Život bez smokingu

23.05.2022

Hrabal je čím dál skvělejší, čím víc jeho knih čtu, na tomhle bylo znát takový pozastavování a rozmýšlení asi typický pro starší lidi, a třeba u Autíčka mě to ne že nebavilo ale překvapovalo. nepůsobilo to negativně zdlouhavě, ale rozvláčně a vlekle jo, což tomu neubíralo na kvalitě teda. a Pepina i Vladimíra i spiritualitu propojenou s pozemskostí na Hrabalovi miluju celym srdcem, takže o hvězdičku míň jen za tu zdánlivou nekonečnost Autíčka, která byla zároveň skvělá i trochu odrazující

06.11.2020

Čím se spisovatelova tvorba blížila závěru, tím těžší bylo rozeznat, co je autorské a co ne. A tak i v této knize jde až dřeň života - krutého vraždění koťátek, kterému předchází "nezodpovědná" starost o jejich žití. Ale ve skutečnosti ta kniha je o něčem jiném - o životě jako takovém, o zodpovědnosti vůči sobě a jiným, o poznání, o hledání svého místa. Asi si ji vychutná jen ten, kdo už Hrabala do své knihovničky přijal, kdo jako on vidí perličky na dně. Nejde o opilecké řeči, nejde o humorné vzpomínání, to jsou všechno je vnější projevy autorova hledání smyslu života, pokud nějaký smysl má nebo vůbec má mít.

26.06.2020

Tuhle knížku jsem objevila ve své knihovně ještě nepřečtenou. Asi proto, že Hrabalovy texty se v námětech hodně opakují a některé dokonce vyšly pod různými názvy. Nejvíc se mi líbil Prolog. V pasážích o kočkách a kocourech, co se mi v jeho jiných knížkách tak dobře četly, se tady Hrabal přiznává k činům, které ho rozhodně nectí a které mě ohromily. Byl upřímný a sebekritický až do morku kostí! Jako spisovatel jednička, jako piják piva a surovec nula.

09.04.2020

Měl jsem kdysi možnost vidět v Památníku národního písemnictví svědectví, jací byli jedni z našich nejlepších literátů studenti. Udiven jsem viděl neuvěřitelné známky pánů Hrabala a Hrubína. "Koule převažovaly !"
I o tom píše autor jak si propadnutím z češtiny v primě a kvartě prodloužil mládí o dva roky. Ale věděl, že se musí od rodičů v Nymburce přestěhovat.
Je skromný, o svém úspěchu, tedy získání doktorátu na právech, se zmiňuje pouze pár slovy.
Jako synek hýčkaný buržoazními živnostníky přešel po r.1948 k dělnické třídě. Vystřídal mnoho zaměstnání, ale nejvíce byl šťastný v kladenské Poldi. Nebýt těžkého pracovního úrazu (hlavy), zřejmě by české literatura přišla u úžasného spisovatele.
Bogan (jak jej nazývala jeho paní, se pustil "na plné pecky" do psaní.
Jak sděluje v této knize: "... přestěhovali jsme se do bývalé kovárny v přízemí domu, byla bez oken, ale měl výhodu- bylo tam WC (i když na dvoře) a všechen tento luxus za pouhých 50.-Kčs nájemného za měsíc. No neberte to !
"...Za ty 4 roky v Poldince jsem dokončil osm semestrů mé pravé univerzity. Změnil jsem se i mentálně. Chodím bez kravaty, nežehlím si kalhoty, ani desetikoruny (které jsem žehlil před odchodem na korzo v Nymburce). Stal jsem se obyčejným člověkem, bez smokingu, bez kravaty..."

30.09.2018

Hrabala člověk musi mít rád, aby ho četl . A ja ho ráda mám, i když jsem se k němu dostala přes filmy.
Občas si říkám , kde pořád ty různé historky bral. Asi uměl dobře pozorovat dění okolo sebe, naslouchat lidem okolo sebe, no a potom už stačí jen trocha té fikce. A samozřejmě hodně talentu.

05.09.2018

(SPOILER) Po přečtení Hrabalova magnum opus Obsluhoval jsem anglického krále se mi dostala do rukou na doporučení Mistrova blízkého přítele a "sekretáře", jediného oficiálního “hrabalologa“ Tomáše Mazala, jeho sbírka raných i pozdějších povídek...
Název knihy nám autor ozřejmuje na konci poslední kapitoly, v níž se sám sebe ptá: „Proč píšu?"... Život bez smokingu symbolizuje proměnu mladého maloměšťáka v člověka, jenž postupně vhlédl do nitra podstaty života a přestal se již cítit být povinen komfortem uvnitř jakési komformity... V jeho povídkách je to více či méně cítit. Po zpracování kousku Autíčko vás možná bude nějaký čas jemně píchat v hrudníku - a budete se vyhýbat kočkám... Po absolvování krátké Dovolené se asi někteří z vás zamyslí nad transcendencí koloběhu našich životů, při pohledu zhůry, jak v průběhu času stoupáme a klesáme jako na oné lanové dráze... Stejně tak při vzpomínkách na Hrabalova geniálního a zároveň podivínského přítele Vladimíra Boudníka - zakladetele uměleckého „explosionalismu" nebo při procházení se jeho starou a zmizelou milovanou Libní - v každém dílku této prozaické mozaiky se odráží tato Hrabalova zkušenost, určitá syrovost, specifická poetičnost - poetika bez příkras -, kontrast toho nejvyššího a nejnižšího a krása provázanosti těch dvou rovin, kdy autor chápe a vidí, že to nejnižší je zároveň tím nejvyšším a naopak...
... a také "věčný návrat téhož", kterak pravil Nietzscheho Zarathustra a dávno před ním Hérakleitos - a jak sám Hrabal moc dobře věděl...