Státověda

14.06.2022

Nevím, do jaké míry je rozumné psát tu kritiku učebnice, jejíž autory mohu potenciálně ještě v průběhu mého studia potkat, ba dokonce jimi mohu být vyučován a zkoušen. Útěchou mé neklidné duše budiž to, že snad mnoho profesorů neprolézá Databázi knih (navíc věřím, že pan docent Svatoň i pan profesor Filip jsou schopni se nad kritiku jejich žáčka povznést) a to, že komentář publikuji s jistým odstupem po jeho napsání (napsán je ihned po dokončení zkoušky ze státovědy, mimochodem úspěšném, dost úspěšném).

Myslím, že mohu relativně jistě konstatovat, že učebnice státovědy byla ta absolutně nejhorší v prvém semestru. Nemohu soudit, zda to platí i pro mé kolegy, ale patrně se tu o pomyslné vítezství pře pouze s Právní teorií (kterou však osobně považuji za výrazně lepší).

Ale abych byl konkrétní a objektivní, podotýkám toto: důvod, proč jsem do značné míry na tuto učebnici roztrpčen patrně není pouze učebnice samotná. Je jich více. Tak jednak koncepce zkušebních okruhů ke zkoušce, kterými, co si budeme nalhávat, se studenti prostě většinou uřídí. Je jich, prosím pěkně, 107. To není málo, že? Je fakt, že jsou tyto koncipovány nikoliv jako široké okruhy, ale jako doslovné otázky, ale stejně, sakra, to se nedá naučit, z psychologického hlediska něco takového působí naprosto strašně. Obzvláště vzhledem k tomu, že druhý nejdelší seznam měla sociologie, a to bylo, tuším 52. Taková teorie práva jich měla 38. Uznejte, 107 působí děsivě, to jdete na zkoušku a zdá se vám, že nic neumíte. Dalším problémem je, že výuka státovědy (přednáškami, na seminářích se o výuce nedá mluvit, což ovšem neubírá jejich zajímavosti), zahrnula tak osminku učebnice. A to i přes to, že přenášky autora učebnice, pana profesora Svatoně, jsou skvělé, pan profesor vše vysvětluje, nespěchá, zajímavě vystupuje. Bohužel zajímavě vystupuje sotva v rámci částečky učebnice. Ale dost už bylo mého stěžování, jděme k učebnici samé.

Nedá se jí upřít, že problematiku pokrývá velice (VELICE) komplexně a je narvaná, přecpaná informacemi. To je fajn. Problém je, že se nedá číst. Já se snažil, opravdu. Já ji dokonce celou přelouskal, ale bylo to strašné. Ta věc je jeden dlouhý seznam, který se vám na padesáti místech snaží vysvětlit rozdíl mezi působností a pravomocí, územním a místním pojetím, funkčním a organizačním pojetím, horizontálním a vertikálním pojetím, účelem a činností a kdoví mezi čím ještě. A to pokaždé trochu jinak a na něčem jiném, abyste se z toho raději úplně zbláznili. Sem tam na vás vyplivne ortografické hranice a secesi a kdoví co ještě a vám z toho pomalu ale jistě vylézá mozek z hlavy. Informací je zde poskytnuto opravdu hodně, ale dosti nezáživně, nebarvitě, nečitelně. Kdy čtete postupně kapitoly: typy státních orgánů, druhy státních orgánů a klasifikaci státních orgánů, to už je konec.

Odrážkovitost textu, dlouhé nečitelné odstavce, nejasné rozdíly, které se v hutném textu dají jen těžko postřehnout. To vše přispělo k tomu, že mnoho z nás šlo ke zkoušce s představou toho, že jediné co umí je prohlášení, že „moderní stát je ústavní, právní, demokratický, sociální a daňový“ a ti šťastnější s tím, že v nejhorším případě vysvětlí co je to asymetrický bikameralismus (těm pak dal na zadek pan doktor Kolumber v Českých právních dějinách, když definoval Druhou republiku jako „Asymetrickou trialistickou federaci“, to si pak můžete s asymetrickým bikameralismem vytřít…).