Verše z vyhnanství
Publius Ovidius Naso
Třetí, závěrečný svazek Ovidiova díla v Antické knihovně přináší básně z posledního desetiletí básníkova života. V nedobrovolném exilu v odlehlé osadě Tomis na černomořském pobřeží, kam ho vykázal v roce 8 n. l. císař Augustus, vznikly sbírky Žalozpěvy (Tristia) a Listy z Pontu (Epistulae ex Ponto), v nichž básník vyzpíval svůj stesk po Římě, po ženě a přátelích a vylíčil zážitky z dlouhé cesty i z drsné "barbarské země". Z tohoto období se dochovala i útočná elegie Íbis a zlomek didaktického eposu O lovu ryb (Halieutica). Kalendář (Fasti), v němž zpracovával báje a mýty vztahující se k jednotlivým měsícům v kalendáři, začal Ovidius skládat ještě na vrcholu tvůrčím sil v Římě, ale práci byl nucen přerušit právě v důsledku Augustova ediktu. Ve vyhnanství se ke Kalendáři vrátil, začal jej přepracovávat s cílem dokončit jej, avšak stačil přepracovat jen první knihu.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1985 , SvobodaOriginální název:
Tristia; Epistulae ex Ponto; Íbis; Halieutica; Fasti , 1911
více info...
Přidat komentář
Ze všech Ovidiových děl mám nejraději Žalozpěvy, Listy z Pontu a Íbis. A proč právě je? Věrně odhalují básníkovy niterné pocity - smutek, samotu, nepochopení a hořkost nad chováním některých jeho bývalých přátel (viz Íbis a několik listů z Ex Ponto). Ovidius se ale nestal zatrpklým básníkem obviňující své okolí. Sám si byl dobře vědom důvodu vyhnanství. Ale ať už jeho "carmen et error" spočívalo v čemkoli, nebylo jeho provinění natolik závažné, aby si zasloužil doživotní vypovězení na výspu Římské říše.
"Carmen" je dle slov básníka dílo jeho mladické nerozvážnosti - Umění milovat - a nepochybně nebylo pravým důvodem vyhnanství. S vysvětlením "error" to tak jednoduché není. Může to zahrnovat problém spojený s Augustovou rodinou nebo, což se mi jeví jako nejpravděpodobnější, že Ovidius při studiu podkladů pro svůj Kalendář nebo Proměny zjistil něco, co mělo zůstat utajeno (státní či náboženské tajemství). Ať tak nebo tak, byl vyhnán a ani přes úpěnlivé prosby mu trest nebyl zmírněn ani za Augusta, ani za jeho nástupce Tiberia. V prosinci 2017 se ale dostalo Ovidiovi zadostiučinění, když ho radní jeho rodné Sulmony po dvou tisíciletích zprostili všech obvinění.
Štítky knihy
antická literatura římská literatura
Autorovy další knížky
| 2006 |  Umění milovat |
| 1969 |  Proměny |
| 1964 | Listy heroin |
| 1969 | O lásce a milování |
| 1985 | Verše z vyhnanství |
Kniha Verše z vyhnanství je v
| Přečtených | 10x |
| Knihotéce | 25x |
| Chystám se číst | 8x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 1x |
Jeden postřeh, se kterým nemusí každý souhlasit, ale uvedu ho. Verše z vyhnanství jsou dílem člověka v depresi, který se postupně velmi těžko smiřuje se svým osudem a stále doufá, že se bude moci vrátit zpět. Otázkou je, zda se básník z těchto depresí se dostal a našel si nové naplnění života. Osobně se domnívám že ano, a usuzuji tak z jeho básní. Většina z nich je psána v elegickém distichu, což bylo pokládáno za méně dokonalé verše, než čisté hexametry. V čistých hexametrech ("hrdinský verš") vlastně napsal jen Proměny, předtím a potom již stále jen elegická disticha ale... úplně poslední báseň "Pojednání o lovu ryb" je psána - světe div se - v čistých hexametrech. Není tam stopa po depresivním ladění, básník se zjevně se díval na život kolem sebe a popisu lidské práce věnoval nejdokonalejší způsob veršů. I když se dochoval jen zlomek, který popisuje pud sebezáchovy zvířat, beru to, že tuto báseň napsal v čistých hexametrech jako důkaz toho, že se z depresí dostal a novou náplň svého života nakonec v Tomidě našel.