Vybledlá krajina s kopci

19.06.2019

Kniha se čte velmi dobře probudila ve mně asi nejsilnější dojmy v porovnání s ostatními díly autora. Bylo to opravdu zvláštní čtení, a to nejen díky nedořečenostem, které si čtenář domýšlí sám. Autorovo vyprávění ve mně vyvolávalo dokonce až strach, tak skvěle byl příběh vykreslen.

10.06.2019

Z pěti románu, které jsem od Kazua Ishigura dosud četl, přestože všechny dosahují velmi vysokých literárních kvalit, tento na mě udělal nejhlubší dojem. Autor s virtuozitou sobě vlastní buduje atmosféru plnou stesku a melancholie, ale i jakési bázlivé naděje.
Příběh je vyprávěn téměř filmovou řečí; spisovatel pomocí více či méně mlhavých vzpomínek vypravěčky „nutí“ čtenáře účastnit se těchto takřka zapomenutých dějů, doslova je s ní spoluprožívat. Její oči ulpívají na zdánlivě banálních předmětech, výsečích krajiny nebo dávno proběhlých událostech, a poskytují tak čtenáři materiál ke skládání mozaiky, z níž některé kostičky možná již trochu vybledly, nebo se poztrácely. Čajový servis, housle nebo třeba pohled z okna na břeh řeky se tak pro Ecuko stávají symboly pomíjivosti.

Kniha se čte snad až příliš snadno, a proto se nedivím Isserley, že si ji přečetla rovnou dvakrát. Oči po slovech letí tryskem a mozek nestíhá si tu hloubku vychutnávat.

08.06.2019

Silná příběh, jehož vypravování je (jak je u Kazua typické) opět silně ovlivněno "neposlušnou" pamětí. Tohle činí jeho knihy neskutečně lidské a opravdové, protože přesně tak to přeci prožíváme skoro denně, klademe si otázky jako "Bylo to tak nebo jsem si to jen domyslela?", splývají nám skutečné vzpomínky a naše přání, někdy i sny.
A mimo to kniha opět poskytuje náhled do tak odlišné japonské kultury, sem tam není jasné, co vlastně se svým životem Sačiko zamýšlí, a nakonec dokonce přemýšlíte, kdo jsou ty dvě dcery Ecuko - a kam zmizela Sačiko? Kde je její dcerka teď?
Kazuo opět nezklamal a těším se na další jeho knihy.

20.05.2019

Atmosféra v Nagasaki krátce po válce, příběhy několika postav.... nevím, jak to vlastně dopadlo, ale nevadí mi to. Příjemné a zajímavé čtení.

20.05.2019

Text na necelých 190 stranách je sice smutný, ale čte se velice dobře. Jen si musíte zvyknout na Ishigurovu specialitu „nespolehlivého vypravěče“. Vybledlá krajina s kopci v názvu knihy nemusí opisovat jen minulost hlavní hrdinky Ecuko - japonské Nagasaki šest let po výbuchu atomové bomby, ale také stav jejích vzpomínek. Lidská epizodická (biografická) paměť je totiž velmi nespolehlivá, klamná. Velmi často Ecuko nedokončí vzpomínku a je na čtenáři, aby pochopil, vydedukoval…

12.05.2019

Paradoxně jsem měl možnost seznámit se s prvotinou autora až po přečtení všech jeho dalších děl. Obdivuji jeho styl psaní a vypravěčské nadání, kdy na malé ploše ( tentokrát pouze 183 stránek) dokáže rozehrát příběh naoko prostý, ale nikoliv nezajímavý. Autor mnohé jenom naznačuje, někdy nedořekne a nechává tak čtenáře přemýšlet. Ich-forma a "nespolehliví vypravěči" činí jeho romány ještě poutavějšími. Doporučuji.

Příjemné čtení, má to atmosféru - panovačný manžel a zdánlivě laskavý tchán s kostlivcem ve skříni (skutečné či domnělé ublížení kolegům učitelům), kteří stojí každý na jiné straně barikády (staré Japonsko x západní svět), ačkoli se k sobě snaží být pozorní, ohleduplní a přívětiví. Tchán ze srovnání se synem vychází poněkud lépe, ale to je spíš tím, že je nám líto starého, osmělého člověka. Supermoderní, ale přitom sobecká a rozmazlená dcera Niki. Vrcholem je však nesnesitelná Sačiko, která nad vším ohrnuje nos, nic jí není dost dobré a je neopučitelná, což ovšem vrhá špatné světlo i na vypravčku, protože sousedka je jejím předobrazem.

07.05.2019

Knihu jsem si musela přečíst dvakrát. Poprvé jsem ji četla jako příběh. Miluji Ishigurovu metodu "nespolehlivého vypravěče", v téhle knize však byla vypravěčka nespolehlivá až moc, po přečtení knihy jsem byla rozmrzelá, že nevím, co se vlastně stalo a komu. Při druhém čtení jsem na to tedy šla jinak. Nechala jsem se unášet nespolehlivými, vybledlými, útržkovitými vzpomínkami Ecuko, teprve tak jsem si vychutnala autorův skvělý styl a snovou atmosféru knihy.

24.04.2019

Život Ecuko vypadá tak neutěšeně, smutně… Jako by se během války život celého města a všech jeho obyvatel vymkl ze svých základů a už nikdy se ho nepodařilo usadit zpět. Opravdový domov byl zničen – jsou tu jen malé bytovky a rozoraná pustina před nimi, neúplné rodiny. Mezilidské vztahy jsou odtažité, nejen japonskou výchovou ale i trvalým napětím mezi lidmi daným válečnou zkušeností. Ani emigrace do Anglie tuto zející ránu nemůže skrýt natož zacelit. Konec románu se mi stále honí v hlavě. Nejsem si jistá, jak přesně to Ishiguro myslel – kdo byl na výletě v kopcích za Nagasaki – Mičiko nebo Keiko ? Je situace Sačiko předobrazem budoucího života Ecuko před emigrací ?

Zaujala mne od začátku az do konce.Těšila jsem se na ni,az si udělám chvilku a budu pokračovat v četbě.
Co bylo po atomovém výbuchu!? Co byl život po výbuchu v Nagasaki, v Hirošimě?

22.03.2019

Vynikající debutový román. Tajemný příběh o ztrátě a vině, o rodinných vztazích, generačních střetech a kulturních změnách v japonské společnosti po druhé světové válce. Promyšlené vyprávění, kde vše podstatné není doslova řečeno, ale pouze naznačeno v jemných nuancích, veškerá důležitost je skryta v detailech. Jemné, melancholické a znepokojivé, Ishiguro je mistr vypravěč.

21.03.2019

Toto setkání mnohé nepřekvapí. Je tady vidět počáteční rozvážnost a zároveň odvaha a vyjádření se jakou cestou se autor vždy ( a jedině - a jediněčně - ) bude ubírat. Je to jako by vás zasáhlo matoucí kouzlo. Svědomitý zásah strohým slohem do složitých složek lidské duše a podoby, která může být jakkoliv daleko a jakkoliv dlouho, ale má v sobě ten prvek že v sobě uchová vzpomínky i kdyby jen jako obrysy Vybledlé krajiny s kopci.
Už zde je KI čistý a věrný svým proporcím, už zde je dobrým přítelem a příkladem pro ostatní.4,5/5

Kniha nese ženské prvky, takový soft tok a ovzduší plné dobrých, ačkoliv smutných vjemů. Ovšem i zde je ten smutek čímsi ojíněný, nese se nad vším velmi intenzivně ovšem neusiluje o to aby na sebe ztrhl pozornost.
KI je přesně člověk a jenom člověk a podle tohoto předpokladu se i vyjadřuje. Jeho smýšlení není obráceno tím nebo oním směrem, ačkoliv si vybírá konkrétní témata, on sám je v nich možná stejným poutníkem jako čtenář. Umí se zarazit dřív než vyzradí víc než je bezpodmínečně nutné, nebo se zde nabízí představa že i jemu se to vše jeví jako šum z povzdálí či něco podobného.