Vzkriesenie

Po dlhých rokoch som sa vrátil k Tolstojovi. Som rád, že až teraz. K tejto knihe je potreba dozrieť a jej obsah a výpoveď dokážu k človeku prehovoriť úplne inak v rozdielnych životných situáciach a hlavne v iných rokoch života.
Nie som veriaci človek, viera je pre mňa plne neuchopiteľná vec, ale v tejto knihe mi ju Tolstoj predostrel formou, kedy ku mne jeho myšlienky prehovárali a ku koncu som si Matušovo evanjelium podrobne predčítal s porozumením, hoci v iných knihách biblické pasáže z rebélie preskakujem.

Náhľad do duše ruského človeka, do duše dedinčanov, do duše úradníkov - tých prehnitých aj tých liberálne založených s morálnym kompasom (i keď nakoniec ukazujúcim na iný než ten správny smer), do duše ľudí zlomených, do duše ľudí nevzdávajúcích sa, do duše väzňov, do duše všetkých..

Ako píše Tolstoj, ľudia sú ako rieky. Každý ma v sebe všetky vlastnosti - a tak aj Něchludjov v sebe vedie boj so všetkými vlastnosťami a hoci sa behom knihy hľadá, stále je to Nechľudjov. Kaťuša bola stále Kaťuša a jej cnostné vlastnosti mala v sebe aj počas celej doby, kedy sa živila prostitúciou.

Scéna, kde Krylcov vysvetľuje dovody, prečo sa stal revolucionárom je pre mňa absolútnym vrcholom knihy, možno väčším než samotný záver, kedy došlo k Vzkříšení Nechľudjovovej viery.

Za mňa tisíckrát áno, bola to duševná plavba po mori ľudského osudu - nezabudnuteľná, silná...

Tolstoj umí rozhodně čtenáře během prvních pár kapitol přimět se knize dále věnovat. Jak Anna Kareninová, tak Vzkříšení mě už od prvních stránek zaujaly dějem, vyprávěním i postavami.
Co se týče děje knihy, našly se místa (a vlastně jich nebylo tak málo), kde by člověk byl schopen se čtením přestat. Buď úvahy o rozdělení půdě rolníkům anebo často snad příliš obsáhlé krajní rozhovory. Všechny se nakonec nějakým způsobem dostaly ke krutosti soudů a nespravedlnosti.
Něchljudov je bezesporu zajímavá postava. Sem tam mi jeho počínání ale přišlo spíše než upřímné jako snaha si za každou cenu udržet čest a působit jako ten, kdo se obětoval.

Co se týče konce, souhlasím s tím, že pro mě zrovna nejlépe zvolený nebyl - ale to je čistě můj názor.

Kniha se určitě dala číst a čtení nelituju, na Annu Kareninovou u mě ale nedosáhla.

Vzkriesenie – Morálna cesta k vykúpeniu v brutálnom svete
Lev Nikolajevič Tolstoj sa vo svojom románe Vzkriesenie (1899) javí ako majstrovský psychológ a nekompromisný kritik spoločnosti. Kniha, ktorá ma prekvapila svojím drsným a priamym realizmom, vychádza zo skutočného príbehu a stáva sa tak silnou sondou do vtedajšieho cárskeho Ruska.

Príbeh sleduje osudy kniežaťa Dmitrija Nechľudova, bohatého šľachtica, a Káti Maslovovej, prostitútky, ktorú nespravodlivo obvinia z vraždy. Ich cesty sa pretnú na súde, kde Nechľudov, zasiahnutý pocitom viny za to, že kedysi Káťu zviedol a opustil, sa rozhodne napraviť svoje chyby. Kniha detailne mapuje jeho hlbokú morálnu obrodu, keď si zloží „ružové okuliare“ a začne vnímať realitu spoločnosti, v ktorej žije. Káťa Maslovová je potom vykreslená s neuveriteľnou vnútornou silou a dôstojnosťou. Aj napriek zrade a utrpeniu si udržiava integritu a nakoniec sa stáva symbolom odpustenia a vykúpenia, keď v kľúčovom momente odmietne Nechľudovovu ponuku na sobáš, aby neohrozila jeho budúcnosť.

Tolstoj majstrovsky využíva detailné opisy, aby odhalil skorumpovanosť a nefunkčnosť súdneho systému a biedu prostého ľudu. Zobrazenie brutality a krutosti na ceste trestancov na Sibír je obzvlášť šokujúce. Autor sa nevyhýba opisu neľudského zaobchádzania a bezcitnosti úradov, čo vysvetľuje, prečo sa v Rusku začali šíriť revolučné myšlienky. Hoci Tolstoj sám nebol socialistom, jeho realistický a nemilosrdný pohľad na spoločenské bezprávie jasne ukazuje, prečo sa ľudia obracali k radikálnym riešeniam.

Kniha presahuje len sociálnu kritiku a stáva sa hlbokým filozofickým dielom. V závere Nechľudov nachádza duchovné vedenie v Evanjeliu podľa Matúša, čo odráža Tolstého vieru v kresťanský anarchizmus. Autor zdôrazňuje, že skutočná náprava spoločnosti nezačína revolúciou, ale individuálnou morálnou obrodou a dodržiavaním jednoduchých, no hlbokých biblických zásad – neodporovať zlu násilím, neposudzovať druhých a milovať svojho blížneho.

Vzkriesenie je nielen veľký román o morálke a spravodlivosti, ale aj nadčasové dielo, ktoré núti čitateľa premýšľať o zodpovednosti, odpustení a sile ľudského ducha. Tolstojovi sa podarilo vytvoriť komplexný príbeh, ktorý spája osobnú drámu s drsnou kritikou spoločnosti a ponúka riešenie v podobe duchovnej transformácie.

Tohle bylo příšerně obtížné čtení. Něchljudov idealista projde peklem na zemi i tím ve své duši a nachází postrádaný smysl života ve zpřítomněném evangeliu, víře a pokoře. Průřez společností shora (jen na cara nedojde), nechybí vyšší úřednictvo ani exodus vězňů na Sibiř. Osobně je pro mne závěr neuspokojivý, i když mu rozumím.

Po delší době jsem sáhnul po klasické literatuře a myslím, že to nebyla špatná volba. Kníže Nechljudov jako přísedící u soudu s traviči, pozná v jedné z odsouzených dívku Katušu, kterou před deseti lety svedl a opustil. Pohne se v něm svědomí a usoudí, že za jejím pádem na dno, kdy se z ní stala prostitutka, má svůj podíl viny. Svojí vinu chce napravit, Katuša byla odsouzena na čtyři roky nucených prací na Sibiř. Na otrávení obchodníka měla nejmenší podíl a dostala nejvyšší trest, ti kdo vraždu zosnovali , vyváznuli s menšími tresty. Propachtuje své polnosti mužikům, ustanoví správce majetku a odjíždí s trestanci na Sibiř, rozhodnutý si Katušu vzít za ženu. Zároveň u vlivných známých z aristokratických kruhů, usiluje o přezkoumání soudního verdiktu a omilostnění dívky. Tolstoj v knize perfektně vylíčil, tehdejší ruskou společnost, poměry v carských věznicích, ruské soudnictví aj. Popis tehdejší společnosti, postav je mistrně vylíčen, Tolstoj je považován za mistra realistické literatury, při čtení jsem pochopil, kým byl silně ovlivněn i Solženicyn, podobným stylem psal i on. V knize jsem narazil i na Matrjoninu chaloupku ( str. 200- 201), kterou navštívil kníže Nechljudov, tahle Matrjona ovšem prodávala pokoutně kořalku.

Zajímavý Tolstého román, byť závěr jsem čekal poněkud hlubší. Ale nevadí, dobovou realitu zachycuje asi více než dobře.

Moc krásná a hluboká kniha, která patří mezi mé nejoblíbenější od tohoto autora.

Postavy jsou rozporuplné a přesto geniálně vykreslené, jejich myšlenkové vnitřní a duševní pochody jsou příkladem, jak má vypadat mistrovské psaní.

Ideologicky to samozřejmě může být dosti problematické, ale hodnotím to jako umění, nikoliv jako politický pamflet.

Každou chvíli se váš názor na postavy mění, chvíli jste zmateni, ptáte se, proč dělají, co dělají a proč nedělají něco jiného. Ta nejednoznačnost a zároveň průzračnost je podle mě tím mistrovstvím.

Od knihy se opravdu nešlo odtrhnout, přestože je napsaná starým a těžkým jazykem, je dobře srozumitelná.

Vzkříšení jsem objevil náhodou ve své knihovně. Byla to taková stará olezlá kniha a já si říkal: "Co se mi to tady válí za bordel?" A pak jsem si uvědomil, že tohle je poslední ze známějších Tolstého knih, kterou jsem ještě nečetl. Zkusil jsem pár stran a už jsem se neodtrhl.

Ve své podstatě je to prostý příběh o justičním omylu, který se odehrává v 19-tém století v carském Rusku. V knize vyniká zejména velmi živý a takový syrový popis života v ruských věznicích. Nicméně za hlavní považuji, jak autor dovede mistrně popsat vnitřní pochody hlavních a jejich vrtkavost. V tomhle mi L.N. Tolstoj přijde opravdu famózní.

Jediné co jsem musel překousnout, byly ty úvahy o bohu, zbožnosti a podobné úlety. To je bohužel pro tyto knihy velmi typické. Tak se dřív psalo, ale dneska už s tím nikdo díru do světa neudělá.

Vzkříšení je vynikající román, který má v díle L.N. Tolstého své nezastupitelné místo. Ve svém hodnocení jsem se neubránil porovnání s jinými díly tohoto autora. V tomto srovnání mi Vzkříšení vychází o něco slabší, ale pořád se jedná o velmi nadprůměrnou knihu, kterou mohu jedině doporučit. Dávám čtyři hvězdy.

Skvělé popisy vnitřních pochodů, velmi přesný slovník pro mravní postoje a vlastnosti a ještě mnoho jiného dobrého - ale současně totální nepochopení pro liberální, občanskou společnost s jejími konvencemi, kompromisy, pravidly... Jako by Tolstého ideálem byl čistě zemědělský "lid", který jeho majitel (sic!) bude jakýmikoli prostředky chránit před všemi hrozbami, tj. před obchodem, soudy, úředníky, právníky atd. atd. Vítejte na Rusi.

Jojo, konečně dědek psal i o spodině společnosti, a to dosti pjenkně. Hezký pohled na soudní systém v Rasiji. Doufám, že v našich soudobých věznicích to vypadá trochu lepšejc

Ač to není vina Tolstého, neustále se mi vybavoval Solženicyn, který v Souostroví Gulag opakovaně zmiňuje, jak navzdory všem špatnostem bylo carské vězení a vyhnanství mírné oproti sovětskému. A snad proto mi s postupujícími kapitolami bylo líčení všech nespravedlností světa, nasáklé průhlednou didaktikou, čím dál protivnější.
Přitom úvodní část slibovala napínavý příběh a s očekáváním bouřlivých proměn jsem ocenil i hlavní postavy. Bohužel příběh i postavy se nakonec staly na můj vkus až příliš ploché a závěr mě vyloženě zklamal.

nádherný román, který poutá pozornost od začátku do samého konce. Román uzavírá vyústění osobního dramatu knížete Něchljudova, což neznamená vyřešení jeho osudu, ale nalezení všeobecné pravdy, pomocí níž má být odstraněno zlo ze společnosti.
Z doslovu mě zaujal pohled spisovatele R. Rollanda, který pokládá tento román za jeden z nejkrásnějších básní lidského soucitu. Rolland napsal "... vidím pronikavě světle šedé oči Tolstého, tento pohled pronikající lidem do duše a obracející se na jejich svědomí, na jejich mravní odpovědnost ".

Za mě jedna z nejúchvatnějších knih. I po mnoha letech ve mně zanechává krásný pocit. Touhu žít a jednat správně.

Velmi čtivé.

Tolstoj teda nebude " moja šálka kávy". Bolo to zaujímavé čítanie ohľadom reálií tej doby, avšak pre mňa myšlienkovo nijak inšpirujúce. Celý román pôsobil až nepríjemne prvoplánovo, psychológia postáv plytko, autor mimo (udržiavajúci si odstup). Podobným témam sa venoval aj Gorkij, oveľa uveriteľnejšie, bez vynášania súdov a zbytočného moralizovania ťal čitateľa do živého a namiesto hotových odpovedí kládol otázky, nechávajúc priestor čitateľovi na odpovede, alebo ďalšie otázky... (O Dostojevskom sa v tejto súvislosti ani nebudem rozpisovať, je to neporovnateľné.) Takže mňa literárne Tolstoj neuspokojil - po dávnejšie prečítanej Anne Karenine, som mu dala druhú šancu touto knihou, na ktorú som sa ináč veľmi tešila, keď som ju objavila knižnici jedného charitného domu - a už ho asi kontaktovať nebudem.

Nejslabší kniha, co jsem od Tolstého četla. Dokážu si představit, že by velmi dobře fungovala, kdyby měla tak 200 stran, ale takhle je plná neustálého přemítání, filozofování.

Kdyby autor knihu okleštil o vnitřní prožívání hrdinů a zůstal jen čistý děj, byla by kniha dobrá. Ale co fungovalo u Anny Kareniny, tady je napůl zbytečné a dělá to knihu hrozně rozvlacnou.

Za začátku byl děj hodně zajímavý, ale pak byla (tedy pro mě) četba těžší a těžší, příliš mnoho postav jak z ruské šlechty, tak úřednictva, vězňů, politiků...začala jsem se v tom ztrácet. Ale překvapila mě tam spousta krásných myšlenek, úvah, psychologie, filosofie....Jednání hlavního hrdiny Něchljudova mi přišlo nereálné, ale budiž, vždyť je to kniha, a tak ať ve zlém i v dobrém.

V překladu J. Rozvody (1928 nakladatel B. Kočí) dílo moc čtivé není i když je čtenář na zastaralý jazyk poměrně dost zvyklý

Ta nejhodnotnejsi,nejkrasnejsi literatura,s presahem do soucasnosti a budoucnosti, kterou jsem vysperkovala svou knihovnu. Opravdovy klenot!