pro Slovany "Slaven". Shoda není podle všeho náhodná. Slovanské obyvatelstvo na východ od německé říše se označovalo latinsky "slaves", s nímž (německá) otonská dynastie vedla v desátém století řadu válek, s čímž bylo neodmyslitelně spjato i získávání kořistních otroků. Někteří autoři se tak domnívají, že vznik slova "Sklaven" je třeba hledat právě v této době, konkrétně u saského kronikáře Widukinda z Corvey, jenž ve svých Quedlinburských letopisech napsal místo slavus (Slovan) "sclavus" (otrok). Že se termín uchytil v praxi, naznačuje dochovaná listina z konce desátého století vydaná obchodníkovi s otroky, kde se poprvé uvádí výraz pro otroka „sclavus“ namísto do té doby používaného "servus".

Latinsky neumím (povinný třísemestrální kurz na univerzitě mě už minul - zaplaťpánbůh!), tudíž nemohu tedy plně posoudit, ale logický můstek mezi spojením Slovan a otrok se mi z pohledu raně středověkých dějin zdá víc než uvěřitelný.

Doporučil bych zkusit také na Vzestup a pád velmocí od Kennedyho, kde popisuje proces vývoje klíčových velmocí v období od novověku do začátku 20. století. Logicky pojednává především o evropských zemích, ale jsou tam pochopitelně už i státy na vzestupu: USA, Japonsko
http://www.databazeknih.cz/knihy/vzestup-a-pad-velmoci-88051

Lectorem uvedeného Diamonda doporučuji rovněž, čte se moc dobře.

Velice zajímaví jsou i Náměsíčníci od Christophera Clarka, kteří vyvolali (naprosto zaslouženě) veliký ohlas a nedávno vyšli i česky. Období před rokem 1914 a cesta k první světové válce je podle mého zcela klíčové k pochopení úpadku Evropy coby velmoci, která tehdy stála na vrcholu svých sil.
http://www.databazeknih.cz/knihy/namesicnici-jak-evropa-v-roce-1914-dospela-k-valce-201969

Pokud to chápu správně, obchody v Bazaru jdou mimo Databázi v tom smyslu, že zodpovědnost leží výhradně na kupujícím a prodávajícím. V takovém případě by neměl být problém, abyste tu knihy nabídla a bude již na uvážení kupujících, zda je zaslání z VB neodradí.

Z praktické stránky: větším zádrhelem než výše poštovného by spíš bylo, pokud byste neměla účet u české banky, kam by Vám kupující poslal platbu.

Ponorka (das Boot)
lit. předloha: Lothar-Günter Buchheim, řežie Wolfgang Petersen

Kniha není vůbec marná, ale filmové zpracování je naprostá špica. Zejména ta nesestříhaná, téměř pětihodinová verze. Hutnou, stísněnou atmosféru uvnitř lodi by takhle kniha nepodala.

Největší chuť k jídlu, jakémukoliv, ve mně vyvolávají memoáry přeživších z různých lágrů a válek. To se pak na ten plný talíř dívá úplně jinak a je tak nějak jedno, co na něm je...

(Jen škoda, že jsem takové knihy neznal již na základní škole - snad bych se s jejich pomocí naučil jíst ze školní jídelny!)

Richie1: Rušení jiných slev mohu potvrdit; zrovna jsem míjel kasu, když pokladní jakémusi starému pánovi vysvětlovala, že dnes mu jeho sleva neplatí, protože "to má už tak levnější než jindy". Totéž řešil hlouček studentů, kteří narazili s plánem využít společně s DPH ještě ISIC (10%) slevu. Pro mladé lidi-studenty včerejšek zase taková výhra nebyl, to je pravda.

Překvapilo mě, jak bylo natřískané jedno nejmenované velké pražské knihkupectví. Stály se tam fronty jako o nejrušnějších chvílích těsně před Vánocemi a sotva kdo opuštěl útroby obchodu bez žluté igelitky v ruce. Byl jsem spíš výjimka, poněvadž jsem vlezl dovnitř z čiré zvědavosti (aktuálně nic nesháním), jak lidé zareagují na slevu. Usuzoval bych, že i navzdory slevě měli včera takový obrat, že se jim celý podnik náramně vyplatil. Zahlédl jsem i pár jedinců, co si odnášeli domů celý úhledný komínek knih. :-)

Dovolím si ještě přidat jedno kacířské zamyšlení k roli DPH. Osobně mi nepřijde, že by eventuální snížení daňové sazby o 5-10% mělo nějak dramaticky rozšířit prodejnost knih. Kdo má knihy opravdu rád, ten si na ně odtrhává z jiných vydání už teď. A kdo ke čtení příliš velký vztah nemá, toho ta ušetřená dvaceti či třicetikoruna asi stejně nepřesvědčí, aby místo dvou stovek za biják vyrazil nakupovat do knihkupectví.

Nicméně bych uvítal, pokud by se knihy dočkaly úplného osvobození od DPH. Jak jsem naznačil výše, nejde ani tak o nějakou tu ušetřenou korunu jako především o princip, jaké hodnoty chceme společensky podporovat. Vzdělanost a kultura si zaslouží trochu jiný než jen čistě obchodní přístup.

Také bych se zastal hvězdiček v současné podobě; přijdou mi naprosto dostatečné. Dotyčná pětice resp. tedy šestice kopíruje základní pocitovou škálu: velmi se líbilo (5 hvězdiček) - líbilo se (4) - neutrální (3) - spíše se nelíbilo (2) - nelíbilo se vůbec (1) plus bonusový odpad!
Navíc vždy je prostor zohlednit hodnocení ještě v komentáři a dopsat, že tohle považuji za lepší tři hvězdičky a tohle zase slabší čtyři hvězdičky. Ostatně nevím jak další čtenáři, ale hvězdičkové hodnocení beru jen jako takové výchozí a ryze orientační a stejně mnohem raději čtu (a dám na) komentáře.

V koupelně jsem zkoušel číst také, ale po neblahé zkušenosti jsem od toho raději upustil; patrně teplem z napuštěné vany se totiž zvlňovaly listy. Sice se to časem srovnalo, ale měl jsem kvůli tomu jisté výčitky. Abych se napříště ubránil pokušení trávit čas v koupelně či na toaletě s knihou, projistotu jsem tam našrouboval co nejslabší žárovky.

Čtyřdílnou sérii "November 1918: eine deutsche Revolution" od Alfreda Döblina. Poněvadž mě na tuto myšlenku navnadila až vánoční anketa Lidovek a tamní tip jistého germanisty, Ježíšek už ji nestihne uskutečnit. Tak holt až na jaře.

Dovolím si učinit výjimku a po nedávné zkušenosti se podělit o svůj příběh. Vysvítá z něj, kde knihy naopak už rozhodně nebudu nakoupovat. I to je v jistém smyslu pozitivní objev. Jak by zakrákal Poeův havran: "Nikdy víc!". Inu, celé se to seběhlo následovně:

Vše začalo zhruba v půli prosince, kdy mě matka požádala, abych za ní obstaral k Vánocům "nějakou knihu" pro otce, řka, že znám jeho čtenářský vkus lépe. Po delších úvahách jsem dospěl k závěru, že by otce nejspíše potěšil životopis nejmenovaného velikána evropských dějin 20. století. Z nověji (rozuměj posledních 15-20 let) vydaných titulů přicházely v úvahu dva. Ten čerstvě vydaný jsem však po prolistování v knihkupectví vyloučil z dalších úvah coby příliš odborně pojatý, hraničící se širší vědeckou studií. Nezbývalo než se tedy uchýlit k plánu B. Výprava do knihovny za účelem odhalení slabin druhého potenciálního daru dopadla ovšem dobře. Životopis splňoval vkládaná očekávání a byl srozumitelně a čtivě napsaný. Po návratu domů jsem se jal brouzdat internetem, kde že by bylo možné dotyčnou knihu pořídit. Jelikož se jednalo o titul vydaný bezmála patnáct let nazpátek, nezbylo než se zaměřit výlučně na antikvariáty a smířit se s tím, že moc velký výběr mě asi nečeká.

Taky že skutečně nečekal. Výtisk jsem po důkladném prolézání internetu nalezl nakonec pouze jeden a to ještě za dosti vysokou částku šesti set korun českých. Následovalo první z mnoha pozdvihnutých obočí, neboť cena byla dosti nadsazená. Jak obhlídka stránek dotyčného antikvariátu odhalila, nebylo to zdaleka jediná tamní částka z říše "To jako vážně?". Zejména při srovnání s jinými antikvariáty. Nicméně těch šest stovek se dá ještě nějak překousnout, usoudili jsme doma, zvlášť když prostě není kde jinde brát. Poněvadž se dotyčný antikvariát nachází v sousedním městečku, usoudil jsem, že si pro knihu dojedu osobně. Maje již jisté zkušenosti, nejprve jsem se však rozhodl zavolat, zda mají titul rovnou na prodejně (a nikoliv kdesi ve skladu), ať tam když tak nemusím jet nadvakrát a škodit životnímu prostředí dvojnásobnou produkcí znečisťujících emisí.

Telefonát skutečně odhalil, že kniha na prodejně není. Je ve skladu, ale za dva dny by ji mohli přivést na pobočku. Fajn tedy. Domlouváme se, že se pak zastavím. Neuplyne však ani hodina a volá mi zpátky jiný zaměstnanec antikvariátu, zřejmě zodpovědný za správu skladu. Omlouvá se, že došlo k chybě a že uvedenou knihu nemají. Tedy, jednu mají, ale to je jeho soukromá, s níž se nechce rozloučit, a nějakým omylem ji zanesl do systému v mylném domnění, že ji vlastní dvakrát. Dobrá, co se dá dělat, i to se může stát, odpuštím antikváři a ločím se s ním s přáním hezkých svátků. Budu holt muset vymyslet otci něco jiného.

Druhý den mě jen tak u počítače napadlo, nemaje v tu chvíli nic užitečnějšího na práci, podívat se na web onoho antikvariátu, zda již knihu vymazali z nabídky, aby neuváděli další kupce v klamnou naději. Šok první: kniha je stále v nabídce. Šok druhý: místo šesti set korun stojí už tisícovku. Na vlastní oči jsem tak spatřil zářnou definici slova chucpe. Nad počínáním ono "obchodu" mi zůstává rozum stát. Primo: tisícovku jim za tu knihu stěží kdy kdo zaplatí. Už těch šest stovek bylo na hraně. Není to vážně žádná sběratelská nebo literární rarita. Taktéž si zdvořile dovolím vyjádřit pochybnost nad množinou dalších budoucích zájemců o daný titul. Zvláště pak, když letos vyšla tématicky obdobná "konkurenční" kniha. Secundo: připusťme, že se zaměstnanec, vytušíc zájem o titul, rozhodl se svým soukromým výtiskem přeci jen rozloučit výměnou za štědrou finanční kompenzaci. Proč ne. Pak ovšem nechápu, že mi knihu nenabídl přímo za "smluvní" cenu, když už o ni mám tedy takový zájem, že mi není zatěžko zaplatit šest stovek.

Dotyčnému antikvariátu, nacházejícím se v malebném středočeském lázeňském městečku proslaveným minerálkou a léčbou kardiovaskulárních chorob, přeji úspěšné obchody v novém roce a čtenářům tohoto příspěvku zase serióznější obchodní partnery, než na které jsem narazil v předvánočním čase. Hezké Vánoce!

Záleží na tom, o jaký hluk jde, něco (vesměs monotónní hluk) se mi daří odignorovat. Co mě však ruší zcela spolehlivě, jsou lidské hlasy. Přitom se prostě číst nedá. A odborné texty do školy/práce už lautr ne. Vůbec nejhorší bývají v tomto směru cesty vlakem nebo MHD, kdy některý ze spolucestujících, zpravidla to bývá nějaká mladá dáma, pocítí potřebu ukrátit si jízdu tlacháním do mobilu a řešením detailů ze svého života. Dostal jsem ale tip, že prý pomáhají špunty do uší, tak zainvestuju pár kaček a snad to přinese kýžený efekt.

Zvláštní kategorie je hudba. Znám pár lidí, kteří si rádi při čtění pouští i něco k poslechu. Tomu jsem jaksi nepřišel na chuť. Buď mě hudba ruší, anebo mi sice nepřekáží (což platí takřka výlučně o klasické hudbě), ale po nějaké chvíli se přistihnu, že z z poslechu stejně nic nemám, protože se příliš zaberu do čtení. Ale bylo by hezké umět si vychutnat obojí současně.