Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4335
4335
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Styl psaní je tristní. Jak tu již přede mnou někdo poznamenal, opravdu to připomíná slohovku žáka 5. třídy. Je to napsané naprosto bez emocí, jako bych četla návod k obsluze nové pračky. Ani děj není nijak obsahově napínavý, navíc autorka naprosto zlehčuje situaci židů a jejich urpení v Osvětimi. Vzhledem k tomutu všemu a mnohému dalšímu, co se mi na knize nelíbilo nechápu, jak může mít hodnocení 80%.
Nádherná, čistá láska, která přežila i v tak těžké době, jako je válka... Lale a Gita, dvě hlavní postavy vyprávění, žili každým dnem a snažili se "utrhnout" každičkou možnou chviličku pro sebe.. Krásný skutečný příběh, který mne velmi dojal a uvědomila jsem si, co nám autorka chtěla touto knihou předat - ... že láska je silnější než smrt.... Neváhám a dávám 5* :) ...
Nebudu v tomto případě až tak kritická ač bych asi i možná trochu mohla. Skutečný příběh jednoho krutého období převyprávěný ne úplně krutým způsobem. I já jsem četla o jednom z nejděsivějších období mraky knih, u kterých mi tekly slzy proudem. Tady ne. I tak mě to nepohoršuje, a ani nemám dojem, že by vypravěčka psala o nevhodně vybrané destinaci jedné dovolené. Možná celý příběh klouže spíše po povrchu, možná by se daly jednotlivé úseky nebo prožitky rozvinout víc a jinak. Ale pořád je to příběh, který se stal, příběh, který není fikcí ani špatně přepsaným scénářem. A možná právě proto osloví i ty, kteří na tuto část našich nedávných dějin prostě nemají žaludek.
Jak já byla vytočená, když jsem to četla. Takových kravin a nesrovnalostí. H. Morris by se měla stydět, že něco takového vůbec pustila do světa.
Příklad: za tatérem přijde esesák a Lale se mu dívá do očí se slovy: Co chceš??
Nebo jednoho vězně chytnou při pokusu o útěk, ale nezabijou ho hned jako výstrahu ostatním, ale nechají ho ještě další den chodit v klídku po táboře.
JO JASNĚ!!!
Prostě taková osvětimská pohodička.
Kniha se vyborne cetla - prectena za 3 vecery. Kdo ma rad tuto tematiku, urcite doporucuji k precteni
Po všech těch knichách, které jsem četla a viděla dokumenty a filmy z tohoto období o koncentračních táborech, jsem měla dojem, že čtu o jíném. . . .:-(. . Zde Osvětim a Březinka z pohledu tatéra působila s porovovnáním s jinými, tak trochu jiným pobytem (nebudu raději definovat, ale prostě lepším, pohodovějším, neuvěřitelnějším. . . .). Zdálo se mi až neskutečné, kolik toho hrdinovi procházelo, jak obchodoval s drahokamy z Kanady (kde dle jiných zdrojů bylo toto až nadlidský úkon. . . :-(((, . . .prostě patřil mezi vyvolené?. . . Podud se budeme bavit o literární formě, četla se mi lépe, než "Fotograf", ale "Mengeloho děvče" ve mě zanechalo nesmazetelnou stopu, ale tohle až zavánělo červenou knihovnou....:-( . . ..Na konci a prologu a doslovu jsem slzičku zadžela a možná bych ocenila více fotografíí, ale jinak doporučuji.
Popravdě jsem nečekala, že ta milostná linka zde bude tak silná, proto ubírám jednu hvězdu, ale jinak knihu hodnotím ve skrze kladně. Silný příběh a velmi čtivě napsaný!
Ačkoli je to příběh z války, čte se kniha velmi pěkně a rychle. Asi bych ji dala jako povinnou četbu v osmé nebo v deváté třídě. Ať si dětičky počtou.
Protože čtu hodně o Osvětimi a vůbec o koncentračních táborech souhlasím s některými názory níže. Příběh tatéra sice poukazuje na některá zvěrstva nacistů, ale i neuvěřitelné štěstí. ( svatba, kapsy zlata a jejich výměny s civilním obyvatelstvem nebo lásku s dívkou z Mengeleho bloku) Po přečtení o sonderkomandech nebo o Mengeleho pokusech je tato kniha jiná. Místy prostě k neuvěření. I tak dávám plný počet hvězd, protože takové knihy je potřeba číst
Pár knih jsem na toto téma přečetla a bohužel musím říct, že tato kniha mě nikterak nezaujala, bohužel. Pro mě dost nedůvěryhodný příběh.
Četla jsem už hodně knih o holokaustu, ale tahle byla asi nejhorší. A to jsem se na ni tak těšila. Příběh je napsaný sice čtivě, ale stroze a povrchně. Charaktery postav nejsou nijak propracované, popisy nulové. Vztah Lalea a Gity byl jak vystřižený z červené knihovny a občas mi přišlo, že autorka zapomíná, kde se odehrává. Nechci tím zlehčovat Laleův příběh jako takový, to vůbec ne, jen zpracování bylo trochu nešťastně uchopené. Když to porovnám s knihami, které jsou přímé výpovědi svědků (Byl jsem Mengeleho asistentem, V pekle plynových komor), Tatér mi přijde hodně přikrášlený.
Jsem zvědavá na Cilčinu cestu. Třeba se autorka trochu vypsala a bude to lepší.
Kniha je napsána obratně a čtivou formou a z tohohle hlediska ji hodnotím kladně. Některé popisované skutky a chování v koncentračním táboře mi ale přijdou nevěrohodné. Jako vymyšlený román bych příběh bral, ale pokud je prezentován jako podle skutečných událostí, tak na mě popis života a fungování v táboře nepůsobí vždy věrohodně.
Naprostá slátanina. Nejhorší kniha o holokaustu co jsem kdy četl. Přirovnání k "letnímu táboru, kde se snídal chleba hustě posypaný diamanty a k večeří bylo horký kafe s tabulí čokolády, to vše za dozoru hodných strýčků z SS" naprosto sedí.
Knih z Osvětimi jsou mraky a jelikož jsem četl na toto téma mnohem lepší a hrůznější, tato kniha mě přišla jaksi plytká. Nezasvěcený člověk by nabyl dojem, že Lale byl spíše na skautském táboře než ve vyhlazovacím táboře plném denodenních hrůz co si ani normální člověk nedovede představit. Atmosféra byla spíše pohodová, Lale si mohl chodit kam chce, dokonce mohl v klidu i souložit, celé je to takové divné, konec knihy se mě líbil víc. Veškeré hrůzy jsou jaksi v pozadí. Doporučuji např. „V pekle plynových komor" nebo „Smrt je mým řemeslem".
Styl psaní mě také nesedl, nezanechávalo to ve mě žádné emoce, i když to nechci zlehčovat a i tak to bylo neskutečně hrozné.
Takové knihy je potřeba psát a číst. Není to zrovna snadné a krásné čtení. Hrůzy odehrávající se v táborech mě nikdy nepřestanou udivovat... Při čtení jsem cítila ohromný smutek, vztek, ale i radosti nad takovými drobnostmi, jako třeba schůzky za administrativní budovou.
Doporučuji přečíst.
To, že kniha byla nejprve psána jako scénář se na ní dle mého názoru dost podepsalo. Četla se rychle a svižně, ale chybí jí emoce. Nehledě na to, že autorka téma holokaustu dost zlehčila. Koncentrační tábor v tomhle příběhu vyznívá jako nějaký rekreační pobyt, kde je dostatek klobás, sexu a diamantů. Absolutně nepostihuje hrůzy, ke kterým docházelo. Dialogy jsou plytké, nereálné a násilně vepsané. Spousta věcí je naprosto přitažená za vlasy a kniha obsahuje enormní množství klišé. Chybí tu aspoň náznak pocitů. Pokud si chcete přečíst dobrou knížku na toto téma, tak běžte hledat dál.
(SPOILER)
Nemohu si pomoct, ale já prostě nevěřím tomu, že se děj knihy založený na skutečném příběhu, mohl odehrávat tak, jak se nám snažila autorka popsat. Celý příběh měl být uchopený mnohem lépe. Zde jsem postrádal paradoxně hlavně emoce (ano, v příběhu z místa, kde zemřelo přes 1 milion lidí to je neodpustitelný nedostatek). Postavy byly málo propracované a ploché. Při čtení "skutečných příběhů" z pekla, kterým Auschwitz-Birkenau bylo, nehledám Love story. Přijde mi to až nedůstojné k osudům a utrpení, které tam lidé každý den zažívali. Proč chybí propracovanější popis té surovosti, zmaru a utrpení? Možná to ocení citlivé a romantické duše, ale na daném místě umíralo každý den nepředstavitelné množství lidí. Příběh vyznívá tak, že to tam nebylo zase až tak hrozné :-( Autorka si měla nastudovat více reálií k danému tématu, měla navštívit daná místa na vlastní oči a měla se vyvarovat do očím bijícím skutečnostem.
Např. Skoro až nedotknutelná pozice tatéra.
Jak by mohli dva lidé stíhat tetovat každý den tisíce lidí? Jak by mohlo za "nehty" zůstat ženám tolik drahokamů, diamantů...Proč si jezdí ruští vojáci na konci války v Rakousku v Jeepu a jeden z nich má "typické ruské" jméno Friedrich?...
Musím říct, že mám dost rozporuplné pocity. Příběh je poutavý, dojemný, čte se výborně, o tom žádná. Ale občas jsem až zapomněl, kde že se vlastně děj odehrává. Spousta situací působí přinejmenším zvláštně nebo dost přikrášleně. Není to ostatně jen pocit, ale i fakt; na anglické Wikipedii např. najdete odkaz na poměrně obsáhlý výčet problémů, které s dílem má osvětimské muzeum...
Jedna z nejhorších knih o holocaustu vůbec. Autorka píše neuvěřitelně primitivním stylem, plytce a povrchně. Takové téma by si jistě zasloužilo někoho lepšího. Dialogy byly trochu utrpením a když už se zdálo, ze by z toho mohlo něco být, ze se trosku dostala pod povrch, tak to raději zakončila. Autorka se také snažila obcas střídat minulost a přítomnost, ale bylo to spíše jakoby desetiletým dětem dovysvetlovala co a jak. Osvětim zde působí jako idylické místo pro seznámeni a lásku. Chápu, ze tatervierer ( moc nechápu překlad-nemělo by být taterfuhrer?) mohl mít nejake výhody, ale chování Lalea v knize je naprosto mimo mísu, stejně jako i některých esesaku. Takhle to vypadá, ze to byla jedna velká pohoda jazz. Jako za trochu čokolády si mohl v baraku zasexovat se svou holkou, zatímco ostatní někde makali nebo umírali? Červená knihovna jedna báseň.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Jsou příběhy, které by neměly být nikdy zapomenuty. Jako ten Laleův - příběh slovenského žida, který prošel peklem koncentračního tábora v Osvětimi a Březince a jako tatér se stal očitým svědkem děsivých událostí, promyšlené brutality a masového vraždění. Ale také nesobecké lásky, přátelství a nezištné pomoci.
Myslím, že nikdo z nás si nedovede představit jaké to je být ze dne na den zbaven svobody, důstojnosti i identity. Jaké to je, když se z vás stane jen číslo ve statistických tabulkách a pečlivě vedených seznamech. A přesto Lale, stejně jako mnozí další, dokázal vyprávět svůj příběh až téměř po 70 letech. Jako by celý život pociťoval vinu za to, čím prošel, že využil každé příležitosti k tomu, aby přežil.
Říká se, že uvěřitelné si musíte vymyslet, ale to neuvěřitelné se stalo - číst Laleův a Ditin příběh, projít s nimi vše co během války, ale i po ní zažili, to je vskutku adrenalinová jízda, ale i nádherný příběh o lásce a naději. Aneb jak vždy říkal Lale: „Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.“