Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463990/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-2vF-463990.png
4
482
157
Podmanivý příběh silné ženy, která přes všechny rány osudu tvrdošíjně věří ve štěstí. Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , JotaOriginální název:
Changer l'eau des fleurs , 2018
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Tenhle román voní. Květinami, jídlem, sluncem. Všechno je tak milé, laskavé. A pak se najednou začne vtírat trochu obava. Hlavně ať se nic špatného nestane. A pak, na straně 167 mi tekly slzy.
Tohle není lehké čtení. Chvíli mi trvalo, než jsem se do ni začetla. Musíte na ni mít náladu a pak je to krásné čtení.
To bylo tak krásné..... nezaměňovat s romantické a sentimentální. O životě, o smrti, o bolesti, o radosti, o tom, že nic není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Krásně propletený příběh, hodně osudů, které se navzájem doplňují. Je to plné trápení, ale i naděje a drobných radostí. Žádná postava není černobílá, což se víc a víc ukazuje s postupujícím dějem. Trochu smutná, ale hlavně nádherná a laskavá kniha.
Jednoduše nádherný a strašně smutný příběh, který se mnou zůstane hodně dlouho. Po dlouhé době skvělých knih se objevila ta, která nad ostatními vyčnívá…
Nikdy není úplná tma, na konci cesty je vždycky nějaké otevřené okno…
Nádhera! Po dočtení jsem nemohla popadnout dech. Smutné, laskavé, hluboce lidské.
Přemýšlela jsem, jestli dát čtyři nebo pět hvězdiček...ale je pravda, že nejdříve mi nešlo se tolik začíst....takže proto ty čtyři....ale přemýšlím, jestli té knížce nekřivdím, protože byla tak dobrá, že ji potřebuji mít ve své knihovně :)
A jaká tahle kniha je? Taková hořkosmutná.....plná pravd.....také toho, že ne vždycky je všechno na první pohled takové, jak to vypadá.... že o životě ostatních vlastně nikdy nebudete nic vědět s jistotou...může to tak být....ale také nemusí....
Škoda, že jsem si knížku půjčila z knihovny, jinak bych jí měla přecpanou záložkami tam, kde se mi líbí nějaká myšlenka... tak alespoň malá ochutnávka:
"Nechci, aby mi jednou dali váš popel na můj hrob. Kašlu na to. Chci žít s vámi teď, hned. Abychom se spolu mohli dívat na nebe... I když bude plavat jako dnes...
"Občas se mi ozvěte. Ale ne moc často, jinak budu čekat." (v tom je hluboká pravda)
a moje nejoblíbenější: " Aby se objevila první hvězda , musí nejdřív nastat tma."
“Samozřejmě je tady smrt, zármutek, škaredé počasí, Dušičky, ale život pokaždé zvítězí. Pořád je nějaké ráno, kdy je pěkné světlo, kdy ze spálené země vyraší tráva.” - tato slova, která říká Violette v rozhovoru se svým právníkem vlastně vystihují podstatu celé knihy. Moc se mi líbila a doporučuji.
Tato kniha nás zavede na hřbitov za jeho správkyní Violette Dušičkovou. Silná žena, která nám pomalu ukazuje tajemství svého života. Navíc tu potkáme spoustu zajímavých lidí, jejich osudů, lásek i trápení.
Tato kniha si mě získala od prvních řádků a já si ji neskutečně užila. Violette jsem si okamžitě zamilovala a prožívala s ní její příběh. Neobvyklé prostředí hřbitova by mohlo čtenáře odradit, ale naopak. Bylo to tu skvěle zakomponováno a to, jak na něj pohlížela sama Violette, různé příběhy zesnulých i pozůstalých, to vše nás donutí zamyslet se nad životem i smrtí.
Knížka je velice čtivá, čte se velice lehce, krátké kapitoly tomu jen pomáhají. Ač jsou tu jednoduché věty, tak jsou proloženy krásnými výrazy a myšlenkami. U některých se pousmějete, jindy Vás rozesmutní.
Příběh se skládal z vyprávění o minulosti a z přítomnosti, navíc se nám tu střídali i jednotliví vypravěči a my jsme si tak mohli dát dohromady celý příběh po jednotlivých střípkách, až se to celé nakonec objasnilo a my pochopili celý smutný příběh. Děj nás celou dobu udržuje v napětí a my tak potřebujeme číst dál a dál.
Krásný a smutný příběh, který jsem si moc užila a budu na něj ještě dlouho myslet.
Knížka byla ve Francii svého času velmi oblíbená, četla jsem ji v originále na doporučení a nemohu posoudit, jak moc se překlad povedl. Ta fr verze ve mne rezonovala hodně dlouho. Bavil mne ten trochu podivný ale milý příběh pomalu se rozbalující a v závěru nečekaně odhalující, bavila mne autorčina hra se zvolenými jmény postav...
Příběh ženy, která má neobvyklé povolání, je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku, se četl velmi dobře. A to i přesto, že se zde někdy docela složitě prolínají osudy několika rodin. Každý z nás musí někomu odpustit, na někoho zapomenout, a také najít sílu pokračovat v životě, když nás potká ztráta těch nejbližších. Autorce se podařilo díky velkému vypravěčskému talentu napsat román plný poezie i lidskosti, který si budete dlouho pamatovat...
Knížka se mi líbila. Jak složité jsou lidské vztahy, jak zlí dokážou být ti, kteří by nám měli být nejbližší, jak čas vše vyléčí, i když člověk nezapomene, jak nám často pomohou lidé, které jsme cestou životem potkali. Ne vždy je všechno tak jednoduché, jak se nám zvenku jeví.Závěr knihy přinesl světlo na konci tunelu.
To vám bylo tak krásné a jako bonus jedna z nejkrásnějších obálek posledních let. Nádherný. A smutný. Violette, správkyně hřbitova a její příběh. A příběhy těch, kteří se ji svěřují.
Celou knihu kazí jediná věc. Překlad jmen. Celá kniha je postavená na francouzských reáliích, francouzských jménech, tak proč sakra někdo rozhodl, že se hlavní postavy budou jmenovat Filip Dušička, Gabriel Opatrný, Julien Samotný.
Dost mi sedla. Proplétat se osudy lidí různě (velmi blízce až vzdáleně) spřízněných s Violette Dušičkovou, správkyní jednoho francouzského hřbitova, byla docela emocionální jízda. Autorka našoupala nálož smrti, lásky, zrady, naděje do jednoho kotle a jen vytahovala a předkládala na talíř jednotlivé ingredience. Občas se člověku sevřelo hrdlo, občas byl dychtívý, jak toto dopadne, přál některým krásné vyústění, jiné by občas za jejich jednání alespoň poslal do kouta. Ale postavy Valerie Perrinové nejsou černobílé, ti mají odstínů. Ten, který se může celou dobu zdát jako suchar, může předvést parádní jízdu, ten, který by mohl být jasným padouchem, se nakonec může zjevit v naprosto jiném světle. Tuhle knihu provází slzy i úsměvy, napětí i zklidnění.
Projít se po tichém hřbitově, číst si tabulky pozůstalých, nechat si o nohy otírat kočky a pak zajít k Violette Dušičkové na něco ostřejšího a nechat si vyprávět příběh jejího života, který je tak jímavý. A pak ji zkusit obejmout a pevně ji držet, i když by možná měla tendence se vzpouzet. Mám ji ráda, Violette...
Stojí za přečtení a výdrž pro toho, kdo má zkraje pocit, že kniha není pro něj. Nelituji, že jsem jí dala šanci a vyčkala až se příběh rozvine a propojí do úctyhodných myšlenkových rozměrů. Nejvíce oceňuji vykreslení vnitřního života hlavních postav tak, jak vidí život ze svého úhlu pohledu, což umožní čtenáři (i po přečtení knihy) přemýšlet nad životem jako takovým trochu jinak.
Této knize lze dát jen to nejlepší hodnocení už jen za svoji neobvyklost, s kterou se snad nikde jinde nesetkáme. Odehrává se v neobvyklém prostředí hřbitova, což nemusí být pro každého sice to nejpříjemnější, ovšem zároveň se dotýká života a smrti tak hluboce lidským způsobem, že nelze v tom spatřovat nic strašného nebo zvráceného. Celou knihu provází nádherné citáty a myšlenky, setkáváme se s více příběhy, jenž nás nutí zamyslet se nad smyslem života a probouzí v nás silné emoce. Postavy jsou věrně vykreslené, dokážeme se do nich vžít a zamilovat si je. Podle obálky jsem vytušila, že půjde o něco zvláštního, ale až takovou vnitřní sílu, kterou tato kniha v sobě má, jsem nečekala. Ráda si ji budu připomínat.
S touto knihou si buď padnete do náruče nebo vás úplně mine. Záleží asi hodně i na osobním rozpoložení. U mě to klaplo do posledního detailu, tak citlivě napsanou knihu plnou emocí jsem dlouho nečetla. Smutný příběh vyprávěný s nadhledem a optimismem mě zaujal už od úplného počátku, od skvělého názvu až po způsob, jakým je příběh napsán, postavy jsou vykreslené věrohodně, barevně, pochopitelně. Krásné čtení.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Vyměnit vodu květinám
Ne, tato kniha není pro každého.
Ne, tato kniha nebyla pro mě.
(spoiler)
Smrt dítěte..... pro mě snad jediné téma na které nechci ani pomyslet. A tady se prolíná celým příběhem.
Pátrání po příčině této tragédie je proloženo téměř nesmyslným tlacháním o nevěře a milostnými propletenci.
Pro mě to nebylo romantické, bylo to děsivé a strašně smutné. Pokud by si autorka odpustila tyto pasáže, mohla to být krásná kniha o přátelství, lásce, odpuštění a smíření.
Paradoxní je, že hřbitov a život v jeho blízkosti, bylo to jediné co se mi na knize líbilo.
V některých zemích, ženy, kterým zemře dítě už nikdy neodloží černou barvu.
Ano, od str.167 mi tekly slzy.