Světatvůrci

03.05.2022

(SPOILER) Kniha trochu doplácí na to, že je pokračováním série. Jak už to tak bývá, první kniha se může chlubit nadšením z objevování nového světa. Poslední kniha bere dech jak to celé dopadne (mluvím samozřejmě o dobrých sériích). Ale prostřední kniha/knihy musí udržet čtenáře v zájmu, rozvinout dříve řečené, posunout děj dál, ale vlastně nic neprozradit...
Bennett ale zkrátka umí. Pravda, některé "převratné" změny v ději nebyly až tak hrozně převratné a trochu mě štvalo to přešlapování "možná je to tak, možná jinak, hádej čtenáři", a technika skribování už v některých momentech přesahovala mé schopnosti chápání. Ale i tak je to pořád ten perfektní příběh, jaký od tohoto autora očekávám. Rozhodně se těším na další díl, zejména na Valerii. A doufám, že Krasedés předvede ještě o něco víc a teď to byl jen rozjezd.

24.04.2022

Velice silné tři hvězdičky, procentuálně 70%, ale stále to nestačí na čtyři hvězdy. Je to druhý díl a tak je tu, jako u většiny druhých dílů, úpadek. Nebo možná ne úpadek, ale nedostatečné rozvedení jak postav, děje tak i samotného světa.
Nejdříve však pozitiva. Bezpochyby hlavní záporák/záporáci jsou jednoznačnými tahouny příběhu, a je docela smutné zjištění, že jejich pohled a příběh jsem si užíval násobně více než ten „hlavní”. Dále bezpochyby se musí vyzdvyhnout vedlejší dějové linky jak s Gregorem a jeho minulostí tak i Klefem/Kresadem a Viktorií. Bez poznámky nemůže ani zůstat vyvrcholení dílu. Po předešlých částech knihy se jsem konečně dočkal něčeho co jsem nečekal, co mě vytrhlo z letargie a ukázalo mi, že se pan autor nebojí a nechce psát nudní a všednou fantasy, tak jak to nakonec nastínil v prvním dílu. Ano, možná dozajista klišovitý konec, ale jednoznačně desetrkát lepší to, než k čemu po celou dobu příběh směřoval.

Teď k tomu co se nepovedlo
První věcí je nedostatečný popis okolního světa (wordbuiling). Tohoto pocitu jsem nabyl již v prvním díle, bohužel až nyní, kdy autor stále popošlapuje na místě je to velký kámen úrazu. Po celou dobu jsem si připadal, že příběh je stále uzavřen v jakési bublině a okolní svět neexistuje. Co jsme poznali z prvního dílu tak o nic víc jsme se neobohatili. Známe město, pár otrockých kolonií, které jsou zmíněny jednou větou a zbytek světa jak kdyby neexistoval. Jako kdyby celé lidstvo bylo jen Tennevare a za jeho hranicemi nic než pustina a divočina neexistovalo. Ano dostane se nám trochu nového prostředí ze vzpomínek, ale je to značně nedostačující.
Druhá věc, která mi velice vadila, ale možná, že tomu přikládám až moc významu, je rychlost děje. Respektive za jak dlouho se vše seběhlo. Od začátku první stránky po tu poslední vše trvá jen tři dny! To co by se mělo dít týdny neřku-li měsíce, tu je hotovo za hodinku a to včetně změny v charakteru některých postav. Možná, že tomu přikládám převeliký význam, ovšem nedokázal jsem se po celou dobu zbavit myšlenky, že takle ryche jak se věci dějí prostě není uvěřitelné.
Poslední chybkou, kterou jsem spatřil je ústřední skupina hlavních postav. Gregorge, Sancie, Berenika a Orso mi vůbec nesedli. Jejich způsob uvažování, způsob řešení problémů a zvláště pak u Sancie její neustálá snaha o vtip a přechytračení všech i když je jasné, že na to nemá (Zkrunděná je odnynějška slovo ze které mi skáče vyrážka). Gregor strašně nevyužitá postava, stejně jako Orso. Obě tyto postavy jsou upozaděny a ve skutečnosti, jsou po celou dobu jednotvárné jak papír. O to víc mi vadí, že na posledních 50 stránkách se tento status kopletně obrací vzhůru nohama. Během těchto několika desítek posledních stran jejich postavy zvládají předčít Sancii s Berenikou o míle a to bezpochyby ve všech ohledech.
--------------------------------------------------------------------
PS: popřemýšlení nad samotným motivem knihy: Co mi taktéž po dlouhou dobu vadilo byl fakt, že jak záporáci tak naše hlavní parta se v podstatě snaží všichni o totéž jen každý jinými prostředky a to zbavení svobody/vůle lidí. Jen s tím rozdílem, že Krasedus a Victoria to vědí a netají se tím, že jsou zlý a sami o sobě to vědí. Když se čtenář zapřemýšlí nad důsledky jaké by mohlo přinést Sanciino a Bereniččino (svého času i Gregorovo) jednání a způsob uvažování tak zjistí, že tyto dvě postavy be se klidně mohli stát příštími záporáky, protože to nad čím uvažovali mi nahánělo až hrůzu. A nejhorší je to, že postavy se vůbec nepozastaví a nepřemýšlí jaké následky by přinesly světu kdyby provedli to nad čím poloviny knížky „sní”. Zvláště pak, když stejně jak Krasedus a Victoria si myslí, že by tím dokázali lidem pomoci, když ve své podstatě by ho tím zotročili a zničili.

PSS: přišel jsem na přesné popsání toho, co mi nejvíce na knížce vadilo, respektive na příběhu a na hlavníchích postavách. Je to nehorázná naivita bez špetky reflexe z okolí a uvažování v souvislostech.

04.04.2022

Bennetta já můžu. Světatvůrci pro mě ale byli dost oříšek, zpočátku jsem se nemohla vůbec začíst. Pravděpodobně kvůli magickému systému - už v jedničce mi dělal trochu problém. A to proto, že je založený na technice, takže Bennett hodně vysvětluje a já to chci pochopit, ale nedokážu si to dost dobře představit. Není to výtka, naopak. Mnohem lepší přístup než "prostě ses narodil s magickými schopnostmi".
Měla bych pár výtek k logice příběhu, ale... vzato kolem a kolem mě Bennett ani tentokrát nezklamal a moc se těším na třetí Záhutí. Protože rozehrané to chlapec teda má slušně!

20.03.2022

Bennett väčšinu prvého dielu série Záhutí venoval svojmu svetu. Budoval ho postupne a každý detail dopodrobna vysvetľoval, často na úkor dynamiky. Vďaka tomu dej plynul pomaly a rozvážne. V prípade tohto pokračovania to už ale neplatí. Tentoraz totiž autor stavia na základoch, ktoré položil.

Rovnako ako Čaropisci, aj Světatvůrci začínajú prakticky rovnako. Sancia práve pácha lúpež. Predtým tento moment autor využil ako rezký úvod pred spomalením. Teraz túto scénu využil na pripomenutie toho dôležitého. Kto je kto, aké sú ich ciele a ako ich činy zapadajú do fungovania sveta. Všetko v jedinej kapitole.

Bennett text rozdelil do piatich častí a pre každú je vlastná iná zápletka. Vzájomné sa síce dopĺňajú a ovplyvňujú, no fungujú takpovediac samostatne. Ku každej je potrebné plánovanie a neskoršia akcia. Pritom postupom strán postavám dochádza čas, takže rovno prechádzajú k činom.

Dej je vďaka tomu oveľa svižnejší a tempo je v istých momentoch vyslovene vražedné. Autor už sa skrátka nepotrebuje zdržiavať s opismi a vysvetľovaním. To, čo potrebujete, vyplýva z prečítaného. Čitateľ dostáva príležitosť sadnúť si na gauč a s pukancami v ruke sleduje celovečerný trhák.

Sancia, Berenika, Gregor aj Orso si dokážu rýchlo získať a udržať pozornosť. Ich charaktery sa pritom nezmenili až tak výrazne. Stále ide o morálne sivé postavy, navzájom si v mnohom protikladné. Napriek tomu čelia nejednej dileme a je fascinujúce sledovať, ako ich to ovplyvňuje. Ako si uvedomujú, že v mene zastavenia „tých zlých“ je až priľahké začať páchať vlastné zverstvá.

Autor výborne pracuje aj s napätím a gradáciou. Čím ďalej sa v príbehu dostáva, tým sú stávky vyššie. Všetko vybuchuje, hrozby sa vyostrujú, pribúda mŕtvol a slabne odhodlanie. Ústredná skupinka napreduje. Týmto takzvaným „vyvrheľom“ je jednoduché držať palce. Sú vykreslení skutočne realisticky, navyše chcú dosiahnuť morálne vysoké ciele. Na to, či sa im to podarí, si ale bude musieť čitateľ ešte počkať.

V knihe Světatvůrci Bennett výborne využíva už postavené základy. Tentoraz sa nezdržiava opismi a vysvetľovaním a zaujíma sa o dej. Jeho postavy putujú od jednej krízy k druhej. Nedarí sa im a napätie stúpa. Pritom si však nájdu čas aj na uvažovanie o silných témach. Na vlastnej koži zisťujú, že nepriateľ ich nepriateľa je niekedy len ďalšia prekážka. Tú, spolu s ostatnými, budú musieť prekonať v záverečnom diele trilógie. Ostáva dúfať, že to bude aspoň spolovice také veľkolepé, ako autor naznačil.

23.02.2022

Bennett pořád zůstává na mým radaru. První trilogie mě bavila víc, ale zase tahle ještě neskončila, takže na finální verdikt je čas. Asi bych se obešel bez zkrunděnýho všeho, tohle je fakt vata, která by sedla do četby pro mladší generace, mě by zkurvený neurazilo, zvlášť když se to tam stejně sem tam objeví.
Linka, jsem tvůj otec, Luku aneb další variace na Vichr z hor, je trochu slabá a sráží body z celkovýho dojmu a skribování už je taky trochu překombinovaný.
Velmi fortelný tři nebo trochu na vodě čtyři hvězdy, vyberte si.

16.02.2022

Souhlasím s Ales.BD - originalita skribování v druhém díle trochu vyšuměla a zbytečně překombinované a nepřehledné rodinné vazby snížily čtivost.
Příběh je pořád velmi pěkně propracovaný a nabízí originální svět, kde je možné prostřednictvím magie přiohýbat fyzikální zákony. Jednotlivé postavy, akce i věci jsou do detailu promyšlené a dávají dobrý smysl. Stejně jako v prvním dílu i tento příběh poskytuje trochu děsivou paralelu s technologickými vymoženostmi, morálním rozpadem a ztrátou hodnot současné společnosti. Oceňuji také humor, který je většinou lehce přisprostlý, ale pro danou situaci vždy tak akorát. Je tady daleko více akce a násilí a ve třetím dílu se asi máme na co těšit.
Podle mého názoru je druhá část Záhutí pořád ješte dosti povedená urban fantasy, plná “fantasy programování”, intrik, mocenského boje a hledání základních životních hodnot, třebaže zdaleka nedosahuje kvalit Čaropisců.

06.02.2022

Efekt originality z prvního dílu samozřejmě vyprchal. Čtenář už si nemůže užívat nápad se skribováním všeho možného, tak spisovatel přitlačil na pilu akce a intrik. Trochu to přehnal a zkomplikoval až k nepřehlednosti. Nelíbilo se mi "rodinné pozadí". Jak se odhaluje kdo je čí syn, otec, praprababička a podobně. To je zaprášené klišé, které ve společnosti svěžích inovací vidím nerad.

31.01.2022

Nemohu se dočkat pokračování! Děj se vyvinul tak, jak bych opravdu nečekala a do poslední chvíle jsem četla bez přestání.

19.11.2021

Bennett je rozhodně pan spisovatel. Již v trilogii Božská města nás nechal vstoupit do svého neobyčejného vnitřního světa a ani ve svém dalším počinu nepolevuje. V posledních letech mi přijde poměrně složité najít ve fantasy žánru něco neokoukaného, překvapivého. Zkrátka něco, co na vás ze stránek dýchne svou nápaditostí. A Záhutí je zajímavými myšlenkami prodchnuto. Skribování jako neotřelý způsob manipulace s předměty a samotnou realitou, k tomu přidejte děj, který má neustálý spád, sympatické postavy, se kterými budete sdílet jejich osudy a nebudete se moct doslova odtrhnout od stránek.