Taiko
Eidži Jošikawa
Píše se druhá polovina šestnáctého století. Hvězda ašikagovského šógunátu definitivně pohasla a Japonsko se zase jednou zmítá ve víru občanské války – po celé zemi zuří spory mezi znepřátelenými klany, které baží jen a jen po rozšíření svého území. Záměrem sjednotit Japonsko se netají mnoho šlechtických rodů, jen tři lidé však mají reálné schopnosti k tomu, aby tento záměr dovedli do konce: Nobunaga Oda, Iejasu Tokugawa a syn zchudlého samuraje Hidejoši Tojotomi. Na samém začátku zastihujeme budoucího vojevůdce jako chudého vesnického chlapce, jehož otec, samuraj, který utrpěl zranění v boji, nedokáže uživit svou rodinu. Brzy ostatně umírá a Hidejošiho matka se znovu provdá; Hidejošiho vztahy s otčímem však zůstávají napjaté, a to i díky tomu, že chlapec se hodlá po vzoru svého zemřelého otce stát samurajem. Nakonec utíká z domova, aby se dostal do služby u nějakého šlechtice. Zdaleka mu však není jedno, u jakého šlechtice to bude; po dlouhém putování, během něhož prokáže svým různým pánům velmi dobré služby, zakotví ve službě u Nobunagy Ody, v němž tuší silnou a schopnou osobnost. Z nízké funkce nosiče sandálů se tak díky svým schopnostem a oddanosti rychle vypracuje na velitele pěší roty; tím zjevně dosahuje svého původního cíle, jeho závratný vzestup tím však jen začíná. Další peripetie slavných tří válečníků netřeba na tomto místě rozváděti: postačí říct, že ten, koho zajímá japonský způsob myšlení a pohled na život, může z románu Taiko vyčíst mnohé. Každá kapitola představuje mistrovskou ilustraci japonského přístupu k životu a ke smrti: není ostatně náhodou, že nejdojímavějšími scénami z celé knihy jsou ty, kdy se poražení bojovníci loučí s rodinami a páchají seppuku, mnohdy následováni svými nejbližšími. Taiko, toto „haiku o tisíci stránkách“, je zkrátka a dobře epický historický román par excellence, který mimo jiné nabízí trochu jiný náhled na japonskou reality než u nás dobře známý Clavellův Šógun. Druhé vydání v českém jazyce... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2008 , BB artOriginální název:
Šinšo Taikóki , 1938
více info...
Přidat komentář
Pro evropana překvapující chování samurajů a Japonska vůbec. Zážitek ohromný. Ještě teď na to vzpomínám. Tuhle knihu mi těžko přebije, nějaká jiná.
Skvělý příběh,velmi obsáhlý a hodně postav,ale pokud se zorientujeme dobrá četba.
Varování budoucím čtenářům:
Japonskou duši nikdy nepochopíte. Samurajové často brečí a provádí seppuku. Naštěstí je jich hodně. Jejich jména si nikdy nezapamatujete.
Vynikající románový životopis Hidejošiho Tojotomiho, podivuhodného japonského politika a generála. A také dějiny Japonska druhé poloviny 16.století.
"Byl malý a vyhublý. Když se opil, choval se a tvářil jako opice. Také Nobunaga ho bez zvláštního taktu nazýval Saru (Opičák) nebo dokonce vypelichanou krysou. Měl prý ve velké oblibě pití a ženy a snadno si získával nové přátele. Měl velice vyvinutý cit pro lidské chování, díky kterému snadno odhadoval povahu jiných a který mu umožňoval bez větších obtíží lidmi manipulovat."
(wikipedie)
Pro mě je tato kniha takovou mojí osobní Sněžkou, protože je v ní hodně postav, která navíc mění občas svá jména. Ale i tak je to velmi zajímvá kniha, která je velmi čtivě napsaná, takže i přesto že neznám japonskou historii, mě kniha velice bavila a doporučuji všem, co se chtějí něco dozvědět o válečné strategii Japonska, tak o změnách v tehdejším Japonsku a o její kultuře.
Upřímně, dočíst tenhle epos byla docela fuška pro někoho, kdo není Japonec, nebo alespoň nezná dobře japonské dějiny a geografii :). Po první stovce stran mi začala jména postav i jména provincií a hradů nebezpečně splývat a abych si knihu mohla vychutnat, vícekrát jsem musela zkoumat mapu císařství, vracet se knihou zpět a ujišťovat se, která osoba patří do kterého rodu. Nicméně, pět hvězd si Taikó zcela zaslouží. Je to poctivá kronika jedné zásadní éry. Autor viditelně nestraní žádnému z hrdinů, popisuje děj věrně opravdu jako kronikář zaznamenávající (nepochybně skvostnou kaligrafií) den po dni, rok po roku vše, co hýbalo jeho zemí.
Již jsem četl kdejakou šílenost, ale tohle jsem po dvoustech stránkách vzdal.
Ne že by se mi to nelíbilo, ale ztratil jsem se ve jménech :(
Je to historický román jak má být, i když pro každého, kdo nemá Japonsko procestované skrz naskrz, je poněkud náročné pořád na mapě hledat všechny ty kraje ovládané jednotlivými rody, aby člověku neutekla logika příběhu. Nicméně pro čtenáře Šóguna je fajn si přečíst takhle "naživo" všechno o tom, co předcházelo onomu poslednímu shromažďování sil před bitvou u Sekigahary. Škoda, že podobných děl od japonských autorů je do češtiny přeloženo tak málo.
jedna z knih,která se čte jednáím dechem.
mistrně vylíčené poměry,doba a mentalita ...
Na rozdíl od románových příběhů Jamese Clevella reálný pohled do středověkého Japonska od prostých problémů až po mocenské intriky. Úchvatné jsou popisy bitevních scén a obléhání hradů, popis taktik velmi odlišné od těch evropských.
Rozsáhle vystavěná historická freska, jež se nečte úplně nejsnadněji, o to více vám ale dá. Výborně zprostředkovaný náhled na tehdejší kulturu, mocenské intriky, vedení války i fungování rodiny. Hidejoši vás provede celým svým životem od těch nejobyčejnějších začátků až na vrchol, díky kterému ještě dnes snad není v Japonsku člověk, který by neznal jeho jméno.
Krásný literární výlet do feudálního Japonska, ze kterého se mi nechtělo vracet.
Proč jsem mezi své nejoblíbenější knihy vybral ze všech historických knížek právě tento "kultovní" epos? Protože je to perfektně napsaná kronika našíé země a obrovská připomínka zvyků a mentality našich předků. Příběh Hidejoši je takovým "americkým snem" jen odehrávající se o něco dříve a o kousek jinde. Navíc každé dítě ví: Co když pták nechce zpívat? Nobunaga řekne: "Zabijte ho!" Hldejoši řekne: "Zařiďte, aby se mu chtělo zpívat." Iejasu řekne: "Počkejte. "
Kniha vám ukáže feudální Japonsko. Mně osobně se líbí pasáže ze soukromého života. Válečné části jsou stále to samé dokola, takže chvílema nuda. Asi proto jsem četl knihu na dvakrát. Mnohem čtivější pro Evropana jsou knihy od Jamese Clavella, takže pokud se rozhodujete a ještě jste od Clavella nic nečetli doporučuji nejdříve jeho knihu Šogun.
Jelikož jsem jako prvního nesehnala Musashiho, pustila jsem se do tohoto příběhu. Ačkoli jsem místy téměř usínala, protože jsem často četla až do absolutního odpadnutí, kniha mi podala informace o jedné hodně důležité kapitole japonských dějin - období, kdy několik významných mužů v podstatě sjednotilo Japonsko. Nezdá se vám, že si zapamatujete více informací o reálných událostech, když o nich čtete v beletristické podobě?
Ačkoli jsem na Taiko místy dostávala vztek, chtěla ji vrátit do knihovny, schovat pod postel nebo někam dozadu do skříně, dočetla jsem. Spokojená. Velice spokojená. A na druhou stranu jsem chtěla, aby příběh měl tak ještě alespoň o sto stránek více. :)
Dokonalá kniha! Síce sa mi čítala o niečo ťažšie ako Musashi (viac politiky), ale i tak bola výborná a užila som si každú jednu stranu.