Včely

29.11.2020

Deštivý říjen a listopad 2020 , tato kniha s nádechem historie přesně vystihuje atmosféru současnosti. Dalo se to číst , ta pochmurná atmosféra byla dobře vykreslena. Začátek mi dost připomínal Drákulu.

29.03.2020

(SPOILER) Zajímavá knížka o putování studenta medicíny v dobách raného novověku z holandského Leidenu do nehostinného městečka Tart v Estonsku, kde kromě toho, že je hladomor, obyvatelé ještě věří v čarodějnictví. Náš hrdina už dávno ví, že čarodějnictví má vědecké vysvětlení - je to blud způsobený přebytkem černé žluči v těle. Užívá své pokrokové metody k léčení sebe sama i náhodných lidí, díky čemuž se nejednou dostává do křížku s místními obyvateli. Přes svoji pokrokovost se obává (SPOILER ALERT!), že on sám je uřknutý a má v sobě sílu zlého oka (lidé, se kterými se dostane do bližšího kontaktu, umírají), což před ostatními pečlivě tají. Horečnaté bludy se mísí s neveselými reáliemi tehdejšího Estonska a je pozoruhodné, že autorovi se povedlo příběh dotáhnout ke konci, aniž by se utopil v patosu a konec v sobě nese v podstatě pozitivní rozuzlení a poselství. Na konci knihy je fascinující uvedení příběhu do historického kontextu a dozvíme se dokonce, které události jsou pravdivé a které postavy opravu existovaly.

14.03.2018

Jeden týden v životě studenta, pro kterého díky depresi (melancholii) je každý odžitý den malým vítězstvím nad sebou samým. Jak najít smysl a oporu pro život, když déšť ve vnějším světě jen dokresluje šeď a tíhu světa vnitřního a když venku zuří hladomor vedoucí k kanibalismu, takže lidský rozum nahrazují pověry. Poetický příběh, velmi jemně, ale přesně vykreslený svět deprese a v neposlední řadě povedený vhled do úrovně akademických znalostí a života v 17. století.

09.01.2017

„Vrána, která přiletí k mrtvému zvířeti, mu například vyklove oko a vzniklým otvorem i mozek. Podobně se Satan zmocní oka pohledem a poté se zmocní i mozku a učiní ho hloupým.“

Včely som si náramne užil. Páčilo sa mi neskutočné jesenné Tartu konca 17.teho storočia, hrozba hladomoru vznášajúca sa nad celým tým temným svetom posunula atmosféru knižky ešte o kus ďalej do tmavých odtieňov. Porciu historických faktov a náčrtov aké to vtedy asi mohlo byť som dostal presne akurátnu. Práve tieto detaily často dokresľovali vyššie zmienenú atmosféru diela. Nie je to thriller, ale čítanie je to aj tak napínavé.
Realita sa tu preplieta so snami - snami či halucináciami z horúčky, ktoré sa zdajú byť také živé až celkom zapadnú do príbehu. A že nie je jasné čo je živá skúsenosť a čo sen? No a? Dobová realita v knihe nakoniec obsahuje rovnako nadprirodzena ako sny a oba pohľady na príjemne prepletajú a dopĺňajú.
V čom vidím najväčšiu pridanú hodnotu diela (a súčasne zásadný mínus pre čitateľa, ktorému to nesadne): autor nepodáva vysvetlenia udalostí exaktne v štýle 21.storočia. A ani nijak magicky. Prísne sa drží stavu znalostí a vnímania sveta, aké (podľa neho) fungovalo v tej dobe. Ak postava trpí melanchóliou, tak si jednoducho pustí žilou, alebo urobí niečo, aby jej klesol podiel „čiernej žlče“ v tele. Nezačne sa zaoberať svojim duševným stavom, či psychologicky analyzovať svoje vnútro – takto proste myslenie tej doby nefungovalo a tak s psychológiou postavy v tomto ponímaní nepracuje ani sám autor. Friedenthal chce čo najviac priblížiť čitateľovi vtedajšie myslenie možno práve touto cestou.

Ak teda vyjdete z faktu, že „...člověku není možné vypíchnout oko, aniž by se mu udělalo špatně“ a preto dokážete pripustiť, „že vidění a trávení jsou nějak propojené“, smelo sa môžete pustiť do čítania. A verím, že Vás Včely budú baviť rovnako, ako mňa.