Vybledlá krajina s kopci

04.04.2021

Škoda že ona nebude žít.Ale kdo vlastně žije ?
...............................................................................
Kráčely jsme pryč od stánku s kudžibiki...
Těžko uchopitelné prchavé vyprávění.
Spousty vyřčených i nedořečených témat.
Vybledlé mlhavé mnohovýznamové.
Lehce putujících pod povrchem.
Střípky melancholických symbolů.
Myslíte ? Máte snad na mysli vzpomínky ? Vy mluvíte o vzpomínkách.
Vzdálené roky skryté v mlze.Vybledlé myšlenky podobně jako stará fotografie.
Pomíjivé fragmenty na které nelze zapomenout.
Upravující bezelstné mžitky.Vytěsnující z paměti ty nepříjemné myšlenky.
Prolínající ve flashbacku matoucí v náznacích.Spousty detailů spolu příběhů v příběhu.O povaze národu vycházejícího slunce.Generační poválečné odkrývání pošmourné krajiny.
Napětí pozoruhodné zvláštní vyžadující souznění a plné propojení v prolínání společně se čtenářem uvnitř příběhu který se vícemeně doporučuje doslova prožít.Oči klamou a na první pohled není vše viditelné.Není nic jednoduché.
Skutečnost se ohýbá.Minulost trvá a bývá věčná.Interpretace se budou různit.
Nezapomenutelný výlet do kopců za městem Nagasaki a ještě mnohem dál.

31.03.2021

Kniha je stejně jako autorovy pozdější díla mnohovrstevnatá, a zároveň se v ní objevuje ještě méně věrohodný vypravěč, než je u autora zvykem. Příběh na pozadí tak dostává podobu právě té vybledlé krajiny s kopci. Vzpomínky, která se na jistých místech vytrácí a jindy je tak zřetelně ostrá a bolestivá, že je nutno ji utlumit, nebo upravit, aby člověk mohl žít dál sám se sebou.
Pokud však má Vybledlá krajina s kopci nějaké poselství, tak to, že minulost nikdy nelze nikdy zcela pohřbít, ani upravit, protože důsledky jednoho rozhodnutí mohou ovlivňovat generace narozené mnoho let poté.

17.02.2021

(SPOILER) První kniha od Ishigura... mistrovské dílo, ale nevím, zda seberu odvahu ponořit se ještě někdy do něčeho tak skličujícího. ***SPOILERY*** Hlavní hrdinka Ecuko čelí svému podílu na smrti dcery Keiko. Motiv mi silně připomíná Lynchův film Lost Highway: šok je natolik veliký, že vlastní selhání se vytěsňuje, vzniká tak paralelní příběh někoho jiného (Sačiko a její dcery Mariko). A další a další příběhy vznikají jako ozvěna tragédie: přízrak ženy pronásledující Mariko, vražedkyně dětí obcházející Nagasaki, sen o "houpající se holčičce", osudy kočky a jejích koťátek... S kočkami souvisí i pro mě nejsmutnější symbolická epizoda knihy: Mariko a tombola: tolik chce vyhrát košík na svoje koťátka, tolikrát prosí o losy a pokouší osud a nic, až nakonec vyhraje "hlavní cenu" bedýnku, ve které jsou koťata nakonec utracena. To je podle mě ústřední téma knihy - když matka (Ecuko / Sačiko) není ten "bezpečný košíček" ale drátěná past.

16.02.2021

Ishiguro, jak začínám zjišťovat, jelikož je tohle teprve druhá kniha od něj, tak nějak klouže pod povrchem a nechává hodně nevyřčeného ve vzduchu okolo svých postav, v atmosféře a možných interpretacích. Emocionální rovina vás u čtení jeho knih vždy přiměje se snadno začíst, nehledě na to jak banální může moment, o kterém píše, být... a vlastně jen pracuje s náznaky. Na literární debut překvapivě vyspělá záležitost, která se obrací k autorovu rodnému Japonsku a kterou lze díky jejímu zdánlivému minimalismu snadno přehlídnout.

15.01.2021

Na knihu jsem se těšila, ale jsem z ní trošku rozpolcená. Ne, že by se mi četla špatně, ale asi jsem čekala něco jiného. V obou rovinách příběhu, ať už "v současnosti" v Anglii nebo po válce v Japonsku, se objevuje spousta otazníků z minulosti, ale vždy je jen něco naznačeno a čtenář si může pouze domýšlet, jak to asi bylo. Na mě bylo tentokrát těch nevyřčených informací příliš mnoho. Vůbec by mi nevadilo, kdyby kniha byla o kousek delší a objasnilo se aspoň něco. Dávám 3 a půl *.

14.01.2021

Tady začala cesta, jež udělala z Ishigura Prousta dnešní doby. Propracovaná psychologická miniatura, na jejíž příběh možná zapomenete, ale ten pocit všudypřítomné svírající úzkosti ve vás už přetrvá.

11.11.2020

(SPOILER) Není příběh Sačiko ve skutečnosti příběhem Ecuko pozměněným tak, aby byl pro ni přijatelný? Převyprávěný v lehce upravené verzi, kterou by Ecuko mohla ve vzpomínkách na svůj životní příběh snést a kterou je schopna integrovat do svého sebeobrazu bez pociťování příliš silné, zahlcující bolesti?

18.08.2020

Mnohovrstevná kniha. Opět autor píše svým tajemným způsobem - v doslovu označována jako "nedokonalý vypravěč" s čímž bych souhlasil, protože to vytváří jinou úroveň a dojem. Kniha se mi líbila víc než Malíř pomíjivého světa. Co jsem v knize nezachytil bylo, že by vypravěčka opustila Japonsko s anglickým milencem, což se v doslovu tvrdí - to bych ocenil, kdyby mi někdo sdělil, kde jsem tento detail přehlédl...

10.08.2020

Je vidět, že je to prvotina. Nespolehlivého vypravěče nemá Ishiguro ještě tak zvládnutého jako třeba v Malíři, kromě toho se tu nejpíš trochu stylizuje do Murakamiho. Přečíst se to dalo, ale očekávaný požitek z četby se tentokrát nedostavil.

21.07.2020

Mám ráda příběhy tohoto autora. Líbí se mi ta nejednoznačnost, která je vlastně v životě normální. Jen my stále toužíme po jasnosti a přehlednosti, protože pak je vše jednodušší jak ve čtení,tak i v životě.

25.05.2020

Krásné. Hodně zůstává nejasného a nevyřčeného, ale není to na škodu, jen to posiluje dojem opravdovosti a umocňuje dojem z nespolehlivosti lidské paměti. Komu se vlastně co stalo?

05.02.2020

Ishiguro místo Powerse, aneb jak jsem ke Krajině přišel.

Když jsem k Vánocům od sestry dostal Brány Anubisovy, které už mi mezi tím ležely v komínku přečtených zklamání, doporučil jsem jí knihu vrátit. Rozhodla se mi tedy vybrat jinou. Kdysi jsem krátce studoval japonštinu a zřejmě proto ji napadlo, že chci číst japonské autory.

A bohužel, já (aspoň těm moderním) zatím na chuť nepřicházím. Asi to bude v místních vodách znít až kacířsky, ale Murakamiho Norské dřevo jsem začínal číst čtyřikrát a nakonec jsem musel zvolit audioverzi, abych příběh vůbec dokončil.

Ve volbě u sestry také určitě sehrál roli marketing, v tomto případě v podobě pásky s nápisem "Nobelova cena za literaturu". Neznalý by si mohl říct, že cenu dostala samotná kniha a proto přeci musí být dobrá, ale chyba lávky - to autor získává ocenění.

Vybledlá krajina s kopci je jeho prvotinou a ačkoliv asi chápu, že melancholicko-nostalgická struna tady má hrát prim, čekal jsem přeci jen uspokojivý příběh. Nějaký náznak se sem tam objevil, chvíli to vypadalo na fantastično, chvíli na thriller (vraždy dětí), ale v žádné lince se nepokračovalo.

Dialogy byly opravdu realistické, jakoby vytržené z všedního dne všedních lidí. Možná to je pro mě kámen úrazu - od knihy nečekám realitu, naopak do ni od reality utíkám.

Celé tohle dílo se možná jen minulo formou. Mám za to, že básnická sbírka by dané pocity dokázala navodit lépe a na menším prostoru.

11.01.2020

Moje třetí setkání s tímto beze sporu zajímavým autorem. Příběh má sugestivní melancholické ladění s tajemnou atmosférou, kdy sledujeme zdánlivě banální situace, ale pod povrchem tušíme drama. Mnohé je naznačeno a nedořešeno, což je autorův styl, ale tentokrát na mě těch nejasností bylo až moc a tak jsem trochu zklamaná. Zdá se mi, že forma zvítězila nad obsahem, ale možná jsem jen něco nepochopila.

06.12.2019

Ačkoliv text působí velmi civilně, cítíme po celou dobu jakési tajemno, které nutí číst dál. Občas jsem měl nutkání číst tak silné, že jsem se musel výchovně plácnout přes oči, abych nepřeskakoval věty. V knize se celou dobu k něčemu schyluje, nakonec je ale největší bohatství knihy to, co zůstane nevyřčené, a co působí mezi oběma časovými linkami jako sůl a pepř na kontrast.

22.10.2019

Trochu snový příběh dvou odlišných žen... I když … kdo ví, jak to vlastně všechno bylo. Nenechte se mýlit slovy...

18.10.2019

Téma paměti, její nespolehlivosti, vytěsňování, vzpomínaní... Japonsko a vyrovnávání se s válečným traumatem. Kniha se čte lehce, načrtává motivy, které Ishiguro dále rozvíjel v pozdějších románech.

08.10.2019

Komorní studie japonské mentality ...

Hledání osobní cesty, generační problémy a dopad válečného Nagasaki ...

Víceméně náznakově a vzpomínkově - tak jak se autor zamýšlí ...

Život jako "neútěšné ploužení a marné uplývání času
pouhých smrtelníků "

Vybledlá krajina mládí a pro mne spousta smutku ... a přemýšlení...

Doporučím.

01.10.2019

Klasický Kazuo se spoustou zámlk a nevyřčených náznaků a motivů. Název je přesný, příběh totiž působí jako malířské plátno, jako japonská tušová malba krajiny nebo obraz od Williama Turnera, kde se věci jen dají tušit z náznaků a z toho jak se pozvolna vynouřují z mlhy. Doporučuji.

05.09.2019

Příběh byl zvláštní. Líbil se mi, ale zároveň jako by mě z něj mělo mrazit v zádech. Styl byl minimalistický, přesto však bylo vše důležité řečeno nebo alespoň naznačeno a zároveň si jsem z něj cítila japonskou mystiku. Co se mi opravdu špatně četlo byly dialogy, zvláště pak ty vzpomínkové, které se snažily být velmi milé/vřelé/společensky přijatelné. Nevnímám to ale jako chybu, ale o snahu naopak snahu to tak vykreslit. Konec byl neočekávaný, ale líbil se mi a kniha byla zvláštním zážitkem.