Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4325
4325
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Líbí se mi, že příběh "tatoviera" je hodnověrný a je skvělé, že ho autorce předal sám Lale. Dle informací, mezi nimi vzniklo přátelství a Lale mohl odejít za svou milovanou Gitou s vědomím, že jejich příběh nikdy neumře, že zůstane navěky živý a budou ho číst tisíce a tisíce lidí po celém světě.
A právě proto mě moc mrzí, že se takto silnému příběhu nedokázalo dostat lepšího zpracování. Takového, že by to ve vás vřelo a srdce vám bušilo v hrudi. To se u mě bohužel nepodařilo, prostě ve mně nedokázal vzbudit ty správné emoce, a to proto, protože byl velmi průměrně a ploše napsaný.
Za přečtení určitě stojí. Po Cilce už asi nesáhnu...
Nevěrohodné, studené, stylistická úroveň odpovídající základní škole. Děj mě nedokázal ani v nejmenším pohltit tak, jak bych to od této problematiky očekávala. S četbou jsem skončila brzy,stačilo k tomu následující: CO JSEM TO PROVEDL. OHROZIL VEZENKYNI 34902. ON JE CHRÁNĚNÝ. ONA NE. LALE VSAK PŘESTO TOUŽIL RIZIKO PODSTOUPIT. Jako vážně???
Kniha se četla jedním dechem. Příběh dvou obyčejných lidí, kteří byli zbaveni svobody, důstojnosti a svých jmen, byli pouze čísly. Popisují co vše museli dělat, aby přežili. Tato kniha není "typickým" příběhem plném hrůzy z koncentračního tábora, ale příběhem, že i na tomto hrozném místě, si lidé dokázali pomáhat a najít i lásku. Doporučuji.
Zaujímavý príbeh lásky, ktorý vznikol asi v tom najnevhodnejšom prostredí, v akom mohol a napriek tomu skončil dobre . Miestami mi to však príde neuveriteľné a zaujímalo by ma, koľko udalostí a situácií autorka prikrášlila v porovnaní so skutočnosťou - prežitie v bloku 11, obchodné záležitosti priam až neuveriteľných rozmerov a pod. Celkovo mi však kniha príde napísaná kvalitne, pútavo a číta sa dobre.
Strašně těžké hodnotit. Knih o nelidských podmínkách v Osvětimi a jinde, o nedůstojném zacházení a o zrůdnostech nacistů jsem četla už dost. Příběh Laleho a Gity je navíc podle skutečné události a přesto mě nešokoval, nezasáhl a vyzněl tak trochu jinak - jako romantický příběh o nedobrovolném pobytu v pracovním táboře s přísnějším režimem. Výrazněji tedy na mne zapůsobil vlastně jen doslov napsaný jejich synem.
Zvláštní kniha, i když se mi nezadřela pod kůži jako jiné ,zpracovávající tuto bolestnou tématiku, hodnotím ji
nakonec vysoko. Třeba už jen proto, že jsem docela dlouho nad hodnocením a tím pádem i nad knihou přemýšlela. Ano, styl psaní je odosobněný, nehýří emocemi, spíše s nimi šetří. Myslím si, a to nejen proto, že tohle je skutečný příběh, že i takto se v koncentračních táborech dalo "přežít". Absurdnost doby dovolovala i absurdní rozhodnutí, která rozhodla o vašem osudu, a to oběma směry. Hrdina knihy , zdálo by se, měl štěstí, že přežil. Ale s duší to určitě bylo těžší. A že tam byla láska? Ta nejde naplánovat, je jedno kde a kdy se objeví. Důležité je, že ji vůbec potkáme.
Audiokniha. Nechtěl jsem číst love-story z koncentráku, nějak mi to spolu neladí. Letošní čtenářská výzva (pruhovaná obálka) mi nabídla tuhle audioknihu.
Musím přiznat že jsem se mýlil, poslech jsem si maximálně užil, love-story jsem přijal bez výčitek, ne, není to žádná růžová knihovna, i když jsou mírně potlačené opisy všech hnusáren které se v té době a těch zařízeních děly. Doporučuji k přečtení nebo poslechu.
Opravdu silný příběh, o to působivější, že je podle skutečné události.
Vyhovovalo mi, že zde jsou popsané detailně hrůzy, které se v té době odehrávaly,
ale je více zaměřená na osudy a charaktery osob.
Kniha by měla být povinnou četbou.
Doporučuji všem.
Je až neuvěřitelné, že se tento příběh čte tak lehce, jak těžkou dobu popisuje. Rozhodně doporučuji k přečtení, neváhejte. A já se těším na Cilčinu cestu.
Chtěla bych se s Vámi podělit o pár mých postřehů, neboť mám na tuto knihu vyhraněný názor. Spíše si sepsat, proč už tu knihu nikdy víckrát něčíst.. Obálka je opravdu krásná, vlastně ta většinu lidí naláká, stejně tak lukrativní název (to se prodává úplně samo – hlavně v dnešní době). Ale je tam velké ALE. Pozor, moje poznatky mohou obsahovat SPOILERY!
Za prvé spisovatelka vůbec neumí psát – její styl psaní se nehodí ani na červenou knihovnu, což mimochodem z Tatéra z Osvětimi bezesporu udělala. Nedokázala ve mne vzbudit nějaké silnější emoce, uvěřitelně mi říct, jak to bylo. Opravdu jsem neuronila ani jednu slzu a na konci jsem se strašně těšila, až už to skončí.
Za druhé souvisí s prvním bodem a to jsou dialogy – to jako vážně? Ahoj.. Jak se máš.. Byl jsem tři roky vězněn Němci v Osvětimi.. Abteilung Politische.. - NE, to vážně nechcete. Uměle vykonstruované, násilně vepsané a ve finále Vám stejně nic neřeknou.
Za třetí jsem měla pocit, jako by to byl příběh deseti lidí spojených pod jednu osobu (omlouvám se za to připojení, ale Lale byl takový válečný Forrest Gump) – hrdina, který přežije všechno, a když říkám všechno, tak opravdu všechno – schovávání válečných kořistí pod matrací, rozdávání a shánění klobás a čokolády, dokonce i blok č. 11. Dovolím si k tomuto něco říct – pochybuji o tom, že by někdo dokázal propašovat diamanty, šperky, peníze v takovém množství přes ostrahu, pochybuji o tom, že by mohl rozdávat čokoládu, nebo klobásy všude po celé Osvětimi a zachraňovat tak tisíce životů – nechledě na to, že čokoládu dostávali v té době snad jen vojáci a o klobásách (příděly) ani nemluvě. A nejen to, ten dokázal dokonce zachránit kluka před popravou, dokázal najít svou vyvolenou (i když se nijak nedohodli, kde by se mohli po válce sejít) jen podle jména. Bože, já mám dost..
Za čtvrté tradiční klišé – Mengeleho vražedný úšklebek, Ssáci největší tupé hlavy, kteří jsou hloupí a vůbec jim není divné, že na sezamu je dopsané nějaké jméno navíc, můžu vše a nikdo na mě nepřijde..
A za páté ten konec – to je prostě jak vytržené z nějaké Pilcheorvky. Ani to snad nebudu komentovat. A jen tak mimochodem ještě za koncem najdete Epilog, Autorčinu poznámku, Další informace, Doslov a Poděkování – já mám ráda knihy dočtené celé, ale tohle bylo i na mě moc...
To bude snad vše, jen nezapomeňte, že Tatér byl v Osvětimi velice vážený a neohrožený, nemohli ho zabít, protože, kdo by jinak ty všechny ty lidi tetoval? Na celou Osvětim a Březinku byli celkem dva tatéři – no není to k popukání?
Já se omlouvám, pokud jsem někoho urazila, ale chci Vám jen ještě nakonec říct, že mám ráda historii, nejsem ani člověk, který by tvrdil, že holocaust nebyl, ale tohle dílo bylo opravdu utrpení. Nejvíce je mi líto snad jen Lalea, který se musí otáčet v hrobě, protože autorka z něho udělala něco, co ani nejde vyjádřit slovy. Asi by se nad sebou měla zamyslet a věnovat se úplně jinému oboru a spisovatelství navždy opustit – udělá tak laskavost nám všem.
A pokud si chcete přečíst nějakou knihu o holocaustu, tak určitě sáhněte po jiné knize :)
Kniha mě okamžitě vtáhla do děje. Je až neuvěřitelné, že se příběh skutečně stal a že Lale a Gita si dokázali svoji lásku a víru udržet i přes ty otřesné hrůzy, které zažili. Za mě jednoznačně kniha se silným příběhem. Doporučuji přečíst.
Osud tatéra je zajímavý, styl vyprávění je spíš jednodušší, ale čte se dobře. I když jde o těžké téma, tak je to dost bez emocí. Možná je to dobře, nemusí být všechno popisované drasticky. Asi by na Lalea sedělo slovo šmelinář, ale určitě v dobrém, pokud se mu dařilo pomáhat lidem a byl schopný obstarat i léky. Nejvíc dojemný je závěr knížky.
Kniha je o krásných věcech na ne úplně krásném prostředí. Příběh v knize je založený na skutečných osudech Lalea a Gity, kteří se do sebe zamilovali v Osvětimi. Kniha je velice čtivá, krutá a i přes to plné naděje a lásky.
V uvozovkách krásný příběh dvou lidí kteří přežili koncentrák a pak prožili šťastné manželství. Pravda že byl místy neuvěřitelný a snad odlehčený. Ale kdo by chtěl na každé stránce číst o střílení do týla, plynových komorách, o plačících dětech odtrhávaných od maminky......ja tedy ne.
Prostě trochu lásky a doufání v největší hrůze hrůz.
Kniha mi přijde méně drastická a popisná než jiné o tomto tématu, přesto je velmi čtivá a určitě jí to neubírá na kvalitě.
Příběh vypráví muž, který chce toto místo a tuto hroznou dobu především přežít a přesto zůstat člověkem. Snaží se pomáhat ostatním. Občas mi přišlo vyprávění Lalea trochu zidealizované. Jeho vzpomínky jsou zřejmě trochu obroušené milosrdným časem. Ke konci už je kniha spíš pohádkou.
Psané slovo má velkou sílu. A když se k tomu přidá zaklínadlo " Román podle skutečného příběhu", máme zaděláno na problém. Spousta lidí, kteří se o holokaust nezajímají a nachytali se na líbivý milostný příběh, přijímá nekriticky všechny ty nesmysly a výmysly, co se v knize vyskytují. A co hůř, uvěří jim.
Když pominu všechny ty drobné pitomosti jako tetování na paži, byl z vesnice v Rumunsku nedaleko slovenských hranic, dva Rusi, kteří se připojí k dalším Polákům, čokoládu a klobásy pod matrací a zlata a diamantů plné hrsti, napadají mě dvě věci.
Jak by asi vypadala kniha, kterou bych psala já tady o nějaké významné události na Novém Zélandu na základě vzpomínek "pamětníka" na konci životní cesty, který strávil posledních 55 let života v naší zemi...
A za druhé. Proč stál Lale o to, aby jeho příběh zaznamenala nežidovka? Snad proto, aby na závěr života převyprávěl svůj příběh tak, jak si ho upravil k obrazu svému, někomu, kdo ho nekriticky přijme a nebude klást žádné zpochybňující otázky? Jako očištění?
Doba to byla přetěžká a jsem daleka někoho soudit. Přesto mám pocit, že skutečný příběh se odehrál trochu jinak.
Udivuje mě to množství lidí, kteří se na knize spolupodíleli a nic jim nevadilo.
A doufám, že kromě vysokého hodnocení tady na databázi dostala autorka spoustu kritických dopisů, které ji přiměly začít se o holokaust skutečně zajímat.
Jsem ráda že jsem si knihu nakonec nekoupila a jen si jí půjčila, vůbec mě neoslovila...
A to navzdory tomu že je podle skutečného příběhu...
Způsob jakým byl příběh sepsán mi spíš připomínal slohovou práci žáka 6 třídy základní školy.
Žádná psychologie postav ani těch hlavních, o dialozích ani nemluvím.... Používání jmen v každé druhé větě. Třeba u Laleho až 14x na jedné stránce i když to bylo zbytečné. Čtenář není "idiot" a ví o Kom čte....
Tím pádem pro mě byl příběh kostrbatý ( tak trochu jako bych četla Slabikář: Ema má mísu. Ota má maso...)
Vzhledem k tomu že autorka sama uvádí že s Lalem strávila tři roky, knižně příběh vyšel až dvanáct let po jeho úmrtí a na knize se podílelo takové množství lidí... Tak bych očekávala něco víc.
K příběhu samotnému,ano jsou zde ojedinělé střípky brutality koncentračního tábora ale bez emocí, hloubky a tak na mě působil skoro celý pobyt v táboře.
Plno nepravděpodobných událostí. Alespoň v takové míře jak je nám tu předkládáno....
Uznávám že tatér mohl mít určitá privilegia ale že by s ním esesák mluvil jako s nejlepším kamarádem o soukromí, ženách....
" Při cestě do Osvětimi měl Baretski žoviální náladu a bombardoval Lalea otázkami. Kolik je ti let a co jsi dělal předtím než ses sem dostal."
Hledí esesakovi zpříma do očí a dovolí si říct "co chceš..."
Lale odchází od plynových komor a řve na esesáka "Vy parchanti kolik nás ještě chcete zabít a on se jen zasměje a jde dál"
TO JAKO VÁŽNĚ?
Mohl se bez problémů a doprovodu volně pohybovat, kšeftovat, uplácet. Poté co mu prohledali pokoj našli malé jmění. V podstatě žádný trest. Ve srovnání s tím jen za objevení pouhého papíru a tužky se umíralo....
A další prohřešky které náhodou prošly....
Je otázkou jak moc pravdivý příběh ovlivnila komerce a snaha autorky sepsat velkou LOVE STORY s kulisami Osvětimi.
Jak tu několikrát zaznělo takto částečně idealizovaný příběh může nahrávat odpůrcům holokaustu kteří ještě dnes zpochybňují krutost a temnotu která se v nacistických táborech odehrála.
Asi nejlépe hodnotím závěr kdy se hlavní hrdinové vrací domů a doslov jejich syna Geryho. Alespoň tak na mě trochu dýchá část emocí. Měla jsem v plánu přečíst si i druhou knihu autorky ale prozatím mě přešla chuť.
Tato kniha na mě prostě správně nezapůsobila. Věřím, že autorka zpracovala autentické vyprávění, ale paměť je ošidná věc... A příběh působí jako by si Lale vzpomínal jen na to, co mu slouží ke cti a nic jiného. Tyhle nápadná prázdná místa v celém příběhu mě bily do očí a určitě mi v knize chyběly. Navíc samotný styl zpracování je docela jednoduchý a přitom snad až příliš věcný. Je mnoho působivějších knih o tomto smutném tématu.
To, co zvedá moje hodnocení, je doslov napsaný Laleho synem. Ten působí naprosto pravdivě.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Kniha je čtivě napsaná, přečetla jsem ji během několikahodinové jízdy vlakem. Někde mě trochu rušily neobratné formulace, které přičítám překladu, který vznikal ve spěchu. Také si myslím, že jméno "Lale" není v knize správně skloňováno. Proto ubírám jednu hvězdičku. Kniha nás samozřejmě zavádí do největších hrůz 20. století. Co potřebujete k přežití? Odvahu, lásku bližních - a samozřejmě taky trochu štěstí. Lale se rozhodl jít štěstí naproti, polepšit si, když to šlo. Může se to zdát trochu nefér. Ale těžko říct, co bychom dělali na jeho místě my, kdo jsme se v podobné situaci nikdy neocitli. Sympatické je, že se snaží pomáhat mnoha dalším lidem. Přesto jej i jeho lásku Gitu, se kterou se po válce vzali, až do konce života trápí výčitky. A to je myslím cosi velice realistického. Mít štěstí - a vidět tisíce jiných, kteří je neměli, je kruté.