Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463990/bmid_vymenit-vodu-kvetinam-2vF-463990.png
4
480
155
Podmanivý příběh silné ženy, která přes všechny rány osudu tvrdošíjně věří ve štěstí. Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní. Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné, vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poezie a lidskosti.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2021 , JotaOriginální název:
Changer l'eau des fleurs , 2018
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) To střídání pohledů a časových rovin mě trošku rušilo, nicméně od jistého okamžiku na hřbitově jsem to hltala ... Skvělé.
Nevšední příběh, ve kterém se mísí několik časových rovin, mnoho lidských příběhů, smrt a láska, radost a bolest, beznaděj s nadějí, trochu morbidní, trochu detektivní, trochu červená knihovna …. A všechno spolu funguje a je to napínavé a čtivé a hezké. Kniha, na kterou nezapomenete, když dočtete poslední stránku.
Zvláštní kniha. Nebýt toho, že ji nakladatelství Jota nabídlo knihovnám ve slevě, asi bych se k ní vůbec nedostala. Takhle mě zaujala nejprve obálka a samozřejmě taky hřbitovní téma, celkem netypické.
Takže jsem se pomalu pročítala Violetiným životem odloženého, mrtvě narozeného dítěte, počínaje utajeným porodem a položením na radiátor. Odkazy a zvyky dané střídáním pěstounských rodin. Poznala jsem neuvěřitelného člověka Filipa Dušičku (už jen to jméno!!!) a jeho rodiče; obzvláště máti Chantal mě velmi vytáčela. Violeta matka, závorářka a správkyně hřbitova, zase další životní etapy. A k tomu Stéphanie, Saša, Irene, Gabriel Opatrný, ani se nedají popsat a zahrnout všechny románové odbočky a postavy. A navíc skutečnost, že se vlastně účastníte detektivního pátrání!
Zvláštní způsob psaní, netroufám si posoudit kvalitu překladu, ale určitě byl náročný. Pro mě byly velkým překvapením také údaje o autorce, partnerce Clauda Lelouche. Jestli máte čas a chuť prozkoumávat životní peripetie a zákruty netypických francouzských rodin a městeček tempem francouzsky pomalým a neuspěchaným, tak určitě doporučuju!
A těším se na román Tři.
„Naučit se číst je jako naučit se plavat. Jak si člověk jednou osvojí pohyby při plavání, jak překoná strach z utonutí, přeplavat bazén nebo oceán mu přijde stejné. Je to jen otázka dechu a tréninku.“
Velmi čtivě a lehce napsaná kniha o životě Violette Dušičkové, která pracuje jako správkyně hřbitova. Jak získala takovou zvláštní práci? Co ji k tomu vedlo a jaký je vlastně životní příběh paní, která neváhá pomoci pozůstalým potulujícím se bezcílně hřbitovem, pozvat je na čaj nebo kávu a dlouze s nimi mluvit o jejich nejbližších, kteří už mezi námi bohužel nejsou?
Začetla jsem se hned od úplného začátku a prvních 120 stránek jsem si v hlavě pořád říkala, jak krásně je tahle knížka napsaná a že vůbec nevadí, že se tam ještě nic zásadního nestalo, protože při čtení je vám prostě krásně. Je to takové pohlazení po duši.
Potom ale už konečně přišel zlom a mně došlo, jak spolu všechno souvisí a že tohle byl vlastně jen úvod velkého a moc smutného příběhu o životě a lásce Violette, která není jen černobílou postavou, jak se mohlo ze začátku zdát. Brala život s tím, co jí sám nabídl, s nástrahami, smůlou i trochou štěstí, vůbec to neměla jednoduché.
Za mě nejlepší přečtená kniha roku 2022!
Tahle knížka si mě okamžitě dostala, milovala jsem ji snad od první stránky. Postava Violette byla velmi sympatická a uvěřitelná. Její příběh mě nejednou dohnal k slzám a částečně jsem se s ní i ztotožňovala.
Zpočátku se některé postavy zdály dost černobílé, ale ke konci knihy jsou některé kapitoly věnované právě těmto postavám a člověka to nutí celý svůj pohled přehodnotit.
Naprosto jsem si zamilovala jednu z vedlejších postav - bývalého správce hřbitova Sašu.
Co mi vadilo, byl překlad jmen (Dušička, Samotný, Opatrný...). Ono hlavně to "Dušičková" do toho příběhu tak zapadá a jsou na to narážky, ale podle mě měli nechat jména francouzsky, protože takhle je to do očí bijící, a dát někam na konec knihy poznámku s překladem. To však není vina autorky, nýbrž překladatelů, takže to do hodnocení nepočítám.
Druhá vada na kráse, což je ale dost subjektivní názor, byl konec. Osobně bych to ukončila jinak.
Pěkné, i když někdy hodně smutné čtení. Uvědomovala jsem si u knížky jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. A jak je důležité mít s každým blízkým srovnané účty, protože nikdy nevíte..
A přes plno bolesti je v ní i dost naděje.
Příběh Violette, správkyně hřbitova, mě příliš nezaujal,byl na mě takový zdlouhavý s utáhlý. Nějak mě iritovala ta počeštěná příjmení.
Dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetla. Hlavně vypravění o hřbitově mě nudilo, až jsem měla chuť knihu odložit. Postupně však příběh dostával spád a nakonec se z toho vyklubal moc hezký román.
Zajímavá dějová linka a hlavní hrdinka, netradiční prostředí. Střídá se několik dějových linek lidí, kteří se setkávají s hlavní hrdinkou. Postupně se rozkrývají další související události i povahy lidí. Čtivá kniha, kde si v půlce ptáte, co bude dál. Jen ten název...
Pěkný příběh z neobvyklého prostředí hřbitova. Správkyně hřbitova Violette Dušičková pomalu odkrývá svůj příběh, který je mnohdy smutný, ale nechybí v něm ani naděje. Příběh hořkosladký jako život sám.
Líbili se mi i vedlejší postavy, úžasný byl Violettin předchůdce a její učitel i mentor. A třeba na Filipovi byla krásná ukázka, že vše není černobílé a hodně záleží na úhlu pohledu a na tom, kolik toho o člověku víte.
Jediné, co bych knize vytkla byla její délka, příběh Irène a Gabriela mi přišel ke konci už nadbytečný.
Ale jo, líbilo se, ale strašně mě tahaly za oči ty přeložená příjmení. Místy to bylo trochu utahané a pomalé, ale celkově to bylo fajn, hezky se to celé vybarvilo.
(SPOILER) Po dlouhé době knížka, která mně překvapila svým koncem. I když koncem úplně ne, spíš odhalením. Bylo zajímavé sledovat jak se postavy postupně proměňují jak to co bylo černé sice nebylo na konci bílé, ale minimálně šedé ano. Cesta, kterou hlavní hrdinka ušla, byla dlouhá a trnitá. Ve spojení se hřbitovem je ale definitivně inspirující.
Ani na druhý pokus se mi nepodařilo knihu dočíst, třebaže mi knihovnice radila vydržet zhruba do 150. strany. Přemohla jsem se,ale nebavilo mne to. V této knize se to nebožtíky jen hemžilo a otřesně působil překlad příjmení postav. Celé to působilo divně a nepřirozeně. Za mně zklamání,obzvlášť po přečtení jiné autorčiny knihy Tři, která se mi líbila.
(SPOILER) Na knihu jsem slyšela a četla samou chválu a byla jsem zvědavá, jaká bude, když jsem měla to štěstí ji v knihovně ukořistit. Po přečtení zhruba tří kapitol však přišlo zklamání. Nesedl mi děj, nesedl mi způsob, jakým byla kniha psaná, nezaujala mě hlavní hrdinka a pohřbívaných nebožtíků začalo být tolik, že jsem se v tom kompletně ztratila. Když začalo být čtení namáhavější než chůze do prudkého kopce, odložila jsem. Možná, že je to překladem a časem dám šanci originálu, knihu v češtině holt nedočtu.
Ta kniha je tak zvláštní, pro mě určitě nezapomenutelná, a to hlavně díky paradoxně krásné hřbitovní atmosféře, která se prolíná celou knihou, autorka zde hřbitov líčí jako zahradu a krásné klidné místo setkávání, kam je nakonec radost "ulehnout" .....to, co je tady mnohými vytýkáno, tedy počeštěná příjmení, byl jasný záměr, bylo to tak schválně, pokud by bylo ponecháno francouzské příjmení například "peud'âme", těžko by obyčejný nefrancouzsky mluvící čtenář tušil, že to znamená "dušička" , tedy už by to nemělo takové kouzlo, že správkyně hřbitova se jmenuje Dušičková, stejně tak s panem Opatrným a panem Samotným... no pro mě to byla jedna z věcí, která se mi na tom právě líbila! Ta jména mají symbolický význam... Jako další mě zaujal celý námět knihy a způsob, jakým byla napsána a členěna, oblíbila jsem si postavu Saši, který byl moudrý a chápající takovým tím nenásilným stylem, přestože jeho vlastní život byl také pořádný průser nebo nejspíš právě proto... bylo to celé trochu patetické a překombinované, také bych ubrala v tom přeskakování v čase, někdy bylo obtížné se zorientovat, kniha byla celá moc jaksi "naporcovaná" na kousky, ale navzdory tomu jsem si jí užívala a rezonovaly ve mě ty důležité věci o životě, jeho pomíjivosti, běhu času a smrti ...
Za začátku knížky jsem si myslela , že dám plný počet hvězdiček - nemůžu . Jak už je tu několikrát psáno , tak kniha je zbytečně zdlouhavá a ten originální námět byl tím doslova zašlapán. Co mě neskutečně uritovalo byla počeštěná přijmení . Když tohle kdekoliv čtu , hned se mi vybaví knížka pro děti. Něco, co je na hraně komedie a nejde to brát vážně. Tohle nestutečně sráží uvěřitelnost . Velká škoda .
Chvíli mi trvalo se začíst , ale vydržela jsem. Příběh místy klidně plyne, aby v zápětí došlo ke zvratu. Co se zdá negativní, se někdy ukáže v jiném světle. Střídání časových rovin mi nevadilo, zapadalo do příběhu, aby postupně vyšly najevo všechny skutečnosti. Hlavní hrdinka mi byla sympatická, ale život je někdy těžký. A ona měla naloženo! Myslím, že se snažila ,jak mohla. Ostatní postavy byly také více či méně zajímavé. A otevřený konec mi vůbec nevadí-je to prostě život. Kostrbaté překlady jmen mi též vadily, ale možná byly záměrné.
Poetický a něžný příběh, ve kterém se střídá smutek a nadějí. Nejvíc oceňuji, že autorka dokáže věci, místa a události (hřbitov, smrt...) popsat tak, že se na to vše dá pohlédnout i jinak. Kvetoucí zahrada plná zeleniny v těsné blízkosti hřbitova je toho symbolickým důkazem.
Příběh Violette byl poutavý, přiznám se, že jsem se chvílemi trochu ztrácela v časových rovinách a na můj vkus by kniha mohla být kratší. Přesto doporučuji všem, kteří mají rádi podobný typ příběhů, ve kterém dostanou i životní moudra podaná stravitelným způsobem.
Štítky knihy
přátelství pro ženy Francie francouzská literatura tajemství psychologické romány hřbitovy romány maloměsto
Vyměnit vodu květinámKniha Vyměnit vodu květinám je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 637x |
| Čtenářské výzvě | 128x |
| Doporučených | 65x |
| Knihotéce | 239x |
| Chystám se číst | 522x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 8x |
V anotaci jsem si přečetla, že “VYMĚNIT VODU KVĚTINÁM” je podmanivým příběhem silné ženy. Já bych byla při hodnocení knihy ráda originální, ale i když se snažím, nemohu přijít na lepší přídavné jméno, než je právě to “podmanivý”. Podle mého celý příběh vystihuje naprosto dokonale. Je napsán takovým poetickým způsobem, tak klidně, mírně, až máte pocit, že se tam vlastně nic neděje, ale opak je pravdou. Violettin život nebyl jednoduchý a ačkoli vlastně od začátku lecos tušíte, stejně to na vás v průběhu čtení udeří a citově vás rozháže. Ještě jsem nic tématicky podobného nečetla a přestože prostředí hřbitova, ve kterém se kniha odehrává, může ve čtenáři evokovat depresivní pocity, ve mne po dočtení rezonuje především naděje.