Synové slávy – oběti iluzí

Z pozdních římských panegyriků. Soubor pompézních projevů pronesených k oslavě římských císařů za dominátu. V dílech autorů ze 3., 4. a z počátku 6. století vystupují činy Maximiana, Constantia, Konstantina, Iuliana, Valentiniana I., Gratiana, TheodosiaaTheodoricha. Připojeny jsou i dvě historické črty o životě císaře Konstantina I. Velikého a o životě Theodoricha. Kult císařské osobnosti, který začal být pěstován se vznikem principátu v Římě, se postupně rozvíjel a jedním z jeho projevů byly oslavné řeči k poctě císaře, panegyriky. Za dominátu – tak se nazývá epocha pozdního císařství –, kdy se výjimečnost císařovy osobnosti nebývale vstupńovala a ruku v ruce s ní se rozbujela i oslava panovníka, stal se panegyrik nedílnou součástí literární produkce. V této době vznikla i řada tzv. galských panegyriků, jejichž rukopis byl nalezen roku 1433 v knihovně katedrály sv. Martina v Mohuči. Ze souboru těchto chvalořečí má český čtenář možnost poznat nadnesenou oslavu čínů císaře Maximiana, Constantia, Konstantina, Iuliana a Theodosia. Autory těchto chvalořečí jsou většinou neznámí nebo málo známí řečníci ze 3. a 4. stol. n. l., kteří působili převážně v Galii. Snažili se horlivě působit na své publikum a zejména lichotit císařům spíše více než s mírou. K tvůrcům panegyriků v próze však patří ve 4. stol. n. l. i velmi známé postavy politického a kulturního života, jako je básník Decimus Magnus Ausonius, učitel a oslavovanec císaře Gratiana, a Quintus Aurelius Symmachus, vzdávající hold císaři Valentinianovi I. a jeho rodině. Ze začátku 6. stol. n. l. pochází oslavná řeč na gótského krále Theodoricha, který vládl v Itálii v letech 493 – 526 n. l. jejím tvůrcem je Magnus Felix Ennodius, galský rodák působící v Itálii, a oslavencem je germánský dobyvatel, který se snažil vytvořit v Itálii svérazný nový politický celek. Podněty k sepsání chvalořečí byly rozmanité, nejčastěji však to bylo vítězství císařů, výročí jejich vlády, poděkování za udělení významných hodností apod. Autoři své oslavence nezastíraně heroizují a jejich řeči jsou jednoznačně výmluvným svědectvím atmosféry té doby, v níž vznikaly. Portréty císařů jsou nadnesené a jejich úspěchy zveličené. Je však zřejmé, že císařové si přáli být glorifikováni právě takto a jejich oslavovatelé jim vycházeli vstříc. Pohled na historické události pod zorným úhlem života jednotlivého císaře nebo jeho rodu je ovšem charakteristický nejen pro pozdní latinské panegyriky, ale pro celou tehdejší římskou dějepiseckou tvorbu. Dvě významná údobí, která poznáváme blíže ze zachovaných panegyriků, jsou vylíčena i ve dvou dějepisných črtách od neznámých autorů o životě císaře Konstantina I. Velikého a o životě gótského krále Theodoricha. Tato kratičká dílka jsou velmi zajímavým dokumentem jak o osobnosti autorů, tak i o událostech, které popisují.... celý text