Zpěv míru

14.12.2021

„Pro ultramarín Benátek,
pro harmoniky Italie,
až se své Dianiny šíje
si strhá zbytky oprátek,
zpívám zpěv míru.“

Slavná Nezvalova poema, kterou ale už asi téměř nikdo nečte (celou). Rozhodně nepřitakám těm, kdo tu na ni plivli — asi proto, že jsem porevoluční generace. (Taky umím celé sloky zpaměti, jenže já dobrovolně.) Nemůžu neobdivovat Nezvalovu geniální imaginaci a nedostižnou poetičnost. Připomíná mi budovatelskou poesii Konstantina Biebla, která se přes snahu o socialistický realismus nedokázala zbavit poetismu a celkově avantgardy: „Aby stamiliony lun, / jež vyplavila Žlutá řeka, / a které děsí Čankajšeka, / zazářily jak Maocetun, / zpívám zpěv míru.“

I mně dvakrát zatrnulo: jednou nad veršem „pro sakristie bez farářů“ (to teda ne, Nezvale) a jednou při představě svrhávání opozice do výtahové šachty. Aby bylo jasno, v angažovanosti problém nevidím; „Válka s Mloky“ je také politicky angažovaná, a ubírá jí to snad na ceně? Ani v tom, že Nezval chce mír: to se dá bezprostředně po válce pochopit. Mně vadí ta tupá agrese.

ALE pak zase autor zaveršuje o řeckých dívkách, Paridech a moruších a musím obdivovat jeho génia, „od boha daného“. Možná, že občas básníci nejsou hodni svého nadání (?), jenže to na velikosti jejich díla nic nemění. A já musím zatnout zuby a uznat, že i když má Nezval názory, které se mi nelíbí, má na ně právo. Taky to zkuste, vy, kdo jste hodnotili „odpad“. :)

/o Praze/
„Ten zlatem vykládaný člun,
ten koráb, plný hvězd a věží,
plul tolikrát již bez otěží
bludištěm roztříštěných lun;
zpívám zpěv míru.

Pro toto město, pro matky,
jež vidí z okna dávné věky,
jimž hudba Smetanovy řeky
vypráví české pohádky,
zpívám zpěv míru.“

Poplatné době až to bolí. Rozhodně nebyl dobrý nápad začínat s Nezvalovou tvorbou zrovna touhle rudou hrůzou. Další děs mě jímal, když jsem se vzadu v knize dočetla, že to mělo v prvním vydání 50 000 výtisků. Asi do každé soudružské domácnosti jeden Zpěv míru. No jen doufám, že narazím na toho opěvovaného Nezvala.

Rozsáhlá báseň, v níž Nezval propadl schematismu, může být dobrým dobovým obrazem jedné epochy, nikoliv však dobrým čtivem dneška. Nicméně Nezvalova touha po míru a kolektivizaci, která zde dnes na čtenáře působí uměle, byla asi opravdová. Možná, kdyby nebyla následně "zneužita" k propagandě, byla by dnes alespoň trochu přijata. Bohužel musím sáhnout po zlém hodnocení, nezle nemít hořkou pachuť. Ani ta poetika nebyla na běžné Nezvalově úrovni. Celé to prostě působí jako rudá rána mezi oči.

31.03.2019

musím dát jednu rudou hvězdu