V podstate som celkom v poriadku
Gail Honeyman
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/356790/bmid_v-podstate-som-celkom-v-poriadku-Ua5-356790.jpg
4
1428
426
Eleanor Olifantová je čudáčka. Nedbá na konvencie a je až príliš priamočiara. V spojení s nezvyčajným výzorom – zjazvené líce, ekzém – to znamená, že Eleanor je samotárka bez priateľov. V starostlivo rozvrhnutom živote a s telefonátmi od „mamy“, ktorá sedí vo väzení, jej zdanlivo nič nechýba. Všetko sa však zmení, ked sa Eleanor zaľúbi. Spolu s citmi naplno ožijú aj jej staré, dávno potlačené rany. Až vtedy pochopí, že jediným liekom na bolestnú minulosť je otvoriť srdce priateľstvu...... celý text
Přidat komentář
Eleanor Oliphant úplne zatriasla mojím svetom. Pri čítaní som si prešla celou škálou emócií. Smiala som sa, plakala, bola som hrdá a užasnutá, nahnevaná, vystrašená, šťastná a prekvapená. Vôbec som nečakala že budem toho cítiť tak veľa. A teraz som do tejto knihy úplne zamilovaná.
Spočiatku sa zdá, že Eleanor je veľmi čudná postava. Ale s počtom prečítaných stránok ma očarila svojím srdcervúcim spôsobom. Chcela som ju objať a nikdy nepustiť. Asi ešte nikdy som na konci knihy nebola tak hrdá na postavu ako tu. Pritom sa mi strašne páčilo, že to dokázala sama pre seba, a nie preto že stretla lásku a tá ju zázračne vyliečila. Toto bola kniha o Eleanor a jej ceste a to bolo na nej úžasné.
Táto kniha je jedna z tých nezabudnuteľných, čo s vami ešte dlhé roky zostane.
Příběh deprivanta z asociální rodiny, který vyrůstal v pěstounských rodinách a v dětských domovech.
Pěkně napsané, vtipné.
Ale... obávám se, že happy end se koná:
1/ v knihách
2/ když má dítě mimořádné štěstí na lidi kolem sebe
3/ když má aspoň průměrnou ingeligenci
Čili častěji bohužel ne :(
Táto kniha ma bavila! Nie, nie je to veľdielo hodné Danteho, ale milá, úsmevná kniha, ktorá o traumách z detstva hovorí trošku iným spôsobom. A ten humor tomu tiež veľmi napomohol.
Úžasná knížka, nejprve nevíte, jestli se hlavní hrdince máte smát nebo nad ní brečet. Smutné, zároveň optimistické
Doporučuju.
Eleanor Oliphantová se má skvěle... Nebo si to alespoň myslí. Neví totiž, že od života může chtít i víc, než jen osamělé večery, víkendy, které tráví otupělá tvrdým alkoholem nebo práci, která ji nebaví, s kolegy, kterými opovrhuje. Na své cestě pomalu zjišťuje, že žít znamená něco jiného než přežívat a že všichni lidé nakonec nejsou tak špatní.
Kniha je naprosto skvěle napsaná a i přes často smutné téma jsem se u čtení musela usmívat. Za mě nejlepší kniha letošního roku. Doufám, že autorka bude v psaní pokračovat.
Knihu jsem četla asi se čtrnáctidenní prodlevou, čili jsem s ní nebyla v intenzivním (emocionálním) kontaktu, nicméně nepřesvědčila mě. Chyběl mi tam více propracovaný vztah s matkou, celou dobu jsem čekala až se dozvím víc a konec mě neuspokojil. Některé dějové linky mi přišly nedotažené a tím jsem postrádala jejich smysl. Na druhou stranu kniha vede k zamyšlení, že samota a osamělost není totéž a že nikdy nevíme, jaké příběhy v sobě ukrývá každý z nás.