Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4335
4335
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Krásně napsaná kniha o hrozných věcech. Já tam nic zlehčeného nevidím, jak se píše v některých komentářích níže. Jen je tedy z knihy zřejmé, že Lale pro to, aby přežil, musel udělat asi různé věci (jak se píše na konci knihy, bojoval s pocity viny, že jeho a Gitu mohou ostatní považovat za kolaboranty). Kdo z nás dnes ale toto může soudit, když tím neprošel? Jak by se zachoval každý z nás, když jde o život? V každém případě těžké téma, určitě Vás přinutí k zamyšlením nad různými věcmi života (i současného) a já tedy rozhodně doporučuji k přečtení.
Tak tohle se opravdu nepovedlo. Na téma koncentračních táborů jsem přetla už x knih a tuto řadím mezi nejhorší. Ne příběhem, ale zpracováním. Takové těžké téma musí zpracovat někdo, kdo umí psát, vyprávět a vykreslovat, což tato paní rozhodně neumí. Svým plytkým, studeným a jednoduchým vyprávěním celý příběh neskutečně zabila. Téměř všechno mi přišlo neuvěřitelné; čtenář má pocit, že život v koncentračním táboře byl těžce na pohodu a byl to jen takový obyč pracovní kemp. Ano, jako tatovier měl možná štěstí a byl víc volnější, ale mě to nepřesvědčilo. K postavám jsem měla absolutně nulový vztah; knížce chybí jakékoliv emoce a konverzace mezi lidmi jsou o ničem. Po přečtení tohoto typu knih se cítím vždycky podivně prázdně a smutně, tady jsem byla ráda, že už ji mám za sebou, protože prokousávat se jejími stránkami byla ztráta času.
Jedna z nejhorších knih o holocaustu vůbec. Autorka píše neuvěřitelně primitivním stylem, plytce a povrchně. Takové téma by si jistě zasloužilo někoho lepšího. Dialogy byly trochu utrpením a když už se zdálo, ze by z toho mohlo něco být, ze se trosku dostala pod povrch, tak to raději zakončila. Autorka se také snažila obcas střídat minulost a přítomnost, ale bylo to spíše jakoby desetiletým dětem dovysvetlovala co a jak. Osvětim zde působí jako idylické místo pro seznámeni a lásku. Chápu, ze tatervierer ( moc nechápu překlad-nemělo by být taterfuhrer?) mohl mít nejake výhody, ale chování Lalea v knize je naprosto mimo mísu, stejně jako i některých esesaku. Takhle to vypadá, ze to byla jedna velká pohoda jazz. Jako za trochu čokolády si mohl v baraku zasexovat se svou holkou, zatímco ostatní někde makali nebo umírali? Červená knihovna jedna báseň.
Tatér z Osvětimi je jiná kniha než ostatní,které jsem o holocaustu četla. Tady rozkvétala láska, špetka optimismu i krapet zábavy mezi vězni koncentráku. Chvílemi jsem si říkala,že to snad ani není pravda,když Osvětim byla nejhorší ze všech "továren na smrt" a mám dost načteno,ale ano,bylo to zřejmě tak. To,co mě zaskočilo byla předávka a schovka zboží...jinak velmi bystrý Lale udělá takovou "začátečnickou" chybu.
Ludvík (Lale) chtěl vytěsnit tu krutost a zabýval se hlavně láskou svého života,kterou v tak odporném prostředí našel.
SPOILERY BUDOU!
Četlo se to rychle, to ano, ale taky to bude tím, že jsem to chtěla mít, co nejrychleji za sebou. Jak mnozí psali, bylo to dost suchý, plochý. Vyvolalo to ve mě jednoprocentní emoce ... A to jedno procento je údiv a nedůvěra, co se týče všeho, co se v knize stalo. Kdy si Lale a Gita v klídku dávali randíčko za budovou, on jí mazal pusu čokoládou, stráže vždy koukali mimo a když na ně byl Lale drzý, tak jim to bylo buřt. Oni přeci jen nestříleli lidi za menší prkotiny. Každá kniha o druhé světové a převážně z koncentráku, ve mě zanechala hodně negativních emocí, především u "Byl jsem Mengeleho asistentem" jsem cítila hroznou beznaděj a tady? Jen wtf pocit, když si Lale tak projíždí a hned narazí na Gitu. Vau! Ten chlápek za celý tři roky musel vypít elixír štěstí. A to bych ještě mohla zmínit nulové procento emocí a hrozná uspěchanost. Celkově spíš než román to je vyprávění/scénář a scénářem to taky mělo zůstat, jelikož jakoby autorka na tom nic moc nepozměnila, nedoplnila. Lale si na převyprávění svého příběhu vybral hodně špatnou osobu, naštěstí si to číst nemusí, ani on ani Gita. Jen chudák jejich syn. Ten toho pohledu ušetřen nebyl.
příběh podle skutečných událostí, plný lásky.
Příběh je zajímavý, ale mnohdy působí, jako by Osvětim byla procházka růžovým sadem a nic tak zlého se tam neděje.
Na druhou stranu, chápu, byl to příběh o lásce, tak skutečná stránka Osvětimi nebyla detailně popsána.
Nicméně se kniha velmi dobře čte, ale od jisté části knihy mě více zaujal příběh Cilky, který je popsán ve 2. knize.
Knize dávám 1* a to jen z úcty k papíru.
Zaměnit koncentrační tábor s táborem skautským mi přijde opravdu tristní.
Tak plytký a patetický příběh, jsem už dlouho nečetla a kniha mě rozčilovala každou stránkou. Dočetla jsem, jen abych zjistila, zda to opravdu je tak špatné... a ano je!
Kniha,která nikoho nenechá chladným...Už jen při představě koncentračního tábora, malých dětí...všudepřítomného pachu smrti, tuhne krev v žilách.
Už jsem to psal u jiných knih s touto tématikou.
Zaplať PánBůh za to , že žijeme teď a tady. A tak, jak žijeme. A buďme za to vděčni.
Nedokážu si představit, že bych musel s dětma nastupovat do dobytčáku a dál....Lidi by si měli vážit toho co mají.....
Za mě teda zklamání. Taková červená knihovna v koncentráku. Souhlasím s Lili níže, Lale mi byl nesympatický. Koncentrákem tak nějak proplouval, všichni ho měli rádi, všem pomáhal, nebyl špatný, jen se snažil přežít... pak ti zlí Rusové a nakonec znárodnění... Líp by to nevymyslel ani Jaroslav Dietl. Pokud by to byl román, no, dejme tomu, ale jako skutečná události mi to zdá nějaké divné, kdo ví, jak to bylo doopravdy. Takhle to vypadá, jako by pobyt v koncentráku byl pionýrský tábor, mohli se volně pohybovat, randili, jídla měli dost... přijde mi to jako znevážení těch ostatních, těch, co tam museli pracovat, hladovět, snášet bití, těch, co nepřežili.
Četla jsem už několik knih o koncentračních táborech a tento je pro mě těžko uvěřitelný.Kniha je sice doplněna i fotodokumentací,ale hlavní hrdina musel mít těch životů víc než kočka,aby to všechno přežil.
Nepíše se mi to lehko, jelikož se jedná o příběh, který má zárodek v neskutečně tragickém období lidských dějin, kniha jako taková pro mě byla velkým zklamáním.
Během čtení, a i teď po něm, mám docela problém věřit tomu, jak skutečný tento příběh skutečně je. Pro člověka, jež se o tuto tématiku moc nezajímá a nic moc o ní neví, je tohle určitě skvělým čtením. Já však většinu času jen obracela oči v sloup.
Knížku jsem sfoukla za jedno odpoledne. Mám ale takové smíšené pocity. Na to, že to je podle skutečné události se mi to zdá takové dost umělé, vykonstruované, nepravděpodobný sled událostí. Nevim, co si o tom mám myslet. Možná to tak bylo, možná ne. Každopádně četla se dobře.
Hrůzy války jsou poměrně hojně a věrně zpracovány jinde. Všichni známe fakta z hodin dějepisu, z dokumentů a z návštěv táborů. O co méně detailů bylo tady, o to více se autorka mohla věnovat příběhu a
vztahu hlavních hrdinů a jejich každodenního boje o přežití. Literaturu věnující se této tématice zatím tolik načtenou nemám, ale tato kniha splnila má očekávání.
Milostný příběh z "atraktivního prostředí."
Ještě že šlo, neověřovala jsem, o vzpomínky skutečného vězně.
Autorka do známého prostředí zasadila příběh, který se mohl stát takhle, nebo stokrát jinak, ale nedokázala jsem ocenit atmosféru.
Čekala jsem nejspíš trochu něco jiného.
Jako nadšenec do historie jsem si tohle musel přečíst, když to teď bylo tak populární... a propána! Vážně? Tohle je "ta" kultovní kniha?
Jestli je tohle obrazem naší kolektivní paměti na události ze středu Evropy doby ne tak dávné, pak učitelé dějepisu těžce selhali. Nebo je někdo neposlouchal (jako obvykle). Nejde jen o to, že jde o komerci, která dojí tohle téma (toho je všude spousta). Jde o to, jak je to celé napsané, jaká je to faktografická blbost. Ano, beru, je to beletrie. Jenže taková, která se strašně moc tváří, jakože je historický pramen, jen trochu upravený pro plynulost vyprávění. Totiž když už tam někdo napíše "podle skutečného příběhu", čekal bych, že alespoň základní rámec bude odpovídat realitě. Ne. Tohle je čistá historická fikce, uměle naroubovaná na „provokativní“ reálné historické pozadí někým, kdo si zcela očividně nedělal domácí úkoly.
Chcete rychlý příklad o čem mluvím, aniž byste to museli číst? Podívejte se na mapu v závěru knihy – výraz „Greater Německo“ je jen špičkou ledovce (a hodně špatnou vizitkou překladatele a redaktora). Evropa v uvedeném časovém rozmezí takto nevypadala. Nikdy takto nevypadala.
Ještě jsem asi nikdy nebyl z knihy tak zklamaný, jako teď. Snad i proto, že se dá sehnat obrovská spousta děl od renomovaných historiků. Nebo jen komentované paměti účastníků. Stačí do toho nakouknout. Historie není vždy jen odborná kniha s poznámkou pod čarou zabírající na stránce více místa, než zabírá text kapitoly samotné. Stačí hledat.
Neztrácejte s tím čas. Čtěte kvalitnější věci.
Téma holocaustu je tématem i mé rodiny, takže takové knihy čtu hodně často. V tatérovi mi něco trošku nesedlo a drhlo. Ten koncentrák na mne působil takovým “fešáckým“ dojmem a byl jen jakoby nucenou kulisou vztahu Laleho a Gity. Děj klouzal po povrchu bez velkých emocí, jedna „šťastná“ náhoda se vršila na druhou. Ale kdo ví, kolik osudů, lásek a náhod se skutečně za ostnatými dráty odehrálo… Jen Ti, kteří to přežili, a těch už zbývá tak málo… Proto je každá takováto kniha (byť i méně zdařilá) potřebná. Mne nakonec nejvíce oslovil doslov autorky a syna Laleho.
Nemůžu si pomoct, ale hlavní postava je mi nesympatická a mnohé antižidovské čtenáře může dokonce utvrdit k nenávisti vůči Židům. Tábor je zde popsán jako běžné vězení, které se dá v pohodě přežít, hrůzy jsou shrnuty do dvou vět a jde se dál. Hlavní hrdina podplácí všechny esesáky, kápa, dělníky z venku bez jakéhokoliv strachu a má privilegia, o kterých si může nechat zdát kdejaký Němec, esesák....tatér je se všemi kamarád, který má neomezené možnosti....Tím samozřejmě nezpochybňuji hrůzy holokaustu, ale kniha je neosobní. Mengeleho děvče je kniha, u které běhá mráz po zádech. Oproti Tatéra si člověk opravdu uvědomí, jaká zvěrstva lidé zažívali. Nevytýkám tatérovi, že jeho život byl těžký, nicméně zpracování mě neoslovilo...
Koncentrační tábor, kde sbíráte diamanty, pod matrací schováváte klobásy, máte devět životů a po válce jste bezstarostní milionáři. Kniha je čtivá, ale bohužel si příběh hlavní postavy neumím spojit s tím strašlivým místem.
Tato kniha mi i po několika měsících, tedy skoro po 2 letech nedá úplně spát. Po přečtení jsem na knihu nahlížena, jako na milostný román a příběh někoho, kdo tuto dobu zažil a prožil, ale v této době již vzpomíná na to dobré.. Ale čím déle, uplyne čas od přečtení, tím více na to člověk myslí a musím již po několikáté hodnocení.
Pokud jsem ke knize přistupovala jako k milostnému románu, ok, hodnocení bych nechala, ale kniha se stále drží toho, že je psána podle skutečných událostí a tak nemohu hodnocení nechat.
Málo kdy hodnocení měním, ale tady opravdu musím.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Trochu jsem váhal, zda se do knihy pustit, neboť mi není blízké válečné prostředí a historie. Tatéra z Osvětimi jsem však přečetl velmi rychle. Obdivuji vnitřní sílu a povahu hlavního hrdiny Lalea. Je neskutečné, co si muselo tolik lidí vytrpět, a jaké stvůry mohou mezi lidmi být... A také je vidět, že láska (alespoň někdy) hory přenáší. Hezká kniha.